Daleko větší štěstí nám přálo na ostrově Tongarewa. Čekali jsme na pobřeží s puškami v rukou. Po západu slunce se vynořily z vody hlavy mloků, poměrně veliké a mírně zploštělé. Po chvíli vlezli mloci na písek, kráčejíce kolébavě, ale dosti mrštně po zadních nohách. Vsedě byli vysocí něco přes metr. Rozsadili se v širokém kruhu a počali zvláštním pohybem kroužit hoření polovinou těla; vypadalo to, jako by tančili. W. Kleinschmidt povstal, aby lépe viděl. Tu mloci k němu obrátili hlavy a na krátký okamžik úplně strnuli; potom se k němu počali se značnou rychlostí blížit, vydávajíce sykavé a štěkavé zvuky. Když byli od něho asi na sedm kroků, střelili jsme do nich z pušek. Dali se velmi rychle na útěk a vrhli se do moře; toho večera se už neukázali. Na břehu zůstali jenom dva mloci mrtví a jeden s přeraženou páteří. který vydával zvláštní zvuk, jako “ogod, ogod, ogod”. Později skonal, když W. Kleinschmidt otevřel nožem jeho dutinu plicní… (Následují anatomické podrobnosti, kterým bychom my laikové stejně nerozuměli; i odkazujeme odborné čtenáře na citovaný bulletin.)
Jde tedy, jak z uvedených znaků zřejmo, o typického člena řádu obojživelníků ocasatých (Urodela), k nimž, jak je každému známo, náleží čeleď mloků pravých (Salamandrida), zahrnující rod čolků (Tritones) a mloků (Salamandrae), a čeleď mloků pulcovitých (Ichthyoidea), zahrnující mloky krytožábré (Cryptobranchiata) a žabernaté (Phanerobranchiata). Mlok zjištěný na ostrově Tongarewa zdá se být nejblíže příbuzný mlokům pulcovitým krytožábrým; v mnohém směru, mimo jiné svou velikostí, připomíná japonského velemloka obrovského (Megalobatrachus Sieboldii) nebo amerického hellbendra, zvaného “bahenní čert”, ale liší se od nich dobře vyvinutými čidly a delšími, silnějšími končetinami, které mu dovolují pohybovat se dosti obratně ve vodě i na souši. (Následují další podrobnosti srovnávací anatomie.)
Když jsme vypreparovali kostry zabitých zvířat, došli jsme nejzajímavějšího poznatku: že totiž kostra těchto mloků se shoduje téměř dokonale s fosilním otiskem mločí kostry, jejž nalezl na kamenné desce z öhningenských lomů dr. Johannes Jakob Scheuchzer a vyobrazil ve spise “Homo diluvii testis”, vydaném roku 1726. Méně znalým čtenářům budiž připomenuto, že řečený dr. Scheuchzer považoval tuto fosilii za pozůstatky předpotopního člověka. “Přiložený tuto obraz,” píše, “jejž předkládám učenému světu v pěkném dřevorytu, jest zajisté beze vší pochyby obrazem člověka, jenž byl svědkem potopy světa; není tu linií, z nichž by si bujná obraznost musela teprve sestrojiti něco, co by bylo podobno člověku, nýbrž všude úplná shoda s jednotlivými díly kostry lidské a dokonalá souměrnost. Člověk zkamenělý zobrazen tu zpředu; ejhle pomník vyhynulého lidstva, starší všech náhrobků římských, řeckých, ba i egyptských a všech východních vůbec.” Později Cuvier rozpoznal v öhningenském otisku kostru zkamenělého mloka, který byl nazván Cryptobranchus primaevus nebo Andrias Scheuchzeri Tschudi a považován za species dávno vymřelou. Osteologickým srovnáním se nám podařilo identifikovat naše mloky s domněle vyhynulým pramlokem Andriasem. Tajemný praještěr, jak se mu říkalo v novinách, není nic jiného než fosilní krytožábrý mlok Andrias Scheuchzeri; nebo je-li třeba nového jména, Cryptobranchus Tinckeri erectus čili velemlok polynéský.
