„Jenže Sněgovoj je mrtev! Vám se to mluví, Filippe Pavloviči, vás přece nikdo u krku nevzal, vám je hej…!“
Večerovskij přikývl.
„Ano,“ přisvědčil. „Mně je hej. Mně je hej a tady Vladlenu Semjonoviči je taky hej. Nemám pravdu, Vladlene Semjonoviči?“
Malý roztomilý človíček s rudýma králičíma očima za silnými skly staromódních brýlí v ocelových obroučkách ještě jednou rozhodil rukama. Pak vstal, na nikoho ani nepohlédl a prohlásil:
„Omlouvám se, přátelé, ale už budu muset jít, je pozdě…“»
Kapitola osmá
15.»„… Nechceš třeba přenocovat u mě?“ zeptal se Večerovskij.
Maljanov právě myl nádobí a hned se nad přítelovým návrhem zamyslel. Večerovskij na něj nespěchal. Znovu zmizel v obývacím pokoji, chvíli tam přecházel, vrátil se s hromadou odpadků v provlhlých novinách a všechno to hodil do koše. Potom se chopil hadru a pořádně vytřel kuchyňský stůl.
Po všech dnešních událostech a disputacích Maljanov už jaksi neměl na to, aby zůstal sám. Na druhé straně mu připadalo nedůstojné opustit byt a odejít, dokonce se — proč to neříct — trochu zastyděl. Vypadá to, jako by mě odsud chtěli vypudit, pomyslel si. A já nesnáším nocování po cizích bytech, i když je to u přátel. I kdyby to mělo být u Večerovského. Naprosto zřetelně ucítil vůni kávy. Porcelánový šálek křehký jako okvětní plátek růže a v něm čarovný nápoj à la Večerovskij. Přísně vzato by ji na noc pít neměl. Kávu si může dát až ráno.
Domyl poslední talířek, postavil ho na sušák, nepořádně rozmázl mokrou louži po linoleu hadrem a vrátil se do obývacího pokoje. Večerovskij už seděl v křesle obrácený tváří k oknu. Nebe bylo zlatorůžové, mladý měsíc trčel přesně nad střechou jedenáctipatrového věžáku, docela jako na minaretu. Maljanov sáhl po svém křesle, také ho otočil k oknu a také se posadil. Teď je od sebe dělil jen stůl, na němž Fil udělal pořádek: knihy srovnal do úhledného komínku, po týdenním prachu ani památky, všechny tužky a propisky spořádaně uložené vedle kalendáře. Zkrátka zatímco se Maljanov v kuchyni páral s nádobím, Večerovskij stačil místnost uvést do naprostého lesku, jedině že nevyluxoval, i přesto však dokázal vše zařídit tak, že sám zůstal elegantní jako ze žurnálu, bez jediné poskvrnky na béžovém hávu.
Mlčeli a sledovali, jak v jedenáctipatrovém věžáku jedno za druhým zhasínají okna. Vešel Kaljam, tichounce mňoukl, vyskočil Večerovskému na klín, uvelebil se tam a spokojeně zapředl. Večerovskij ho pomalu hladil dlouhou úzkou dlaní a dál pozoroval hru světel za oknem.
„Pouští chlupy,“ upozornil ho pán domu.
„Nevadí,“ ozval se Večerovskij tiše.
Znovu umlkli. Teď, když už tu nebyl zpocený a zrudlý Vajngarten, zcela zdrcený Zachar se svým příšerným dítětem, ani ten tak obyčejný a zároveň záhadný Gluchov, když vedle seděl jen monumentálně klidný a monumentálně sebejistý Večerovskij, který od nikoho neočekával žádná nadpřirozená řešení, najednou vše, co se zatím stalo, nevypadalo ani tolik na sen jako spíš na výstřední román — a pokud se to snad skutečně odehrálo, bylo to už dávno, a navíc se to vlastně ani neodehrálo, nýbrž teprve začalo odehrávat, a pak to zase ustalo. Maljanov dokonce pocítil cosi na způsob zájmu o onu pololiterární postavu: dostal ten chlap svých patnáct let, nebo se to všechno…»
16.»… vzpomněl na Sněgového s pistolí v kapse pyžama i na zapečetěné dveře.
„Poslyš,“ řekl jsem. „Copak oni ho skutečně zabili, toho Sněgového?“
„Kdo?“ otázal se po chvíli Večerovskij.
