Na stole stál poslední demižon, hosté seděli kolem něj, podpírali si rozcuchané hlavy a svorně polohlasně pěli: „…a v té ste-epi zlé přítel umíral…“
Z Fritzových vybledlých árijských očí se koulely obrovské slzy. Andrej už se chtěl ke zpěvu přidat, když se ozvalo rázné bouchání na dveře.
Šel otevřít. Nějaká žena ve spodničce a v botech natažených naboso se zeptala, jestli tu náhodou není domovník. Andrej šel Wanga zavolat, ale musel mu chvíli vysvětlovat, co se vlastně děje — kde vůbec teď Wang je — a že ho někdo hledá. Wang ho vyslechl, uctivě mu poděkoval a šouravým krokem se pomalu vzdálil. Ostatní zatím dozpívali písničku o stepi a Jura připíjel na to, „aby nám to doma prošlo“, jenomže v té chvíli Fritz usnul a tudíž si připít nemohl. „Šmytec,“ prohlásil Jura. „Tohle bude poslední.“
Než ale poslední přípitek stihli, Icik najednou nějak moc zvážněl a zanotoval něco nového. Andrej smyslu té písně moc nerozuměl, Jura zřejmě ano… Opakovala se tam slova „Ave, Maria“… a text druhé sloky už Andrej vůbec nechápal: „Tak prorok mazal k republice Komi a tahle cesta zlámala mu vaz. Bachař pak dostal extra dovolenku jel za pár šupů courat na Kavkaz.“
Když Icik dozpíval, v jídelně zavládlo ticho. Potom Jura zvedl svou obrovitou pěst a ze všech sil třískl do stolu, pak velice dlouho a velice květnatě klel a potom do sebe bez jakýchkoliv přípitků obrátil plnou sklenici.
Kensi — z důvodů, které teď zřejmě chápal jen on sám — neobyčejně nepříjemným, pisklavě přiškrceným hlasem spustil nějakou pochodovou píseň, ve které se zpívalo, že když se všichni japonští vojáci vymočí u Velké čínské zdi, nad pouští Gobi se rozzáří duha, že císařova armáda dnes bude v Londýně, zítra v Moskvě, ráno si dá v Chicagu čaj — a že synové kmene Jamato se usadili podél břehů Gangy a loví krokodýly… Pak toho Kensi nechal a nějakou chvíli si pokoušel zapálit cigaretu, přičemž pořád jen lámal zápalky. A pak začal vypravovat. Vzpomněl si na nějakou dívenku, s kterou se přátelil na Okinawě. Bylo jí čtrnáct a bydlela v protějším domě.
Jednou ji znásilnili opilí vojáci, a když to její otec ohlásil na policii, poldové si pro něj přišli, odvedli ho i s dcerou a víckrát je Kensi neviděl… Všichni mlčeli, když do jídelny nahlédl Wang a kývl na Kensiho, aby vyšel ven.
„No jo, to jsou věci,“ pronesl chmurně Jura. „Když se na to člověk koukne, tak vidí, že je to stejný na Západě, v Rusku, mezi žlutejma, prostě všude. Všude vládne nespravedlnost. Bane, kamarádi, já jsem tam o nic pěknýho nepřišel. Mně je líp tady.“
V té chvíli se vrátil pobledlý Kensi. Vypadal ustaraně a okamžitě začal hledat svůj služební opasek. Uniformu už měl předpisově zapjatou na všechny knoflíky.
„Něco se stalo?“ zeptal se Andrej.
„Ano… Stalo se…,“ odsekával slovo za slovem Kensi a pečlivě si urovnával pouzdro na pistoli. „Donald Cooper se zastřelil. Asi tak před hodinou.“
ČÁST II. VYŠETŘOVATEL
Kapitola 1
Andreje najednou strašlivě rozbolela hlava. S odporem zamáčkl v přeplněném popelníku zbytek cigarety, vytáhl prostřední zásuvku stolu a podíval se, jestli tam nejsou nějaké prášky. Nic takového tam nebylo. Na zašlých, všelijak zpřeházených papírech ležela obrovská armádní pistole, v rozích šuplíku byly v odrbaných papírových krabičkách různé kancelářské potřeby a mezi tím se povalovaly zbytky tužek, rozsypaný tabák a několik rozlámaných cigaret. Z toho všeho Andreje hlava rozbolela ještě víc. S rachotem zásuvku zase přirazil, opřel se lokty o stůl a obličej schoval do dlaní. Mezerami mezi prsty se zahleděl na Petra Blocka.