… Záhadou zůstává, proč tento zajímavý velemlok unikl až dotud vědecké pozornosti, ačkoliv se aspoň na ostrovech Rakahanga a Tongarewa v souostroví Manihiki vyskytuje hromadně. Ani Randolph a Montgomery ve svém spise “Dva roky na ostrovech Manihiki” (1885) se o něm nezmiňují. Místní obyvatelé tvrdí, že se toto zvíře – které ostatně považují za jedovaté – začalo ukazovat teprve před šesti nebo osmi léty. Vypravují, že “mořští čerti” dovedou mluvit (!) a staví si v zálivech, kde žijí, celé soustavy valů a hrází na způsob podmořských měst; prý v jejich zálivech je po celý rok voda tichá jako v rybníce; prý si vyhrabávají pod vodou mnoho metrů dlouhé nory a chodby, ve kterých se zdržují během dne; prý v noci kradou na polích sladké brambory a yamy a odnášejí lidem motyky a jiné nářadí. Vůbec lidé je mají neradi, a dokonce se jich obávají; v mnoha případech se odstěhovali raději na jiná místa. Zřejmě tu jde o pouhé primitivní pověsti a pověry, zdůvodněné leda odpuzujícím vzhledem a vzpřímenou, poněkud lidskou chůzí neškodných velikých mloků.
… Se značnou opatrností je nutno přijímat také zprávy cestovatelů, podle nichž se tito mloci objevují také na jiných ostrovech než na Manihiki. Zato lze bez nejmenší Pochybnosti určit recentní vtisk zadní nohy, nalezený na břehu ostrova Tongatabu, jejž publikoval Capt. Croisset v La Nature, jako šlépěj Andriase Scheuchzeri. Tento nález je zvláště důležitý tím, že spojuje výskyt na Manihiki Islands s oblastí australsko-novozélandskou, kde se uchovalo tolik zbytků vývoje prastaré fauny; připomeňme si zejména “předpotopního” ještěra haterii čili tuataru, dodnes žijící na ostrově Stephenově. Na těchto osamělých, většinou málo osídlených a civilizací téměř nedotčených ostrůvkách se mohly ojediněle uchovat zbytky živočišných typů jinde již vymřelých. K fosilnímu ještěru haterii přibývá nyní dík panu J. S. Tinckerovi předpotopní mlok. Dobrý dr. Johannes Jakob Scheuchzer by se nyní dožil vzkříšení svého öhningenského Adama…
Tento učeny bulletin by zajisté stačil, aby vědecky plně osvětlil otázku záhadných mořských netvorů, o které už bylo tolik řečí. Naneštěstí současně s ním vyšla zpráva holandského badatele van Hogenhoucka, který zařadil tyto krytožábré velemloky do čeledi mloků pravých neboli tritónů pode jménem Megatriton moluccanus a určil jejich rozšíření na holandsko-sundských ostrovech Džilolo, Morotai a Ceram; dále zpráva francouzského učence dr. Mignarda, který je určil jako typické salamandry, vykázal jim původní sídla na francouzských ostrovech Takaroa, Rangiroa a Raroia a nazval je zcela prostě Cryptobranchus salamandroides; dále zpráva H. W. Spence, který v nich rozpoznal novou čeleď Pelagidae, domorodou na ostrovech Gilbertových a schopnou nabýt odborné jsoucnosti pod druhovým jménem Pelagotriton Spencei. Mr Spenceovi se podařilo dopravit jeden živý exemplář až do londýnského zoo; zde se stal předmětem dalšího bádání, z něhož vyšel pod názvy Pelagobatrachus Hookeri, Salamandrops maritimus, Abranchus giganteus, Amphiuma gigas a mnohými jinými. Někteří učenci tvrdili, že Pelagotriton Spencei je totožný s Cryptobranchus Tinckeri a že Mignardův salamandr není nic jiného než Andrias Scheuchzeri; bylo z toho mnoho sporů o prioritu a o jiné čistě vědecké otázky. Tím se stalo, že nakonec přírodověda každého národa měla své vlastní velemloky a vědecky co nejzuřivěji potírala velemloky národů jiných. Proto také až do konce nebylo po vědecké stránce zjednáno v té celé veliké záležitosti s mloky dostatečně jasno.
