„Půjdeme?“
„Hned,“ řekl Paska.
Střelil pohledem po Antonovi a beze slova si zaťukal ohnutým prstem na čelo.
„Ty už jsi měl srdce v kalhotech,“ řekl Anton.
Paska si znovu zaťukal prstem na čelo a vykročil za Ankou. Anton se potácel za nimi a snažil se v sobě potlačit pochybností.
Co jsem vlastně udělal, uvažoval sklesle. Proč se napaprčili? U Pasky to chápu, ten dostal strach. Jenomže není jisté, kdo se bál víc — jestli otec Vilém nebo Telí junior. Ale co Anka? Nejspíš dostala strach o Pasku. Tak co jsem měl dělat? Teď se za nimi ploužím jako chudý příbuzný. Uteču. Zahnu doleva, tam je báječná bažina. Třeba chytím nějakou sovu. Ale ani nezpomalil krok. Tohle už mi zůstane, pomyslel si. Četl, že se to často stává.
K opuštěné silnici dorazili dřív, než předpokládali. Slunce stálo vysoko, bylo vedro. Za límcem šimralo pichlavé jehličí. Byla to betonová silnice, vystavěná ze dvou řad šedě rezatých popraskaných desek. Ve spárách rostla hustá suchá tráva. Na obou krajnicích byly spousty zaprášeného lopuchu. Nad silnicí bručivě přeletovali zlato-hlávkové, jeden opovážlivě cvrnkl Antona přímo do čela. Jinak všude ticho a dusno.
„Podívejte!“ řekl Paska.
Nad prostředkem silnice visela na rezavém drátě, nataženém od jedné strany ke druhé, kulatá plechová deska pokrytá zbytky oprýskané barvy. Podle všeho to byl červeně orámovaný bílý kruh.
„Co to je?“ zeptala se Anka bez zvláštního zájmu.
„Dopravní značka,“ řekl Paska. „Vjezd zakázán.“
„Stůj,“ doplnil Anton.
„A k čemu to je?“ ptala se Anka.
„To znamená, že se tam nesmí jet,“ vysvětlil Paska.
„K čemu je pak celá silnice?“
Paska pokrčil rameny.
„Je to už hodně stará silnice,“ řekl.
„Je to anizotropní silnice,“ prohlásil Anton. Anka stála k němu zády. „Provoz jen jedním směrem.“
„Naši předkové byli mudrcové,“ řekl Paska zamyšleně. „Někdo si jede a jede, třeba dvě stě kilometrů, a najednou bác! Stůj! Dál se nesmí a zeptat se na cestu taky nemá koho.“
„Představ si, co tam za tou značkou může být!“ řekla Anka. Rozhlédla se. Na mnoho kilometrů kolem dokola se rozprostíral liduprázdný les, a nebyl tu nikdo, koho by se mohli zeptat, co asi je tam za tou značkou. „A co když to vůbec není značka Stůj?“ zapochybovala. „Všechna barva je přece oprýskaná…“
A tu Anton pečlivě zamířil a vystřelil. Bylo by efektní, kdyby šíp přeťal drát a tabulka spadla Ance přímo k nohám. Ale šíp zasáhl horní část desky, prorazil zrezivělý plech a dolů se začala sypat jen seschlá barva.
„Hlupáku,“ prohodila Anka, ani se neotočila.
Bylo to první slovo, které adresovala Antonovi od skončení hry na Viléma Telia. Anton se křečovitě ušklíbl.
„And enterprises of great pith and moment,“ zadeklamoval, „Wi-th this regard, their currents turn awry, And lose the name of acti-on.“*
Věrný Paska vykřikl:
„Koukejte, tudy jelo auto! Už po bouřce! Tamhle je přimáčknutá tráva! A tady taky…“
Ten Paska má kliku, pomyslel si Anton. Začal si prohlížet stopy na silnici a rovněž spatřil přimáčknutou trávu a černý pruh od pneumatik v místě, kde automobil zabrzdil před výmolem v betonu.
„Aha!“ vykřikl Paska. „Vyjel od značky!“
Bylo to jasné jako den, ale Anton se začal přít.
