Rumata sklidil ze stolu, zametl podlahu a otřel sklo jediného okna, zčernalého špínou a chemickými pokusy, které otec Kabani prováděl na parapetu. Za oprýskanými kamny našel sud s lihem a vylil ho do myší díry. Pak dal pít chamacharskému hřebci, nasypal mu ovsa ze sedlové brašny, umyl se, usedl a čekal zahleděn na čadivý plamínek olejové lampy. Šestý rok už žil tímto podivným, dvojím životem. Na první pohled jako by si byl na něj zvykl, ale čas od času, jako například teď, ho najednou napadlo, že tu vlastně neexistuje žádný organizovaný teror, že nehrozí agresivní šedé nebezpečí, ale že se rozvíjí jakési obludné divadelní představení s ním, Rumatou, v hlavní roli. A v nejbližší chvíli, po nějaké jeho obzvlášť zdařilé replice, zahřmí potlesk a znalci z Ústavu experimentální historie nadšeně vykřiknou ze svých lóží: „To je ono, Antone! Výborně! Jsi chlapík, Toško!“ Dokonce se ohlédl, ale přeplněné hlediště nikde, jen zčernalé, omšelé stěny z oloupaných kulatin, potažené vrstvami sazí.
Venku tiše zařehtal a několikrát přešlápl chamacharský hřebec. Ozvalo se hluboké rovnoměrné hučení, dojemně známé a v těchto místech naprosto neuvěřitelné. Rumata se s pootevřenými ústy zaposlouchal. Hučení se přetrhlo, jazýček plamene nad lampičkou se za-kolébal a zaplál jasněji. Rumata začal vstávat a v tom okamžiku vkročil do místnosti z naprosté tmy don Kondor, nejvyšší soudce a strážce velkých státních pečetí obchodní republiky Soan, viceprezident komory dvanácti velkoobchodníků a rytíř císařského řádu Milosrdné pravice.
Rumata vyskočil, div neporazil lavici. Chtělo se mu přiskočit k hostovi, obejmout ho, zlíbat na obě tváře, ale nohy samy se podle etikety pokrčily v kolenou, ostruhy důstojně cvakly, pravá ruka opsala široký půlkruh od srdce do strany a hlava se sklonila, až se brada zabořila do načechrané krajkové náprsenky. Don Kondor strhl aksamitový baret s prostým perem, jaké se nosí na cesty, rychle, jako by odháněl komáry, jím mávl směrem k Rumatovi, pak odhodil baret na stůl a oběma rukama si u krku rozepnul přezky pláště. Plášť se ještě pomalu šinul za jeho zády k zemi, ale to už don Kondor seděl s nohama od sebe na lavici, levou ruku v bok, pravou od těla držel jílec zlaceného meče zabodnutého do nahnilých prken podlahy. Byl malý, hubený, s velkýma vyvalenýma očima v úzkém, bledém obličeji. Jeho černé vlasy obepínala masivní zlatá obruč s velkým zeleným kamenem nad kořenem nosu, jakou nosil i Rumata.
„Jste sám, doně Rumato?“ zeptal se udýchaně.
„Ano, urozený done,“ odpověděl Rumata smutně. Otec Kabani najednou hlasitě a srozumitelně pronesl: „Urozený doně Rebo! Jste hyena, abyste věděl!“
Don Kondor se neotočil.
„Přiletěl jsem,“ poznamenal.
„Doufejme, že vás neviděli,“ řekl Rumata.
„O jednu legendu víc nebo míň,“ řekl don Kondor popuzeně. „Nemám čas na cestování na koni. Co se stalo s Budachem? Kam se poděl? Tak už si sedněte, doně Rumato, prosím vás! Bolí mě za krkem.“
Rumata poslušně dosedl na lavici.
„Budach zmizel,“ spustil. „Čekal jsem na něj v Úžlabině těžkých mečů. Ale přišel jenom jakýsi jednooký otrhanec, řekl heslo a odevzdal mi pytel s knihami. Čekal jsem ještě dva dny, pak jsem se spojil s donem Hugem a ten mi oznámil, že doprovázel Budacha až k hranicím a že dál jde s Budachem jakýsi urozený don, kterému se dá důvěřovat, protože strašně prohrál v kartách a je donu Hugovi oddán tělem i duší. Čili Budach zmizel někde tady v Arkanaru. To je všechno, co vím.“
„Moc toho není,“ prohodil don Kondor.