Peter Block, kterému se všeobecně říkalo Pinďa, seděl o kousek dál na židličce bez opěradla. Na kostnatých kolenou měl odevzdaně složené drobné červené dlaně a lhostejně pomrkával. Čas od času přejel jazykem po rtech. Nevypadal na to, že by ho taky bolela hlava. Zato bylo jasné, že má žízeň. A taky by si jistě chtěl zakouřit… Andrej se donutil k tomu, aby odtrhl ruce od obličeje a nalil si z karafy zteplalou vodu. Pak, třebaže se mu poněkud zvedal žaludek, půl skleničky vypil. Peter Block si olízl rty… V jeho šedých očích se stejně jako dřív nezračilo vůbec nic. Jenom na hubeném, špinavém krku nad rozepjatým límečkem košile zvolna sjel dolů a zase vyskočil obrovský hranatý ohryzek.
„Tak co?“ řekl Andrej.
„Já nevím,“ odpověděl chraplavě Pinďa. „Já o něčem takovým nemám ani ponětí.“
Hajzl, řekl si v duchu Andrej. Dobytek… „Ale jak to je možné?“ prohodil nahlas. „Nejdřív jste ráčil navštívit koloniál ve Vlněné ulici. Kdy a s kým to bylo, to si pamatujete. Výborně. Pak jste zavítal do kavárny k Dreidusovi. Kdy a s kým, to taky víte. Ale na Hofstadterův koloniál si bůhvíproč nemůžete vzpomenout. A přitom je to vaše poslední akce, Bločku!“
„Nemůžu si vzpomenout, pane vyšetřovateli,“ podotkl Pinďa nesnesitelně uctivě, „protože tohle si na mě, nezlobte se, někdo vymyslel. To u Dreiduse, to bylo naposledy! Pak už jsme si řekli, že toho definitivně necháme, že se napravíme a jako řádní členové společnosti se zařadíme do pracovního procesu. Takže já už jsem se nikdy ničeho podobnýho nedopustil.“
„Ale vždyť vás Hofstadter poznal!“
„Musíte mi prominout, pane vyšetřovateli…“ V Pinďově hlase teď zněla neskrývaná ironie. „Pan Hofstadter přece… Vždyť to každý ví! Nemá to v hlavě v pořádku. Do jeho krámu jsem občas zašel, to je fakt. Pro brambory, pro cibulku… Takže jsem si… promiňte… už i dřív všimnul, že je dro bet na hlavu… Kdybych ovšem tušil, jak se to všechno vyvine, tak jsem k němu ani nepáchnul, to si teda…“
„Hofstadterova dcera vás taky poznala. Ohrožoval jste ji nožem. Vy osobně.“
„Ale vůbec ne! Bylo něco na ten způsob — jenže obráceně. Lezla za mnou a přitom mi mávala nožem pod krkem. Tak to bylo! Jednou si mě podala u nich ve skladu, málem jsem neodešel po svejch! Ona je totiž erotomanka, pane vyšetřovateli, chlapi před ní utíkají.“ Pinďa si znovu olízl rty. „Ona mi říkala: Jen zajdi do skladu! Pojď si sám vybrat zelí!“
„To už jsem slyšel. Radši mi zopakujte, co jste dělal a kde jste byl v noci ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého. Podrobně. Od toho okamžiku, kdy vypnuli slunce.“
Pinďa upřel oči ke stropu.