„No…,“ zamumlal jsem neurčitě a na víc jsem se nezmohl.
„Sněgovoj se s největší pravděpodobností zastřelil sám,“ řekl Večerovskij. „Nevydržel.“
„Co nevydržel?“
„Ten nátlak. A učinil volbu.“
Takže to nebyl výstřední román. Znovu jsem pocítil tu známou vnitřní zcepenělost, přitáhl jsem nohy k tělu a objal si kolena. Stiskl jsem je tak, až zapraskaly klouby. To jsem přece já, a vše se děje se mnou. Ne s Ivanem carevičem, ani s Ivanuškou hlupáčkem, ale se mnou. Večerovskému je hej…
„File,“ neudržel jsem se. „Co jste si udělali s tím Gluchovem. Mluvili jste spolu nějak divně…“
„Rozčilil mě,“ ozval se Večerovskij.
„A čím?“
„Mě nepopudila jeho volba,“ pronesl Filipp pomalu, jako by uvažoval nahlas. „Ale proč se pořád ospravedlňuje? A pak — jemu nestačí se jen kolem dokola omlouvat, on se snaží zagitovat další. Stydí se, že by měl zůstat sám slabý mezi silnými, a tak chce, aby se slabí stali i z těch ostatních. Doufá, že se mu tak uleví. Možná je v právu, ale mě by takový posto] dokázal připravit o rozum…“
Poslouchal jsem ho s otevřenými ústy, a když skončil, opatrně jsem se zeptal:
„Chceš snad říct, že Gluchov… je taky pod nátlakem?“
„Byl. Teď už ho ten nátlak prostě rozdrtil.“
„Ale prosím tě…, no dovol!“
Pomalu se ke mně obrátil obličejem.
„Tys to nepochopil?“
„A co jsem měl pochopit? On přece říkal… Na vlastní uši jsem slyšel… Vždyť je to na něm normálně vidět, že o celé záležitosti nemá ani páru… Já si myslím, že je to naprosto evidentní!“
Samotnému však už mi to tak evidentní nepřipadalo. Spíš naopak.
„Takže jsi nepochopil,“ odtušil Večerovskij a zvědavě si mě prohlédl. „Hm… To Zachar pochopil.“ Poprvé za celý večer vytáhl dýmku a váček s tabákem a začal si poklidně nacpávat. „To je zvláštní, žes nepochopil… Ačkoli — bylo na tobě vidět, že tě to pěkně sebralo. Ale posuď sám: ten člověk má rád detektivky, rád vysedává doma u televize a dnes zrovna běží další díl té ubohosti…, a on se najednou utrhne z vyhřátého hnízdečka a řítí se přes celé město k naprosto neznámým lidem… Proč? Aby si postěžoval na bolesti hlavy?“ Škrtl zápalkou a věnoval se rozkuřování dýmky. V jeho soustředěně šilhajících očích se roztančil žlutorudý ohýnek. Pokojem se šířilo medově tabákové aroma. „A pak — hned jsem ho poznal. Vlastně ne, hned ne… Moc se změnil. Býval to chlapík jako rtuť — energický, křiklavý a jedovatý…, žádné rousseauovství, žádné skleničky něčeho tvrdšího. Nejdřív mi ho bylo prostě líto, ale když začal hlásat svůj nový světový názor, rozzuřilo mě to.“
Umlkl a dával najevo, že dál se míní zabývat výlučně svou dýmkou.
Znovu jsem se vší silou svinul do uzlíku. Tak takhle to taky může dopadnout? Ten muž byl docela normálně rozšlápnut na placku. Zůstal živ, ale už to není on. Degenerovaná hmota, degenerovaný duch. Nevydržel. Pro boha živého, zřejmě může existovat takový tlak, jemuž neodolá žádný člověk…
„Takže ty odsuzuješ i Sněgového?“ zeptal jsem se.
„Neodsuzuji nikoho,“ namítl Večerovskij.
„Ale běž! Tak proč se tolik štětíš… kvůli tomu Gluchovovi…?“
„Tys mi nerozuměl,“ poznamenal s lehkou nevolí Večerovskij. „Mně nevadí Gluchovova volba. Já taky nemám právo hněvat se na člověka za to, jakou cestu zvolil, když zůstal tváří v tvář neznámu sám, bez pomoci a naděje… Ale enervuje mě jeho chování už po té volbě. Ještě jednou opakuji, že se za to stydí, a proto — jen a jen proto! — se snaží na svou víru zlákat i další. To znamená, že v podstatě dál posiluje i beztak mohutnou sílu. Rozumíš mi?“
„Racionálně bych to pochopit dokázal,“ řekl jsem.
