Mesto zaslibenych - Strugackij Arkadij and Boris

Arkadij a Boris Strugačtí

Město zaslíbených

Přeložili Jana Moravcová a Bohumil Neumann

ČÁST 1. ASANÁTOR

Kapitola 1

Popelnice byly rezaté a pomačkané. Deformovaná víka se nedovírala a odhalovala uvnitř zmuchlané noviny a slupky od brambor. Vypadala jako zobany špinavých, hltavých pelikánů. Zdálo se, že popelnice musí být pořádně těžké, ale ve skutečnosti stačilo jen trochu s Wangem zabrat, jednu po druhé dostat na náklaďák a přidržet, než se jich zmocní Donald. Jenom si člověk musel dávat pozor na prsty… Pak Donald odkulil popelnici někam do hloubi korby — a oni dva si zatím mohli vydechnout.

Otevřenými vraty sem táhl syrový noční chlad. Pod stropem krátkého průjezdu se na neuvěřitelně špinavé šňůře pohupovala rozsvícená žárovka.

V jejím kalném světle vypadal Wangův obličej, jako by Wang právě prodělával těžkou žloutenku, zatímco Donaldovi nebylo ve stínu širokého sombrera do tváře vůbec vidět.

Otřískané šedivé zdi byly zbrázděné vodorovnými škrábanci. Nahoře pod klenbou se držely černé chuchvalce zaprášených pavučin a dole na zdech, kam se dalo dosáhnout, se skvěly nemravné kresby. Kousek od dveří do domovníkova bytu se bez ladu a skladu hromadily prázdné láhve a sklenice.

Wang je vždycky roztřídil a odevzdal do sběru… Když už na zemi zůstala jen poslední popelnice, Wang vzal koště a lopatu a dal se do smetání všeho, co se ještě povalovalo po asfaltu.

„Nechte toho, Wangu,“ ozval se zlostně Donald. „Pokaždý to tu takhle uklízíte a stejně je to nakonec zaneřáděný…“

„Domovník má takovou povinnost,“ poznamenal mentorsky Andrej a energicky zakroužil pravým zápěstím. Měl pocit, že si trochu natáhl šlachy.

„Stejně tu zase bude svinčík,“ řekl navztekaně Donald. „Ani se nestačíme vrátit — a bude to tu horší než dřív.“

Wang vysypal odpadky do poslední popelnice, upěchoval je lopatou a přibouchl víko.

„Možná že jo,“ prohodil a rozhlédl se. Teď tu bylo čisto. Spokojeně se na Andreje usmál a pak zvedl obličej nahoru k Donaldovi: „Jen bych vás chtěl upozornit…“

„Hoďte sebou!“ přerušil ho netrpělivě Donald.

Raz-dva… Andrej s Wangem zvedli popelnici k Donaldovým nohám.

Tři-čtyři… Donald rychle chňapl po držácích, zabral, hekl… a už to bylo: popelnice se naklonila a s rachotem spadla na zem. Celý její obsah vyletěl jako vystřelený na dobrých deset metrů daleko. Popelnice se ještě několikrát překulila a poslední zbytečky odpadků ze sebe vyklepala na asfalt dvorku. Ozvěna randálu se zvolna nesla mezi zdmi k černému nebi. „Čert aby to…,“ zasykl Andrej, který jen tak tak stačil uhnout. „Vy teda máte děravý ruce!“

„Já jsem vás chtěl jen upozornit,“ poznamenal opatrně Wang, „že držák u tý popelnice je ulomenej.“ A vzal koště s lopatou a znovu se dal do díla.

Donald si přidřepl na kraji náklaďáku a ruce svěsil mezi kolena.

