»Maku, pochop: podřízený smí svého velitele oslovit za prvé jen předepsaným způsobem a za druhé výhradně ve služebních záležitostech.«
»Ano, to si pamatuju, paragraf devět… Ale to platí ve službě… Kdežto teď máme oba volno…« »Jak jsi přišel na to, že já mám volno?« zeptal se Gaj. Stáli za maketou u plotu z ostnatého drátu a tady je naštěstí nikdo nevidí: nikdo nevidí, jak se ten věžák opírá o plot a neustále má tendenci chytat svého kaprála za knoflík. »Já odpočívám jedině doma, ale ani tam bych žádnému podřízenému nedovolil… Poslyš, pusť konečně ten můj knoflík a svůj si zapni…«
Mak se zasmál a řekl:
»Ve službě tak, a doma onak? K čemu je to dobré?«
»Víš co, už o tom nebudeme mluvit. Nebaví mě opakovat ti pořád jedno a totéž… A ještě něco: kdy už se konečně přestaneš při nástupu zubit?«
»O tom se v řádech nic nepíše,« odpověděl okamžitě Maxim. »A pokud jde o opakování jednoho a téhož, něco ti řeknu. Nezlob se Gaji, já vím že nejsi žádný mluvitel… hovorník…«
»Kdo?!«
»Nejsi člověk, který by uměl pěkně mluvit.«
»Myslíš řečník?«
»Řečník… To je ono, nejsi řečník. Ale to nevadí. Dneska jsi k nám promluvil. Ta slova byla správná, dobrá. Ale když jsi mi o úkolech Legie a situaci v zemi vykládal doma, bylo to mnohem zajímavější. A bylo to opravdu z tebe. Kdežto tady už posedmé říkáš jedno a totéž, ale z tebe to není. Je to příliš správné. Příliš stejné. Příliš nudné. Rozumíš? Neurazil ses?«
Gaj se neurazil. Tedy — taková studená jehlička se mu do sebevědomí zaryla: až doposud si myslel, že mluví stejně plynně a přesvědčivě jako třeba kaprál Serembeš nebo dokonce pan rytmistr Toot. Ale když se nad tím tak zamyslí, kaprál Serembeš a pan rytmistr Toot ty tři roky taky stále opakovali jedno a totéž. Na tom ovšem není nic zvláštního a už vůbec ne závadného — vždyť za ty tři roky k žádným podstatným změnám ve vnitropolitické či zahraničněpolitické situaci nedošlo…
»A kde ses v řádech dočetl,« ušklíbl se Gaj, »že podřízený smí činit výtky svému nadřízenému?«
»Tam je pravý opak,« povzdechl si Maxim. »A to podle mého názoru není správné. Když počítáš příklady z balistiky, tak přece mé řady respektuješ, a když uděláš chybu ve výpočtu, tak taky.«
»Ale to je doma!« zdůraznil Gaj. »A doma je možné všechno.«
»A co když při střelbách špatně určíš hledí? Špatně zhodnotíš korekci na vítr? Tak co potom?«
»Na tom nesejde,« prohlásil Gaj pevně.
»Takže se má střílet špatně?« užasl Maxim.
»Střílet se musí podle rozkazu,« vysvětlil mu přísně Gaj. »Za těch deset minut, Maku, už jsi toho navykládal tak na padesát ostrých. Rozumíš?«
»Ne, nerozumím… A co když to bude v boji?«
»Co v boji?«
»Když určíš nesprávné hledí v boji. Co pak?«
»Hm…,« zamyslel se Gaj, který v boji ještě nikdy nevelel. Najednou si vzpomněl, jak se kaprál Bachtu při průzkumu bojem nedokázal zorientovat na mapě, zahnal svou sekci do křížové palby sousední roty, sám tam tenkrát zůstal a s ním polovina jeho sekce, a my přitom věděli, že to popletl, jenže nikoho ani nenapadlo ho opravit.