Chtěl jsem ještě dodat, že Gluchovovi dokonale rozumím, a když mu rozumím, mohu mu i odpustit, že Gluchov už nemůže být objektem analýzy, ale objektem milosrdenství, ale to už jsem si uvědomil, že dál mluvit nedokážu. Celý jsem se třásl. Bez pomoci a naděje… Bez pomoci a naděje… Proč já? Za co? Co jsem jim udělal…? Konverzaci však bylo třeba udržet stůj co stůj, a tak jsem zaťal zuby a řekl:
„Koneckonců snad mohou existovat takové nápory, kterým nedokáže vzdorovat nikdo…“
Večerovskij něco odpověděl, ale já ho nezaslechl, nebo jsem jeho slovům neporozuměl. Najednou mi došlo, že ještě včera jsem byl člověk, řadový člen lidské komunity a jako takový jsem měl své problémy a nepříjemnosti, ale pokud jsem respektoval zákony nastolené touto komunitou — což nakonec není nijak obtížné —, přede všemi myslitelnými nebezpečími mě spolehlivě chránila bezpečnost, armáda, odbory, veřejné mínění, přátelé, vlastně i rodina, jenže najednou se v mém světě něco posunulo a já se změnil v opuštěného piskoře, tetelícího se někde ve štěrbině mezi balvany: kolem se míhají a rejdí obludné nepostižitelné stíny, které nepotřebují ani zubaté tlamy — stačí lehký pohyb ploutví, a rozplácnou mě, rozetřou na kasičku, promění v nic… A já musím pochopit, že dokud sedím ve své štěrbině, nikdo se mě nedotkne. Je to dokonce ještě horší — oddělili mě od lidstva, jako se ovce odhání od stáda, vlečou mě neznámo kam a neznámo proč a stádo, které o tom nemá ani nejmenší tušení, si klidně jde svou cestou a stále víc se mi vzdaluje… Kdyby to byli nějací agresivní vetřelci, kdyby se jednalo o katastrofický, ničivý útok z kosmu, z hlubin oceánu, ze čtvrté dimenze — oč by to pro mě bylo lehčí! Byl bych prostě jedním z mnoha, našlo by se pro mě nějaké uplatnění, nějaká práce, stál bych v řadě! Kdežto takhle budu chřadnout a hynout všem na očích, a nikdo si ničeho nevšimne. Zaplať pánbůh, že tu aspoň není Irka. Zaplať pánbůh, že jí se to nijak netýká. Šílenství! Šílenství! Nemá to ani hlavu ani patu. Ze všech sil jsem zakroutil hlavou a vytahal se za vlasy. A všechna ta hrůza se snad na mě měla sesypat jen proto, že se zabývám difúzní hmotou?!
„Zřejmě ano,“ přisvědčil Večerovskij.
Zděšeně jsem na něj pohlédl, ale pak jsem si uvědomil, že mi můj vlastní zoufalý výkřik ještě doznívá v uších.
„No dobře, File, ale ono to nedává žádný smysl!“ zvolal jsem nešťastně.
„Z lidského hlediska žádný,“ souhlasil Večerovskij. „Ale právě lidé přece proti tvé práci vůbec nic nenamítají.“
„A kdo tedy?“
„Zase pes jitrničku sežral!“ plácl se otráveně do kolen a to bylo něco u něj tak nevídaného, že jsem se rozchechtal. Křečovitě. Hystericky. A v odpověď mi zaznělo spokojené marťanské houkání.
„Víš ty co?“ řekl jsem. „Ať nám všichni vlezou na hrb. Dáme si ještě čaj.“
Strašně jsem se bál, aby teď Večerovskij neřekl, že už je nejvyšší čas jít domů, že zítra zkouší, že musí ještě dopsat kapitolu a podobně, a tak jsem kvapně dodal:
„Co tomu říkáš? Uchránil jsem ještě jednu bonboniéru. Přece to všechno nenacpu do chřtánu Vajngartenovi… Co říkáš?“
„S radostí,“ souhlasil Večerovskij a hbitě vstal.
