“Dnes je přece sobota,” bručel Jensen. “A kde jsi jezdil?”
“Na takovém trampu,” děl Dingle vyhýbavě. “Všechny možné ostrovy, tam dole.”
“Kapitán?”
“Nějaký van Toch, Holanďan nebo co.”
Švéd Jensen se zamyslil. “Kapitán van Toch. S tím jsem už taky před lety jezdil, bratře. Loď: Kandong Bandoeng. Line: od čerta k ďáblu. Tlustý, pleš, a nadává i malajsky, aby toho bylo víc. Znám dobře.”
“Byl už tehdy takový blázen?”
Švéd potřásl hlavou. “Starý Toch je all right, člověče.”
“Vozil už tehdy s sebou ty své ještěry?”
“Ne.” Jensen maličko váhal. “Něco jsem o tom slyšel… v Singapuru. Jeden žvanil tam o tom mlel hubou.”
Irčan se poněkud urazil. “To není žádné žvanění, Jensene. To je svatá pravda s těmi ještěry.”
“Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda,” brumlal Švéd. “A přece dostal po držce,” dodal vítězně.
“Tak si nech povědět,” bránil se Dingle, “co na tom je. Já to přece musím vědět, kamaráde. Já jsem ty mrchy viděl na vlastní oči.”
“Já taky,” mumlal Jensen. “Skoro černí, s ocasem asi metr šedesát a běhají po dvou. Já vím.”
“Hnusní,” otřásl se Dingle. “Samá bradavice, člověče. Panno Maria, já bych na to nesáhl! Vždyť to musí být jedovaté!”
“Proč,” bručel Švéd. “Člověče, já jsem už sloužil na lodi, kde bylo plno lidí. Na over- i lowerdecku samý člověk, samá ženská a takové věci, a tancovali a hráli karty – Já tam byl topičem, víš? A teď mně řekni, ty troubo, co je jedovatější.”
Dingle si odplivl. “Kdyby to byli kajmani, člověče, tak neřeknu nic. Já už jsem taky jednou vezl hady do zvěřince, tamhle z Bandžermasinu, a jak smrděli, pane! Ale tihle ještěři – Jensene, to jsou tuze divná zvířata. Copak ve dne, ve dne jsou v těch nádržkách s vodou; ale v noci to leze ven, ťap – ťap, ťap – ťap… Celá loď se tím hemžila. Stálo to na zadních nohou a točilo to po člověku hlavou…” Irčan se pokřižoval. “Dělají na člověka ts-ts-ts, jako ty kurvy v Hongkongu. Bůh mě netrestej, ale já myslím, že to s nimi není v pořádku. Kdyby nebylo tak zle o místo, tak bych tam nebyl ani hodinu, Jensi. Ani hodinu.”
“Aha,” děl Jensen. “Tak proto ty se vracíš k mamince, že?”
“Částečně. Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a to víš, na to je kapitán pes. To ti byl randál, že prý jsem jednu tu potvoru kopnul. Inu, kopnul, a s jakým gustem, člověče; až jsem jí hřbet přerazil. Koukal bys, jak starý vyváděl; zmodral, zdvihl mě za krk a byl by mě hodil do vody, nebýt tam mate Gregoryho. Znáš?”
Švéd jenom pokývl.
“Už má dost, pane, povídal mate a nalil mi na hlavu štoudev vody. A v Kokopo jsem šel na zem.” Pan Dingle odplivl dlouhým a zploštělým obloukem. “Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech. Víš, že je učil mluvit? Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil. Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus. Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody. Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky; potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody. Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct – A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami. Co v nich má, to nesmí nikdo vědět. Potom se zase jede dál. Teda tak je to se starým Tochem, Jensi. Divné. Tuze divné.” Oči pana Dingla ustrnuly. “Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko! Já pil, člověče, já pil jako blázen; a když to v noci ťapalo po celé lodi a panáčkovalo… a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu. Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene; ale tehdy jsem viděl samé pavouky. De-li-rium, říkali doktoři v Sailor-hospital. Tak já nevím. Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl-li to v noci taky, a on říkal, prý viděl. Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny. Tak já nevím; on Joe taky strašně chlastal. Myslíš, Jensi, že měl Bing to de-lirium? Co myslíš?”