„Nejde o Budacha,“ namítl Rumata. „Je-li živ, najdu ho a vytáhnu odkudkoli. To dovedu. Ale o tom jsem s vámi nechtěl mluvit. Chci vás znovu důrazně upozornit na to, že situace v Arkanaru překračuje rámec výchozí teorie…“
Na tváři dona Kondora se objevil mrzutý výraz.
„Ba ne, jen mě vyslechněte až do konce,“ pokračoval Rumata umíněně. „Jsem přesvědčen, že rádiem bych se s vámi nikdy nedomluvil. V Arkanaru se zatím všechno změnilo! Vznikl jakýsi nový, systematicky působící činitel. A vypadá to tak, jako by don Reba vědomě štval proti vědcům všechnu sílu šedých v celém království. Každý, kdo jen trochu převyšuje průměrnou šedou úroveň, je v nebezpečí. Poslouchejte, doně Kondore, to nejsou emoce, to jsou fakta! Jsi-li chytrý, vzdělaný, pochybuješ, říkáš věci, které nejsou obvyklé, nebo třeba jenom nechlastáš tolik, jak je zvykem — hrozí ti nebezpečí. Kdejaký kramář má právo uštvat tě až k smrti. Stovky a tisíce lidí jsou postaveny mimo zákon. Příslušníci úderných oddílů je schy-távají a věšejí podél silnic. Nahé, hlavou dolů… Včera v ulici, kde bydlím, udupali starce, protože zjistili, že umí číst a psát. Dupali prý po něm dvě hodiny, bezduše, se zpocenými zvířecími tlamami…“ Rumata se ovládl a dodal klidně: „Zkrátka a dobře, v Arkanaru nezůstane ani jeden gramotný.“
Don Kondor se na něj upřeně díval se stisknutými rty.
„Nelíbíš se mi, Antone,“ řekl rusky.
„Mně se taky moc věcí nelíbí, Alexandře Vasiljeviči,“ řekl Ruma-ta. „Nelíbí se mi, že jsme si sami svázali ruce i nohy už tím, jak jsme postavili problém. Nelíbí se mi ani jeho název — Problém nekrvavého ovlivňování. Protože v mých podmínkách to znamená vědecky zdůvodněnou nečinnost… Znám všechny vaše námitky! A znám teorii. Ale tady už neexistuje žádná teorie, tady vládne typická fašistická praxe, tady zvířata nepřetržitě ubíjejí lidi! Tady je všechno zbytečné. Znalostí se nedostává a zlato ztrácí na ceně, protože přichází pozdě.“
„Antone,“ řekl don Kondor, „nevztekej se. Věřím, že situace v Arkanaru je zcela výjimečná, ale jsem přesvědčen, že nemáš ani jeden konstruktivní návrh.“
„Ano,“ připustil Rumata, „konstruktivní návrhy nemám. Ale mám co dělat, abych se opanoval.“
„Antone,“ řekl don Kondor. „Je nás tu na celé planetě dvě stě padesát. Všichni se ovládají a všem to dělá potíže. Ti nejzkušenější už tu žijí dvaadvacet let. Přiletěli sem jenom jako pozorovatelé. Bylo jim zakázáno cokoli podnikat. Představ si to na chvilku — zakázáno cokoli podnikat. Ti by neměli dokonce ani právo zachránit Budacha. Ani kdyby jim ho rozdupávali před očima.“
„Nemusíte se mnou mluvit jako s malým klukem,“ řekl Rumata.
„Jsi netrpělivý jako malý kluk,“ prohlásil don Kondor. „A přitom my naopak musíme být mimořádně trpěliví.“
Rumata se trpce ušklíbl.
„A zatímco budeme čekat, experimentovat a mířit, budou ta zvířata každým dnem, každou minutou ničit lidi.“
„Antone,“ řekl don Kondor. „Ve vesmíru jsou tisíce planet, kam jsme ještě nepřišli a kde si historie běží podle svého.“
„Ale sem už jsme přišli!“
„Ano, přišli. Ale proto, abychom tomuto lidstvu pomohli, a ne proto, abychom si vybíjeli svůj spravedlivý hněv. Jsi-li slabý, odejdi! Vrať se domů! Koneckonců opravdu nejsi malý kluk a věděl jsi, co tu uvidíš.“
Rumata mlčel. Don Kondor, nějak skleslý a v mžiku zestárlý, se prošel kolem stolu, smutně pokyvoval nosem a táhl za sebou meč za jílec jako klacek.