KAPITOLA 9
ANDREW SCHEUCHZER
I stalo se jednoho čtvrtku, kdy londýnské zoo bylo obecenstvu uzavřeno, že pan Thomas Greggs, hlídač v pavilónu ještěrů, čistil nádrže a terária svých svěřenců. Byl sám a sám v oddílu mloků, kde byl vystaven velemlok japonský, americký hellbendr, Andrias Scheuchzeri a množství drobných čolků, mločíků, axolotlů, ouhoříků, surýnů a macarátů, žebrovníků i žábronošů. Pan Greggs se oháněl hadrem a koštětem, pískaje si Annie Laurie; a najednou někdo za ním skřehotavě povídá:
“Koukej, mami.”
Pan Thomas Greggs se ohlédl, ale nikdo tam nebyl; jen hellbendr mlaskal ve svém bahně a ten velký černý mlok, ten Andrias, se opíral předními tlapkami o kraj nádrže a kroutil trupem. Něco se mi zdálo, mínil pan Greggs a metl dál podlahu, až to svištělo.
“Koukej, mlok,” ozvalo se za ním.
Pan Greggs se rychle otočil; ten černý mlok, ten Andrias, se na něho díval, mrkaje spodními víčky.
“Brr, ten je ošklivý,” řekl najednou mlok. “Pojď odtud, miláčku.”
Pan Greggs otevřel úžasem ústa. “Co?”
“Nekouše?” skřehotal mlok.
“Ty… ty umíš mluvit?” koktal pan Greggs, nevěře svým smyslům.
“Já se ho bojím,” vyrazil ze sebe mlok. “Mami, co žere?”
“Řekni dobrý den,” řekl užaslý pan Greggs.
Mlok zakroutil tělem. “Dobrý den,” skřehotal. “Dobrý den. Dobrý den. Smím mu dát koláč?”
Pan Greggs sáhl zmateně do kapsy a vytáhl kousek housky. “Na, tumáš.”
Mlok vzal housku do tlapky a počal ji okusovat. “Koukej, mlok,” chrochtal spokojeně. “Tati, proč je tak černý?” Náhle se ponořil do vody a vystrčil jen hlavu. “Proč je ve vodě? Proč? Hu, ten je škaredý!”
Pan Thomas Greggs se škrábal překvapením v týle. Aha, to on opakuje, co tady slyší od lidí. “Řekni Greggs,” zkusil to.
“Řekni Greggs,” opakoval mlok.
“Pan Thomas Greggs.”
“Pan Thomas Greggs.”
“Dobrý den, pane.”
“Dobrý den, pane. Dobrý den. Dobrý den, pane.” Zdálo se, že se mlok nemůže řeči nabažit; ale Greggs už nevěděl, co by mu povídal; pan Thomas Greggs nebyl muž příliš výmluvný. “Tak teď drž hubu,” řekl, “a až budu hotov, budu tě učit mluvit.”
“Tak teď drž hubu,” broukal mlok. “Dobrý den, pane. Koukej, mlok. Budu tě učit mluvit.”
Jenže ředitelství zoo nevidělo rádo, když hlídači učili svá zvířata nějakým kouskům; něco jiného je slon, ale ostatní zvířata tu jsou pro poučení, a ne aby provozovala něco jako cirkus. Proto pan Greggs trávil svůj čas v oddělení mloků víceméně potají, když tam už nikdo nebyl. Jelikož byl vdovec, nedivil se nikdo jeho samotaření v pavilónu ještěrů. Každý člověk má své zvláštní záliby. Ostatně do oddělení mloků chodilo málo lidí; to spíš krokodýl se těšil obecné popularitě, ale Andrias Scheuchzeri trávil své dny v poměrné samotě.
