„Bijte se, pánové, bijte se,“ pravila paní Mausesová. „Krásná dáma tu zanechá závdavek pro vítěze.“ A hodila doprostřed stolu krajkový kapesníček. „Ale sama vás musí opustit.“ Poslala nám vzdušné políbení a vzdálila se.
„Sakramentsky svůdná ženská,“ prohlásil Simonet „K zbláznění hezká.“ Nabral kapesníček špičkou tága, zabořil nos do krajek a blaženě stočil pohled k nebi. „Nádhera! Koukám, že taky nemáte valný úspěch.“
„Protože se mi všude pletete do cesty,“ řekl jsem nabroušeně a znovu srovnával koule do trojúhelníku. „Kdo se vás prosil, abyste byl tady u kulečníku?“
„A proč jste ji vy, hlava maková, zavedl zrovna sem ke kulečníku?“
namítl Simonet zcela oprávněně a znovu jedním šťouchem rozprášil celou pyramidu.
„Přece ji nepovedu do bufetu,“ zabručel jsem a vykročil jsem kolem stolu, abych si vyhlédl nejsnazší kouli ke hře.
„Podívejte,“ ozval se Simonet. Stál u okna a díval se někam stranou.
„Nějaký pitomec sedí na střeše… Pardon. Dva pitomci. Jeden z nich stojí, myslel jsem napřed, že to je komín.“
„To je Hincus,“ zabručel jsem a hledal jsem si nejpohodlnější polohu ke šťouchu.
„Hincus je ten maličký človíček, co pořád brblá?“ zeptal se Simonet.
„Legrační postavička. To Olaf, prosím, to je něco jiného. To je pravý potomek dávných skandinávských vojevůdců. Věřte tomu, pane Glebski.“
Konečně jsem se odhodlal k úderu a netrefil jsem. Takový snadný karambol a já ho neudělal. Zastyděl jsem se. Prohlédl jsem špičku tága, prstem jsem ozkoušel namazání. Všechno bylo v pořádku.
„Jen to nepřehlížejte,“ řekl Simonet a přistoupil ke stolu. „Nemůžete se na nic vymlouvat.“
Šťouchl. Pak ještě jednou, řízně, třaskavě. Zasténal jsem a přistoupil k oknu, abych se na to nemusel dívat. Simonet zahrál ještě jednou a řekl: „Ech, fuj… Hrajte, inspektore.“
Stín sedícího člověka zvrátil hlavu a zvedl ruku s lahví. Pochopil jsem, že je to Hincus. Teď si důkladně lokne a podá láhev tomu stojícímu.
Ale kdo to tam vlastně stojí?
„Tak budete hrát nebo ne?“ zeptal se Simonet. „Co tam máte?“
„Hincus se nalejvá,“ odpověděl jsem. „Ten chlap dneska z té střechy sletí…“
Když se Hincus jaksepatří nalokal, narovnal se opět do původní polohy. Stojícímu nenabídl. Kdo to tam je? Aha, to bude nejspíš děťátko…
Vrátil jsem se ke kulečníku, vybral si nejsnazší kouli a zase jsem zahrál špatně.
„Četl jste Coriolisovy paměti o biliáru?“ zeptal se Simonet.
„Nečetl,“ řekl jsem ponuře. „A nemíním je číst.“
„To já jsem je četl,“ pochlubil se Simonet. Dvěma šťouchy dokončil hru a propukl ve svůj děsivý smích. Položil jsem tágo přes stůl.
„Tak tím jste se připravil o soupeře, Simonete,“ řekl jsem mstivě.
„Teď můžete smrkat do své výhry v naprostém osamění.“
Simonet vzal kapesníček a triumfálně si ho zastrčil do náprsní kapsičky.
„Výborně,“ prohlásil. „Co budeme dělat teď?“
Zamyslel jsem se.
„Půjdu se oholit. Za chvíli se bude podávat jídlo…“
Vyšli jsme do chodby a v té chvíli jsme se potkali s odnoží nebožtíka milovaného bratra pana du Barnstokera. Děťátko nám zastoupilo cestu, opovážlivě zablýskalo vyvalenými skly černých brýlí a řeklo si o cigaretu.
