Ukázalo se, že Komovovi taky nebylo do zpěvu. I když jeho zkoušky byly trošku jiného druhu. Povahy spíš intelektuální. Už druhý den po příletu, když vypouštěl do jezera pantské ryby, zpozoroval ve vzdálenosti sotva dvaceti kroků od místa, kde stál, jasně rudou skvrnu, která se rozplynula a zmizela dřív, než se k ní odhodlal přiblížit. Příštího dne objevil na samém vrcholu kóty 12 leklou rybku, evidentně jednu z těch, které sotva vypustil. Ráno čtvrtého dne se probudil s přímo hmatatelnou jistotou, že v jeho kajutě někdo je. Nikdo cizí tam nakonec nebyl, ale Komov zaslechl mlasknutí průlezové blány. Když vyšel z lodi, objevil za prvé mozaiku z kamenů za zádí a za druhé další kameny a klacky na přistávací ploše. Po debatě se mnou se definitivně utvrdil v přesvědčení, že se v okolí lodi děje něco nedobrého. Téměř jistě už věděl, že pátrací skupiny musely přehlédnout nějaký mimořádně důležitý faktor, a jen hluboká víra v to, že rozumný život se přehlédnout nedá, ho odradila od těch nejrozhodnějších kroků. Omezil se jen na komplex opatření, který by zabránil vpádu „zvědavých povalečů". Právě proto se snažil, seč byl, nastylizovat znalecký posudek tak, aby nevyvolával ani ty nejmenší pochyby. Moje stísněnost potvrzovala předběžný Komovův závěr, že neznámé bytosti mohou hravě proniknout na palubu. Rozhodl se, že si na příští vniknutí zvlášť počká, a dnes ráno měl štěstí.
„Shrnuji,“ prohlásil, jako by dospěl ke konci přednášky. „Přinejmenším tato oblast planety je přes komplexní údaje předběžného průzkumu obývána velkými obratlovci, přičemž máme všechny důvody pro předpoklad, že jde o inteligentní bytosti. Řekl bych, že jsou to troglodyti, kteří se přizpůsobili podmínkám života pod zemí. Z právě viděného lze dále usuzovat, že průměrný domorodec anatomicky připomíná člověka, disponuje širokým rejstříkem mimikrických schopností až po schopnost vytvářet ochranné dezinformační fantomy. Musíme zdůraznit, že z velkých obratlovců je doposud zaregistrována jen u některých pandorských hlodavců, na Zemi pak jsou něčeho podobného schopny pouze nečetné druhy hlavonohých měkkýšů. A teď bych chtěl zvlášť zdůraznit, že přes tyto mimolidské, povýtce nehumanoidní potence je tento domorodec anatomicky, ale i svou fyziologií, konkrétně v aspektech neurologických, nebývalé blízký pozemšťanům. Skončil jsem.“
„Jak to — skončil?“ nechtěl jsem věřit svým uším. „A co moje hlasy? Přece to nebyly halucinace?“
Komov přezíravě zkřivil ústa.
„Uklidněte se, Stasi. Jste v naprostém pořádku. Vaše,hlasy‘ se dají snadno vysvětlit, protože hlasové ústrojí toho stvoření je zhruba stejné jako naše. Příbuznost hlasového aparátu, plus nevšední imitační dispozice, plus hypertrofovaná fonetická paměť…“
„Počkat,“ skočila mu do řeči Majka. „Chápu, že mohli odposlechnout naše debaty, ale co ten ženský hlas?“
Komov přikývl.
„Ano, musíme předpokládat, že byli přítomni agónii.“
Majka tiše hvízdla.
„To mi připadá příliš vykonstruované,“ zabručela nakonec pochybovačně.
„Tak mi nabídněte jiné vysvětlení,“ namítl ledovým tónem Komov. „Mimochodem, už brzy bychom měli znát i jména obětí. Pokud se pilot jmenoval Alexandr…“
„No dobře, dobře,“ nedalo to tentokrát mně, „ale co ten dětský pláč…?“
„Můžete s neotřesitelnou jistotou tvrdit, že to byl dětský pláč?“
„S čím jiným bych si tak charakteristický zvuk mohl splést?“
Komov se na mě zadíval, pevně přitiskl ukazovákem horní ret k zubům a zdušeně vyštěkl. Normálně štěkal, jiný výraz se pro ten zvuk nehodí.