„Všechno chápu,“ pronesl. „Vždyť jsem to všechno prožil. Jednu dobu mi tenhle pocit bezmoci a vlastní hanebnosti připadal hrozný. Někteří labilnější z toho začínali šílet. Poslali je domů a teď je léčí. Patnáct let jsem potřeboval, chlapče, abych pochopil, co je opravdu nejhroznější. Hrozné je, Antone, ztratit lidskou tvář. Poskvrnit si duši, zdivočet. My jsme tady bohové, Antone, a musíme být moudřejší než bohové z legend, které si zdejší lid vytváří jakžtakž podle svých představ a k obrazu svému. Ale přitom chodíme po okraji bažiny. Stačí chybný krok a jsi v bahně, které ze sebe do smrti nesmy-ješ. Goran Irukánský ve svých Dějinách sestoupení napsal: Když bůh, sestoupiv z nebes, přišel k lidu z Pitanských blat, nohy jeho zabláceny byly.“
„A za to Gorana upálili,“ řekl Rumata chmurně.
„Ano, upálili. Ale to napsal o nás! Jsem tady patnáct let. Chlapče, mně už se o Zemi přestalo i zdát. Jednou jsem se hrabal v papírech, našel jsem fotografii jedné ženy a dlouho jsem si nemohl vzpomenout, kdo to vlastně je. Někdy si najednou s hrůzou uvědomuji, že už dávno nejsem pracovník našeho Ústavu, ale exponát ústavního muzea, nejvyšší soudce feudální obchodní republiky. V tom muzeu je sál, kam bych měl být postaven. A tohle je na tom nejhroznější — sžít se s rolí. V každém z nás bojuje urozený padouch s průkopníkem. A všechno kolem nahrává tomu padouchovi, zatímco průkopník je beznadějně sám, opuštěný — Země je vzdálená tisíc let a tisíc parseků.“ Don Kondor se odmlčel a hladil si kolena. „Tak to je, Antone,“ řekl a jeho hlas začal nabývat na pevnosti. „Zůstaneme průkopníky.“
Nic nechápe. A jak by taky mohl? Měl štěstí. Neví, co to je šedý teror, co to je don Reba. Všechno, čeho byl za těch patnáct let práce na téhle planetě svědkem, se dá tak či onak vměstnat do rámce výchozí teorie. A když mu vykládám o fašismu, o úderných oddílech šedých, o aktivizaci měšťanstva, bere to jako emocionální výrazy. „Nežertujte s terminologií, Antone! Terminologický zmatek mívá nebezpečné následky!“ Nemůže pochopit, že běžná úroveň středověkých zvěrstev byla zlatým věkem Arkanaru. Don Reba je pro něj něco na způsob vévody Richelieua. Moudrý a prozíravý politik hájící absolutismus před svévolí feudálů. Jediný já na celé planetě vidím strašný blížící se stín, jenomže ani já nemohu pochopit, čí je to stín a kde se vzal… A jak ho mohu přesvědčit, když je schopen v nejbližším okamžiku, to je mu vidět na očích, poslat mě na Zemi, abych se léčil?
„Jak se daří ctihodnému Sindovi?“ zeptal se nahlas.
Don Kondor ho přestal provrtávat pohledem, zahučel: „Děkuju, dobře,“ a dodal: „Musíme už si jednou uvědomit, že ani ty, ani já, nikdo z nás neuvidí reálně hmatatelné plody své práce. Nejsme fyzikové, ale historikové. Naší jednotkou času není vteřina, ale století a naší prací není ani setba, spíš jen připravujeme půdu pro setbu. A přitom sem občas přiletí ze Země ti… nadšenci, hrom aby do nich… Sprinteři s krátkým dechem…“
Rumata se křečovitě ušklíbl a začal si mechanicky přitahovat jezdecké boty, ačkoli to nebylo třeba. Sprinteři. Ano, byli tu sprinteři.
