„Já ho přece neznám,“ řekl Vajngarten bůhvíproč dopáleně a u dveří někdo zazvonil.
„Dneska se snad všichni utrhli ze řetězu!“ kapituloval Maljanov. „Počkej, Valko, někdo se sem na mě dobývá…“
Vajngarten ještě něco řekl, možná i vykřikl, ale Maljanov už odhodil sluchátko na válendu a vyběhl do předsíně. Kaljam se mu samozřejmě připletl pod nohy, takže sebou div nepraštil.
Sotva otevřel dveře, okamžitě o krok poodstoupil. Na prahu stála mladá žena v bílých minišatech, s krátkými vlasy a nápadně opálená. Hezká. Neznámá. (Maljanov si v mžiku uvědomil, že je jen v trenýrkách a že má zpocené břicho.) U nohou jí stál kufr a přes levou ruku měla přehozený balonový plášť.
„Vy jste Dmitrij Alexejevič?“ zeptala se plaše.
„A-ano…,“ dostal ze sebe nakonec Maljanov. Že by příbuzná? Vzdálená sestřenice Zina z Omska?
„Moc se omlouvám, Dmitriji Alexejeviči, asi jdu nevhod… Tady je…,“ a podala mu obálku. Maljanov ji mlčky převzal a vytáhl z ní kousek papíru. V jeho nitru ponuře kolotaly pocity zapřisáhlé nevole vůči všem příbuzným na světě a zejména vůči této vzdálené Zině… nebo snad Zoje…?
Mezitím se však ukázalo, že to není vzdálená Zina. Irka mu zcela jasně nakvap, velkými kostrbatými klikyháky sdělovala: „Dimkine! Tohle je Lidka Ponomarjovová, moje nejlepší kamarádka ze školy. Pak ti o ní budu vypr. Zacházej s ní sluš., nebude u nás dl. A nechovej se jako hulv. Tady je všechno výb. Ona ti to ř. Líbám, I.“
Maljanov vyloudil táhlé, světu neslyšné zaúpění, zavřel a znovu otevřel oči. Jeho rty už se však mimoděk formovaly do přátelského úsměvu.
„Velice mě těší,“ prohlásil tentokrát už kavalírsky šarmantním tónem. „Pojďte dál, Lído, jen dál… A promiňte mi ten zevnějšek. Je tu příšerné horko.“
Jeho pohostinné přijetí ale zřejmě nebylo tak úplně v pořádku, protože ve tváři krásné Lídy se rozhostily rozpaky a ona se bůhvíproč ohlédla na prázdné odpočívadlo zalité sluncem, jako by zapochybovala, zda je tu správně.
„Kdybyste dovolila, ten kufr…,“ navrhl jí chvatně Maljanov. „Pojďte dál, jen pojďte a nestyďte se… Plášť si můžete pověsit sem… Tohle je obývák, tam taky pracuju, a tenhle pokoj je Bobkův… Sem vás potom uložím… Asi byste se chtěla osprchovat, co?“
Přes válendu k němu dolehlo přidušené kuňkání.
„Pardon!“ zvolal. „Udělejte si pohodlí, hned se vám budu věnovat…“
Uchopil sluchátko a zaslechl, jak Vajngarten monotónně, jakýmsi cizím hlasem opakuje:
„Miťko, Miťko… Odpověz, Miťko…“
„Haló!“ ozval se Maljanov. „Valko, slyšíš mě?“
„Miťko!“ zařval Vajngarten. „Jseš to ty?“
Maljanov se až lekl.
„Co hulákáš? Promiň, prosím tě, přijela mi nějaká návštěva. Potom ti zavolám.“
„Kdo? Kdo přijel?“ zeptal se děsivým hlasem Vajngarten.
Maljanova zamrazilo po celém těle. Valka se zbláznil.
To je mi den…
„Valko,“ oslovil kamaráda co nejklidněji. „Co je to s tebou dneska? Prostě přijela jedna paní…, Irčina kamarádka…“
„Ty bestie!“ sykl najednou Valka a zavěsil.»
Kapitola druhá
3.»… ona si zase svlékla minišaty a místo nich si natáhla minisvetřík a minisukni. Na „Maljanovovy dutiny“ už ani nepomyslel.
