“To je všecko samá lež,” pravil Lucius Macer. “Pravda jenom je, že druhá legie, ve které jsem sloužil, bojovala na Axoně; to ostatní jsi si vymyslel.”
“Kdybys nepovídal,” řekl Strobus z Gaety. “Vy jste na Axoně chrápali v záloze, a když jste se probudili, bylo po bitvě. Spálit Cenabun, to jste dovedli, a rozsekat pár set civilistů za to, že pověsili tři lichváře, to jste také dokázali.”
“To nám poručil Caesar,” řekl Macer krče rameny.
“To není pravda,” zvolal Hilla; “to neporučil Caesar, ale Labienus. Kdepak Caesar, ten byl na to příliš politik; ale Labienus byl voják.”
“Galba byl voják,” pravil Bullio, “protože se nebál; ale Labienus byl vždycky půl míle za frontou, aby se mu nic nestalo. Kdepak byl Labienus, když nás obklíčili Nerviové, he? Tehdy padl náš centurio a já jako nejstarší desátník jsem převzal komando. Mládenci, řekl jsem, kdo mně couvne o krok –”
“S Nervii,” přerušil ho Strobus, “to nic nebylo; ti na vás stříleli šiškami a žaludy. Ale horší to bylo s Arverny.”
“Jdi do háje,” namítl Macer. “Arverny jsme vůbec nemohli dohonit. Lidičky, to bylo jako chytat zajíce.”
“V Akvitánii,” řekl Hilla, “jsem vám jednou zastřelil jelena; ale to vám byl takový chlapík, parohy měl jako strom – dva koně vám ho museli táhnout do lágru.”
“To nic není,” prohlásil Strobus, “ale v Británii, tam byli jeleni!”
“To mě podržte,” zvolal Bullio, “tuhle Strobus by nám chtěl napovídat, že byl v Británii!”
“Však tys tam také nebyl,” opáčil Macer. “Hej, Onokrate, víno! Já vám řeknu, už jsem poznal dost lhářů, kteří říkali, že byli v Británii, ale nevěřil jsem žádnému.”
“Já tam byl,” řekl Hilla. “Vezl jsem tam prasata. Byla tam sedmá, osmá a desátá legie.”
“Nebav, člověče,” mínil Strobus. “Desátá nebyla nikdy dál nežli v sekvanském táboře. Měli jste ji vidět, jak přišla vyleštěná k Alesii. Ale tam to dostali, ti cucáci.”
“Tam jsme to dostali všichni,” řekl Bullio. “Byli jsme biti jako žito, a přece jsme to vyhráli.”
“Tak to nebylo,” namítal Macer. “To vůbec nebyla tak veliká bitva. Když jsem ráno vylezl ze stanu –”
“Tak to nebylo,” pravil Hilla. “U Alesie to začalo už v noci.”
“Jdi někam,” řekl Bullio; “to začalo, když jsme byli na obědě; měli jsme zrovna skopové –”
“To není pravda,” pravil Hilla tluka do stolu. “U Alesie jsme měli hovězí, protože nám stonaly krávy. Už to nikdo žrát nechtěl.”
“Já říkám, že bylo skopové,” trval na svém Bullio. “Tehdy k nám přišel od páté legie setník Longus –”
“Člověče,” řekl Macer. “Longus byl přece u nás, u druhých, a u Alesie byl už dávno mrtev. U pátých byl Hirtus.”
“To není pravda,” pravil Hilla. “U pátých byl ten – jak se jmenoval? – aha, Corda.”
“Kdepak,” tvrdil Bullio. “Corda byl v Massilii. Longus to byl, a dost; přišel a povídá, zatracený déšť –”
“To zas prr,” zvolal Strobus. “Tak to nebylo. U Alesie tenkrát vůbec nepršelo. Bylo děsné horko, já vím, jak smrdělo to vepřové.”
“Skopové bylo,” křikl Bullio, “a pršelo! A tak k nám přišel ten Hirtus a povídá: Hoši, mně se zdá, že nám poteče do bot. A měl pravdu. Dvacet hodin trval boj –”
“Tak to nebylo,” řekl Macer. “Za tři hodiny bylo po všem.”
“To si moc pleteš,” pravil Strobus. “Trvalo to tři dny, ale s přestávkami. Druhý den jsme to projeli –”
“To není pravda,” prohlásil Hilla. “Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli.”
“Nesmysl,” řekl Bullio, “my jsme to vůbec nevyhráli a chtěli jsme se už vzdát, ale oni se vzdali dřív.”