„To je hrůza,“ zašeptal. „Hrůza a svinstvo.“

V posledních dnech nějak nebyl ve své kůži a dnes v noci to zvlášť na něm bylo znát. Andrej raději ani nespustil své oblíbené téma: co si myslí o profesorech a o jejich schopnostech něco pořádného dělat. Došel pro popelnici, přivalil ji k náklaďáku, sundal rukavice a vytáhl cigarety. Prázdná popelnice strašlivě zapáchala. Andrej si rychle zapálil a nabídl i Donaldovi.

Ten ale jen zavrtěl hlavou. Andreje napadlo, že by mu měl nějak zvednout náladu. Hodil ohořelou zápalku do popelnice a spustil: „Byli jednou v jednom městě dva vybírači žump. Táta a syn… Kanalizaci v tom městě neměli, takže pořád bylo co dělat. Ti dva si během let vytvořili svůj pracovní postup: táta jako zkušenější byl vždycky dole a syn mu shora spouštěl uvázanej kýbl. Jednou se stalo, že synovi kýbl vyklouznul z rukou a všechno se vylilo tátovi na hlavu. Ten se otřel, naštvaně se podíval nahoru a povídá: Jsi strašný nemehlo. Neschopnej trouba. Jestli to takhle s tebou pude dál, celej život budeš furt jen nahoře.“

Andrej čekal, že se Donald aspoň usměje — měl přece rád legraci a nikdy se netvářil otráveně! Vždycky se zdálo, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu… Teď si ale jen odkašlal a tiše řekl: „Všechny žumpy stejně jeden člověk nemůže vybrat.“

A Wang, který pečlivě zametal kolem popelnice, reagoval na Andrejův vtip úplně divně: „Kolik ho u vás počítají?“

„Co jako…?“ zeptal se nechápavě Andrej.

„Lejno přece… Je drahý?“

Andrej se nejistě zasmál: „No… jak bych ti to řek… Záleží na tom, čí je.“

„Vy to odlišujete?“ zeptal se udiveně Wang. „U nás je to jedno… A který je teda nejdražší?“

„Profesorský,“ vyhrkl okamžitě Andrej, který už se teď nedokázal udržet a rozjel své oblíbené téma.

„No jo,“ namítl Wang a vyklopil plnou lopatu do popelnice, „u nás na venkově nikdy žádnej profesor nebyl, takže jsme měli jenom jednu cenu: pět juanů za kýbl. Aspoň v Sečuanu to tak bylo… Ale například v Ťiangsi chtěli sedm nebo i osm juanů.“ Andrejovi konečně došlo, že Wang to myslí vážně. Už už se chtěl zeptat, jestli je pravda, že každý Číňan, který k někomu přijde na návštěvu, musí povinně na zahrádce pana domácího vykonat svou potřebu, ale pak mu to přišlo hloupé a raději držel jazyk za zuby.

„Jak je to tam u nás teď, to nevím,“ pokračoval zatím Wang. „Poslední dobou jsem stejně nežil na venkově, mohlo se to změnit. Ale proč jsou u vás ty profesorský lejna dražší?“

„Já si jen dělal legraci,“ zabrumlal Andrej a omluvně se na Wanga usmál. „U nás se s tím nekšeftuje.“

„Ale kšeftuje,“ prohodil Donald. „Jenže vy o tom nemáte ani tuchu.“

„Hlavně že vy o tom máte tuchu,“ odsekl Andrej.

Ještě tak před měsícem by se s Donaldem začal zuřivě hádat. Strašně ho dopalovalo, že tenhleten Američan jak může, tak vykládá o Rusku takové nehorázné věci, o kterých on, Andrej, nemá ani ponětí. Byl přesvědčený, že si z něj Donald dělá blázny a občas jen tak pro zábavu opakuje věty známého tiskového magnáta Hearsta. „Jděte do háje s tou svou hearstovštinou,“ říkával mu Andrej, ale pak se tu objevil ten cucák Icik Kacman… To už na Andreje byli dva — a tak se tedy přestal hádat, jen vždycky nějak odsekl. Čert ví, kde to všechno sebrali, říkal si — asi to bude tím rozdílem v letech, kdy sem každý z nich přišel. Andrej v jednapadesátém, oni později… „Vy jste šťastnej člověk,“ prohodil najednou Donald, vstal a šel srovnat popelnice vpředu u kabiny.