Švéd Jensen jen krčil rameny.
“A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami. Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto. A víš, co v těch bedničkách bylo? Prý nože, kamaráde. Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci. Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné. Co myslíš?”
Jensi Jensenovi naběhly na cele žíly. “Tak já ti řeknu,” vrčel, “že ten tvůj Němec strká nos do věcí, po kterých mu nic není, rozumíš? A já ti řeknu, že mu to neradím.”
“Tak mu to napiš,” posmíval se Irčan. “Nejjistější adresa je do pekla, tam to asi dostane. A víš, co mně je divné? Že starý Toch chodí ty své ještěry občas navštěvovat na těch místech, kde je nasadil. Namouduši, Jensi. Nechá se v noci vylodit na břehu a vrací se až ráno. Tak mně řekni, Jensene, za kým by tam chodil. A řekni mně, co je v těch balíčkách, co posílá do Evropy. Koukej, takhle veliký balíček, a on to pojistí třebas na tisíc liber.”
“Jak to víš?” zamračil se Švéd ještě temněji.
“Člověk ví, co ví,” děl pan Dingle vyhýbavě. “A víš, odkud starý Toch ty ještěry vozí? Z Devil Bay. Z Čertovy zátoky, Jensi. Já tam mám jednoho známého, on je to agent a vzdělaný člověk, a ten mně říkal, člověče, to nejsou žádní cvičení ještěři. Kdepak! To ať někdo povídá malým dětem, že to jsou jenom zvířata. Nenech si nic namluvit, chlapče.” Pan Dingle významně mrkal očima. “Teda tak je to, Jensene, abys věděl. Mně budeš povídat, že Captain van Toch je all right.”
“Řekni to ještě jednou,” chroptěl veliký Švéd hrozivě.
“Kdyby starý Toch byl all right, tak by nevozil po světě čerty… a nenasazoval by je všude po ostrovech jako vši do kožicha. Jensi, za tu dobu, co jsem byl s ním, jich rozvezl pěkných pár tisíc. Starý Toch prodal svou duši, člověče. A já vím, co mu za to ti čerti dávají. Rubíny, perly a takové věci. To si můžeš myslet, zadarmo by to nedělal.”
Jens Jensen zbrunátněl. “A co je ti po tom?” zařval a bouchl do stolu. “Hleď si svých zatracených věcí!”
Malý Dingle leknutím poskočil. “Prosím tě,” zabrebtal zmateně, “co ty tak najednou… Já jenom říkám, co jsem viděl. A jestli chceš, tak se mně to jenom zdálo. Že to jsi ty, Jensene. Chceš-li, tak já řeknu, že to je delirium. Nesmíš se na mne zlobit, Jensene. Vždyť víš, že už jsem to měl jednou ve Frisku. Těžký případ, říkali doktoři v Sailor-hospital. Člověče, mně se namouduši zdálo, že jsem viděl ty ještěry nebo čerty nebo co. Ale nebyli žádní.”
“Byli, Pate,” řekl pochmurně Švéd. “Já jsem je viděl.”
“Ne, Jensi,” domlouval Dingle. “Tos měl jenom delirium. Starý Toch je all right, ale neměl by rozvážet ty čerty po světě. Víš co, až já budu doma, tak dám sloužit mši za jeho duši. Ať se propadnu, Jensene, když to neudělám.”
“V naší konfesi,” hučel Jensen těžkomyslně, “se to nedělá. A co myslíš, Pate, pomůže to, když se za někoho dá sloužit mše?”