„Ani nápad, jel z druhé strany.“
Paska se na něj vyjeveně podíval.
„Copakjsi slepý?“
„Jel z druhé strany,“ opakoval Anton umíněně. „Půjdeme po sto-pě.“
„Meleš nesmysly!“ vybuchl Paska. „Tak předně žádný pořádný řidič nepojede tam, kde visí zákaz vjezdu. A za druhé se podívej: tamhle je výmol, tamhle stopy brždění… Tak odkud jel?“
„Co je mi do tvých pořádných řidičů? Já sám jsem nepořádný, já půjdu za značku.“
Paska se rozzuřil.
„Jdi si, kam chceš!“ řekl a hlas mu trochu přeskakoval. „Pitomečku. Úplně jsi z toho horka zblbnul!“
Anton se otočil a s pohledem upřeným přímo před sebe vykročil pod značku. Přál si jen jedno — aby tam vpředu byl nějaký zbořený most a aby se musel těžce probíjet na protější břeh. Kašlu na toho pořádného, říkal si v duchu. — Ať si jdou, kam chtějí… ona i ten její[1]… a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku.
Pášeňka. Vzpomněl si, jak Anka sjela Pavla za tu Aničku, a trochu se mu ulevilo. Ohlédl se.
Pasku spatřil ihned: Bon Saranča šel sehnut až k zemi po stopě tajemného automobilu. Rezavý plech nad silnicí se lehce pohupoval a dírkou prosvítalo modré nebe. U cesty seděla Anka s lokty opřenými o holá kolena a bradu měla položenou na zaťatých pěstích.
Vraceli se až za soumraku. Chlapci veslovali, Anka seděla u kormidla. Nad černým lesem stoupal červený měsíc, žáby zběsile naříkaly.
„Tak prima to bylo všechno vymyšleno,“ povzdechla si Anka smutně. „Ech, vy…“
Chlapci neodpověděli. Pak se Paska polohlasně zeptal:
„Toško, co tam bylo, za tou značkou?“
„Vyhozený most,“ odpověděl Anton. „A kostra fašisty připoutaná řetězy ke kulometu.“ Zamyslel se a dodal: „Ten kulomet už byl celý vrostlý do země.“
„Hmm,“ protáhl Paska. „To se stává. Já jsem tam jednomu chlapíkovi pomohl spravit auto.“
KAPITOLA PRVNÍ
Když Rumata minul hrob svatého Miky, sedmý v. pořadí a poslední na této cestě, bylo už docela tma. Z vychvalovaného chama-charského hřebce, kterého vyhrál na donu Tameovi v kartách, se vyklubala zchátralá herka. Celý se zpotil, pletl nohama a pohyboval se nevzhledným, potácivým klusem. Rumata mu koleny tiskl boky, plácal ho rukavicí mezi uši, ale kůň jenom otráveně pohazoval hlavou, do kroku nepřidával. Podél cesty se táhly křoviny, ve tmě připomínaly znehybnělé kotouče dýmu. Nesnesitelně pištěli komáři. Na kalném nebi se třásly ojedinělé bledé hvězdy. Vál slabý nárazovitý vítr, teplý i studený současně, jako vždy na podzim v této přímořské zemi s dusnými, prašnými dny a prokřehlými večery.
Rumata se zachumlal do pláště a pustil koni uzdu. Spěchat nemělo smysl. Do půlnoci zbývala celá hodina a polesí Škytanda už se vynořilo nad obzorem jako černý vroubkovaný lem. Po stranách cesty se táhla rozoraná pole, ve svitu hvězd jiskřily bažiny páchnoucí rzí, černaly se mohyly a prohnilé ploty z dob Vpádu. Daleko vlevo vy-šlehovala a pohasínala ponurá záře: zřejmě tam hořela vesnice, jedna z těch nesčíslných, tak často se vyskytujících Hrobnic, Drancířovů nebo Šibenek, nedávno na základě nejjasnějšího výnosu přejmenovaných a nesoucích nyní názvy Toužebná, Požehnaná a Andělská. Na stovky mil — od břehů Průlivu až po sajvu v polesí Škytanda — se rozprostírala tato země, pokrytá duchnou komářích mračen, drásaná stržemi, máčená bažinami, trýzněná zimnicemi, mory a smradlavou rýmou.