Andrej pokrčil rameny. Chtěl se nějak zbavit nepříjemného pocitu, který v něm ještě dozníval… Natáhl znovu rukavice a rozhodl se pomoci Wangovi.

Shraboval páchnoucí odpadky a říkal si, že to je všechno těžká věc.

Vždyť nejdřív ani nepochopil, o čem Wang mluví! Řeklo by se: obyčejný hovno… Jenže — co ty, kamaráde, víš například o integrálech? Nebo o Hubblově konstantě? Každej holt známe něco jinýho… Wang zrovna cpal do popelnice poslední rozházené odpadky, když se ve vratech objevila švihácká postavička. Policista Kensi Ubukata tam komusi sděloval, že „je to, prosím, tady“, a pak ležérně zvedl prsty k brigadýrce: „Zdravíčko, asanátoři!“

Ze tmy ulice vstoupila do kruhu žlutavého světla nějaká dívka a zůstala stát vedle policisty. Mohlo jí být tak dvacet a měla velice drobnou postavu.

Dokonce i Kensi Ubukata byl větší než ona — a to už bylo co říci… Sahala mu sotva po ramena. Měla na sobě hrubý svetr se širokým límcem a úzkou krátkou sukni. V bledém, spíše chlapeckém obličeji jasně zářily nalíčené rty, dlouhé světlé vlasy jí spadaly až na ramena. „Nebojte se jich, to jsou jen naši asanátoři,“ pronesl uctivě Kensi. „Ve střízlivém stavu jsou absolutně neškodní.“ Pak se obrátil k Wangovi: „Tohle je Selma Nagelová. Mám ji ubytovat tady u tebe na osmnáctce. Máš tam volno?“

Wang k nim zvolna vykročil a v chůzi si sundával rukavice.

„Samozřejmě. Už dávno je tam volno. Vítám vás,“ řekl Selme. „Já jsem tady domovník. Jmenuju se Wang. Kdybyste něco potřebovala, tak mi řekněte.

Bydlím tady, vidíte?“ a ukázal na dveře ke svému bytu.

„Dej mi klíč,“ prohodil Kensi a pak se znovu obrátil k dívce: „Pojďte, já vás tam odvedu.“

„Nemusíte,“ namítla unaveně. „Já to najdu sama.“

„Jak si přejete.“ Kensi uctivě zasalutoval. „Tady máte kufr…“

Dívka si vzala od policisty kufr a od Wanga klíč, pohybem hlavy odhodila vlasy z čela a zeptala se: „Kterej je to vchod?“

„Tamhle přímo proti nám,“ odpověděl Wang. „Tam, co svítí to okno.

Čtvrté patro. Dáte si něco k jídlu? Chcete čaj?“

„Ne, nechci,“ řekla a znovu pohodila hlavou. Na asfaltu zacvakaly její podpatky, když si to namířila přímo na Andreje.

Ustoupil jí z cesty. Jak kolem něho procházela, ucítil zvláštní dráždivou vůni. Díval se za ní. Sukni měla tak krátkou, že svetr dosahoval takřka až k jejímu okraji, a její nohy bez punčoch se blýskaly do tmy i poté, kdy opustila kruh žlutavého světla. Ještě několik okamžiků pak Andrej viděl ten dlouhý bílý svetr a míhající se bílé nohy.

Potom zaskřípěly, zarachotily a nakonec se zabouchly dveře a Andrej mechanicky sáhl po cigaretě, zapálil si a snažil si představit, jak ty nohy stoupají po schodech, levá, pravá… hlaďounká lýtka, pod kolínkem se vždycky udělá dolíček…, z toho by člověk mohl přijít o rozum… A ona jde pořád výš a výš, patro za patrem, a pak se zastaví u dveří bytu číslo osmnáct.

