Dobrovolníci s tím vším byli srozuměni a mířili na Venuši ochotně, jenže tím sledovali nejrůznější cíle. Tak třeba pištivá Marina byla operátorkou nějakých složitých systémů a letěla na Venuši proto, že se na Zemi se svými systémy nemohla pořádně rozvinout. Neměla chuť už dál přepravovat z místa na místo domky a hloubit pořád kotle pro továrny. Toužila po tom, aby mohla stavět města v bažinách, za bouří a za podzemních výbuchů. Proto, aby pak lidé řekli: „Tato města stavěla Marina Čerňaková!“ Proti tomu nebylo možno nic namítat. S Marinou Kondratěv plně souhlasil, i když by dal přednost tomu, aby nechali Marinu ještě trochu vyrůst a speciálními tréninky ji dovedli k poněkud konkrétnějším představám o bažinách, bouřích a podzemních výbuších.
Meteorolog Saša byl do Mariny Čerňakové zamilovaný, ale jenom o to nešlo. Když ho Marina potřetí požádala, aby přestal vtipkovat, začal být nesmírně rozvážný a logicky dokázal, že my, pozemšťané, máme v podstatě jenom dvě východiska: když je práce na Venuši tak těžká, pak je třeba buď odejít vůbec, nebo to udělat tak, aby člověku práce na Venuši tolik nevadila. Můžeme my ale odejít z míst, kam jednou vstoupila lidská noha? Ne, nemůžeme! Z toho vyplývá velké poslání lidí a tím i pozemšťanovo břemeno se všemi následky. Kondratěv s ním dokonce souhlasil, i když ho silně podezíral, že pořád ještě dělá vtípky.
S myšlenkami, které by člověk nejméně čekal, odlétala na Venuši Jelena Vladimirovna Zavadská. Tak jednak byla členkou Světové rady. Byla přísným odpůrcem takových podmínek, za kterých pracoval Moskvičev a dvacet tisíc jeho soudruhů. Byla také nekompromisním odpůrcem měst stavěných na bažinách, podzemních výbuchů a nových hrobů, nad nimiž budou černé větry zpívat legendy o hrdinech. Stručně řečeno letěla na Venuši proto, aby tu pozorně prostudovala místní podmínky a udělala nutná opatření k dekolonizaci Venuše. Poslání pozemšťana chápala tak, že na cizích planetách bylo třeba stavět automatické továrny. Moskvičev tohle všechno věděl. Zavadská se nad ním vznášela jako Damoklův meč, ohrožovala všechny jeho perspektivy. Kromě toho byla ale Zavadská chirurg — embryomechanik; mohla se obejít bez pracovny, mohla pracovat v jakýchkoli podmínkách, třeba po pás v bažině, a takových chirurgů bylo na Zemi ještě velice málo. Na Venuši byli nenahraditelní. A Moskvičev mlčel, zcela jasně doufal, že to všechno nějak dopadne. Kondratěv došel k závěru, že systém Zavadské je naprosto nevyvratitelný, vstal a nenápadně vyšel ven.
Byla jasná noc, i když měsíc nesvítil. Nad černým beztvarým lesním masivem docela nízko visela zářící bílá Venuše. Kondratěv se na ni dlouho díval a myslel si: ‚Co kdybych to zkusil tam? To už je jedno jestli jako kopáč nebo nějaký řidič nebo střelmistr. Nemohu se smířit s tím, že už k ničemu nejsem…‘
„Koukáte se?“ ozvalo se za ním ze tmy. „Já se tu taky koukám. Počkám si, až zajde a půjdu si lehnout.“ Byl to klidný a unavený hlas. „Víte, já přemýšlím. Vysadit tak na Venuši zahrady… Provrtat Měsíc obrovským vrtákem. Konečně vždyť smysl naší existence je plýtvat energií… A podle možnosti to dělat tak, aby to pro člověka samého bylo zajímavé a pro druhé užitečné. Na Zemi se teď těžko dá plýtvat energií. Všechno máme, jsme příliš silní. Je to takový protiklad… Samozřejmě že i dnes je spousta lidí, kteří pracují ze všech sil — vědci, pedagogové, lékaři zabývající se profylaxí, lidé od kumštu… agrotechnici, čističi odpadových jam… Vždycky jich bude spousta. Ale co ostatní? Inženýři, operátoři, lékaři, kteří léčí… Někdo přirozeně odejde k umění, ale v umění se přece většinou hledá inspirace, a ne útočiště. Posuďte sám. Nádherní mladí lidé… Mají málo místa! Musejí vyhazovat do vzduchu, předělávat, stavět… A ne stavět nějaký dům, ale přinejmenším svět — dnes to je Venuše, zítra Mars, pozítří kdoví co… Tak tedy začíná meziplanetární expanze lidstva — vybíjení velkých akumulátorů… Souhlasíte se mnou?“
„Ovšem,“ řekl Kondratěv.