Jinak se ovšem všechno odehrávalo v naprosté počestnosti, jako v těch nejlepších domech. Seděli, klábosili a pili čaj. On už byl Dimočka a ona zase Lidočka. Po třetí skleničce Dimočka vyklopil vtip o dvou kohoutech — prostě se to zrovna nějak hodilo — Lidočka se moc a moc smála a zmoženě mávala útlou obnaženou ručkou. Vzpomněl si (ti kohouti mu to připomněli), že by měl zavolat Vajngartenovi, ale nezavolal, a místo toho se Lidočky zeptal:
„Dala byste si ještě šálek?“
Lidočka neodpověděla a on se obrátil. Dívala se na něj široce otevřenýma světlýma očima a v jejím opáleném lesklém obličeji se rodil zcela nečekaný výraz, snad zmatenosti, snad úleku — až z toho bezděky pootevřel ústa.
„Tak mám vám ještě nalít?“ zeptal se nejistě Maljanov a zakýval konvicí s čajem.
Lidočka sebou trhla, rychle zamrkala a přejela si prsty po čele.
„Cože?“
„Ptám se, jestli si ještě dáte čaj…“
„Ale kdepak,“ zasmála se, jako by se nechumelilo. „To už bych snad dočista praskla. Musím si hlídat figuru.“
„Máte pravdu!“ přisvědčil galantně Maljanov. „Takovouhle postavu je třeba opatrovat jako oko v hlavě. Možná by i stálo za to nechat si ji pojistit.“
Skromně se pousmála, otočila půvabnou hlavu a přes rameno se ohlédla na dvůr. Šíji měla dlouhou, hladkou, snad jen trochu vyhublou. A v Maljanovově mysli vznikl ještě jeden pocit — totiž že tohle je šíje jako stvořená k líbání. A ramena jakbysmet. Kirké, pomyslel si. A okamžitě upřesnil: což v tomto případě nic neznamená, protože já miluju svou Irku a v životě jí nebudu nevěrný.
„To je zvláštní,“ prohodila žena. „Pořád mi připadá, jako bych už tohle všechno někdy viděla: tu kuchyň, ten dvůr… Jedině snad že na dvoře stál velký strom… Stává se vám to taky?“
„Samozřejmě,“ opáčil pohotově Maljanov. „Podle mého názoru se to stává každému. Někde jsem četl, že se tomu říká falešná paměť…“
„Asi máte pravdu,“ poznamenala s pochybami v hlase.
Maljanov se snažil srkat horký čaj opatrně a co nejtišeji. V jejich nezávazné konverzaci došlo k jistému zlomu. Jako by se něco zadřelo.
Oba zmlkli a nastalo takové ticho, že by se Maljanov býval nejraději neviděl, až mu zatrnuly prsty u nohou. Byl to ten nejodpornější stav ducha, kdy nevíte, kam s očima, a v hlavě se vám jako balvany v sudu hřmotně převalují absolutně nevhodné a bezduché zárodky eventuálních konverzačních témat.
A tak se Maljanov nesnesitelně falešným hlasem zajímal:
„No a jaképak máte v tom našem velebáječném městě plány, Lidočko?“
Neodpověděla. Mlčky na něj upřela okrouhlé, jakoby krajně překvapené oči. Potom se zadívala stranou, přemýšlivě zkrabatila čelo a skousla si spodní ret. Maljanov se odjakživa považoval za mizerného psychologa a v pocitech lidí, kteří ho obklopovali, se ani zbla nevyznal. Jenže teď si s naprostou jasností uvědomil, že odpovídat na jeho nezáludné otázky je prostě nad síly krásné Lidočky.
„Plány…?“ zamumlala nakonec. „Nnó… samozřejmě… To víte…“ Najednou jako by se vzpamatovala. „V každém případě se chci podívat do Ermitáže…, na impresionisty. Na Něvský… A vůbec, ještě nikdy jsem nezažila bílé noci…“
„Prostě malý turistický okruh,“ skočil jí kvapně do řeči Maljanov ve snaze pomoct jí trochu z nesnází. „Ale šálek čaje by přece jen zřejmě neškodil…“
Zasmála se, jako by se vůbec nic nestalo.