„Co bylo podle vás tohle?“ zeptal se. „Pes?“
„Vypadalo to na psa,“ kývl jsem uznale.
„No tak vidíte, a přitom jsem pronesl poměrně běžnou frázi v jednom z leonidských nářečí.“
Cítil jsem se zaskočen. Drahnou dobu se nikdo z nás ostatních nezmohl na slovo. Všechno bylo nepochybně tak, jak to líčil Komov. Všechno se vysvětlilo, všechno do sebe krásně zapadalo, jenže… Vědomí, že všechny strachy jsou za námi a že právě naše parta měla to štěstí a objevila další humanoidní rasu, bylo samozřejmě velmi příjemné, jenže to zároveň znamenalo velmi radikální zásah do našich dalších osudů. A nejen našich. V tuto chvíli muselo být i nezasvěcenému jasné, že s projektem Archa je konec. Planeta je obydlená, a pro Panťany budeme muset hledat jinou. A jestli se navíc ukáže, že domorodci jsou inteligentní, nás odsud samozřejmě vystrnadí a místo nás sem přibude tým Komise pro kontakty. Všechny tyto reality celkem snadno svitly nejen mně, ale i ostatním. Vanderhoose se rozmrzele zatahal za mužnou ozdobu obličeje a mínil:
„A proč by vlastně měli být inteligentní? Podle mě zatím nic neukazuje na to, že by to byly rozumné bytosti, co o tom soudíte, Gennadiji?“
„Netvrdím, že by na každý pád měli být rozumní,“ namítl Komov. „Jen jsem naznačil, že pro podobný výklad jsou tu všechny důvody.“
„A kde je teda máte, ty vaše důvody?“ pokračoval kapitán ještě mrzutěji. Nic mu nebylo tolik proti mysli jako opuštění vysezeného dolíčku. Tato jeho slabůstka — vroucí láska k vysezeným a zahřátým dolíčkům — byla veřejným tajemstvím. „Tomuhle říkáte všechny důvody? Nanejvýš snad ta vnější podoba.“
„Nejde jen o anatomii,“ ničil ho dál Komov. „Obrazec z kamenů za zádí má jasný a pevný řád, jsou to nějaké znaky. Totéž se týká kamenů a větviček na ranveji… Nechtěl bych nic tvrdit kategoricky, ale takové indicie mluví pro pokus navázat kontakt, je to pokus, který podnikají humanoidi na úrovni pračlověka či počátků prvobytné pospolné společnosti. Tajný průzkum a zároveň snad dary, snad výstraha…“
„Máte pravdu, takhle by to být mohlo,“ hlesl Vanderhoose a zasmušil se.
Následovala další asi minuta rozechvělého ticha a pak se Majka tiše zeptala:
„A z čeho vlastně plyne, že co do stavby těla a psychiky k nám mají tak blízko?“
Komov spokojeně pokýval hlavou.
„V tomto ohledu pracujeme jen se zprostředkovanými důkazy a hypotézami,“ vysvětlil rozšafně. „Ale jsou to důkazy a hypotézy dosti pádné. Především si uvědomme, že domorodci hravě pronikají do lodi. Loď je prostě pustí dovnitř. Pro srovnání připomínám, že ani Tagořan, a dokonce ani Panťan, kteří jsou s námi téměř totožní, průlezovou blánu nepřekoná. Neotevře se jim…“ A já se plácl do čela:
„Můj ty smutku! Ale to znamená, že všichni hošánci byli v pořádku! Domorodci prostě pobíhali kolem Toma a on se bál, aby nenajel na člověka… nakonec asi usoudili, že je to živá bytost, mávali a gestikulovali rukama a náhodou mu vydali pokyn Nebezpečí! Okamžitě do lodi! To je totiž velmi jednoduchý signál,“ a hned jsem ho ukázal. „A hošánci se okamžitě přetlačovali, kdo se do podpalubí procpe jako první… No jasně, takhle to bylo… Však jsem to před chvílí viděl na vlastní oči — Tom na domorodce reagoval, jako by to byl normální člověk.“
„Co máte na mysli?“ otázal se rychle Komov.