NÁVRAT
Sergej Ivanovic Kondratěv se vrátil domů v poledne. Celé ráno strávil v Malém informatoriu: hledal pro sebe nějaké vhodné povolání.
Doma bylo chladno, ticho a cítil se velice osamělý. Prošel všemi místnostmi, napil se trochu narzanu, zastavil se před prázdným psacím stolem a začal uvažovat, jak zabít den. Za oknem ostře svítilo slunce, pípal nějaký ptáček, v šeříkových keřích bylo slyšet kovové klapání a cvakání. Zřejmě se tam lopotila jedna z těch mnohonohých dělných oblud, které pořádnému člověku braly možnost stát se třeba takovým zahradníkem.
Bývalý navigátor si povzdechl a zavřel okno. Že by šel k Žeňovi? Ale ne, toho určitě nezastihne doma. Navěsil na sebe diktafony novější výroby a teď lítá po celém Uralu; v hlavě má milión starostí, nepočítaje ovšem drobná přání. ‚Nedostatek vědomostí,‘ prohlašuje, ‚je třeba nahrazovat nadměrnou energií.‘ Šejla je krásný člověk, všechno chápe, ale nikdy není doma, když není doma Žeňka. Navigátor došel zvolna do jídelny a vypil ještě sklenici narzanu. Že by se naobědval? Nápad to není špatný, naobědvat se může důkladně a s chutí. Jenomže nemá na jídlo chuť…
Přistoupil k okénku zakázkové linky, zvolil nazdařbůh šifru a zvědavě čekal, co se stane. Nad okénkem se rozsvítilo zelené světélko: zakázka byla přichystána. Navigátor s určitými obavami nadzvedl kryt. Na dně rozlehlé plochy ležel papírový talířek. Navigátor ho vzal a postavil na stůl. Na talíři ležely dvě pořádné mírně nasolené okurky. Takové okurky kdyby tak měli na Tajmyru koncem druhého roku… Že by zašel k Protosovi? Protos byl výjimečný člověk. Když je ale pořád zaměstnaný, ten milý starý Protos. Všichni pořádní lidé jsou nějak zaměstnaní… Navigátor roztržitě vzal z talíře okurku a snědl ji. Pak snědl i druhou a odnesl talíř do odpadkové šachty. ‚Třeba bych měl ještě jednou zajít mezi dobrovolníky a popovídat si s nimi?‘ pomyslel si. ‚Nebo že bych si zajel do Valparaisa? Tam jsem ještě nebyl…‘ Navigátorovy úvahy přerušila signální melodie — někdo žádal o souhlas, aby mohl vstoupit. Navigátor se zaradoval: nebyl zvyklý, že by k němu někdo chodil. Prapravnuci ho zřejmě z falešné skromnosti nechtěli obtěžovat. Za celý týden, co tu bydlel, ho jenom jednou navštívila sousedka, osmdesátiletá svěží žena se staromódním uzlem z černých vlasů na zátylku. Prohlásila se za starší operátorku obilnářského závodu a během dvou hodin ho trpělivě učila volit šifry na klaviatuře zakázkové linky. Moc oduševněle spolu nemluvili, i když to byl zcela jistě výborný člověk. Pak se několikrát bez jakéhokoli pozvání objevili velmi mladí prapravnuci, kteří ani v nejmenším nepředstírali skromnost. Byly to návštěvy motivované důvody čistě egoistickými. Jeden přišel podle všeho proto, aby navigátorovi přečetl svou ódu na návrat Tajmyru, z níž navigátor porozuměl pouze jednotlivým slovům (Tajmyr, kosmos), óda byla psána v jazyce suaheli. Ten druhý psal životopis Edgara Allana Poea, a aniž věřil v úspěch, vyžadoval nějaké méně známé podrobnosti ze života velkého amerického spisovatele. Kondratěv mu sdělil, co se proslýchalo o setkání Poea s A. S. Puškinem a poradil mu, aby se obrátil na Jevgenije Slavina. Ostatní mladíci i dívky se objevili proto, aby — použijeme-li výrazových prostředků jednadvacátého století — sbírali autogramy, jak jejich činnost pojmenoval Kondratěv. Avšak dokonce mladí lovci autogramů byli lepší než nic, proto i ze zvuku signálu měl radost.