Proboha, uvědomil si náhle Gaj, nás by bývalo nikoho ani nenapadlo, že bychom ho snad směli opravovat. Kdežto Mak tomuhle totálně nerozumí, a nejen to — na tom nakonec není nic k pochopení — on to prostě neuznává! To se stalo už kolikrát: vezme si na paškál tu nejsamozřejmější věc, v několika málo větách ji načisto rozcupuje a člověk ho nedokáže přesvědčit o opaku, naopak, sám zapochybuje, hlava z toho jde kolem a jeden je z toho celý tumpachový… Nene, to není jen tak obyčejný člověk…, to je vzácný, nevídaný člověk… Jazyk se naučil za měsíc. Gramatiku zvládl za dva dny. A za další dva dny přečetl všechno, co měl Gaj doma k přečtení. Matematiku a mechaniku ovládá lépe než páni profesoři, a to u nás na kursech vyučují nejlepší odborníci… Nebo takový strýček Kaan…
Poslední dobou se stařec se svými monology za stolem obrací výlučně k Maximovi. A co víc, už několikrát svému okolí zcela nedvojsmyslně naznačil, že Maxim je patrně jediný člověk, který v naší době projevuje takové schopnosti a takový zájem o prehistorickou faunu. Nakreslil Maximovi na papír nějaká hrozná zvířata a Maxim mu na jiný papír namaloval obludy ještě hroznější a pak se dohadovali, které z těch zvířat je starší, které z kterého vzešlo a proč to tak bylo; na stůl putovaly knihy ze strýčkovy knihovny a stejně se stávalo, že Maxim starce pomalu ani nenechal otevřít ústa, a Gaj s Radou při tom podstatě jejich sporu ani zbla neporozuměli, a strýček křičel do ochraptění nebo trhal obrázky na kousky a dupal po nich, spílal Maximovi do nevzdělanců horších než ten pitomec Šapšu, ale jindy se najednou začal oběma rukama přehrabovat v řiďoučkých vlasech a s užaslým úsměvem brumlal: »To je odvážné, massarakš, odvážné, máte fantazii, mladý muži!« Gajovi obzvlášť utkvěl v paměti jeden večer, kdy starce jako z čista jasna nebe hrom zaskočilo Maximovo prohlášení, že některá z těch předpotopních zvířat se pohybovala po dvou nohou, kteréžto prohlášení s největší pravděpodobností neuvěřitelně prostě a jednoduše vyřešilo jakýsi letitý vědecký spor…
Vyzná se v matematice, v mechanice, vojenskou chemii ovládá brilantně a paleontologii — bože můj, kdo ještě dneska rozumí paleontologii! — tak paleontologii ovládá taky… Maluje jako skutečný umělec, zpívá jako pěvec… a je hodný, nezdravě hodný. Rozehnal a zmlátil partu banditů, postavil se sám osmi, a s holýma rukama, jiný by se na jeho místě nosil jako páv a jen si před každým nedbale uplivoval, kdežto tenhle se trápil, nespal celé noci, zlobil se, když ho někdo chválil a děkoval mu, a pak jednou vybuchl. Celý zbělal a vykřikl, že je nečestné a nesprávné vychvalovat někoho za vraždu… A jaký problém byl přemluvit ho, aby se přihlásil do Legie! Všechno chápe, se vším souhlasí, chtěl by, ale nakonec opatrně poznamená, že tam by asi musel střílet, že? Do lidí. A Gaj mu řekl: Kdepak do lidí, do degenerátů, ne do lidí, do holoty horší než nejhorší bandita… Tak se pro začátek domluvili na tom, že než si zvykne, bude jen odzbrojovat… Je to směšné, ale zároveň trochu hrůzné. To nebude jen tak, když se každou chvíli podřekne, že přišel z jiného světa. Tenhle svět Gaj zná. Strýček o něm dokonce má knihu — Mlžná země Zartak se to jmenuje. V Alabastrových horách prý je údolí Zartak, kde žijí šťastní lidé… Podle té knížky jsou tam všichni přesně takoví jako Maxim. A jedna věc je na nich hrozně zajímavá — když někdo z nich údolí opustí, okamžitě zapomene, odkud pochází a co dělal dřív, pamatuje si jen, že je z jiného světa… Strýček sice říká, že žádné takové údolí neexistuje, že je to jen výmysl, je jen hřeben Zartak, jenže právě v poslední válce dopadly na toto pohoří superbomby, takže všichni horalé přišli o paměť…
»Proč mlčíš?« zeptal se Maxim. »Ty o mně přemýšlíš?«
Gaj uhnul pohledem.