„Dimočko,“ řekla s nesmírně mile našpulenými rtíky. „Co mě pořád naléváte tím vaším čajem? Já ho normálně vůbec nepiju, abyste věděl… Ještě ke všemu v takovém vedru!“
„A co káva?“ zeptal se Maljanov pohotově a…»
4.»… proto každému nalil ještě sklenku. Z ničeho nic se zrodil návrh připít si na tykání. Bez polibků. Jaképak taky líbání mezi dvěma intelektuály? V těchto případech je přece rozhodující duchovní spřízněnost. Připili si na tykání a rozpovídali se o duchovní spřízněnosti, o nových porodnických metodách a také o rozdílech mezi zmužilostí, smělostí a odvahou. Ryzlink došel, Maljanov uklidil prázdnou láhev na balkón a sáhl do domácího baru pro kabernet. Rozhodli se, že kabernet budou pít z oblíbených Irčiných sklenic z kouřového skla, do nichž předem naházeli led. K rozjímání o ženskosti, které jaksi samozřejmě vyplynulo z hovorů o zmužilosti, se ledové červené víno obzvlášť hodilo. Zajímalo je, který osel přišel na to, že červené víno by se nemělo chladit. Probrali i tuto otázku. No, není červené víno obzvlášť chutné, když je jako led? Nepochybně je! A co víc — ženy, které pijí ledové červené víno, vždy tak nějak podivuhodně zkrásní. Místy se začínají podobat čarodějkám. Kde přesně? Místy. Tohle místy je jedinečný výraz… Místy jste prase… Já ten výraz prostě zbožňuju. A když už jsme u těch čarodějek… Co je podle tvého názoru manželství: skutečné, inteligentní manželství. To je dohoda! Maljanov znovu nalil a svou myšlenku dále rozvinul. Dohoda v tom smyslu, že muž a žena jsou především přátelé, pro něž je tím nejdůležitějším na světě jejich přátelství. Manželství je přátelství. Dohoda o přátelství, rozumíš…? Ty přece znáš mou Irku…
U dveří někdo zazvonil.
„Koho to sem zase čerti nesou?“ podivil se Maljanov a pohlédl na hodinky. „Já měl pocit, že už jsme všichni doma…“
Bylo za pár minut deset. Ještě jednou zopakoval: „Já skutečně měl dojem, že už jsme všichni doma,“ šel otevřít a v předsíni šlápl na Kaljama. Kocour vykvikl.
„To jseš ty, neřáde zpropadená…?“ zahartusil Maljanov a otevřel dveře.
Ukázalo se, že ho svou návštěvou poctil soused. Arnold Palyč Sněgovoj.
„Není pozdě?“ zahučel odněkud od stropu. Chlap jako hora. Šedovlasý obr.
„Ale Arnolde Palyči!“ zazpíval Maljanov teatrálně. „Jaképak pozdě mezi přáteli? Rrračte dál!“
Sněgovoj při pohledu na tu euforii trochu zaváhal, ale Maljanov ho popadl za rukáv a vtáhl ho do předsíně.
„Náhodou jdete moc a moc vhod…,“ brebentil a vlekl Sněgového za sebou. „Lidočko, to je Arnold Palyč!“ prohlásil slavnostně. „Hned přinesu ještě jednu sklenici… a láhvinku…“
Upřímně řečeno už se mu před očima všechno vlnilo a všechno tančilo. A máme-li být opravdu upřímní, pak ne mírně, ale pořádně. Pít už by rozhodně neměl, přece se moc dobře zná. Maljanov si však strašně přál, aby všechno bylo báječné, přátelské a aby se všechno všem líbilo. Kéž by tak jeden druhému padli do oka, pomyslel si dojatě, když se lehce potácel před otevřeným barem a poulil oči do nažloutlého šera. Jemu to může být jedno, je to starý mládenec. Kdežto já mám Irku…! Pohrozil prstem do prázdna a zabořil se do baru.