Kondratěv vstoupil do předsíně a zvolal: Vstupte! Vešel vysoký člověk ve volné šedé blůze a dlouhých modrých kalhotách střižených jako pyžamo. Potichu za sebou zavřel, trochu naklonil hlavu a začal si Kondratěva prohlížet. Navigátorovi jeho tvář příliš živě připomínala kdysi vídané fotografie kamenných bůžků z ostrova Rapa-Nui — protáhlé, úzké vysoké čelo a mohutné obočí, hluboko zapadlé oči, dlouhý, ostrý zahnutý nos. Tvář měl tmavou a u rozhaleného límce blůzy bylo vidět nečekaně jemnou bílou kůži. Lovci autogramů se tento člověk zcela jistě nepodobal.
„Jdete za mnou?“ s nadějí v hlase se zeptal Kondratěv.
„Ano,“ řekl tiše a smutně neznámý. „Jdu za vámi.“
„Tak pojďte dál,“ řekl Kondratěv.
Byl dojat a trochu rozčarován smutným tónem neznámého. ‚Zřejmě to je přece jenom sběratel autogramů,‘ pomyslel si. ‚Musím ho uvítat trochu srdečněji.‘
„Děkuji,“ stále ještě tiše pronesl neznámý.
Trochu skloněn prošel kolem navigátora a zastavil se uprostřed přijímacího pokoje.
„Posaďte se, prosím,“ řekl Kondratěv.
Neznámý stál mlčky, soustředěně se díval na lehátko. Kondratěv na ně s určitým neklidem pohlédl také. Bylo to nádherné sklápěcí zařízení, široké, tiché a měkké, s pružným povrchem světle zelené barvy, pórovité jako houba.
„Jmenuji se Gorbovskij,“ řekl tiše neznámý, aniž spustil oči z lehátka. „Leonid Andrejevič Gorbovskij. Přišel jsem si s vámi popovídat jako hvězdoletec s hvězdoletcem.“
„Co se stalo?“ polekaně se zeptal Kondratěv. „Něco s Tajmyrem? No tak si sedněte, prosím vás!“
Gorbovskij stále stál.
„S Tajmyrem? To sotva… Ostatně já nevím,“ řekl. „Ale vždyť Tajmyr je v Kosmogačním muzeu. Co by se s ním ještě mohlo stát?“
„No jo,“ řekl Kondratěv s úsměvem. „Dál už asi nic.“
„Nic,“ souhlasil Gorbovskij a také se usmál. Usmíval se stejně jako mnozí oškliví lidé milým a jakýmsi dětským úsměvem.
„Tak co stojíme?!“ bodře zvolal Kondratěv. „Pojďte si sednout!“
„Víte… Sergeji Ivanoviči,“ řekl najednou Gorbovskij. „Nemohl bych si lehnout?“
Kondratěv se zarazil.
„Pro… prosím,“ zabrumlal. „Není vám dobře?“
Gorbovskij už ležel na lehátku.