U ohybu cesty se od křovin odloupla temná postava. Hřebec uskočil stranou a vzepjal hlavu. Rumata uchopil uzdu, navyklým pohybem si na pravé ruce povyhrnul krajky a přiložil dlaň na jílec meče. Zadíval se do tmy. Muž u cesty smekl klobouk.
„Dobrý večer, urozený done,“ pozdravil tiše. „Prosím o prominutím
„Co je?“ zeptal se Rumata a zaposlouchal se.
Zcela nehlučné léčky neexistují. Lupiče prozradí zavrzání tětivy, vojáci šedých oddílů nikdy neudrží říhání po hnusném pivu, příslušníci baronských družin lačně funí a řinčí železem a mniši — lovci otroků — se hlučně drbou. Ale v kravinách bylo ticho. Ten člověk zřejmě není volavka. Ostatně ani na ni nevypadal — byl to drobný podsaditý měšťan v chudém plášti.
„Dovolíte, abych běžel vedle vás?“ zeptal se s úklonou.
„Prosím,“ svolil Rumata a škubl uzdou. „Můžeš se chytit třme-nu.“
Měšťan vykročil vedle koně. Klobouk držel v ruce, na temeni hlavy mu prosvítala velká lysina. Obchodní agent, odhadl Rumata. Obchází barony a kramáře a skupuje len nebo konopí. Ale že má odvahu, ten agent… A dost možná, že to není žádný obchodní agent. Třeba je to nějaký nevolník. Uprchlík. Běženec. Těch je teď na nočních cestách hodně, víc než obchodních agentů… Neboje to špión.
„Kdo jsi a odkud?“ zeptal se Rumata.
„Jmenuji se Kiun,“ řekl měšťan smutně. „Odcházím z Arkanaru.“
„Utíkáš z Arkanaru,“ opravil ho Rumata důrazně a naklonil se.
„Utíkám,“ připustil měšťan sklesle.
Nějaký podivín, napadlo Rumatu. Nebo snad opravdu špión? To se musí prověřit… A proč vlastně by se to muselo prověřovat? Komu na tom záleží? Jsem tu snad od toho, abych ho prověřoval? Ani po tom netoužím. Proč bych mu jednoduše nevěřil? Jde si tady svou cestou měšťan, na první pohled je vidět, že to je písmák, utíká, aby si zachránil život… Je sám, bojí se, je slabý, hledá ochranu… Potká aristokrata. Aristokratům jejich hloupost a nadutost brání vyznat, se v politice, ale mají dlouhé meče a nemají šedé v lásce. Proč by občan Kiun nenašel ochranu u hloupého a nafoukaného aristokrata? A tím to končí. Nebudu ho prověřovat. Nemám proč. Popovídáme si, ukrátíme si dlouhou chvíli a rozloučíme se jako přátelé…
„Kiun…“ Rumata se odmlčel. „Znával jsem jednoho Kiuna. Byl to prodavač lektvarů a alchymista z Plechové ulice. Ty jsi jeho pří-buzný?“
„Bohužel ano,“ přisvědčil Kiun. „Sice hodně vzdálený, ale jim na tom nezáleží… Až do dvanáctého kolena.“
„A kam vlastně utíkáš, Kiune?“
„Kamkoli… Co nejdál. Hodně lidí utíká do Irukánu. Tak to zkusím taky v Irukánu.“
„Aha, aha,“ poznamenal Rumata. „A tebe napadlo, že by tě mohl urozený don převést přes hraniční strážnici?“
Kiun neodpovídal.
„Nebo si snad myslíš, že urozený don neví, kdo to je alchymista Kiun z Plechové ulice?“
Kiun mlčel. Nemluvím, jak bych měl, pomyslel si Rumata. Vztyčil se v třmenech a hlasem napodobujícím herolda na Královském náměstí zakřičel:
„Je obviněn a usvědčen z hrozných, neodpustitelných zločinů proti bohu, trůnu a veřejnému pořádku!“
Kiun mlčel. Z temnoty zprava od silnice se vynořil lomený stín šibenice. Na ní se pohupovalo nahé bílé tělo zavěšené za nohy. Ech, už zase mi to nevyšlo, pomyslel si Rumata. Přitáhl uzdu, popadl Kiuna za rameno a otočil si ho tváří k sobě.