„Přece to, že když se dostal před Tomova čidla, ten trouba okamžitě signalizoval Čekám na další pokyny.“
„To je velmi užitečný postřeh,“ pochválil mě Komov. Vanderhoose si ztěžka povzdechl.
„Hm,“ ozvala se Majka. „Takže projektu Archa je odtroubeno. Škoda.“
„Co asi přijde teď?“ zeptal jsem se, aniž jsem oslovil někoho konkrétního.
Odpovědi jsem se nedočkal. Komov sáhl po svých zápiscích, zvedl je a my pod nimi spatřili mikrodiktafon.
„Velice se omlouvám,“ zazubil se roztomile. „Abychom tu zbytečně neztráceli čas, hned jsem naši diskusi zaznamenal. Děkuji vám za trefně nastolené a zformulované otázky. Vás bych, Stasi, poprosil, abyste to ve spěšném impulsu odvysílal přímo do centra. A kopii pošlete na základnu.“
„Chudák Sidorov,“ nevydržel to Vanderhoose. Komov po něm střelil pohledem a znovu se soustředil na své záznamy. Majka odsunula křeslo a vstala.
„Ať je to jak chce, s ubytovatelskými povinnostmi už si nemusím lámat hlavu,“ pokrčila rameny. „Půjdu se balit.“
„Okamžik,“ zarazil ji Komov. „Padla tu otázka, co bude dál. Prosím, odpovídám. Jako zplnomocněnec Komise pro kontakty přebírám velení. Celé naše pásmo prohlašuji za zónu předpokládaného kontaktu. Vy, Jakove, sestavte příslušný radiogram. Veškeré práce na projektu se s okamžitou platností zastavují. Kybersoustavu demobilizovat a uložit do podpalubí. Loď bude napříště možno opustit jen s mým výslovným souhlasem. Předpokládám, že dnešní štvanice už zasela do procesu kontaktu první překážky. Nová nedorozumění jsou krajně nežádoucí. Vás, Majo, moc prosím, abyste glyder okamžitě zaparkovala do hangáru. Stas bude tak laskav a začne se věnovat kybersoustavě…“ Výstražně zvedl ukazovák. „Nejdřív ovšem odvysíláte záznam naší debaty…“ Usmál se a chtěl něco dodat, ale vtom zapraskal dešifrátor radiostanice.
Vanderhoose natáhl dlouhou paži až do příjmové kapsy, vyjmul odtud kartičku s radiogramem a přeběhl očima po řádcích. Obočí mu užasle povyjelo vzhůru.
„Tak tomuhle už vůbec nerozumím,“ zamumlal, hodil kartu na stůl a vzrušeně začal přecházet po velíně.
Kartičky jsem se zmocnil já a Majka mi napjatě supěla těsně vedle ucha. Radiogram byl skutečně nečekaný:
Spěšné! Nulagraficky! Centrum, Komise pro kontakty, Gorbovskij — náčelníkovi základny Archa Sidorovovi. Okamžitě zastavit všechny práce na projektu Archa. Připravit eventuální evakuaci personálu a zařízení. Poznámka — zplnomocněnému představiteli Komkonu Komovovi. Prohlašuji pásmo ER-2 za oblast potenciálního kontaktu. Jmenuji vás vedoucím.
„Tomu říkám formát!“ netajila se Majka nadšením. „Gorbovskij se zkrátka nezapře!“
Komov se zastavil a podmračeně si nás prohlédl.
„Všechny žádám, aby přistoupili k plnění mých pokynů. Jakove, najděte mi prosím kopii našeho znaleckého posudku.“
Zabrali se s Vanderhoosem do studia kopie, Majka spěchala uložit glyder, kdežto já se usadil k radiostanici a připravoval jsem k odvysílání záznam naší diskuse. Neuplynuly ale ani dvě minuty a dešifrátor zavrčel znovu. Komov Vanderhooseho odstrčil z cesty a vrhl se k přístroji. Naklonil se přes mé rameno a lačně hltal řádky, které naskakovaly na kartičce.