„Víš, když člověk tak přemýšlí a přemýšlí,“ říkal jsem cestou do kuchyně, během nalévání vody do čajníku a zapalování plynu, „když si moří hlavu, až se mu z toho tmí před očima, říká si, že takhle by to nešlo, to ne. Přesně tohle zničilo Sněgového, to už teď chápu naprosto jasně. Seděl doma sám jako prst, rozsvítil všechna světla, ale jakou to mělo cenu? Takovou černotu žárovky neprosvítí. No a tak jen myslel a myslel, a pak najednou cvak — a konec… Člověk hlavně nesmí ztrácet smysl pro humor, v tom to je. Ono je to doopravdy k smíchu: taková moc, taková energie, a to všechno jen proto, aby člověku zabránili pochopit, co se stane, když se hvězda vnoří do mračna mezihvězdného prachu… Schválně se nad tím zamysli, File. No není to k smíchu?“
Večerovskij se na ně zadíval velice zvláštně.
„Abych pravdu řekl, Dimo, na tento vysloveně humorný aspekt celé situace jsem ještě jaksi nepřipadl.“
„Tak to zkus… Zkus si to představit… Někde se sejdou a začnou kalkulovat: Na výzkum dešťovek vrhneme takových sto megawatt, na potlačení támhletoho projektu zhruba pětasedmdesát megawatt, kdežto na Maljanova bude klidně stačit tak deset. A někdo hned vyskočí s námitkou: Deset je málo! Nejdřív ho musíme umořit telefonáty, pak mu podstrčíme koňak a k tomu tu kočku…“ Posadil jsem se a sevřel dlaně mezi koleny. „Nevím jak tobě, ale mně to připadá k smíchu.“
„Což o to,“ poznamenal Večerovskij. „Komické to je. Ale moc ne. Fantazii máš ubohoučkou, Dimo, to je marné. Abych pravdu řekl, připadá mi neuvěřitelné, žes to dotáhl až k těm svým bublinám.“
„Kdepak bubliny!“ zvolal jsem. „Žádné nebyly. A nebudou. To už na mě nezkoušejte, pane inspektor, nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, i ta špindíra Ninka vám potvrdí, že jsem tam nebyl… A vůbec, mám před sebou dlouhodobý vědecký úkol, infračervený spektrometr, a všechno ostatní je Jenom takové povýšenecké vyskakování, galileovský komplex…“
Odmlčeli jsme se. Tiše zasyčel čajník a voda těsně před bodem varu začala dělat: pf, pf, pf…
„Budiž,“ pokračoval jsem. „Tak mám ubohoučkou fantazii. Souhlasím. Ale uznej. Když člověk abstrahuje od všech těch nepříjemných okolností, začne se to rýsovat zatraceně zajímavě. Protože nakonec nutně dojdeš k závěru, že přece jen existují. Tolik jsme se nažvanili, tak zuřivě jsme se dohadovali, tolik toho nalhali… Vymýšleli jsme si všelijaké pitomé talíře, baalbecké terasy, a oni nakonec opravdu jsou. Jenže samozřejmě existují docela jinak, než jsme si představovali… Já jsem si mimochodem vždy byl jist, že se jednou objeví a že budou naprosto nepodobní všemu, co jsme si o nich navymýšleli…“
„Kdo?“ přerušil mě roztržitě Večerovskij, který znovu rozkuřoval vyhaslou dýmku.
„No vetřelci,“ řekl jsem. „Řečeno jazykem moderní vědy vyslanci supercivilizace.“
„Aha,“ utrousil Večerovskij. „Chápu. Máš pravdu, Ještě nikoho nenapadlo, že by mohli připomínat podivně se chovající slečnu…“
„Nech toho,“ řekl jsem, odešel ke kuchyňské lince a nanosil na stůl všechno, co patří ke správnému pití čaje. „Já mám fantazii ubohoučkou, ale tobě osud zřejmě nenadělil vůbec žádnou.“
„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasil Večerovskij. „Já si totiž naprosto nedokážu představit něco, co podle mého nejhlubšího přesvědčení neexistuje. Například flogiston nebo řekněme světový éter… Tak tohle ne, esenci připrav pěknou čerstvou, jen ten čaj nelituj.“
„To mi radit nemusíš,“ odsekl jsem. „A cos to chtěl naznačit s tím flogistonem?“
„Jen tolik, že jsem v něj nikdy nevěřil. Stejně jako jsem nikdy nevěřil v supercivilizaci. Flogiston i supercivilizace jsou kategorie příliš lidské. Přesně jako v Baudelairovi. Příliš lidské znamená příliš živočišné. To nepochází z rozumu. Spíš z nepochopení.“
„No dovol!“ rozhořčil jsem se s porcelánovou konvičkou na čajovou esenci v jedné ruce a balíčkem cejlonského čaje v druhé. „Vždyť ty sám jsi přece připustil, že máme co do činění se supercivilizaci…“
„Omyl,“ broukl Večerovskij bohorovně. „Přesněji řečeno v žádném případě. To vy jste připustili, že jste se dostali do kontaktu se supercivilizaci. Já jen této okolnosti využil k tomu, abych vás obrátil na cestu pravou.“
„Počkat,“ řekl jsem. „Kde je ta bonboniéra?“
Otevřel jsem lednici a vytáhl přepychovou krabici s ozdobným nápisem Piková dáma.