Jednou, když se už šeřilo a pavilóny se zavíraly, procházel ředitel zoo sir Charles Wiggam některými odděleními, aby se přesvědčil, je-li všechno v pořádku. Když šel oddílem mloků, zašplounalo to v jedné nádrži a někdo skřehotavě řekl: “Dobrý večer, pane.”
“Dobrý večer,” odpověděl ředitel překvapeně. “Kdo je tam?”
“Promiňte, pane,” řekl skřehotavý hlas. “To není pan Greggs.”
“Kdo je tam?” opakoval ředitel.
“Andy. Andrew Scheuchzer.”
Sir Charles šel blíž k nádrži. Seděl tam jenom vztyčený a nehybný mlok. “Kdo tady mluvil?”
“Andy, pane,” řekl mlok. “Kdo jste vy?”
“Wiggam,” vyhrkl sir Charles užasle.
“Těší mě,” děl Andrias zdvořile. “Jak se máte?”
“U čerta,” zařval sir Charles, “Greggsi! He, Greggsi!” Mlok sebou mýkl a schoval se střelhbitě ve vodě.
Do dveří vrazil Mr Thomas Greggs, udýchaný a znepokojený. “Prosím, pane?”
“Greggsi, co to znamená?” spustil sir Charles.
“Stalo se něco, pane?” koktal pan Greggs nejistě.
“Tady to zvíře mluví!”
“Promiňte, pane,” děl pan Greggs zdrceně. “To nemáte dělat, Andy. Říkal jsem vám tisíckrát, že nemáte obtěžovat lidi svým povídáním. – Prosím za prominutí, pane, víckrát se to nestane.”
“To vy jste naučil toho mloka mluvit?”
“Ale on začal, pane,” hájil se Greggs.
“Doufám, že se to nebude opakovat, Greggsi,” řekl přísně sir Charles. “Dám na vás pozor.”
Po nějaké době seděl sir Charles s profesorem Petrovem a hovořili o takzvané zvířecí inteligenci, o podmíněných reflexech a o tom, jak populární názory přeceňují rozumovou činnost zvířat. Profesor Petrov vyslovil své pochybnosti o elberfeldských koních, kteří prý dovedli nejen počítat, ale i umocňovat a odmocňovat; vždyť ani normální, vzdělaný člověk neumí odmocňovat, řekl veliký učenec. Sir Charles si vzpomněl na Greggsova mluvícího mloka. “Já tady mám mloka,” začal váhavě, “je to ten známý Andrias Scheuchzeri; a ten se naučil mluvit jako papoušek.”
“Vyloučeno,” řekl učenec. “Mloci přece mají přirostlý jazyk.”
“Tak se pojďte podívat,” řekl sir Charles. “Dnes je den čištění, tak tam nebude plno lidí.” A šli.
U vchodu k mlokům se sir Charles zastavil. Zvnitřku bylo slyšet škrabot koštěte a jednotvárný hlas, který cosi slabikoval.
“Počkejte,” zašeptal sir Charles.
“Jsou na Martu lidé?” slabikoval jednotvárný hlas. “Mám to číst?”
“Něco jiného, Andy,” odpovídal druhý hlas.
“Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”
“Pelham-Beauty,” děl druhý hlas. “Ale čtěte.”
Sir Charles otevřel potichu dveře. Pan Thomas Greggs zametal koštětem podlahu; a v rybníčku s mořskou vodou seděl Andrias Scheuchzeri a pomalu, skřehotavě slabikoval z večerních novin, které držel v předních tlapkách.
“Greggsi,” zavolal sir Charles. Mlok sebou hodil a zmizel pod vodou.
Mr Greggs upustil leknutím koště. “Ano, pane?”
“Co to znamená?”
“Prosím za prominutí, pane,” koktal nešťastný Greggs. “Andy mně předčítá, zatímco já metu. A když zametá on, čtu zase já jemu.”
“Kdo ho tomu naučil?”
“To on sám odkouká, pane. Já… já mu dávám své noviny, aby tolik nemluvil. On chtěl pořád mluvit, pane. Myslel jsem tedy, aby se aspoň naučil mluvit vzdělaně –”
“Andy,” zavolal sir Wiggam.