»Poslouchej mě… Já tě prosím jen o jedno: v zájmu disciplíny v jednotce nikdy nedávej najevo, že víš víc než já. Dávej pozor, jak se chovají ostatní, a chovej se taky tak.«
»Já se snažím,« řekl smutně Maxim, na okamžik se zamyslel a dodal. »Těžko si zvykám. U nás je všechno jinak.«
»A jak vypadá tvoje rána?« zeptal se Gaj, aby změnil téma.
»Mně se rány hojí rychle,« poznamenal roztržitě Maxim. »Poslyš, Gaji, co kdybychom po operaci jeli rovnou domů. Co bys tomu říkal? Moc se mi stýská po Radě. Tobě ne? Zavezeme chlapce do kasáren a pak se můžeme náklaďákem svézt domů. A řidiče pustíme…«
Gaj nabral do plic co nejvíc vzduchu, ale v tom už zapraskala stříbřitá bednička tlampače na sloupě téměř nad jejich hlavami a hlas dozorčího brigády zaryčel:
»Šestá rota, nástup na cvičiště! Pozor, šestá rota…«
A Gaj jen vyštěkl:
»Kandidáte Sime! Mlčet a marš na nástup!« Maxim se prudce otočil, ale Gaj ho ještě stačil chytit za hlaveň samopalu: »Moc tě prosím…,« zašeptal. »Hlavně buď jako ostatní! Chovej se jako ostatní! Dneska si tě vezme na mušku sám pan rytmistr!«
Za tři minuty stála rota na pusté ploše cvičiště. Bylo už šero a nad hlavami jim zářily reflektory. Za řadami legionářů měkce mručely motory nákladních aut. Jako vždy před operací pan brigadýr v doprovodu pana rytmistra Čača mlčky obešel nastoupenou jednotku a prohlížel si každého legionáře zvlášť. Byl klidný, oči přimhouřené, koutky úst přívětivě přizvednuté. Pak bez jediného slova pokynul panu rytmistrovi a vzdálil se. Pan rytmistr zvedl zmrzačenou levičku, vykolébal se před jednotku a obrátil k mužstvu svou tmavou, téměř rudou tvář.
»Legionáři!« zakrákoral hlasem, z něhož Gajovi běhal mráz po zádech. »Čeká nás práce… Provedeme ji, jak se sluší a patří… Rrroto, pozor! K vozidlům! Kaprále Gaale, ke mně!«
Když k němu Gaj doběhl a předpisově se vypjal, pan rytmistr mu tiše oznámil:
»Vaše sekce dostane zvláštní úkol. Až dorazíte na místo, zůstanete ve voze. Velet budu já osobně.«
Kapitola šestá
Náklaďák měl prachmizerné tlumiče a na prachmizerné dlažbě to bylo zatraceně znát. Kandidát Mak Sim se samopalem sevřeným mezi koleny starostlivě přidržoval Gaje za opasek, protože usoudil, že kaprálovi, který tolik pečuje o svou autoritu, by se neslušelo kymácet se nad lavičkami, jako to dělá třeba takový docela obyčejný kandidát Zojzu. Gaj nic nenamítal a úslužnou pozornost svého podřízeného ani neregistroval. Po rozmluvě s rytmistrem Gajovi cosi dělalo velkou starost a Maxim byl rád, že podle rozpisu budou spolu — když bude zapotřebí, může Gajovi pomoct.
Náklaďáky minuly Ústřední divadlo, dlouho se vlekly podél zapáchajícího Říšského kanálu, pak odbočily do dlouhé, v tuto hodinu již prázdné Obuvnické ulice a začaly kroužit křivolakými uličkami předměstí, kde Maxim ještě nikdy nebyl. Poslední dobou se podíval na hodně míst a město prostudoval s důkladností pravého hospodáře. Za těch zhruba čtyřicet dní se toho vůbec dověděl poměrně dost a konečně se dokázal v situaci zorientovat. Připadala mu mnohem méně uspokojivá a o to bizarnější, než se původně domníval.