„Tak co Hincus?“ zeptal jsem se a vytáhl jsem krabičku cigaret.
„Je nalitý, jak zákon káže, co?“
„Hincus? Aha, ten…“ Děťátko si zapálilo, našpulilo rtíky do trubičky a vyfouklo dým. „No, že by se nalil, to ne, ale rozjel se pěkně a ještě si vzal flašku s sebou.“
„A to se rozjížděl společně s vámi, ne?“ zajímal se Simonet.
Děťátko opovržlivě odfrklo.
„Starou belu! On mě ani nevnímal. Byla tam přece Kajsa…“
V té chvíli mě napadlo, že už je nejvyšší čas konečně zjistit, je-li tohle chlapec nebo děvče, a tak jsem rozhodil sítě.
„Takže v bufetu jste byli společně?“ zeptal jsem se úlisně.
„Ano. Copak? Policie to nedovoluje?“
„Policie chce znát veškerou vaši činnost.“
„A věda rovněž,“ připojil se Simonet Asi ho napadla stejná myšlenka.
„Pít kávu — to policie nedovoluje?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „A co bylo dál?“
Teď to přijde… Nemůže přece říct: „Dalo jsem si něco k snědku…“
„Nic zvláštního. Byla káva a dorty se šlehačkou. Jinak nic.“
„Před obědem není zdravé jíst sladké,“ řekl Simonet vyčítavě. Byl viditelně zklamán. Jako já.
„Tak dobrá,“ zamumlal jsem. „Půjdu se oholit.“
„Jiné otázky nejsou?“ zavolalo děťátko za námi.
„Ne, nejsou. Pánbůh s vámi.“
Bouchly dveře. Děťátko zašlo do svého pokoje.
„Zajdu si taky něco sníst,“ prohlásil Simonet a zastavil se u podesty.
„Pojďte, inspektore. Do hlavního jídla zbývá ještě víc než hodina.“
Pozvání jsem odmítl a rozešli jsme se. Simonet zadupal botami po schodech a já zamířil do svého pokoje. Když jsem šel kolem dveří pokoje, v němž bylo zřízeno muzeum, zaslechl jsem zevnitř řinčení, cosi se rachotivě převrhlo, ozvalo se tříštění skla a rozzlobené bručení.
Nahlédl jsem tam a spatřil pana Mausese. Jednou rukou držel zvednutý cíp koberce, ve druhé svůj nerozlučný hrnek a štítivě se díval na převržený noční stolek a střepy rozbité vázy.
„Zatracené doupě!“ zachroptěl, když mě uviděl. „Peleš lotrovská!“
„Co tady děláte?“ zeptal jsem se.
Pan Mauses okamžitě vybuchl.
„Co tady dělám?“ zaječel a vší silou trhl kobercem k sobě. Přitom málem ztratil rovnováhu a převrhl křeslo. „Hledám padoucha, kterej se fláká po hotelu, krade věci spořádanejm lidem, dupá v noci po chodbách a nakukuje oknem k mý ženě. A proč to ksakru mám dělat já, když máme v baráku policajta?“
Odhodil koberec a otočil se ke mně. Leknutím jsem ucouvl.
„Nebo mám vypsat odměnu?“ pokračoval stále zběsileji. „Prosím, vypisuju ji. Kolik byste chtěl, inspektore, co? Pět set? Nebo tisíc? Prosím: patnáct set dostane ten, kdo mi najde mý ztracený zlatý hodinky!
Dva tisíce!“
„Vám se ztratily hodinky?“ zeptal jsem se zamračené. To už přestávala být legrace. Zlaté hodinky, to nejsou plstěné pantofle nebo obsazená koupelna.
„Ano!“
„Kdy jste je viděl naposled?“
„Dneska brzy ráno. Ležely na stole.“
Zamyslel jsem se.