Naštěstí nic nerozbil. Když však přivlekl čistou sklenici a láhev bikavéru ke svým hostům, atmosféra v kuchyni se mu pranic nelíbila. Oba mlčeli, kouřili a jeden o druhého pohledem ani nezavadili. Jejich tváře Maljanovovi z nějakého důvodu připadaly zlověstné. Zlověstně krásná, výrazná tvář Lidoččina a zlověstně tuhý, starými popáleninami poznamenaný obličej Sněgového.
„Co že ztich tu jarý hodokvas?“ zahalasil bodře Maljanov. „Všechno na světě je hloupost. Na světě je jen jedna slast — slast ze sbližování lidí s lidmi! Už si nevzpomínám, kdo to řekl.“ Odzátkoval láhev. „Využijme tedy tohoto setkání… ééé… sbližování…“
A víno se rozproudilo jako řeka, mimochodem i na stůl. Sněgovoj vyskočil ve snaze zachránit sněhobílé kalhoty. Marná sláva, byl nepřirozeně obrovitý. V našich unifikované stísněných bytových poměrech by se snad takoví lidé ani neměli rodit. S těmito úvahami Maljanov jakž takž utřel stůl a Sněgovoj znovu klesl na židli. Žalostně zaskřípěla.
Zatím se veškerá slast ze sbližování lidí s lidmi projevovala jen neartikulovanými citoslovci. Ach, ten zatracený intelektuálský ostych! Dva báječní lidé si pro tuto zbytečnou bariéru nedokážou navzájem otevřít svá srdce hned, spřátelit se na první pohled. Maljanov povstal, zvedl svou číši do výše uší a květnatě tento problém zhodnotil nahlas. Nepomohlo to. Připili si. Zase to nepomohlo. Lidočka se znuděně dívala oknem ven. Nahrbený Sněgovoj točil svou sklenicí po stole v obrovských hnědých dlaních. Maljanov si poprvé všiml, že má popálené i ruce — až k loktům, možná ještě výš. To ho inspirovalo k otázce:
„Tak kdypak nám zase zmizíte, Arnolde Palyči?“
Sněgovoj sebou překvapeně trhl, pohlédl na něj, ale pak se shrbil ještě víc a vtáhl hlavu mezi ramena. Maljanovovi se jednu chvíli zdálo, že snad chce vstát, a vtom mu konečně došlo, že jeho otázka mohla vyznít mírně řečeno dvojsmyslně.
„Arnolde Palyči!“ zaúpěl a vztáhl ruce ke stropu. „Proboha, já chtěl samozřejmě říct něco docela jiného! Lidočko! Abys tomu rozuměla — před tebou totiž sedí naprosto tajemný a záhadný člověk. Čas od času vždycky někam zmizí. Přijde sem, nechá nám klíč od bytu a jako by se rozplynul. Měsíc dva po něm není ani vidu, ani slechu. A pak najednou někdo zazvoní u dveří a Arnold Palyč je zase tu…“ Uvědomil si, že žvaní, co mu slina na jazyk přinese, že už toho bylo dost a že je nejvyšší čas tohle téma opustit. „Zkrátka a dobře, Arnolde Palyči, vy moc dobře víte, jak vás mám rád a jak rád vás vždy vidím. Takže o tom, že byste odsud odešel dřív než ve dvě ráno, nemůže být ani řeči…“
„Ale samozřejmě, Dmitriji Alexejeviči…,“ zabručel Sněgovoj a poplácal Maljanova dlaní po rameni. „Samozřejmě, můj milý, samozřejmě….“
„A tohle je Lidočka!“ šťouchl Maljanov ukazovákem do vzduchu směrem k Lidočce. „Nejlepší kamarádka ze školy mé ženy. Z Oděsy.“
Sněgovoj se s jasným přemáháním otočil k Lidočce a zeptal se:
„Přijela jste k nám do Leningradu nadlouho?“
Něco mu dosti přívětivě odpověděla a on hned položil další otázku, tentokrát šlo snad o bílé noci…
Zkrátka a dobře mezi nimi nakonec přece jen nastal roztomilý kontakt a Maljanov měl příležitost alespoň částečně se ze všeho vzpamatovat. Kdepak, milí zlatí, já už pít nesmím! Taková ostuda, ty žvanile přitroublá! Už neslyšel a nechápal ani slovo, jen sledoval příšernou, pekelným ohněm rozežranou Sněgového vizáž a soužilo ho svědomí. Když už se to soužení dál nedalo snášet, opatrně vstal, přidržuje se zdi tápavě odkráčel do koupelny a zavřel se tam. Chvíli v chmurném zoufalství poseděl na kraji vany, potom pustil naplno kohoutek se studenou vodou a s hekáním pod ni strčil hlavu.