Ještě dřepěl nad slabikářem, a Gaj už naléhal s otázkou, kde se tu Maxim vzal. Obrázky nepomáhaly: Gaj je vnímal s jakýmsi potutelným úsměvem a dál opakoval stále stejnou otázku: »Odkud jsi?« Nakonec Maxim podrážděně píchl nad hlavu a řekl: »Z nebe!« K jeho velkému údivu to Gaj považoval za zcela přirozené a začal na něj chrlit nějaká tajemně znějící slova, která Maxim dříve považoval za názvy oběžnic místní planetární soustavy. Gaj však položil na stůl mapu světa na způsob pozemského Mercatorova válcového zobrazení a rázem bylo jasné, že nejde o žádné planety, ale o znepřátelené státy. Maxim pokrčil rameny, použil všech výrazů nevole, jichž byl zatím mocen, sklonil se nad mapu, aby si ji prostudoval, a tím tento rozhovor na čas uzavřel.
Asi o dva dny později večer se Maxim s Radou dívali na televizi. Běželo tam opravdu zvláštní vysílání, něco jako film bez začátku a konce, bez pevné fabule, zato se spoustou jednajících postav — dosti úděsných postav — jednajících dosti divoce, alespoň z hlediska normálního humanoida. Rada to sledovala se zájmem, každou chvilku vypískla, chytala Maxima za rukáv, asi dvakrát si krátce zaslzela, zatímco Maxima to poměrně brzy přestalo bavit, a tak si za doprovodu unyle výhružné hudby zdříml, jenže vtom se na obrazovce mihlo cosi známého. Nevěřícně si promnul oči. Na obrazovce se objevila Pandora: džunglemi se vleče ponurý tachorg, drtí stromy, a vida, tady je Peter s vábničkou v ruce, couvá s vážnou, soustředěnou tváří, teď klopýtl o kořen a padl zády přímo do bažiny. Maxim s obrovským údivem poznal vlastní mentogram, a pak ještě jeden, a ještě — to vše bez jakéhokoli komentáře, stále jen táž hudba, a Pandora zmizela, aby uvolnila místo slepému muži, který lezl po stropě jakoby potaženém uprášenou pavučinou. »Co je to?« zeptal se Maxim a ukázal na obrazovku. »Přenos,« řekla netrpělivě Rada. »A zajímavý. Dívej se.« Smyslu se nedobral a v jeho mozku se zrodila vize desítek návštěvníků z vesmíru, kteří poctivě vzpomínají na své světy. Své myšlenky se však rychle vzdal, tohle bylo příliš strašné a jednotvárné — pusté dusné místnůstky, nekonečné chodby zavalené nábytkem, který z ničeho nic porůstal obrovitými trny; spirálová schodiště, která se zavrtávala do neproniknutelné černoty úzkých studní; zamřížované sklepy, v nichž se tupě a bezúčelně převalovala nějaká těla, mezi nimiž se tu a tam daly zahlédnout chorobně strnulé tváře jako na obrazech Hieronyma Bosche — podobalo se to spíš šíleným fantasmagoriím než reálným světům. Ve srovnání s těmito plody choré mysli z Maximových mentogramů jasně vyzařoval programový realismus, který díky jeho mladistvému temperamentu přerůstal v romantický naturalismus. Takové pořady televize vysílala skoro každý den, jmenovalo se to Čarovné putování, ale Maxim nikdy nedokázal do důsledku pochopit, v čem má spočívat jejich divácké kouzlo. Když se na to zeptal, Gaj s Radou nechápavě krčili rameny a říkali: »No to je přenos. Aby to bylo zajímavé. Čarovné putování. Taková pohádka. Jen se dívej, dívej se. Někdy je to k smíchu, jindy se bojíš…« A v Maximově nitru vyklíčily ty nejvážnější pochybnosti, zda smyslem práce profesora Hrocha byl skutečně kontakt a zda při jeho výzkumech šlo opravdu o výzkum.