„To je, co?“
„Ó!“ zvolal Večerovskij s nelíčenou úctou.
Hned jsme se do ní pustili.
„Pozdrav od supercivilizace,“ neodpustil jsem si. „Ale abych nezapomněl… Co žes to říkal? Dočista jsi mě zmátl… Už to mám! Tak ty i po tom všem klidně tvrdíš…“
„Taktak,“ přikývl Večerovskij. „Tvrdím. Vždycky jsem věděl, že žádné supercivilizace prostě nejsou. A teď po tom všem, jak jsi ráčil podotknout, už tuším, proč tomu tak je.“
„Tohle by nešlo,“ zakroutil jsem hlavou a odložil svůj šálek. „Já chápu, že tápem, že jsou to všechno jen teorie, ale jednu věc bych od tebe chtěl slyšet… Když to není supercivilizace…, když to nejsou vetřelci v tom nejširším slova smyslu, tak kdo nebo co to je?“ Strašně jsem se rozkohoutil. „Víš něco, nebo se jen tak bavíš paradoxy?! Jeden člověk už se zastřelil, druhý se změnil v medúzu… Tak co nám tu blbneš hlavu?“
Jenže teď už bylo na první pohled patrné, že Večerovskij se nebaví paradoxy a hlavu nám neblbne. Jeho tvář náhle zešedla, vyvstala na ní únava a nedefinovatelné obrovské napětí, které před světem doposud skrýval a které v nestřežené chvíli uniklo z jeho nitra na svobodu…, ale možná to byla spíš paličatost — krutá, nelítostná paličatost… Až jsem měl pocit, že si přestává být podobný. Jeho obličej je přece normálně spíš unylý, aristokraticky mdlý, kdežto teď se zdál vytesán z kamene. A já se znovu začal bát. Poprvé mě napadlo, že Večerovskij tu vůbec nesedí kvůli tomu, aby mě morálně podpořil. A když mě zval, abych u něj přespal, a předtím mi nabízel, že u něj mohu zůstat a pracovat tam, vůbec nešlo jen o mě. A i když jsem se doslova třásl strachy, najednou jsem pocítil příval lítosti vůči tomu tvrdému člověku, lítosti ničím nepodložené, lítosti, která vyrůstala jen z jakýchsi kalných pocitů a z toho, jak nápadně se ve vteřině proměnila jeho tvář.
A vtom jsem si z ničeho nic vzpomněl, že asi tak před třemi roky odvezli Večerovského do nemocnice, jen na pár dní, pak ho zase pustili…»
17.»… dříve neznámá forma nezhoubného nádoru. Teprve rok. A já se to vůbec dověděl až loni na podzim, a to jsem se s ním setkával každý boží den, popíjel u něj kafíčko, poslouchal jeho marťanské houkání a stěžoval si mu, co se mě natrápí ty nežity. A netušil jsem nic, ani to nejmenší…
A tak teď, zachvácený nečekaným soucitem, jsem se neudržel, a přestože jsem předem věděl, že to nemá žádný smysl a žádný užitek z toho nepoplyne, řekl jsem:
„File, má to snad znamenat, že ty jsi taky pod nátlakem?“
Mé otázce samo sebou nevěnoval ani stín pozornosti. Prostě mě neslyšel. Napětí v jeho tváři opadlo, tvář se znova pohroužila do aristokratické zemdlenosti, ryšavá víčka poklesla na oči a vyhaslá dýmka usilovně zasupala.