„A co když tě urozený don hned tady na místě pověsí vedle tamhletoho lumpa?“ řekl a pozorně sledoval bílý obličej s tmavými očními důlky. „Vlastnoručně. Rychle a šikovně. Na pevném arkanar-ském provaze. Ve jménu ideálů. Proč mlčíš, písmáku Kiune?“
Kiun mlčel. Drkotaly mu zuby a celý se nesměle svíjel pod Ruma-tovou dlaní jako přišlápnutá ještěrka. Najednou cosi čvachtavě dopadlo do příkopu u cesty a v téže chvíli, snad aby přehlušil ono plesknutí, Kiun zoufale vykřikl: „Tak mě pověs! Pověs, mě, zrádče!“
Rumata se nadechl a Kiuna pustil.
„Neboj se,“ řekl, „to byl žert!“
„Lžeš, lžeš,“ mumlal Kiun vzlykavě. „Všude je samá lež!“
„No tak už se nezlob,“ domlouval mu Rumata. „Radši si zvedni, cos tam zahodil, nebo to navlhne…“
Kiun chvilku stál, kymácel se a vzlykal, pak se bezmyšlenkovitě poplácal dlaněmi po plášti a vlezl do příkopu. Rumata čekal unaveně sehnut v sedle. Tak je to asi nutné, říkal si v duchu, ono to jinak prostě nejde… Kiun vylezl z příkopu, v záňadří schovával balíček.
„Knihy. Pochopitelně,“ poznamenal Rumata.
Kiun zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl chraptivě. „Jenom jedna kniha. Moje kniha.“
„O čem v ní píšeš?“
„Obávám se, že by vás to nezajímalo, urozený done.“
Rumata si vzdychl.
„Chyť se třmenu,“ řekl, „pojedeme.“
Drahnou dobu mlčeli.
„Poslechni, Kiune,“ řekl potom Rumata. „Já jsem žertoval. Neboj se mě.“
„To je báječný svět,“ pronesl Kiun. „Veselý svět. Všichni žertují. A všichni žertují stejně. Dokonce i urozený Rumata.“
Rumata se podivil.
„Ty víš, jak se jmenuju?“
„Vím,“ řekl Kiun. „Poznal jsem vás podle obruče na čele. Měl jsem takovou radost, když jsem vás potkal na cestě…“
No ovšem, tak už vím, co měl na mysli, když mě nazval zrádcem, pomyslel si Rumata a řekl:
„Tak vidíš. A já myslel, že jsi špión. Špióny vždycky zabíjím.“
„Špión,“ protáhl Kiun zamyšleně. „Ano, ovšem. V naší době je tak snadné a výnosné být špiónem! Orel náš, urozený don Reba, projevuje dojemnou péči, aby se dozvěděl, jak smýšlejí královi poddaní. Chtěl bych být špiónem. Řadovým informátorem v krčmě Šedá radost. Ta krása, ta úcta! V šest večeř vstupuji do pivnice a usedám ke svému stolu. Majitel ke mně spěchá s mým prvním pivem. Mohu pít, kolik snesu, platí to don Reba — lépe řečeno, neplatí to nikdo. Sedím, popíjím pivo a poslouchám. Občas se tvářím, jako že si zapisuji rozhovory, a přestrašení lidičkové se ke mně hrnou a nabízejí mi přátelství a tobolky. V jejich očích vidím jen to, co chci vidět: psov-skou oddanost, uctivý strach a úchvatnou, bezmocnou nenávist. Mohu beztrestně osahávat děvčata a muchlovat ženy před očima jejich manželů, zdravých pořízků, a ti se budou jenom podlízavě chichotat… Nádherná úvaha, urozený doně, viďte? Takhle jsem slyšel uvažovat jednoho patnáctiletého kluka, studenta Vlastenecké školy…“
„A cos mu na to řekl?“ zeptal se Rumata se zájmem.
