Blázen se začal polohlasně smát: „Ah-ah-ah-ah," a pak čím dál hlasitěji, až se smích změnil ve vřeštění, které ne a ne ustat a které se drželo ve vzduchu mnohem déle, než si člověk dovede představit, čas jako by přestal existovat. Ve tmě nastal pohyb, strkání a přeskupování, přerozdělování minulých staletí, uvolnění jasnozřivosti. „Světlo, světlo," jednou, nebo možná bezpočtukrát, zřetelně recitoval mohutný hlas. „Světlo. Přiložte do ohně. Nějaké světlo." Byl to lékař ze Spreve. Vešel do kruhu, který už byl zpřetrhaný. Klečel u bláznů, těch nejzranitelnějších, těch, kteří vytvářeli jakési pojivo; oba leželi na zemi schoulení do klubíčka. Kemmer měl hlavu položenou Faxovi na kolenou, hluboce oddechoval, pořád ještě se chvěl. Faxova ruka mu nepřítomně, ale něžně hladila vlasy. Pervert byl sám v rohu, rozmrzelý a zakaboněný. Seance skončila, čas běžel jako obvykle, pavučina zvláštních sil se rozpadla do čehosi nedůstojného a zemdleného. Kde byla odpověď, věštba zahalená v hádankách, dvojznačně vyslovené proroctví?
Klekl jsem si vedle Faxe. Obrátil ke mně své bezelstné oči. Na okamžik jsem ho viděl v té, podobě jako předtím ve tmě, jako ženu ve světelné zbroji a planoucím ohni, která vykřikla: „Ano!"
Do mých vidin zasáhl Faxův tichý hlas: „Dostalo se vám odpovědi, Tazateli?"
„Dostalo, snovači."
Odpověď jsem opravdu dostal. Do pěti let se Gethen stane členem Ekumenu: ano. Žádné hádanky, žádné kličky. Už tehdy jsem si uvědomoval kvalitu té odpovědi, ani ne tak předpovědi samotné jako spíše pozorovací schopnosti. Měl jsem neodbytný pocit jistoty, že odpověď je správná.
Byla v ní naléhavá průzračnost věštby.
My máme lodě NAFAL a okamžitý přenos informací a myšlenkovou domluvu, ale věštbu jsme si ještě neosvojili tak, aby nám sloužila; pro tu musíme na Gethen.
„Sloužím jako žhavicí vlákno," řekl mi Faxe pár dnů po věštění. „Energie v nás narůstá stále víc a víc, vrací se pak zase zpět, přičemž se impuls pokaždé zdvojnásobuje, až najednou prorazí ven a světlo je pak ve mně, já jsem světlo. Stařec pevnosti Arbin kdysi řekl, že kdyby bylo možné umístit snovače v okamžiku odpovědi do vakua, plál by roky. Přesně v to věří yomeshové, co se týká Meshe: že viděl jasně budoucnost a minulost, ne na okamžik, ale po otázce, kterou mu položil Shorth, po celý svůj život. Těžko tomu uvěřit. Pochybuji, že by to člověk mohl vydržet. Ale nic…"
Nusuth, všudypřítomná nejednoznačná negativní reakce handdarů.
Šli jsme vedle sebe a Faxe na mě pohlédl. Jeho obličej, jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl, vypadal jako jemně opracovaný tvrdý kámen. „V té tmě," prohlásil, „nás bylo deset; ne devět. Byl tam jeden navíc."
„Ano, byl. Proti vám nebyla žádná moje bariéra dost účinná. Vy jste, Faxi, naslouchač, rozený empat; a také pravděpodobně rozený silný telepat. Proto jste snovač, ten, kdo je schopen zadržet napětí a reakce skupiny, které se samy od sebe hromadí a vrší do jakéhosi obrazce, dokud se pod tíhou přílišného přetížení ten obrazec nezhroutí a vy si nesáhnete pro odpověď."
Naslouchal s vážným zájmem. „Je to zvláštní, najednou vidět tajemství mé discipliny zvenčí, vašima očima. Viděl jsem je jen zevnitř, jako žák."