Spěšné! Nulagraficky! Centrum, Komise pro kontakty, Bader — kapitánovi ER-2 Vanderhoosemu. Potvrďte obratem nález dvou (kontrola — dvou) těl na palubě Pelikána a stav palubního deníku, zmiňovaného ve vašem posudku.
Komov kartičku vyjmul z dešifrátoru a podal ji Vanderhoosemu.
„Aha… tak takhle to je,“ pokyvoval hlavou. „Taktak…“ Obrátil se ke mně. „Stasi, co teď děláte?“
„Kóduju,“ odvětil jsem chmurně. Ničemu jsem nerozuměl.
„Podejte mi diktafon,“ přikázal mi Komov. „Zatím počkáme.“ Diktafon si uložil do náprsní kapsy a pečlivě ji zapnul. „Uděláme to jinak. Jakove, potvrďte, oč vás žádají. A vy to, Stasi, odvysíláte. No a vás, Jakove, budu moc prosit… v tom se vyznáte líp než já. Učiňte mi zkrátka něco k vůli — prohrabte naši filmotéku a prohlédněte veškerou oficiální dokumentaci týkající se palubních deníků.“
„O palubních denících vím i beztak všechno,“ ohradil se kapitán ukřivděně. „Radši mi rovnou řekněte, co vás zajímá.“
„Zatím bohužel sám nevím, co mě zajímá. Rozhodně bych ale rád věděl, jestli byl palubní deník zničen záměrně, nebo náhodou. No a stalo-li se to záměrně, tak proč. Musíte sám vidět, že Bader pase po tom samém… A dejte si záležet, Jakove. Přece musí existovat nějaká pravidla, která by počítala s případným vymazáním deníkových záznamů.“
„Taková pravidla neexistujou,“ zavrčel si pod nos Vanderhoose, ale přesto odkráčel učinit Komovovi něco k vůli.
Komov se neprodleně pustil do psaní odpovědi a já zatím zimničně tápal v dohadech, co se to děje, proč se strhl takový mumraj a jak v Centru mohly vyvolat nějaké podezření jednoznačné formulace naší znalecké zprávy. Přece si tam nemohli myslet, že bychom tělesné pozůstatky pozemšťanů popletli s kostrou nějakého domorodce a přidali mrtvolu navíc. Jak se ale Gorbovskij mohl dovtípit, co se tu děje? Všechny mé snahy však byly plané a já jen smutně sledoval provozní monitory, na kterých bylo vše tak pochopitelné a jasné, a hořce jsem si pomyslel, že podoba mezi takovým průměrným natvrdlíkem a kyberem je snad až příliš tristní. Co třeba dělám teď já. Sedím, tupě plním pokyny, když mi řekli, abych kódoval, tak jsem kódoval, a když si pak vzpomněli, že bych měl přestat, tak jsem přestal, ale co se tu odehrává, proč to všechno, jak to asi dopadne — tomu prostě nerozumím. Přesně jako můj Tom: dře se, nebožák, v potu tváře, snaží se co nejlépe splnit všechny mé příkazy a přitom nemá ani potuchy, že už za deset minut zase přijdu, zaženu ho i s jeho kamarády do skladiště, že celá jeho práce byla jen k tomu, aby přišla vniveč, a on sám že bude napříště k nepotřebě…
Komov mi předal odpověď, já text připravil, odeslal, a když už jsem se chystal, že se přestěhuju ke svému pultu, ozval se zničehonic signál základny…
„To je É er dvě?“ informoval se klidný hlas. „Tady Sidorov.“
„É er dvě slyší!“ reagoval jsem okamžitě. „Hovoří kybertechnik Popov. Koho byste potřeboval, Michaile Albertoviči?“
„Mohl byste mi zavolat Komova?“
Ten už seděl ve vedlejším křesle.
„Poslouchám tě, Athosi,“ ohlásil se nevzrušeně.
„Co se to tam u vás odehrává?“ zeptal se Sidorov.
„Máme tu domorodce,“ odpověděl Komov po krátké pauze.