“Člověče, ohromně,” vyhrkl Irčan. “Já jsem slyšel u nás případy, kdy to pomohlo… no, i v nejtěžších případech. Vůbec proti čertům a podobně, víš?”
“To já dám taky sloužit katolickou mši,” rozhodl se Jens Jensen. “Za Captaina van Tocha. Ale já ji dám sloužit tady v Marseille. Já myslím, že tady v tom velkém kostele to dají laciněji, jako za tovární cenu.”
“Možná; ale irská mše je lepší. U nás jsou, člověče, čertovští flanďáci, kteří dovedou zrovna čarovat. Docela jako fakíři nebo pohani.”
“Koukej, Pate,” řekl Jensen, “já bych ti dal dvanáct franků na tu mši. Ale ty jsi neřád, bratře; ty to prochlastáš.”
“Jensi, takový hřích bych na sebe nevzal. Ale počkej, abys mně věřil, tak já ti dám na těch dvanáct franků dlužní úpis, nechceš?”
“To by šlo,” mínil pořádkumilovný Švéd. Pan Dingle si vypůjčil kus papíru a tužku a široce se s tím rozložil po stole. “Tak co tam mám napsat?”
Jens Jensen se mu díval přes rameno. “Tak napiš nahoru, že to je jako stvrzenka.”
A pan Dingle pomalu, vyplazuje námahou jazyk a slině tužku, psal:
Stvrzenka
stvrzuju timto žesem ot
Jen Jensena přijal
namši za Duši Captna
Tocha dva 12 franku
Pat Dingle
“Je to tak dobře?” ptal se pan Dingle nejistě. “A kdo z nás má tu listinu nechat u sebe?”
“Přece ty, ty vole,” řekl Švéd samozřejmě. “To je proto, aby člověk nezapomněl, že dostal peníze.”
Těch dvanáct franků pan Dingle propil v Havru a mimoto místo do Irska jel do Džibuti; zkrátka ta mše sloužena nebyla, následkem čehož do přirozeného průběhu věcí nezasáhla žádná vyšší moc.
KAPITOLA 6
JACHTA NA LAGUNĚ
Mr Abe Loeb mhouřil oči do zapadajícího slunce; chtěl by nějak vyslovit, jak je to krásné, ale jeho drahoušek Li, alias Miss Lily Valley, vlastním jménem slečna Lilian Nowak, zkrátka zlatovlasá Li, White Lily, ta nohatá Lilian a jak se jí ještě do jejích sedmnácti let říkalo, spala na teplém písku, zachumlána do huňatého koupacího pláště a stočena jako spící pes. Proto neřekl Abe nic o kráse světa a jenom vzdychl, hýbaje prsty na bosých nohou, neboť měl mezi nimi zrnka písku. Tamhle na moři leží jachta jménem Gloria Pickford; tu jachtu dostal Abe od papa Loeba za to, že udělal zkoušky na univerzitě. Papa Loeb je pašák. Jesse Loeb, filmový magnát a tak dále. Abe, pozvi si pár přátel nebo přítelkyň a hleď poznat kus světa, řekl starý pán. Papa Jesse je ohromný pašák. Tamhle tedy leží na perleťové hladině Gloria Pickford a tady v teplém písku spí drahoušek Li. Abe vzdychl štěstím. Spí jako malé dítě, chudinka. Mr Abe pocítil nesmírnou touhu ji nějak chránit. Vlastně bych se s ní měl opravdu oženit, myslí si mladý pan Loeb a cítí přitom v srdci krásný a mučivý tlak, složený z pevného odhodlání a strachu. Mamma Loeb s tím asi nebude souhlasit a papa Loeb rozhodí rukama: Ty jsi blázen, Abe. Prostě rodiče to nemohou pochopit, to je to celé. A Mr Abe, vzdychaje něhou, přikryl cípem koupacího pláště běloučký kotník drahouška Li. To je hloupé, myslel si rozpačitě, že mám tak děsně chlupaté nohy!