„Jestli dovolíte – jestli si přejete, Faxi, rád bych s vámi zkusil myšlenkovou domluvu." Bezpečně jsem už věděl, že je přirozený komunikant; ochota a trocha praxe by mohly pomoct překonat jeho případnou bezděčnou bariéru.
„Kdyby to člověk dělal, to by slyšel, co si ostatní myslí?"
„Ne, to ne. O nic víc, než se dovídáte teď jako empat. Myšlenková domluva je komunikace, dobrovolně vysílaná a přijímaná."
„Proč tedy nemluvit nahlas?"
„No, protože když člověk mluví, může lhát."
„Při myšlenkové domluvě ne?"
„Ne záměrně."
Faxe chvíli přemítal. „Tato disciplína musí nutně vzbudit zájem králů, politiků, obchodníků."
„Když se zjistilo, že je to dovednost, která se dá naučit, dali se obchodnici do boje proti ni; na celá desetiletí postavili myšlenkovou domluvu mimo zákon."
Faxe se usmál. „A králové?"
„My už krále nemáme."
„Aha, vlastně… No nic, děkuji vám, Genry. Mým cílem je odučovat se, ne se učit. A raději bych se neučil něčemu, co může úplně změnit svět. Ještě ne."
„Podle vaší vlastni věštby se přece tento svět změní, a to do pěti let."
„A já se změním s nim, Genry. Ale netoužím ho měnit."
Pršelo, dlouhotrvající jemný deštík gethenského léta. Procházeli jsme se na svazích nad pevností, v místech, kde nebyly žádné pěšinky. Nad námi se tyčily hemmeny, mezi tmavými větvemi pronikalo šedavé světlo, z rudého jehličí kapala čistá voda. Vzduch byl chladivý, ale příjemný, naplněný zvuky deště.
„Faxi, vysvětlete mi toto. Vy handdarové máte dar, po kterém prahnou lidé na všech světech. Vy ho máte. Umíte předvídat budoucnost. A přesto žijete jako my ostatní – jako by na tom nezáleželo -"
„Jak by na tom mělo záležet, Genry?"
„Tak podívejte. Třeba to soupeřeni mezi Karhide a Orgoreynem, spor o Sinothské údolí. Soudím, že za poslední týdny se Karhide pořádně shodila v očích veřejnosti. Tak proč se král Argaven neporadil se svými věštci, proč se jich nezeptal, kudy se ubírat, nebo kterého člena kyorremy vybrat za ministerského předsedu, nebo něco podobného?"
„Položit otázku je těžké."
„Nechápu proč. Mohl by se jednoduše zeptat: Kdo mi nejlépe poslouží jako ministerský předseda? – a bylo by to."
„To by mohl. Jenže on neví co posloužit nejlépe může znamenat. Mohlo by to znamenat, že ten vyvolený muž by se vzdal údolí ve prospěch Orgoreynu, nebo by odešel do exilu, nebo by na krále spáchal atentát; mohlo by to znamenat spoustu věci, které by nepředpokládal a ani nepřijal."
„Musel by svou otázku přesně formulovat."
„Ano. Ale pak by těch otázek bylo mnoho. A i král musí zaplatit."
„Chtěli byste od něho hodně?"
„Strašně moc," odpověděl klidně Faxe. „Tazatel, jak víte, platí tolik, kolik si muže dovolit. Králové se ve skutečnosti na věštce obracejí; ale nijak moc často…"
„Co když některý z věštců je sám mocný člověk?"
„Pobývatelé pevnosti nemají žádnou hodnost ani společenské postaveni. Může se stát, že mě vyšlou do Erhenrangu do kyorremy, no a jestli půjdu, vezmu si zpět své společenské postavení a svůj stín, ale moje věštění musí skončit. Kdybych měl během svého působení v kyorremy nějaký dotaz, šel bych do pevnosti Orgny, zaplatil a dostal odpověď. Ale my handdarové nechceme odpovědi. Je těžké se jim vyhýbat, ale snažíme se."