„Radím vám,“ řekl jsem po chvíli, „abyste napsal oficiální oznámení. Já pak zavolám policii.“
Mauses se na mě upřeně zadíval a chvíli jsme oba mlčeli. Pak usrkl z hrnečku a řekl: „Nač oznámení a policie, sakra? Nechci, aby se o moje jméno otírali prašiví pisálkové od novin. Proč byste se do toho nemohl pustit sám? Vypsal jsem přece odměnu. Chcete zálohu?“
„Je mi trapné vměšovat se do takového případu,“ namítl jsem.
„Nejsem soukromý detektiv, ale státní zaměstnanec.“
„Dobrá,“ řekl najednou. „Rozmyslím si to…“ Chvilku se odmlčel.
„Možná že se najdou samy. Doufejme, že to je další z nepovedených žertíků. Ale nenajdou-li se hodinky do zítřka, napíšu hned ráno to oznámení.“
Na tom jsme se dohodli a rozešli se každý do svého pokoje.
Nevím, co nového objevil Mauses u sebe, ale u mě bylo novinek plno. Především šikmo přes dveře heslo „Kdykoli slyším slovo kultura, alarmuji policii“. Pochopitelně jsem to strhl, ale to byl teprve začátek.
Stůl jsem měl pokaňhaný klovatinou, nyní už zaschlou. Byla zřejmě vylita přímo z lahvičky, protože ta se válela o kousek dál. A uprostřed této ztuhlé louže trůnil list papíru. Vzkaz. Idiotský vzkaz.
Kostrbatými tiskacími písmeny na něm bylo napsáno: „Panu inspektoru Glebskému se dává na vědomost, že se v hotelu toho času zdržuje pod jménem Hincus nebezpečný gangster, maniak a sadista, známý ve zločineckých kruzích pod přezdívkou Bubo. Je ozbrojen a ukládá o život jednoho z hotelových hostů. Pan inspektor se naléhavě prosí, aby podnikl nějaké opatření.“
Byl jsem tak rozzuřen a ohromen, že jsem musel text přečíst dvakrát, než jsem pochopil jeho smysl. Pak jsem si zapálil a rozhlédl se po pokoji. Stopy jsem samozřejmě žádné neobjevil. Rozložil jsem si znovu zmuchlané heslo a porovnal písmo se vzkazem. Heslo bylo napsáno rovněž tiskacími písmeny, rovněž kostrbatými, ale tužkou.
Ostatně tahle věc byla jasná — v tom má prsty děťátko. Obyčejný vtip.
Jedno z oněch připitomělých hesel, které francouzští studenti čmárali po zdech Sorbonny. S tím papírkem na stole je to horší. Falešný informátor mohl přece vzkaz vsunout pod dveře, mohl ho zastrčit do klíčové dírky, nebo jen tak položit na stůl a zatížit třeba popelníkem.
Musel to být pitomec nebo vyslovený barbar, aby kvůli hloupému vtipu zasvinil pěkný stůl. Pitomců je tu sice spousta, to je pravda… ale takových snad přece jenom ne. Přečetl jsem si lístek ještě jednou, zhluboka jsem vtáhl kouř a přistoupil k oknu. Hezky mi začíná dovolená, pomyslel jsem si. Tak takhle vypadá ta moje vytoužená volnost.
Slunce se už klonilo k západu, stín hotelu se protáhl na dobrých sto metrů. Na střeše, s hlavou zvrácenou a lahví přisazenou ke rtům, se stále ještě tyčil nebezpečný gangster, maniak a sadista, pan Hincus.
Byl sám.
5
Zastavil jsem se před Hincusovým pokojem a obezřetně jsem se rozhlédl. Chodba byla jako vždy prázdná. Z kulečníkového sálu cvakaly koule, byl tam Simonet. Du Barnstoker a Olaf seděli u Olafa.
Děťátko si hrálo venku s motocyklem. Mausesovi byli ve svém pokoji.
Hincus seděl na střeše. Před pěti minutami sestoupil do bufetu, vzal si další láhev, zašel do svého pokoje, navlékl si kožich a byl teď nejspíš odhodlán inhalovat čistý vzduch přinejmenším do večeře. A já stál před jeho pokojem, zkoušel v zámku klíče ze svazku, který jsem sebral v hoteliérově kanceláři, a zamýšlel jsem dopustit se služebního přestupku.