Tento intuitivní závěr se zprostředkovaně potvrdil o deset dní později, když Gaj úspěšně absolvoval konkurs na dálkové studium uchazečů o nejnižší důstojnickou hodnost a začal biflovat matematiku a mechaniku. Schémata a vzorce ze základního kursu balistiky Maxima dokonale zmátly. Teď už Gajovi nedal pokoj. Gaj nejdřív ničemu nerozuměl, ale pak se shovívavě ušklíbl a vysvětlil mu kosmografii svého světa. Teprve teď se Maxim dověděl, že obydlený ostrov vůbec není koule, že to není žádný geoid a už v žádném případě planeta.
Obydlený ostrov je Svět, jediný svět ve vesmíru. Pod nohama domorodců se nachází pevný povrch Sféry Světa. Nad jejích hlavami se vznáší obrovská, ale v zásadě změřitelná plynová koule doposud neznámého složení a s prozatím ne zcela jasnými fyzikálními vlastnostmi. Teorie praví, že hustota plynu směrem k jádru koule rychle stoupá a tam pak dochází k jistým tajemným procesům, vyvolávajícím pravidelné změny jasnosti tohoto takzvaného Světového Světla, jimiž se vysvětluje střídání dne a noci. Kromě krátkodobých každodenních změn stavu Světového Světla působí i změny dlouhodobé, které vyvolávají sezónní výkyvy teplot a střídání ročních období. Přitažlivost působí ze středu Sféry Světa kolmo na její povrch. Obydlený ostrov se tedy nalézá na vnitřním povrchu obrovské bubliny v nekonečné pevné substanci, která zaplňuje zbytek vesmíru.
Maxim, dokonale zpitomělý tak nečekaným rozuzlením, se užuž chtěl pustit do sporu, ale velice rychle se ukázalo, že on i Gaj mluví každý jinou řečí, že pochopit se navzájem je pro ně mnohem složitější, než když má přesvědčený kopernikovec porozumět přesvědčenému vyznavači učení Ptolemaiova. Zakopaný pes přitom byl výhradně v pozoruhodných vlastnostech atmosféry této planety. Za prvé tu byla nezvykle silná refrakce, která nápadně zvedala obzor a od věků domorodcům vnukala představu, že jejich země není plochá a v žádném případě vypouklá, ale vydutá. »Postavte se na mořský, břeh,« doporučovaly školní učebnice, »a sledujte pohyb lodi vyplouvající z přístavu. Nejdřív se bude zdát, že jede po rovině, ale čím bude dál, tím bude stoupat výš, dokud nezmizí v atmosférickém oparu, halícím zbytek světa.« Za druhé byla atmosféra velice hustá a dnem i nocí fosforeskovala, takže hvězdnou oblohu tu nikdy nikdo neviděl, a dny, kdy se dalo zahlédnout místní slunce, se zaznamenávaly do kronik a tyto záznamy posloužily jako báze pro nesčetné pokusy o vytvoření univerzální teorie Světového Světla.
Maxim pochopil, že se ocitl v obří pasti, že skutečný kontakt bude možný jedině za předpokladu, že se mu podaří bez přehánění obrátit naruby tradiční představy, které se formovaly po tisíciletí. Soudě podle snad nejrozšířenější kletby massarakš, což přesně přeloženo znamená svět naruby, už se o to zřejmě někdo pokoušel, a Gaj mimoto vykládal něco o čistě abstraktní vědecké hypotéze, která Svět interpretovala jinak. Tato hypotéza vznikla kdysi ve středověku, svého času ji pronásledovalo i oficiální náboženství, měla své mučedníky, díky pracím geniálních badatelů minulého století se jí dostalo i vznosného matematického vyjádření, ale nakonec zůstala oním abstraktem, přestože i ona, jako ostatně většina abstraktních teorií, došla svého praktického uplatnění — stalo se tak docela nedávno, když byly vynalezeny superdalekonosné dělostřelecké granáty.