„Nešlo by to trochu podrobněji?“ vybídl ho Sidorov.
„Především ber v potaz, Athosi, že nevím a nechápu, jak se Gorbovskij o našem objevu dověděl,“ řekl Komov. „My sami jsme to začali opatrně rozmotávat sotva před dvěma hodinami. Připravil jsem pro tebe základní informace, už jsme to tu kódovali, a najednou se nám to všechno tak zvrtlo, že jsem nucen požádat tě o pár hodin strpení. Dědek Bader mě přivedl na takovou myšlenku… Zkrátka to ještě chvilku vydrž…“
„Chápu,“ ozval se Sidorov. „Ale samotný fakt existence domorodců lze považovat za hodnověrný?“
„Absolutně,“ odpověděl Komov.
Zaslechli jsme Sidorovův kradmý povzdech.
„No tak dobře,“ řekl nakonec. „Nedá se nic dělat. Začneme se vším znovu.“
„Je mi moc a moc líto, že to takhle dopadlo,“ málem se omlouval Komov. „To mi věř.“
„Nevadí,“ řekl Sidorov. „Nějak to přežijem.“ Odmlčel se. „Co hodláš podnikat dál? Budeš čekat na komisi?“
„Ne. Začneme ještě dneska. A moc tě prosím, abys mi É er dvě nechal i s posádkou k dispozici.“
„Jako by se stalo,“ souhlasil okamžitě Sidorov. „Už tě nebudu rušit. Kdybys něco potřeboval…“
„Děkuju, Athosi. A nezoufej si, to se dá zase do pořádku.“
„Doufejme.“
Rozloučili se, Komov si skousl nehet na palci, s jakýmsi nepochopitelným podrážděním pohlédl na mě a zahájil další zadumaný pochod po velíně. Už jsem začínal tušit, v čem je zakopaný pes. Komov se Sidorovem byli staří kamarádi, studovali spolu, pak dlouho působili na stejném pracovišti, ale Komov měl vždycky a ve všem štěstí, kdežto Sidorovovi se potajmu říkalo Smolař Athos. Těžko říct, jak se to celé utvářelo. Dnes to tak každopádně bylo a Komov si v nastalé situaci musel připadat dost trapně. Zvlášť po tom nulagramu od Gorbovského. Budilo to dojem, jako by Komov Centrum informoval přes Sidorovovu hlavu…
Jako myška jsem se přestěhoval ke svému pultu a zastavil kybery. Komov seděl u stolu, hryzal si nehet na palci a nepřítomně třeštil oči na poházené papíry. „Proč prosím vás…!“ vymrštil se znenadání, ale hned se zarazil. „Aha, kybersoustava… Prosím, prosím… Ale jakmile budete hotov, okamžitě si sedněte zpátky k radiostanici!“
Zahnal jsem hošánky do skladiště, demobilizoval je, zajistil pro případ havarijního startu a pak jsem chvíli postál v otevřených vratech podpalubního hangáru a hleděl na opuštěné staveniště, na bílé stěny nehotové meteostanice, na stále stejně ideální a lhostejně bílý ledovec… Planeta už se mi jevila v poněkud jiném světle. Něco se tu změnilo. Ta mlha, roje trpasličích keřů, skalisté ostrohy pokryté nafialovělými skvrnami sněhu jako by dostaly nějaký určitější smysl. Ticho tu samozřejmě vládlo dál, ale prázdno už jsem necítil, a to bylo dobře.
Vrátil jsem se do lodi, nahlédl do jídelny, kde se dohřátý Vanderhoose přehraboval ve filmotéce, rozporuplné pocity ve mně jen kvasily, a tak jsem se pro slovo útěchy odebral k Majce.
Ta měla celou podlahu zakrytou obří mapou a plazila se po ní s lupou v oku. Ani se neotočila.
„Ničemu nerozumím,“ vydechla bezradně. „Tady podle mě nemají kde žít. Všechny jen trochu vhodné oblasti jsme prozkoumali. Přece se necachtají v tom močále?“
„Proč ne?“ zeptal jsem se a nenuceně přistál na židli.
Zvedla se do svého oblíbeného tureckého sedu a změřila si mě skrz lupu.