Pátý nebo šestý klíč měkce cvakl a já vklouzl do pokoje. Učinil jsem to tak, jak to obvykle dělávají hrdinové špionážních velkofilmů — jiné způsoby jsem neznal. Slunce už skoro zapadlo za horský hřeben, ale v pokoji bylo poměrně světlo. Vypadalo to, jako by se tu vůbec nebydlelo. Postel nebyla pomuchlaná, popelník byl prázdný a čistý, oba oválné kufry stály na prostředku místnosti.
Obsah prvního, těžšího kufru ve mně okamžitě vzbudil podezření.
Bylo to typické falešné zavazadlo: nějaké hadry, potrhaná prostěradla, povlaky a hromádka knih vybraných bez ladu a skladu. Opravdové cestovní potřeby byly ve druhém kufru. Tři soupravy prádla, pyžamo, necesér, několik plnicích per, balíček bankovek — solidní balíček, větší, než jsem měl já — a dva tucty kapesníků. Byla tam také malá stříbrná lahvička, ale prázdná, pouzdro s tmavými brýlemi a lahvička se zahraniční vinětou. Ta byla plná. A docela na dně kufru, pod prádlem, jsem našel masivní zlaté hodinky a malý dámský browning.
Sedl jsem si na podlahu a pozorně naslouchal. Zatím bylo všude ticho, ale času na rozmýšlení jsem měl po čertech málo. Prohlédl jsem si hodinky. Na víčku byl vyryt jakýsi složitý monogram, zlato bylo pravé, načervenalé, ciferník byl ozdoben symboly zvěrokruhu. Byly to bezpochyby pohřešované hodinky pana Mausese. Pak jsem si prohlédl revolver. Byla to niklovaná hračka s perleťovou pažbičkou, upřímně řečeno, žádná zbraň… Nesmysl, to všechno je nesmysl. Gangsteři se nezahazují takovými hloupostmi. A když už, tak gangsteři nekradou hodinky, dokonce ani takovéhle těžké a masivní. Aspoň ti praví gangsteři, co mají dobré jméno a reputaci.
Tak, tak, tak… Tak si to rychle sesumírujeme. Nejsou žádné důkazy, že Hincus je nebezpečný gangster, maniak a sadista, zato existuje hora důkazů, že by ho někdo za gangstera rád označil. I když zase to falešné zavazadlo…
Znovu jsem se zaposlouchal. V jídelně cinkalo nádobí — Kajsa už připravovala na stůl. Kdosi přeběhl kolem dveří. Ozval se šťavnatý Simonetův hlas: „Kde je ten inspektor? Kde je náš hrdina?“, Kajsa pronikavě zaječela, poschodí se otřáslo strašidelným chechtotem. Měl jsem nejvyšší čas zmizet. Rychle jsem vyndal náboje ze zásobníku, vstrčil je do kapsy a revolver i hodinky jsem položil zpátky na dno kufru. Sotva jsem vyběhl z pokoje a otočil za sebou klíčem, vynořil se na opačném konci chodby du Barnstoker.
„Drahý inspektore!“ zahlaholil. „Vítězství, sláva a bohatství! Takový osud potkal dnes du Barnstokery.“
Vykročil jsem mu naproti a potkali jsme se u dveří jeho pokoje.
„Oholil jste Olafa?“ zeptal jsem se.
„Představte si, že ano!“ řekl se šťastným úsměvem. „Náš milý Olaf hraje příliš stereotypně. Jako stroj, bez fantazie. Řekl bych dokonce nudně… Mimochodem, milý inspektore, už víte, jaký nový žertík provedl náš drahý nebožtík? Pojďte na chvilinku ke mně…“
Zatáhl mě k sobě, vmáčkl do křesla a nabídl mi doutník.
„Kde to mám?“ mumlal a poplácával se po kapsách. „Aha! Tak se račte podívat, co jsem dneska dostal.“ Podal mi zmuchlaný papírek.