„Faxi, já vám asi nerozumím."
„Zkrátka, přicházíme sem do pevnosti většinou proto, abychom se naučili, jaké otázky neklást."
„Ale vy jste přece ti, co odpovídají!"
„Genry, vy jste ještě nepochopil, proč jsme zdokonalili a proč trénujeme věštění?"
„Ne."
„Abychom ukázali, jak je naprosto zbytečné znát odpověď na špatně položenou otázku."
Chvíli jsem o tom uvažoval, zatímco jsme dál šli bok po boku deštěm, pod tmavými větvemi otherfiordského lesa. Faxův obličej v bílé kapuci byl unavený a klidný, jeho světlo pohaslo. Přesto mě ještě trochu naplňoval posvátnou úctou. Když se na mě podíval jasnýma, laskavýma, bezelstnýma očima, viděl jsem v tom pohledu třináct tisíc let starou tradici: způsob myšlení a způsob života tak starý, tak zakořeněný, tak neodlučitelný a tak promyšlený, že dá lidské bytosti zdravé sebevědomí, schopnost uplatněni se, dokonalost divokého zvířete, velkého podivného stvoření, které se na člověka dívá z jeho věčné přítomnosti…
„Neznámé," ozval se v lese Faxův tichý hlas, „nepředpovězené, nedokázané, v tom spočívá život. Nevědomost je základem myšlení. Nedůkaz je základem činu. Kdyby bylo dokázáno, že Bůh neexistuje, nebylo by náboženství. Žádná handdara, žádné yomeshské náboženství, žádní krboví bohové, nic. Ale podobně, kdyby bylo dokázáno, že Bůh existuje, zrovna tak by žádné náboženství nebylo… Řekněte mi, Genry, co je známo? Co je jisté, předpověditelné, nevyhnutelné? Co je ta jedna jediná jistá věc týkající se vaši budoucnosti, a mé?"
„Že zemřeme."
„Ano. Opravdu existuje jenom jedna otázka, která se dá zodpovědět, Genry, a na ni už známe odpověď… Jediné, co umožňuje žít, je nepřetržitá, nesnesitelná nejistota: neznalost toho, co přijde."
KAPITOLA ŠESTÁ
Jedna cesta do Orgoreynu
Vzbudil mě kuchař, který bývá vždycky v domě brzy; spím tvrdě, takže se mnou musel zacloumat a do ucha mi zakřičel:
„Lorde Estravene, vzbuďte se, je tady posel z královského domu!" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, oč jde, a celý rozespalý a zmatený jsem vstal a hrnul se ke dveřím svého pokoje, kde ten člověk se vzkazem čekal. A takto, úplně nahý a hloupoučký jako novorozeně, jsem nastoupil cestu do svého exilu.
Při čteni listu, který mi posel podal, mě v duchu napadlo, že jsem to vlastně očekával, i když ne tak brzy. Ale když mi nezbylo než sledovat toho člověka, jak ten zatracený papír přibíjí na dveře mého domu, cítil jsem se, jako by mi ty hřebíky zarážel do očí, obrátil jsem se k němu zády, nebyl jsem mocen slova, v hlavě jsem měl prázdno a přemohla mě bolest, kterou jsem neočekával.
Když šok odezněl, začal jsem zařizovat potřebné, a když gongy odbíjely Devátou hodinu, byl jsem už mimo palác. Nic mě nemohlo zdržet. Vzal jsem si s sebou, co jsem mohl. Co se týká nemovitosti, nemohl jsem za ně dostat hotovost, ani jsem si nemohl vyzvednout peníze z banky, aniž bych uvrhl do nebezpečí lidi, se kterými bych jednal. A čím by se ke mně chovali přátelštěji, tím větši nebezpečí by jim hrozilo. Napsal jsem svému dávnému kemmerovi Ashovi, jak by mohl zpeněžit některé cenné věci, aby je mohl dostat náš syn, nabádal jsem ho však, aby se nesnažil mi peníze posílat, protože Tibe nechá střežit hranice. Dopis jsem si nedovolil podepsat. Zatelefonovat někomu by znamenalo poslat ho do vězeni, a tak jsem spěchal, abych byl pryč, než za mnou přijde některý přítel nic zlého netuše na návštěvu a odměnou za přátelství přijde o peníze a o svobodu.