„Takže… to bylo takhle,“ spustil. „Když zhaslo slunce, seděl jsem zrovna v pivnici na rohu Pletařský a Druhý ulice a hrál jsem karty. Potom mě Jack Rever pozval do jiný hospody. Šli jsme, ale cestou jsme se zastavili u Jacka v kvartýru, chtěli jsme s sebou vzít i tu jeho ženskou. Nějak jsme se tam ale zdrželi, protože jsme si párkrát přihnuli. Jack už měl potom dost, ta jeho ženská ho strčila do postele a mě vyrazila. Šel jsem domů, že se taky vyspím. To se ví, že jsem měl taky nakoupíno. A tak jsem se porval… Já fakt ty chlapy, co jsem je potkal, vůbec neznám. Byli tři, taky namazaní, a zřídili mě tak, že už si víc nepamatuju. Ráno jsem se probral až u samý Propasti a sotva jsem se dostal domů. Zalez jsem do postele — a už pro mě přišli…“
Andrej zalistoval ve spisech a našel lékařský posudek. Papír už byl trochu promaštěný.
„Tady stojí psáno, že jste byl opilý,“ řekl Pinďovi. „V expertize není nic o tom, že byste byl zraněný. Žádné stopy po zmlácení na vás nebyly shledány.“
„Holt byli ti hoši zkušení, uměli to!“ řekl uznale Pinďa. „To znamená, že nejspíš měli punčochy s pískem. Do dneška mě bolí všechna žebra… A do nemocnice prej mě nedáte! Já vám tu chcípnu — a vy za to ponesete odpovědnost!“
„Tři dny vás nic nebolelo, ale sotva jsme vám předložili důkazy, najednou vás všechno bolí.“
„Jak to, že mě nic nebolelo? Úplně mi to bralo dech… a pak už jsem to nemoh vydržet, tak jsem to musel říct!“
„Nechte těch výmyslů,“ řekl unaveně Andrej. „Je mi z nich nanic.“
Opravdu už mu bylo zle, jen se na toho odporného chlapa podíval.
Normální bandita… gangster… Chytli ho prakticky při činu, ale dostat se mu na kobylku nemůžou… Chybí mi zkušenost, řekl si Andrej. Jiný na mém místě by s ním zatočil raz dva… A Pinďa zatím bolestivě vzdychal, žalostně křivil obličej, obracel oči v sloup a se sténáním si poposedával, jako by si hledal lepší pozici pro pohodlný pád do mdlob. Pak by určitě dostal sklenici vody a nechali by ho v cele vyspat.
Andrej s nenávistí celé to jeho bídácké počínání sledoval. Jen si něco zkus, říkal si. Jen si zkus poblít mi podlahu! Tadyhle tím jediným pijákem, co tu mám mezi papírama, to všechno, neřáde, uklidíš!
Otevřely se dveře a do místnosti pevným krokem vstoupil vrchní vyšetřovatel Fritz Geiger. Sjel lhostejným pohledem po schouleném Pinďovi a přisedl si bokem na stůl mezi spisy. Bez ptaní si vzal z krabičky několik cigaret, jednu zasunul mezi rty a ostatní si pečlivě naskládal do plochého stříbrného pouzdra. Andrej škrtl zápalkou, Fritz zatáhl, kývl — jako že děkuje — a vyfoukl ke stropu proužek dýmu.
„Šéf mi dal za úkol vzít si od tebe případ Černých Stonožek,“ prohodil tiše. „Samozřejmě… jestli proti tomu nic nemáš.“ Pak ještě víc ztišil hlas a významně sešpulil rty: „Vypadá to, že si ho pozval na kobereček hlavní prokurátor. Tak nám teď taky všem bude dávat kapky. Uvidíš, že za chvilku přijde řada i na tebe.“
Znovu zatáhl z cigarety a podíval se na Pinďu. Ten se do téhle chvíle snažil špicovat uši, aby zaslechl, co si šéfstvo povídá, ale teď se okamžitě znovu schoulil a bolestivě zasténal. Fritz se Andreje zeptal: „S tímhle už jsi asi skončil, ne?“
Andrej zavrtěl hlavou. Bylo mu hanba. Během poslední dekády už si Fritz podruhé od něj přišel vzít jeho případ.