Bože, jak je tu krásně, jak je tu krásně! Škoda že Li to nevidí. Mr Abe se zadíval na pěknou linii jejího boku a v jakési nejasné souvislosti počal myslet na umění. Drahoušek Li je totiž umělkyně. Filmová umělkyně. Ještě sic nehrála, ale pevně si umínila, že bude největší filmovou herečkou všech století; a co si Li umíní, to také provede. To je právě to, co matka Loeb nechápe; umělkyně je prostě – umělkyně, a nemůže být jako jiná děvčata. A ostatně jiná děvčata nejsou o nic lepší, rozhodl se Mr Abe; například ta Judy na jachtě, taková bohatá holka – já přece vím, že Fred chodí do její kabiny. Každou noc, prosím, kdežto já a Li… Prostě Li není taková. Já to Baseball Fredovi přeju, řekl si Abe velkodušně, je to kamarád z univerzity; ale každou noc – to by tak bohaté děvče nemělo dělat. Míním, děvče z takové rodiny jako Judy. A Judy ani není umělkyně. (O čem si ta děvčata někdy šuškají, vzpomněl si Abe; jak jim přitom svítí oči, a chichtají se – Já s Fredem o takových věcech nikdy nemluvím.) (Li by neměla pít tolik koktailů, neví potom, co mluví.) (Jako například dnes odpoledne, to bylo zbytečné –) (Já míním, jak se ona a Judy pohádaly, která z nich má hezčí nohy. To se přece rozumí, že Li. Já to vím.) (A Fred nemusel mít ten pitomý nápad, že uděláme soutěž krásy nohou. To se může dělat někde na Palm Beach, ale v soukromé společnosti ne. A ta děvčata snad nemusela tak vysoko zvedat sukně. To už přece nebyly jenom nohy. Aspoň Li nemusela. A zrovna před Fredem! A takové bohaté děvče jako Judy by to taky nemuselo dělat.) (Já jsem myslím neměl volat kapitána, aby byl soudcem. To bylo ode mne hloupé. Jak ten kapitán zrudl a naježil kníry, a prý promiňte, pane, a práskl dveřmi. Trapné. Děsně trapné. Kapitán by neměl být tak hrubý. Ostatně je to má jachta, ne?) (Pravda, kapitán nemá s sebou žádného drahouška; jak k tomu, chudák, přijde, aby se díval na takové věci? Já míním, když musí být sám.) (A proč Li plakala, když Fred řekl, že Judy má hezčí nohy? Potom říkala, že Fred je tak nevychovaný; prý jí kazí radost z celé cesty… Chudáček Li!) (A teď ta děvčata spolu nemluví. A když jsem chtěl hovořit s Fredem, zavolala ho Judy k sobě jako psa. Fred je přece můj nejlepší kamarád. To se rozumí, když je Judiným milencem, musí říci, že ona má pěknější nohy! Pravda, nemusel to tvrdit tak rozhodně. To nebylo taktní k chudáčkovi Li; Li má pravdu, že Fred je samolibý klacek. Děsný klacek.) (Vlastně jsem si tu cestu představoval jinak. Čert mně byl dlužen toho Freda!)
Mr Abe shledal, že už se nedívá opojeně na perleťové moře, nýbrž že se velmi, velmi mračí, prosívaje v ruce písek s mušličkami. Bylo mu těžko a rozladěně. Papa Loeb řekl, hleď, abys viděl kus světa. Viděli jsme už kus světa? Mr Abe si hleděl vyvzpomenout, co vlastně viděl, ale nedovedl si představit nic, než jak Judy a drahoušek Li ukazují nohy a Fred, ramenatý Fred, klečí před nimi v dřepu. Abe se zamračil ještě víc. Jakže se jmenuje tenhle korálový ostrov? Taraiva, řekl kapitán. Taraiva nebo Tahuara nebo Taraihatuara-ta-huara. Což abychom se už vrátili, a já řeknu old Jessemu, dad, byli jsme až na Taraihatuara-ta-huara. (Kdybych aspoň toho kapitána nebyl volal, mrzel se Mr Abe.) (Musím s Li promluvit, aby takové věci nedělala. Bože, jak to přijde, že ji mám tak děsně rád! Až se probudí, promluvím s ní. Řeknu jí, že bychom se mohli vzít –) Mr Abe měl oči plné slz; bože, je to láska nebo bolest, nebo patří ta nesmírná bolest k tomu, že ji miluju?