„Co jsem mu mohl říct? Nic by nepochopil. Tak jsem mu povídal, že lidé Pavézy Rumpála, kdykoli chytnou informátora, rozpářou mu břicho a nasypou mu do vnitřností pepř… A opilí vojáci strkají informátora do pytle a topí ho v latríně. A to je skutečně pravda, jenže on mi nevěřil. Řekl, že to ve škole neprobírali. A tak jsem vytáhl papír a zapsal si náš rozhovoř. Potřeboval jsem to pro svou knihu, ale on, chudák, nabyl dojmu, že to budu někde hlásit, a strachy se počuVpředu mezi křovinami blikla světla krčmy U Kostlivce Baka. Kiun zakopl a zmlkl.
„Co se stalo?“ zeptal se Rumata.
„Tam je šedá hlídka,“ zamumlal Kiun.
„No a co?“ řekl Rumata. „Poslechni si radši jinou úvahu, velectěný Kiune. My si vážíme těch obyčejných, hrubých chlapců, našeho šedého bojového dobytka, a milujeme je. My je potřebujeme. Od nynějška musí obyčejný člověk držet jazyk za zuby, nechce-li ho vyplazovat na šibenici!“ Zasmál se, protože to zaznělo jedinečně — v duchu nejlepších tradic šedých kasáren.
Kiun se naježil a vtáhl hlavu mezi ramena.
„Jazyk sprostého člověka musí vědět, kde je jeho místo. Bůh nedal sprostému člověku jazyk k tomu, aby krasořečnil, ale aby lízal boty svého pána, kterýžto pán jest sprostému člověku dán od věků…“
U zábradlí před krčmou přešlapovali přivázaní osedlaní koně příslušníků šedé hlídky. Z otevřeného okna se linulo zuřivé ochraptělé klení. Cvakaly vrhcáby. Ve dveřích stál sám Kostlivec Bako v potrhané kožené kamizole s vyhrnutými rukávy a vyplňoval celý vchod svým obludným břichem. V chlupaté ruce svíral sekyru — zřejmě zrovna sekal psí maso na jíchu, zpotil se a šel se nadýchat čerstvého vzduchu. Na schůdkách seděl rozteskněný příslušník šedého úderného oddílu, svou osobní zbraň — sekyru — držel mezi koleny. Topor, o nějž se bradou opíral, mu stáhl tvář nakřivo. Bylo znát, že je zmožený pitím. Když spatřil jezdce, polkl sliny a sípavě zahulákal:
„Hej, ty tam! Zastav! Slyšíš, done!“
Rumata vzpurně vysunul bradu a projel kolem, ani okem po něm nezašilhal.
„A líže-li jazyk sprostého člověka nesprávnou botu,“ říkal přitom nahlas, „zasluhuje, aby byl navždy odstraněn, neboť platí: Tvůj jazyk — můj nepřítel…“
Kiun schovaný za silným tělem koně kráčel dlouhými kroky při něm. Koutkem oka Rumata viděl, jak se jeho pleš leskne potem.
„Stůj, povídám!“ zařval voják.
Bylo slyšet, jak se kutálí dolů po schůdkách, jak přitom rachotí sekyra, ozývalo se proklínání boha, čerta i vší urozené verbeže současně.
Asi pět je jich, pomyslel si Rumata a povytáhl si manžety. Opilí řezníci. Hračka.
Minuli krčmu a zahnuli k lesu.
„Mohu jít rychleji, jestli je to třeba,“ řekl Kiun nepřirozeně pevným hlasem.
„Nesmysl,“ odpověděl Rumata a zarazil hřebce. „Bylo by nudné ujet tolik mil a ani jednou se nepopřát. Copak ty nemáš nikdy chuť se poprat, Kiune? Pořád jenom mluvit a mluvit…“
„Ne,“ řekl Kiun. „Nemám nikdy chuť se poprat.“
„A to je právě chyba,“ zamumlal Rumata, otočil hřebce a pomalu si natáhl rukavice.