„Ne?“ podivil se Fritz. Několik okamžiků si Pinďu prohlížel, jako by odhadoval jeho kvality — a pak se tiše zeptal: „Dovolíš?“ Na odpověď však nepočkal. Seskočil ze stolu a přistoupil k vyšetřovanému. S účastí se k němu sklonil, ruku s cigaretou držel společensky stranou.
„Všechno vás bolí?“ zeptal se soucitně.
Pinďa zasténal na souhlas.
„Máte žízeň?“
Pinďa znovu zasténal a natáhl roztřesenou ruku.
„Kouřit byste asi taky chtěl…“
Pinďa nedůvěřivě pootevřel jedno oko.
„Chudinka! Ono ho všechno bolí!“ řekl teď hlasitě Fritz, ale na Andreje se přitom ani nepodíval. „To je strašné, že se tak trápí! Tady ho to bolí…, tady ho to bolí… tady taky…“ Fritz to pořád opakoval a rukou, v níž nedržel cigaretu, dělal jakési prudké pohyby, které Andrej zpočátku nechápal. Žalostné Pinďovo pofňukávání však náhle skončilo. Místo toho vyšetřovaný párkrát skřípavě a skoro překvapeně hekl a ve tváři silně zbledl.
„Vstaň, hajzle!“ zařval nečekaně Fritz a na krok poodstoupil.
Pinďa se okamžitě postavil a Fritz ho ze všech sil vzal pěstí do břicha.
Pinďa se málem složil, ale Fritz ho v té chvíli uhodil naplocho dlaní pod bradu. Pinďa se zapotácel, zakopl o židličku za sebou a padl na záda.
„Vstaň!“ zařval znovu Fritz.
Pinďa se rozvzlykal. Zadýchaně se snažil po zemi popolézt, ale Fritz si pro něj sám hmátl. Chytil ho za límec a jediným škubnutím ho postavil na nohy. Pinďův obličej teď byl už úplně zsinalý. Poulil vyděšené oči a strašlivě se potil.
Andrej štítivě sklopil oči a roztřesenými prsty šátral v krabičce cigaret.
Chápal, že by měl něco udělat, jenže nevěděl co. Z jedné strany bylo to, co tu předváděl Fritz, odporné a nehumánní, ale z druhé strany — stejně tak odporně a nehumánně se choval i tenhleten jasný darebák, lupič, který se drze vysmíval veškeré spravedlnosti… Vřed na těle společnosti!
„Tak se mi zdá, že se ti nelíbí, jak tu s tebou zacházíme!“ zahřměl zatím úlisně Fritz. „Mně se dokonce zdá, že si chceš stěžovat! Tak já jsem Friedrich Geiger… Vrchní vyšetřovatel Friedrich Geiger.“
Andrej se přinutil zvednout oči. Pinďa stál vypjatý jako strunka a celý jako by se zakláněl… Fritz se na něj skoro tlačil, jak byl blízko, jeho vysoká postava se nad vyšetřovaným tyčila, ruce měl v bok.
„Můžeš si stěžovat! Mého současného šéfa znáš… Je ti ale známo, kdo býval mým šéfem dřív? Nikdo jiný než říšský vůdce SS Heinrich Himmler.
Už jsi o něm někdy slyšel? A jestlipak víš, kde jsem dřív pracoval? V instituci, která se jmenovala gestapo. A jestlipak víš, čím jsem tam byl známý…?“
Zazvonil telefon, Andrej sáhl po sluchátku: „U telefonu vyšetřovatel Voronin,“ pronesl s námahou.