Přesně naproti šestnáctce… Sakra, měl by si aspoň dát čisté ložní prádlo!

Už tři týdny ho nevyměnil, povlak je jak onuce… Jak vůbec ta Selma vypadá? Najednou si uvědomil, že si její obličej vůbec nepamatuje. Jenom ty nohy… Všichni mlčeli. Dokonce i ženatý Wang. Pak zabrebentil Kensi: „Jeden můj vzdálený příbuzný je plukovník. Jmenuje se Maki a dělal pobočníka panu Ošimovi. Dva roky byl v Berlíně a potom ho pověřili funkcí vojenského atašé v Československu. Byl u toho, když Němci zabírali Prahu…“

Wang mrkl na Andreje. Chopili se popelnice a bez problémů ji vysadili až na korbu. „A potom,“ pokračoval nevzrušeně Kensi a přitom si zapaloval, „potom si trochu zaválčil v Číně, myslím, že někde na jihu u Kantonu, pak velel divizi při výsadku na Filipíny a zorganizoval ten proslulý pochod smrti pěti tisíc amerických válečných zajatců…, promiňte, Donalde… Pak ho poslali do Mandžuska, kde byl velitelem Sachaljanské obranné linie a kde v rámci utajení nechal zahnat do jedné šachty osm tisíc Číňanů a potom to dal všechno vyhodit do vzduchu…, promiň, Wangu… No a pak ho zajali Rusové.

A oni místo toho, aby ho pověsili nebo ho vydali Číňanům, což by pro něj mělo stejný výsledek, zašili ho na deset let do lágru.“

Kensi povídal a povídal, Andrej zatím vylezl na náklaďák a pomohl Donaldovi s urovnáváním popelnic. Pak zvedli sklopenou bočnici, upevnili ji, seskočili na zem a taky si zapálili. Postavili se vedle Wanga před Kensiho a poslouchali.

Dlouhán Donald Cooper se trochu hrbil. Nad vybledlou kombinézou ostře vystupoval jeho protáhlý obličej s vráskami kolem úst a energická brada, na níž vyrážely řídké šedé vousy. Wang vedle něj vypadal ještě rozložitější, než ve skutečnosti byl. Na jeho podsadité figuře jako by chyběl krk… Měl na sobě starou, pečlivě zašívanou vatovanou bundu a z jeho úsměvu v rozpláclém šedožlutém obličeji vyzařovala vlídnost a dobrosrdečnost.

Temná očka nad drobným nosíkem skoro mizela pod těžkými víčky. Andrejem najednou ostře projel radostný pocit: Tak různí lidé z různých zemí a dokonce i různých dob se tady sešli a všichni se na svých místech společně snaží o dobrou věc!

„Teď už je to starý pán,“ končil Kensi. „A tvrdí, že nejkrásnější ženy, jaké kdy poznal, jsou Rusky. Emigrantky v Charbinu.“

Pak se odmlčel, hodil na zem nedopalek a pečlivě ho rozdrtil podrážkou své nablýskané boty.

„Tohle ale není Ruska,“ podotkl Andrej. „Jmenuje se Selma. Selma Nagelová…“

„Správně. Je to Švédka,“ řekl Kensi. „To je ale jedno. Vyprávěl jsem to prostě jen tak. Asociace…, víš?“

„No dobře, tak jedem,“ poznamenal Donald a vylezl si do kabiny.

„Poslouchej, Kensi,“ zeptal se Andrej, když už sahal po dvířkách, „co jsi dělal dřív?“

„Kontrolora ve slévárně. A předtím jsem byl ministr komunálního hospodářství.“

„Já nemyslím tady… Ještě tam…“

„Jo — tam? No… to jsem byl redaktor. V nakladatelství.“

Donald nastartoval a stařičký náklaďák se rozklepal, zarachotil a zabafal v šedivých kotoučích hustého kouře. „Nejde vám pravý reflektor!“ vykřikl Kensi.