„Ach, Sergeji Ivanoviči!“ řekl. „Vy jste jako všichni. Proč mi musí být zrovna špatně, když si chci poležet? V antických dobách se téměř pořád leželo… Dokonce i u jídla.“
Kondratěv se ani neohlédl, nahmatal za zády křeslo a sedl si.
„Už tehdy,“ pokračoval Gorbovskij, „bylo dobře známo přísloví, že lepší je ležet než sedět. A já jsem právě přiletěl. Vy sám víte, Sergeji Ivanoviči, co to jsou pohovky na korábech. Odporná tvrdá zařízení. A kdyby jenom na korábech! Ty nepředstavitelné lavice na stadiónech a v parcích! Skládací samopadající židle v kavárnách! A to strašné kamení na mořských plážích? Kdepak, Sergeji Ivanoviči, nevím jak vy, ale podle mne umění vyrobit opravdu komfortní postel nenávratně vymřelo, v té naší drsné době embryomechaniky a D-principu.“
‚Ale!‘ pomyslel si Kondratěv. Problém postelí před ním vyvstal v docela jiném světle.
„Poslyšte,“ řekl, „já jsem stihl ještě dobu, kdy se v Severní Americe provozovaly takzvané firmy a monopoly. Nejdéle ze všech se udržela malá firma, která si nahromadila pohádkový kapitál z matrací. Vyráběla nějaké zvláštní hedvábné matrace — nebylo jich tak moc, ale zato byly příšerně drahé. Miliardáři se prý o tyto matrace prali. Pozoruhodná matrace. Na nich člověka vůbec nic netlačilo.“
„A jejich tajemství zahynulo spolu s imperialismem?“ zeptal se Gorbovskij.
„Jistě,“ odpověděl Kondratěv. „Pak jsem odletěl na Tajmyru a víckrát jsem o nich neslyšel.“
Odmlčeli se. Kondratěv se tím kochal. Protos a Žeňa byli také výtečnými spolubesedníky, ale Protos rád mluvil o operaci jater, Žeňa většinou učil Kondratěva řídit pterokar a huboval ho pro společenskou netečnost.
„Ale ne, proč?“ řekl Gorbovskij. „My máme také skvělá lůžka. Ale nikoho nezajímají. Kromě mne.“
Otočil se na bok, tvář si opřel o ruku a řekl:
„Milý Sergeji Ivanoviči. To vy jste přistál na Planetě modrých písků?“
Navigátor se opět zarazil v půli slova. Planeta modrých písků mu s hrozivou přesností vyvstala před očima. Zrůdné dítě cizího slunce. Naprosto cizí. Byla pokryta oceány nejjemnějšího modrého prachu a v těchto oceánech docházelo k odlivům a přílivům, mnohabalovým bouřím a tajfunům a snad tam byl dokonce i nějaký život. Kolem zasypaného Tajmyru se svíjela procesí zelených světel, modré duny volaly a vyly různými hlasy, prachová mračna se jako gigantické améby plazily po bělavé obloze. Ani jediné tajemství neodhalila lidem Planeta modrých písků. Navigátor si při prvním výstupu zlomil nohu, kybernetičtí rozvědčíci se všichni do jednoho ztratili a pak se při naprostém bezvětří strhla opravdová bouře a sympatického hodného Königa, který nestačil vstoupit do korábu, to odmrštilo spolu s výtahem na reaktorový prstenec, rozdrtilo a rozmačkalo a odneslo stovky kilometrů do pouště, kde uprostřed modrých vln sály gigantické propasti miliardy tun prachu do nepředstavitelného nitra planety…
„A vy byste tam nepřistál?“ chraptivě řekl Kondratěv. (Gorbovskij mlčel.) „Vám je teď hej na vašich D-hvězdoletech… Dnes jedno slunce, zítra druhé, pozítří třetí… A pro mne… pro nás to bylo první cizí slunce, první cizí planeta, dovedete to pochopit? Byl to zázrak, že jsme se tam dostali… Musel jsem tam přistát, protože jinak… k čemu by to všechno bylo?“
Kondratěv se zarazil ‚Nervy,‘ pomyslel si. ‚Musím být klidnější. Už je to všechno pryč.‘
Gorbovskij zamyšleně řekl:
„Po vás jsem na Planetě modrých písků přistál jako první zcela jistě já. Šel jsem dolů na výsadkovém člunu a letěl jsem od pólu. Ach, Sergeji Ivanoviči, to nebylo snadné! Půl měsíce jsem jezdil kolem dokola. Dvanáct sondážních výzkumů! A kolik automatů jsme tam zničili! Klasické bouřlivé ovzduší, Sergeji Ivanoviči. A vy jste se na ni vrhl od rovníku. Bez rozvědky. A ještě ke všemu s takovou starou rachotinou. Ano.“
Gorbovskij si založil ruce za hlavu a zadíval se do stropu. Kondratěv nedokázal v nejmenším pochopit, jestli jeho jednání schvaluje nebo odsuzuje.