Modře nalíčená, lesklá víčka drahouška Li, podobná něžným škebličkám, se zachvěla. “Abe,” ozvalo se ospale, “víš, nač myslím? Že by se tady na tom ostrově dal dělat bá-ječ-ný film.”
Mr Abe zasypával své nešťastné chlupaté nohy jemným pískem. “Výtečná myšlenka, drahoušku. A jaký film?”
Drahoušek Li otevřel své nesmírné modré oči. “Třeba tak – Představ si, že já bych na tom ostrově byla robinzonka. Ženská robinzonka. Že to je ohromně nová myšlenka?”
“Ano,” řekl Mr Abe nejistě. “A jak by ses na ten ostrov dostala?”
“Skvěle,” děl sladký hlásek. “Víš, prostě naše jachta by v bouři ztroskotala, a vy všichni byste utonuli, ty, Judy, kapitán a všichni.”
“A Fred taky? Fred totiž umí ohromně plavat.”
Hladké čelo se zachmuřilo. “Tak by Freda musel sežrat žralok. To by byl báječný detail,” zatleskal drahoušek ručkama. “Fred má na to šíleně krásné tělo, nemyslíš?”
Mr Abe vzdychnul. “A jak dál?”
“A mne by v bezvědomí vyvrhla sem na břeh vlna. Měla bych na sobě to pyžama, to modře proužkované, co se ti tak líbilo předevčírem.” Mezi něžnými víčky vyplul úzký pohled vhodně znázorňující ženskou svůdnost. “Vlastně by to měl být barevný film, Abe. Každý říká, že mně jde modrá barva ohromně k vlasům.”
“A kdo by tě tady našel?” ptal se věcně Mr Abe.
Drahoušek se zamyslil. “Nikdo. To bych potom nebyla robinzon, kdyby tu byli lidi,” řekla s překvapující logičností. “Proto by to byla tak báječná role, Abe, že bych byla pořád sama. Představ si, Lily Valley v hlavní a vůbec jediné roli!”
“A co bys po celý film dělala?”
Li se opřela o loket. “To už mám vymyšleno. Koupala bych se a zpívala bych na skále.”
“V pyžama?”
“Bez,” řekl drahoušek. “Nemyslíš, že by to byl úžasný úspěch?”
“Přece bys nehrála celý film nahá,” bručel Abe s živým pocitem nesouhlasu.
“Proč ne?” divil se drahoušek nevinně. “Co by na tom bylo?”
Mr Abe pravil něco nesrozumitelného.
“A potom,” přemýšlela Li, “– počkej, už to mám. Potom by mě unesla gorila. Víš, taková hrozně chlupatá, černá gorila.”
Mr Abe se začervenal a snažil se ukrýt své zpropadené nohy ještě víc v písku. “Tady přece nejsou gorily,” namítal málo přesvědčivě.
“Jsou. Tady jsou vůbec všechna možná zvířata. Musíš se na to dívat umělecky, Abe. K mé pleti by šla gorila ohromně. Všiml sis, jaké má Judy vlasy na nohou?”
“Ne,” řekl Abe, nešťastný tímto tématem.
“Děsné nohy,” mínil drahoušek a díval se na svá lýtka. “A když by mě ta gorila nesla v náručí, vystoupil by z pralesa mladý, nádherný divoch a skolil by ji.”