Vydal jsem se městem směrem na západ. Zastavil jsem se na křižovatce a přemýšlel, jestli mám zamířit na východ, přes hory a nížiny do Kermu, a jako ubožák se pěšky vrátit domů do Estre, kde jsem se narodil, do kamenného domu na drsném horském úbočí: proč ne doma? Třikrát nebo čtyřikrát jsem se takto zastavil a ohlédl se na opačnou stranu. Pokaždé jsem mezi lhostejnými obličeji kolemjdoucích zaznamenal aspoň jeden, který mohl patřit tajnému, jehož úkolem bylo dohlédnout, abych odešel z Erhenrangu, a pokaždé jsem si uvědomil, jaká by to byla pošetilost vrátit se domů. Byla by to sebevražda. Jak to tak vypadalo, narodil jsem se, abych žil v exilu, a domů se mohu vrátit, až zemřu. A tak jsem dál kráčel na západ a už jsem se ani neotočil.
Třídenní milost, kterou jsem měl, mi umožni, nestane-li se něco nepředvídaného, dostat se nanejvýš do Kusebenu, který leží u zálivu, nějakých sto třicet kilometrů odsud. Většina případů vyhnanství je zvýhodněna podle nařízeni o exilu upozorněním jednu noc předem a tudíž možností svézt se na lodi po řece Sess, než se bude na posádku lodi vztahovat trest za poskytnutí pomoci. Taková šlechetnost se nedala od Tiba čekat. Mne by se neodvážil teď vzít na loď nikdo; všichni v přístavu mě znali, stavěl jsem ho pro Argavena. Ani žádná zeměloď mě nesveze a k suchozemské hranici je to z Erhenrangu 640 kilometrů. Neměl jsem na vybranou, musel jsem do Kusebenu pěšky.
Kuchař to předvídal. Ihned jsem ho poslal pryč, ale na odchodu mi ještě nachystal do baličku všechno hotové jídlo, které bylo po ruce, jako zásobu na mé třídenní putování. Jeho laskavost mě zachránila a zachránila i moji chuť do života, neboť kdykoli jsem cestou ujídal ovoce a chleba, připomínal jsem si: „Na světě je jeden člověk, který mě nepovažuje za zrádce, protože mi poskytl tohle."
Zjistil jsem, že člověk těžko nese, když je označen za zrádce. Je až zvláštní, jak těžko, vždyť nálepka,zrádce' se lepí tak snadno; nálepka, která drží, padne a přesvědčí. Já sám jsem byl napůl přesvědčen.
Do Kusebenu jsem dorazil třetího dne za soumraku, přepadlý, s rozbolavělýma nohama, protože poslední roky jsem v Orgoreynu žil v blahobytu a pohodli a odvykl jsem si chodit; a tam, u brány do městečka, mě čekal Ashe.
Sedm let jsme spolu kemmerovali a měli jsme dva syny. Protože se narodili jemu, měli jeho jméno Foreth rem ir Osbotíi a byli vychováváni v jeho klanovém krbu. Před třemi lety se odebral do pevnosti Orgny a měl teď zlatý řetěz celibátnika věštců. Ty tři roky jsme se neviděli, a přesto jsem při-pohledu na jeho obličej pod zšeřelým kamenným obloukem ucítil, co jsem pociťoval, když jsme se milovali, jako by to skončilo včera, a pochopil jsem, že jeho věrnost ho přiměla přijít sem sdílet se mnou mé útrapy. A jakmile jsem ucítil, jak se to beznadějné pouto obnovuje, dostal jsem zlost; protože Ashova láska mě vždycky nutila jednat jinak, než jsem cítil.