“To vůbec tak nebylo,” na to Macer, “vždyť ani nebyla žádná bitva u Alesie. Onokrate, víno! Počkejte, něco vám povím: když jsme obléhali Avaricum –”
“Vždyť to tak nebylo,” zabručel Bullio a usnul.
Lidové noviny 22. 4. 1928
O DESÍTI SPRAVEDLIVÝCH
I řekl Hospodin: Protože rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských a hřích jejich že obtížen je náramně:
Sstoupím již a ohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření; a pakli toho není, zvím.
Vtom přistoupiv Abrahám řekl: Zdali také zahladíš spravedlivého s bezbožným?
Bude-li padesáte spravedlivých v tom městě, zdali předce zahubíš a neodpustíš místu pro padesáte spravedlivých, kteříž jsou v něm?
I řekl Hospodin: Jestliže naleznu v Sodomě, v městě tom, padesáte spravedlivých, odpustím všemu tomu místu pro ně.
A odpovídaje Abrahám řekl: Co pak, nedostane-li se ku padesáti spravedlivým pěti, zdali zkazíš pro těch pět všecko město? I řekl: Nezahladím, jestliže najdu tam čtyřidceti pěti.
Opět mluvil Abrahám a řekl: Snad nalezeno bude čtyřidceti? A odpověděl: Neučiním pro těch čtyřidceti.
I řekl Abrahám: Prosím, nechť se nehněvá Pán můj, že mluviti budu: Snad nalezeno bude tam třidceti? Odpověděl: Neučiním pro těch třidceti.
A opět řekl: Aj, nyní počal jsem mluviti k Pánu svému: Snad se nalezne tam dvadceti? Odpověděl: Nezahladím i pro těch dvadceti.
Řekl ještě: Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu: Snad se jich najde tam deset? Odpověděl: Nezahladím i pro těch deset.
I odšel Hospodin, když dokonal řeč k Abrahámovi; Abrahám pak navrátil se k místu svému.
Genesis 18,20–33
A když se navrátil k místu svému, zavolal Abrahám svou ženu Sáru a řekl jí: “Poslyš, mám to z nejlepšího pramene, ale nikdo to nesmí vědět. Hospodin se rozhodl zahubiti Sodomské a Gomorské pro jejich hříchy. On sám mi to řekl.”
I pravila Sára: “Vidíš, neříkala jsem to už dávno? A když jsem ti povídala, co se tam děje, ty jsi je ještě hájil a mne jsi okřikoval: Mlč, nepleť se do toho, co je ti po tom? Teď to vidíš, já to dávno říkala, to se dalo čekat. Když jsem o tom onehdy mluvila s Lotovou ženou, povídám jí: Paní, kam tohle povede? Co myslíš, zahubí Hospodin také Lotovu ženu?”
A odpovídaje Abrahám řekl: “O to právě jde. Abych tak řekl, na můj nátlak Hospodin svolil, že ušetří Sodomy a Gomory, najde-li tam padesát spravedlivých. Ale já to usmlouval na deset. Proto jsem tě zavolal, abychom spolu vybrali pro Hospodina deset spravedlivých.”
I pravila Sára: “To jsi dobře udělal. Lotova žena je má přítelka a Lot je syn tvého bratra Hárana. Já neříkám, že Lot je spravedlivý, to víš, jak štval svou čeleď proti tobě, to zas neříkej, Abraháme, to nebylo v pořádku, on to s tebou nemyslí upřímně, ale je to tvůj synovec, třebaže Háran se k tobě nechoval, jak by se měl chovat rodný bratr, ale to už patří k rodině.”
A dále pravila řkouc: “Řekni Hospodinovi, ať ušetří Sodomy. Já už jsem taková, že nepřeju nikomu nic zlého. Mně se třesou nohy, když si pomyslím, že by tolik lidí mělo přijít o život. Jdi a přimluv se u Hospodina, aby se nad nimi slitoval.”
A odpověděl Abrahám: “Slituje se Hospodin, najde-li deset spravedlivých. Myslím, že bychom mu mohli poradit, kteří to jsou. Známeť všechny lidi, kteříkoli bydlí v Sodomě a Gomoře. Proč bychom nepomohli Hospodinu vyhledat deseti spravedlivých?”
I řekla Sára: “Nic není snazšího než to. I dvacet i padesát i sto spravedlivých mu označím. Hospodin ví, že nikomu neublížím. Tak to máme Lotovu ženu a Lota, synovce tvého, třebaže je falešný a závistivý, ale patří k rodině. To už jsou dva.”
Nato řekl Abrahám: “A jejich dvě dcery.”