Z vody se vynořila černá hlava. “Ano, pane,” zaskřehotala.
“Přišel se na tebe podívat profesor Petrov.”
“Těší mě, pane. Já jsem Andy Scheuchzer.”
“Jak to víš, že se jmenuješ Andrias Scheuchzeri?”
“Mám to tady napsáno, pane. Andreas Scheuchzer. Gilbert Islands.”
“A čteš noviny často?”
“Ano, pane. Každý den, pane.”
“A co tě tam nejvíc zajímá?”
“Soudní síň, koňské dostihy, kopaná –”
“Viděls někdy kopanou?”
“Ne, pane.”
“Nebo koně?”
“Neviděl, pane.”
“Tak proč to čteš?”
“Protože je to v novinách, pane.”
“Politika tě nezajímá?”
“Ne, pane. Bude válka?”
“To nikdo neví, Andy.”
“Německo buduje nový typ ponorek,” řekl Andy starostlivě. “Paprsky smrti mohou obrátit celé pevniny v poušť.”
“Tos četl v novinách, ne?” ptal se sir Charles.
“Ano, pane. Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”
“Co myslíš ty, Andy?”
“Gobernador, pane; ale pan Greggs myslí, že Pelham-Beauty.” Andy pokýval hlavou. “Kupujte anglické zboží, pane. Nejlepčí jsou Sniderovy šle. Máte už nový šesticylindr Tancred Junior? Rychlý, laciný, elegantní.”
“Děkuju, Andy. To stačí.”
“Která filmová umělkyně se vám nejvíc líbí?”
Profesor Petrov naježil vlasy i vousy. “Promiňte, sir Charles,” bručel, “ale já už musím jít.”
“Dobrá, půjdeme. Andy, měl bys něco proti tomu, kdybych k tobě poslal několik učených pánů? Myslím, že by si s tebou rádi promluvili.”
“Bude mě těšit, pane,” skřehotal mlok. “Na shledanou, sir Charles. Na shledanou, profesore.”
Profesor Petrov běžel, podrážděně frkaje a brumlaje. “Odpusťte, sir Charles,” řekl konečně, “ale nemohl byste mně ukázat nějaké zvíře, které nečte noviny?”
Ti učení páni, to byli sir Bertram, D. M., profesor Ebbigham, sir Oliver Dodge, Julian Foxley a jiní. Citujeme část protokolu jejich pokusu s Andriasem Scheuchzeri.
Jak se jmenujete?
Odp.: Andrew Scheuchzer.
Jak jste stár?
Odp.: To nevím. Chcete vypadat mladě? Noste šněrovačku Libella.
Kolikátého dnes je?
Odp.: Pondělí. Pěkné počasí, pane. Tuto sobotu poběží v Epsomu Gibraltar.
Kolik je třikrát pět?
Odp.: Proč?
Umíte počítat?
Odp.: Ano, pane. Kolik je sedmnáctkrát dvacet devět?
Nechte nás, abychom se ptali, Andrew. Jmenujte nám anglické řeky.
Odp.: Temže…
A dál?
Odp.: Temže.
Jiné nevíte, že? Kdo vládne v Anglii?
Odp.: King George. God bless him.
Dobře, Andy. Kdo je největší anglický spisovatel?
Odp.: Kipling.
Velmi dobře. Četl jste něco od něho?
Odp.: Ne. Jak se vám líbí Mae West?
My se raději budeme ptát vás, Andy. Co víte z anglických dějin?
Odp.: Jindřich Osmý.
Co o něm víte?
Odp.: Nejlepší film posledních let. Báječná výprava. Ohromná podívaná.
Viděl jste jej?
Odp.: Neviděl. Chcete poznat Anglii? Kupte si Ford Baby.
Co byste nejvíc chtěl vidět, Andy?
Odp.: Závody Cambridge – Oxford, pane.
Kolik je dílů světa?
Odp.: Pět.
Velmi dobře. A které to jsou?