Před deseti lety Stefan Orlovskij, nazývaný don Kapada, velitel samostřílové roty Jeho císařského Veličenstva, nařídil při veřejném mučení osmnácti estorských čarodějnic svým vojákům, aby zahájili palbu proti katanům, probodl císařského soudce a dva soudní vykonavatele a byl palácovou ochranou nabodnut na kopí. Zkroucen v předsmrtných mukách křičel: „Jste přece lidé! Bijte je! Bijte je!“ — ale skoro nikdo ho neslyšel, protože dav řval: „Palte čarodějnice! Přiložte na oheň!“
Přibližně ve stejné době na druhé polokouli Karl Rosenblum, jeden z největších odborníků na selské války v Německu a Francii, vystupující zde jako obchodník kožešinami jménem Pani-Pa, podnítil povstání murisských rolníků, útokem dobyl dvou měst a byl zabit ranou do zad, protože se pokoušel zabránit drancování. Ještě žil, když pro něj přiletěli vrtulníkem, ale mluvit nemohl, jen provinile a nechápavě koukal velkýma modrýma očima, z nichž mu neustále tekly slzy…
A krátce před Rumatovým příchodem skvěle zakonspirovaný přítel a informátor kajsanského tyrana (Jeremy Tufnut, odborník na dějiny pozemkových reforem) najednou zničehonic provedl palácový převrat, zmocnil se vlády, po dva měsíce se pokoušel zavést Zlatý věk, tvrdošíjně nereagoval na zuřivé výzvy sousedů i Země, vysloužil si slávu blázna, šťastně se vyhnul osmi atentátům a nakonec byl chycen havarijní skupinou Ústavu a ponorkou dopraven na základnu u jižního pólu…
„To jsou věci!“ zamumlal Rumata. „Celá Země si dodnes myslí, že nejsložitějšími problémy se zabývá nulová fyzika…“
Don Kondor zvedl hlavu.
„No konečně!“ řekl tiše.
Ozval se dusot kopyt, zlostně a kvílivě zařehtal chamacharský hřebec, zaznělo energické zaklení se silným irukánským přízvukem. Ve dveřích se objevil don Hug, hlavní komoří Jeho Jasnosti vévody Irukánského, tělnatý, brunátný, s kníry bojovně nakroucenými vzhůru, s úsměvem od ucha k uchu a drobnýma veselýma očkama pod loknami kaštanové paruky. A znovu sebou Rumata trhl, jako by chtěl vyskočit a příchozího obejmout, protože to byl přece Paska, ale don Hug si najednou upravil výstroj, na otylém obličeji se mu objevila nasládlá úlisnost, mírně se předklonil, přitiskl si klobouk k hrudi a našpulil rty. Rumata letmo pohlédl na Alexandra Vasiljeviče. Ale Alexandr Vasiljevič zmizel. Na lavici seděl nejvyšší soudce a strážce velkých pečetí — levou ruku podepřenou v bok, pravou na jílci zlaceného meče.
„Značně jste se opozdil, doně Hugu,“ řekl nevlídně.
„Tisíckrát se omlouvám,“ vykřikl don Hug a plavně přistoupil ke stolu. „Přísahám při rachitidě mého vévody, že to zavinily naprosto nepředvídané okolnosti! Čtyřikrát mě zastavily hlídky Jeho Veličenstva krále arkanarského a dvakrát jsem se potýkal s nějakou sebrankou^ Graciézně pozvedl levou ruku omotanou zkrvaveným hadříkem. „Mimochodem, urození donové, čí vrtulník to stojí za chalu-pou?“
„To je můj vrtulník,“ prohlásil don Kondor podrážděně. „Já nemám čas na potyčky po silnicích.“
Don Hug se vlídně usmál, usedl rozkročmo na lavici a řekl:
„Takže, urození donové, jsme nuceni konstatovat, že velemoudrý doktor Budach tajemně zmizel někde mezi irukánskými hranicemi a Úžlabinou těžkých mečů…“
Otec Kabani se pojednou zavrtěl na svém loži.
„Don Reba,“ řekl ze spaní výrazně.
„Budacha nechtě na starosti mně,“ řekl Rumata naléhavě, „a pokuste se mě konečně pochopit…“
KAPITOLA DRUHÁ
Rumata sebou trhl a otevřel oči. Byl už jasný den. Venku pod okny probíhala hádka. Kdosi, zřejmě nějaký voják, hulákal: „Ty lumpe prrrašivá! Tohle bláto vylížeš vlastním jazykem!“ (To nám ten den pěkně začíná, pomyslel si Rumata.) „Mlčí-íš! Při páteři svatýho Miky, nerozčiluj mě, nebo se neznám!“ Druhý hlas, hrubý a chraptivý, drmolil, že se na ulici musí Člověk dívat, kam šlápne. „K ránu drobátko sprchlo a víte přece, jak dávno nebyla dlážděná…“ „On mi bude eště radit, kam se mám dívat!“ „Radši mě pusťte, urozený doně, nedržte mě za tu košili.“ „On mi bude eště radit…“ Ozvalo se hlučné plesknutí. Zřejmě už druhý políček — první Rumatu probudil. „Radši mě nebijte, urozený done,“ ozývalo se zdola drmolivě.