Přešel jsem kolem něho bez zastavení. Mám-li být krutý, není potřeba to skrývat a předstírat laskavost. „Thereme," zavolal na mě a vydal se za mnou. Rychle jsem sbíhal strmými ulicemi Kusebenu směrem k přístavišti. Od moře foukal jižní vítr, černé stromy v zahradách šuměly a já jsem před nim v tom teplém bouřkovém letním šeru prchal jako před vrahem. Dohonil mě, protože s bolavýma nohama jsem nedokázal udržet tempo. Řekl mi: „Já půjdu s tebou, Thereme."
Neodpověděl jsem.
„Před deseti lety jsme si přesně v tomto měsíci Tuwa dali slib-"
„A tys ho před třemi roky porušil a opustils mě, což bylo moudré."
„Thereme, já jsem nikdy přísahu neporušil."
„To je pravda. Nebylo co porušit. Byla to neplatná přisahá, byla už druhá. Ty to víš; věděls to i tehdy. Jediná opravdová přísaha věrnosti, jakou jsem kdy složil, nebyla vyslovena, vyslovena nahlas ani nemohla být, a člověk, kterému jsem přisahal, je mrtvý, slib byl porušen, už dávno. Nic mi nedlužíš a já tobě také ne. Nech mě jit."
Jak jsem mluvil, moje zlost a hořkost namířené původně na Ashe se obrátily proti mně a mému vlastnímu životu, který ležel za mnou jako nedodržený slib. Ale to Ashe nevěděl a v očích mu stály slzy. Řekl: „Thereme, vezmi si, prosím tě, tohle. Nic ti nedlužím, ale miluji tě." Podával mi malý balíček.
„Ne Ashi. Já mám peníze. Nech mě jít. Musím jit sám."
Pokračoval jsem v cestě a on už za mnou nešel. Pronásledoval mě však stín mého bratra. Udělal jsem chybu, že jsem o něm mluvil. Ve všem jsem dělal chyby.
V přístavu na mě žádné štěstí nečekalo. Nekotvila tam žádná loď z Orgoreynu, na kterou bych mohl nasednout a zmizet tak do půlnoci z území Karhide, jak jsem měl nařízeno. U přístavních mol byla jen hrstka lidí a i ti spěchali domů. Vyhlédl jsem si jednoho rybáře opravujícího motor člunu, promluvil jsem na něho, on se na mě jednou podíval a beze slova se ke mně obrátil zády. Toho jsem se obával. Ten člověk mě znal. Neznal by mě, kdyby na mě nebyl předem upozorněn. Tibe si najal lidi, kteří mě předešli a mají mě zdržet v Karhide, dokud mi nevyprší čas. Až dosud jsem se potýkal s bolestí a zlostí, ne však se strachem. Nenapadlo mě, že nařízeni o exilu by mohlo být pouhou záminkou k mé likvidaci. Jakmile odbije Šestá hodina, budu pro Tibovy muže snadnou kořití a nikdo nebude moci zvolat „Vražda", nýbrž pouze „Spravedlnost vykonána".
Seděl jsem tam v oslepujícím vichru a tmě na pytli s pískem, který normálně sloužil jako zátěž při zakotveni. Moře naráželo na piloty a olizovalo je, rybářské čluny se pohupovaly ve svých kotvištích a v dálce na konci dlouhého mola hořela lampa. Seděl jsem a hleděl do toho světla a do tmy za nim nad mořem. Někoho nebezpečí vyburcuje, mě ne. Mou silnou stránkou je uvážlivost. V přímém ohrožení se ze mne stává hlupák, sedím na pytli s pískem a uvažuji, jestli by člověk mohl do Orgoreynu doplavat. Led už ze zálivu Charusine zmizel tak před dvěma měsíci, člověk by tedy ve vodě nějaký ten čas přežil. K pobřeží Orgoreynu je to dvě stě čtyřicet kilometrů. Neumím plavat. Odvrátil jsem oči od moře, zahleděl se vzhůru do ulic Kusebenu a přistihl jsem se, jak se rozhlížím po" Ashovi v naději, že šel za mnou. A tehdy mě z mé otupělosti vytrhl pocit hanby a zase jsem byl schopen myslet.