Zase dopis. Kostrbatými tiskacími písmeny, s několika pravopisnými chybami, tam stálo: „Našly jsme vás. Drzým vás na mušce. Nepokoušejte se utécy a nedělejte hlouposti. Střílým bez vístrahy. B.“
Skousl jsem doutník a četl jsem tato slova dvakrát, třikrát…
„Nádhera, viďte?“ řekl du Barnstoker a šlechtil se před zrcadlem.
„Jak se to k vám dostalo?“
„Někdo to vstrčil Olafovi do pokoje, když jsme hráli. Olaf zrovna odskočil do baru pro nějaké pití, já seděl a kouřil doutník. Ozvalo se zaklepání, já povídám: Ano, ano, vstupte, ale nikdo neotvíral. Překvapilo mě to a najednou vidím, že u dveří leží tenhle lístek. Zřejmě ho někdo podstrčil pod dveřmi.“
„Vy jste pochopitelně vykoukl na chodbu a pochopitelně jste nikoho nezahlédl,“ řekl jsem.
„Víte, trvalo mi hezkou chvíli, než jsem se vyškrábal z toho křesla,“ řekl du Barnstoker. „Půjdeme? Abych se přiznal, mám už hlad jako vlk.“
Vstrčil jsem si lístek do kapsy a vydali jsme se do jídelny. Cestou jsme přibrali děťátko.
Vypadalo to, že už jsou všichni pohromadě. Paní Mausesová obsluhovala pana Mausese, Simonet a Olaf přešlapovali u stolku s chlebíčky, hoteliér naléval likér. Du Barnstoker a děťátko zamířili na svá místa a já se připojil k mužům. Simonet strašidelným šeptem vykládal Olafovi, jak protěžový likér působí na vnitřnosti. Olaf dobromyslně funěl a cpal se kaviárem. V té chvíli vstoupila Kajsa, obrátila se k majiteli a začala brebentit: „Pán nechce jít, pán říká, že když nejsou všichni pohromadě, že nepůjde. Až prý budou všichni na místě, tak prý přijde taky. Takhle mi to řekl… A měl tam dvě prázdné láhve…“
„Tak jdi a řekni, že už jsou všichni pohromadě,“ nařídil hoteliér.
„Pán mi nevěří. Já už jsem mu to takhle řekla, že jsou všichni pohromadě, ale pán mi…“
„O kom je řeč?“ otázal se stručně pan Mauses.
„Mluví o panu Hincusovi,“ odpověděl hoteliér. „Zdržuje se pořád ještě na střeše a já…“
„Na jaké střeše?“ prohlásilo děťátko sípavým basem. „Hincus je přece tadyhle!“ A ukázalo vidličkou na Olafa.
„Milé dítě, mýlíš se,“ poznamenal měkce du Barnstoker, Olaf se dobromyslně zašklebil a zahučel: „Olaf Andvarafors, děťátko. Ale stačí Olaf.“
„Tak proč tenhle…“ Teď mířila vidlička na mě.
„Ale sakra, Sneware,“ vykřikl Mauses, „když sem nechce jít, tak ať si tam zmrzne!“
„Velevážený pane Mausesi,“ pronesl hoteliér důstojně. „Právě nyní je nadmíru žádoucí, abyste byli všichni pohromadě. Musím váženým hostům sdělit neobyčejně potěšující novinku… Kajso rychle!“
„Ale pán nechce jít…“
Postavil jsem talířek s chlebíčkem na stůl.
„Počkejte,“ řekl jsem, „hned ho přivedu.“ Na odchodu z jídelny jsem zaslechl, jak Simonet říká: „Správně, ať se policie ujme svých povinností,“ načež propukl ve svůj záhrobní smích, který mě provázel až ke schodům vedoucím na půdu.
Vystoupil jsem po nich, otevřel hrubé dřevěné dveře a ocitl jsem se na kulaté verandě, celé zasklené, kde se podél stěn táhly úzké lavičky k odpočinku. Bylo tu zima, podivně se tu mísil pach sněhu a prachu, opodál se tyčila kupa složených lehátek. Překližkové dveře na střechu byly pootevřené.
Rovná střecha byla pokryta vysokou vrstvou sněhu, kolem verandy byl sníh udupaný a odtud k nachýlené anténě vedla prošlapaná pěšinka.