Známý hlas. Kdo by to mohl být? Nejspíš don Tameo. Budu muset zařídit, aby dneska o toho chamacharského hřebce obehrál zase on mě. Zajímalo by mě, jestli se někdy vyznám v koních. My, Ruma-tové Estorští, se sice od nejdávnějších dob v koních nevyznáme, zato jsme znalci bojových velbloudů. Ještě dobře, že v Arkanaru skoro žádní velbloudi nežijí. Rumata se protáhl, až mu zapraskaly klouby, nahmatal v hlavách postele pletenou hedvábnou šňůrku a několikrát zatáhl. V hloubí domu zacinkaly zvonečky. Kluk zřejmě kouká na ten skandál venku, pomyslel si Rumata. Taky bych mohl vstát a obléknout se sám, ale byly by zbytečné řeči. Zaposlouchal se do nadávek pod oknem. Je to ale silný jazyk! Tomu entropie nehrozí! Jen aby don Tameo toho člověka neprobodl… Poslední dobou se v gardě objevili fandové, kteří prohlásili, že pro čestný boj mají pouze jeden meč, kdežto druhý používají speciálně při pouličních štvanicích — péčí dona Reby se prý teď štvanice ve slavném Arkanaru hodně rozmnožily. Ale ba ne, don Tameo k nim nepatří. Náš don Tameo je trošinku zbabělý a navíc je známý politik…
To je otrava, když den začíná hlasem dona Tamea… Rumata usedl a obemkl si kolena pod přepychovou potrhanou přikrývkou. Zmocňuješ se ho pocit tíživé beznaděje, nejraději by se roztesknil a oddal myšlenkám na to, jak jsme slabí a nicotní proti konkrétním okolnostem… Na Zemi nás něco takového ani nenapadne. Tam jsme zdraví, suverénní kluci, kteří prodělali kurs psychologické přizpůsobivosti, a jsme připraveni na všechno. Máme skvělé nervy: dokážeme se neod-vrátit při mučení a popravách. Umíme se neslýchané ovládat: jsme s to vyslechnout výlevy i nejbeznadějnějších kreténů. Zapomněli jsme, co to je štítivost, plně nám vyhovuje nádobí, které se podle zdejších zvyklostí dává vylízat psům a pak pro zvýšení lesku se vytře špinavým podolkem. Jsme dokonale převtěleni, dokonce ani ve snech nemluvíme pozemskými jazyky. Máme spolehlivou zbraň — základní teorii feudalismu, vypracovanou v tichu kabinetů a laboratoří, na archeologických nalezištích a v seriózních diskusích…
Škoda jen, že don Reba nemá o téhle teorii ani potuchy. Škoda jen, že psychologická příprava se z nás loupe jako opálenina, upadáme do krajnosti a jsme nuceni znovu a znovu si sugerovat: „Zatni zuby a pamatuj si, že jsi maskovaný bůh, že oni nevědí, co činí, a takřka žádný z nich není ničím vinen, a proto musíš být trpělivý a snášenlivý…“ Ukazuje se, že studnice humanismu v našich duších, které se na Zemi zdály bezedné, vysychají se znepokojující rychlostí. Svatý Miko! Byli jsme přece opravdovými humanisty tam na Zemi, humanismus byl kostrou celé naší povahy, v úctě před Člověkem, ve své lásce k Člověku jsme dospěli až k antropocentrismu, ale tady se najednou s hrůzou přistihneme při myšlence, že jsme nemilovali Člověka, ale pouze průkopníka, krajana, člověka sobě rovného… A stále častěji si uvědomujeme: „Ti zdejší, jsou to vůbec lidé? Jsou opravdu schopni stát se lidmi, i když třeba až v budoucnosti?“ A tu si vzpomeneme na takové, jako je Kira, Budach, Arata Hrbatý, na skvělého barona Pampu, a začínáme se stydět, a to je taky nezvyklé, nepříjemné, a především to nepomáhá…