„Už dávno ne,“ podotkl Andrej.

„Tak si to dejte do pořádku! Ještě jednou to uvidím — a máte pokutu!“

„To vás, pane, někdo na nás poštval?“ popíchl ho Andrej.

„Cože? Já tě neslyším!“

„Povídám — abys chytal lupiče, a ne šoféry,“ zařval ze všech sil Andrej, aby překřičel skřípění a rachot. „To tě zajímá… náš reflektor! Kdypak už vás zlikvidujou…, vy příživníci…?“

„Brzo,“ odpověděl Kensi. „Teď už to bude brzo — určitě dřív než za sto let.“

Andrej mu pohrozil zaťatou pěstí, pak mávl na Wanga a praštil sebou na sedadlo vedle Donalda. Náklaďák sebou škubl a vyrazil. V podloubí škrtl korbou o zeď, vyjel na Hlavní ulici a prudce zahnul doprava.

Andrej si poposedl, aby ho nepíchalo vyhřezlé péro sedadla. Pak úkosem pohlédl na Donalda. Ten seděl — vypjatý jako strunka — levačku měl na volantu, pravou rukou svíral rychlostní páku, širokánský klobouk vražený do čela, bradu bojovně vysunutou vpřeď. Jel na plný plyn. Vždycky tak jezdil a nikdy ho ani nenapadlo přibrzdit před děrami v asfaltu. Popelnice pak vždycky se strašným rámusem nadskočily, zrezivělá kapota se rozklepala a Andrej, třebaže se snažil vzepřít nohama, vyletěl nad sedadlo a pak zase dopadl přímo na vyhřezlé péro. Jindy přitom aspoň z legrace nadávali, ale teď Donald mlčel, svíral úzké rty a na Andreje se ani nepodíval.

Skoro se zdálo, že má z toho vytřásání zlomyslnou radost.

„Co je to s vámi, Done?“ zeptal se konečně Andrej. „Bolí vás zuby?“

Donald jen mlčky škubl ramenem.

„Nějak v posledních dnech nejste ve svý kůži, vždyť to vidím… Neurazil jsem vás třeba nějak?“

„Ale ne, nechte toho, Andreji,“ procedil mezi zuby Donald. „Co vy s tím máte společnýho?“

A Andrejovi se zase zdálo, že v těch slovech zní něco nedobrého, možná až přezíravého: Copak ty, smrkáči, můžeš mě, profesora, nějak urazit?

Vtom se ale Donald ozval znovu: „Říkal jsem vám přece, že jste šťastnej člověk! Vlastně bych vám měl závidět. Jako by se vás nic nedotklo. Prostě vás to míjí… Jenže mě to vždycky úplně převálcuje a teď už ve mně není celá ani jedna kostička.“

„O čem to mluvíte? Já vám nerozumím.“

Donald jen mlčky stiskl rty. Andrej se něj chvíli nechápavě díval, pak roztěkaně očima přeskočil do venkovní tmy, znovu se vrátil k Donaldovi, prohrábl si vlasy a rozladěně pronesl: „Čestný slovo, že tomu nerozumím. Vždyť se přece nic neděje…“ „Takže vám fakt závidím,“ zavrčel Donald. „A už toho nechte! Nevšímejte si mě.“

„Jak… si vás nemám všímat?“ ozval se Andrej, teď už opravdu roztrpčeně.

„Jak si nemám všímat, že se s vámi něco děje? Vždyť jsme tu všichni… spolu… Přátelé… Samozřejmě že přátelství je silný slovo, někdy až moc silný, ale tak řekněme, že jsme si prostě blízcí! A kdybyste například řekl, že máte nějakej problém… Každej by se vám přece snažil nějak pomoct.