„Já jsem ale nemohl jednat jinak, Leonide Andrejeviči,“ řekl. „Znovu vám říkám — bylo to první cizí slunce. Pokuste se mě pochopit. Těžko si dokážu vymyslet nějakou pro vás přijatelnou analogii.“
„Hm,“ řekl Gorbovskij. „To jistě. I tak to bylo příliš opovážlivé.“
Ani teď Kondratěv nepochopil, jestli jeho jednání schvaluje, nebo jestli ho odsuzuje. Gorbovskij hlasitě kýchl a rychle si sedl, nohy spustil z lehátka dolů.
„Promiňte,“ řekl a znovu kýchl. „Zase jsem nastydl. Člověk proleží noc na břehu a hned z toho má rýmu.“
„Na jakém břehu?“ zeptal se navigátor.
„Na jakém břehu, Sergeji Ivanoviči? Palouček, travička, je milé poslouchat, jak ryby šplouchají v zátoce…“ Gorbovskij znovu kýchl. „Promiňte… A měsíc na vodě je jako cestička ke štěstí, znáte to?“
„Cestička ke štěstí je dobrá na moři,“ řekl Kondratěv zasněně.
„Ale nepovídejte. Já sám jsem z Toržka, říčku tam máme malinkatou, ale zato čistou. A v zátokách lekníny. Jak tam je nádherně!“
„To vás chápu,“ řekl Kondratěv s úsměvem, „za mých časů se tomu říkalo touha po modrém nebi.“
„Tomu se tak říká pořád. Ale na moři… Včera jsem seděl v noci u moře, nádherně svítil měsíc, děvčata tam někde zpívala a z vody najednou začali lézt nějací… v rohatých oblecích…“
„Kdo že to tam…“
„Tihle sportovci…“ Gorbovskij mávl rukou a znovu ulehl. „Já se teď často vracím. Toulám se k Venuši a zpátky, vozím tam dobrovolníky. Nadělají spoustu hluku, strašně moc jedí a všichni chtějí udělat nějaký smrtelně nebezpečný hrdinský čin.“
„A co vy říkáte tomu projektu, Leonide Andrejeviči?“
„Je to správný projekt,“ řekl Gorbovskij. „Já jsem ho dával dohromady. Samozřejmě jsem nebyl sám, ale taky jsem se toho zúčastnil. Zamlada jsem měl s Venuší něco společného. Je to zlá planeta. Ale to vy jistě víte sám…“
„Myslím si, že je strašně otravné vozit dobrovolníky na D-kosmoletu,“ řekl Kondratěv.
„Ano, samozřejmě, D-kosmolety mají poněkud jiné úkoly. Tak třeba já, až to všechno skončí, poletím se svým Tarielem k EN-17, je to někde na hranici dvanácti parseků. Je tam planeta Vladislava se dvěma cizími umělými sputniky. Budeme tam hledat Město. Nesmírně zajímavá práce hledat cizí města, Sergeji Ivanoviči.“
„Jak tomu mám rozumět, cizí města?“
„Cizí… Víte, Sergeji Ivanoviči, jistě vás bude jako hvězdoletce zajímat, co zajímá teď nás. Připravil jsem si pro vás menší přednášku a jestli máte zájem, tak vám něco povím, co říkáte?“