„Tady Martinelli,“ odpověděl zadýchaný, sípavý hlas. „Přijďte ke mně, Voronine! Okamžitě.“
Andrej položil sluchátko. Bylo mu jasné, že u šéfa půjde na kobereček, že ho nečeká nic pěkného. Současně byl ale rád, že může odejít z téhle místnosti, dál od vytřeštěných Pinďových očí a vztekle vysunuté Fritzovy čelisti, vytratit se z houstnoucí atmosféry mučírny… Co to sem ten Fritz plete? Gestapo… Himmler! „Volá mě šéf,“ řekl jakýmsi cizím, přiškrceným hlasem a mechanicky otevřel zásuvku stolu. Sáhl pro pistoli a vložil ji do pouzdra. Aby všechno bylo podle předpisu… „Zlom vaz,“ odpověděl Fritz, ale nespustil přitom oči z Pindi. „Já ti to tu zatím ohlídám, nemusíš se bát.“
Andrej zamířil ke dveřím. Šel stále rychleji a na chodbu už vyletěl jak torpédo. Zpod pochmurně vyhlížející klenby na něj dýchl chlad a ticho. Na dlouhé lavičce, na takové, jaké bývají v parcích, sedělo pod dozorem přísně se tvářícího strážného několik omšele vyhlížejících chlapů. Andrej prošel kolem řady zavřených dveří. Tam všude byly místnosti, kde se vyšetřovalo… Minul skupinku mladých vyšetřovatelů, nováčků, kteří si u schodiště se zaujetím sdělovali své poznatky a hulili přitom jako tovární komíny, pak vyběhl do druhého patra a zaklepal na dveře šéfovy kanceláře.
Šéf se mračil. Jeho naducané tváře visely jako žoky, mezi rty se mu hrozivě cenily řídké zuby. Sípavě dýchal pootevřenými ústy a na Andrejovi spočinul nevraživým pohledem.
„Sedněte si!“ zavrčel.
Andrej si sedl, dlaně si položil na kolena a oči upřel do okna. Na okně byla mříž a za sklem se černala neproniknutelná tma. Už bude jedenáct, pomyslel si Andrej. Kolik jen jsem ztratil času kvůli tomu prevítovi…!
„Kolik máte případů?“
„Osm.“
„Kolik jich míníte uzavřít do konce kvartálu?“
„Jeden.“
„To je špatné.“
Andrej na to nic neřekl.
„Špatně pracujete, Voronine! Špatně!“ zasípal šéf. Trápila ho záducha… „Já vím,“ hlesl Andrej. „Nějak se nemůžu rozjet.“
„Ale to už byste měl!“ Šéf zvýšil hlas, který teď zlověstně syčel. „Jak dlouho už jste tady — a uzavřel jste všehovšudy tři ubohé případy! Neplníte své povinnosti vůči Experimentu, Voronine! A přitom máte u koho se učit, můžete se poradit… Podívejte se například na svého přítele… Víte, koho myslím, že? Mno…,“ zapátral v paměti, „Friedricha… Víte, že? Ten má sice své chyby, ale vy se nemusíte učit zrovna to, co nedělá správně.
Naučte se to, co dělá dobře! Přišli jste k nám současně — a on už uzavřel jedenáct případů.“
„Já to jako on neumím,“ řekl podmračeně Andrej.
„Tak se to naučte! Musíte se učit. Všichni se učíme. Ten váš… no… ten Friedrich… taky nemá právnické vzdělání, ale dal se do díla. A ne špatně.
Už je z něj vrchní vyšetřovatel. Dokonce to vypadá, že se stane zástupcem šéfa trestního úseku. Jenže s vámi, Voronine, nejsme spokojeni! Tak například — jak jste zatím pohnul s případem Domu?“
„Nijak,“ odpověděl Andrej. „Vždyť to ani není případ. Je to nesmysl.
Spíš mystika…“
„Jak to, že mystika, když máme svědecké výpovědi?! Jsou tu i oběti! A několik lidí se beze stopy ztratilo, Voronine!“
„Nechápu, jak se má řešit případ, který je postaven na legendách a nejasných řečech,“ řekl zase tak podmračeně Andrej.
Šéf si se sípáním ztěžka odkašlal.
„Tak si namáhejte mozek, Voronine!“ zasyčel. „Řeči, legendy… no prosím!
Mystický háv…, dá se to tak říct! Jenže proč? Pro koho je to výhodné?
Odkud se ty řeči vzaly? Kdo je pustil mezi lidi? Kdo je šíří? Proč? A hlavně — kam se beze stopy ztrácejí lidi? Rozumíte mi, Voronine?“