Když se osvěžený a s mokrým límcem vrátil, Sněgovoj ze sebe zrovna pracně soukal anekdotu o dvou kohoutech. Lidočka se zvonivě smála, zakláněla hlavu a nádherně tak vystavovala na odiv svou labutí šíji, jako stvořenou k zulíbání. Maljanov to přijal s uspokojením, i když jinak lidi, kteří zdvořilost dokážou povýšit na umění, neměl v lásce. Slast ze sblížení ovšem zcela nepochybně vyžaduje jako každá jiná slast jisté oběti. Lidočka právě hlásila, že cikánka jí z ruky předpověděla tři muže a bezdětnost. „Co bychom si počali bez cikánek,“ broukl Maljanov a pochlubil se, že jemu osobně cikánka věštila velký objev v oblasti interakce hvězd s galaktickou difúzní hmotou…
„To už snad stačilo, přátelé,“ řekl najednou Sněgovoj. „Musím jít.“ Ztěžka se zvedl a jeho obrovité tělo znovu vyplnilo celou kuchyň. „Dmitriji Alexejeviči, doprovodíte mě laskavě… Dobrou noc, Lidočko, moc mě těšilo…“
Prošli předsíní. Maljanov se neustále snažil přesvědčit hosta, aby tu ještě u jedné láhvinky vydržel, ale Sněgovoj jen kroutil sněhohřívou hlavou a odmítavě mručel. Ve dveřích se však najednou zarazil a zvolal:
„Ach ano, Dmitriji Alexejeviči! Já vám přece slíbil tu knížku… Pojďte na okamžik se mnou, hned vám ji dám.“
„Jakou knížku?“ chtěl už se zeptat Maljanov, ale Sněgovoj výstražně přitiskl tlustý ukazovák ke rtům a odtáhl ho přes odpočívadlo ke dveřím svého bytu. Ten tlustý ukazovák Maljanova tak ohromil, že ho následoval pokorně jako ovečka. Sněgovoj mlčky, s dlaní stále ještě sevřenou kolem Maljanovova lokte, nahmatal v kapse klíče a odemkl. V celém jeho bytě se svítilo — v předsíni a v obou pokojích, v kuchyni, a dokonce i v koupelně. Páchl tu nevětraný tabákový dým a koncentrovaná kolínská a Maljanovovi najednou přišlo do hlavy, že za celých těch pět let, co se znají, tu nejspíš ani jednou nebyl. V pokoji, kam ho Sněgovoj zavedl, bylo čisto a uklizeno a také tady všechno svítilo — tříramenný lustr, nástěnné svítidlo i stolní lampa. Přes opěradlo židle viselo důstojnické sako s plukovnickými nárameníky a celou sbírkou řádových stužek. Tak z našeho Arnolda Palyče se nakonec vyklube plukovník… No to se podívejme!
„Jakou knihu?“ otázal se přece jen Maljanov.
„Jakoukoli,“ odpověděl Sněgovoj netrpělivě. „Vezměte si třeba tuhle a držte ji v rukou, abyste ji tu nenechal… A teď bychom se snad mohli na malou chvilku posadit.“
Maljanov zcela vyvedený z míry sebral ze stolu nějaký tlustý svazek, stiskl ho v podpaždí a klesl na pohovku pod nástěnnou lampou. Arnold Palyč se posadil vedle něj a okamžitě si zapálil. Na Maljanova ani nepohlédl.
„Takže…,“ zaduněl jeho bas. „Takže především… Co je to za ženskou?“
„Myslíte Lidočku? Ale to jsem vám přece říkal — ženina přítelkyně. Proč?“
„Znáte ji dobře?“
„To ne… Dneska ji vidím prvně v životě. Přijela s dopisem…,“ Maljanov se zajíkl a polekaně se zeptal: „Poslyšte a vy si myslíte, že by…“