Sára pak pravila: “Nemysli si, ta starší, Jescha, je nestyda. Nevšiml sis, jak před tebou kroutila zadnicí? Sama Lotova žena mně řekla: Jescha mně dělá starosti, budu ráda, až se vdá. Ta mladší se zdá skromnější. Ale když myslíš, tedy počítej s oběma.”
I řekl Abrahám: “Tak to už máme čtyři spravedlivé. Koho bychom vybrali dále?”
A Sára odpověděla: “Když počítáš ta dvě děvčata, pak musíš přibrat i jejich ženichy, Jobaba a Seboima.”
Abrahám však řekl: “Co tě nemá, Seboim přece je syn starého Dodanima. Což může syn zloděje a lichváře býti spravedlivý?”
I řekla Sára: “Abraháme, udělej to, prosím, kvůli rodině. Proč by Melcha neměla mít stejně řádného ženicha jako ta fiflena Jescha? Je to slušné děvče a nekroutí aspoň boky před starými příbuznými, kterých si má vážit.”
I odpověděl Abrahám: “Budiž, jak pravíš. Tak tedy s Jobabem a Seboimem máme už šest spravedlivých. Teď nám zbývá nalézt jenom čtyři.”
A Sára řekla: “To už bude snadné. Počkej, kdo ještě v Sodomě je spravedlivý?”
Abrahám pak odpověděl: “Řekl bych, že starý Náchor.”
I řekla Sára: “Divím se ti, že můžeš o něm vůbec mluvit. Což nespí s pohanskými děvkami, ačkoli je stařec? To spíše už nežli Náchor je spravedlivý Sabatach.”
Tu rozpálil se Abrahám hněvem a řekl: “Sabatach je křivopřísežník a modloslužebník. Nežádej ode mne, abych ho navrhl Hospodinu mezi spravedlivými. To spíš už by padal na váhu Elmodad nebo Eliab.”
Nato řekla Sára: “Abys tedy věděl, Eliab zcizoložil s ženou Elmodadovou. Kdyby Elmodad za něco stál, vyhnal by svou ženu, tu couru, kam patří. Ale snad bys mohl navrhnout Námana, který za nic nemůže, protože je blázen.”
A odpověděl Abrahám: “Námana nenavrhnu, ale navrhnu Melchiela.”
I řekla Sára: “Navrhneš-li Melchiela, nemluv se mnou. Což neposmíval se ti Melchiel, že nemáš se mnou syna, ale s děvkou Agar ano?”
Abrahám pak řekl: “Nenavrhnu Melchiela. Co myslíš, měl bych snad přibrat mezi spravedlivé Ezrona či Jahelela?”
Sára pak odpověděla řkouc: “Jahelel je prostopášník a Ezron obcuje s nevěstkami achadskými.”
I řekl Abrahám: “Navrhnu Efraima.”
A Sára řekla: “Efraim říká, že jeho je rovina Mamre, na které se pasou naše stáda.”
Abrahám pak řekl: “Nespravedlivý jest Efraim. Navrhnu Ahirama, syna Jasfelova.”
I pravila Sára: “Ahiram je přítel Melchielův. Chceš-li navrhnout někoho, navrhni Nádaba.”
Odpověděl Abrahám: “Nádab je lakomec. Navrhnu Amrama.”
A Sára řekla. “Amram chtěl spát s tvou děvkou Agar. Nevím, co na ní tak zvláštního viděl. Lepší je Asriel.”
I řekl Abrahám: “Asriel je hejsek. Nemohu navrhnout Hospodinu žádného šaška. Což abych mu jmenoval Namuela? Ne, ani Namuel nestojí za to. Nevím, proč by to měl být zrovna Namuel.”
Sára pak pravila: “Co máš proti Namuelovi? Je sice hloupý, ale je zbožný.”
I řekl Abrahám: “Budiž, Namuel je sedmý.”
Sára nato pravila: “Počkej, Namuela vynechej, neboť pěstuje hřích sodomský. Kdo ještě je v Sodomě? Dovol, abych si vzpomněla: Kahat, Salfad, Itamar…”
Abrahám pak odpověděl: “Odstup tato myšlenka od tebe. Itamar je lhář, a pokud se týče Kahata a Salfada, což nehlásí se oba ke straně zlořečeného Pelega? Ale snad znáš nějakou ženu spravedlivou v Sodomě. Prosím, vzpomeň si.”
I řekla Sára: “Není žádné.”
Tu zarmoutil se Abrahám řka: “Což není deseti spravedlivých v Sodomě a Gomoře, aby pro ně Hospodin ušetřil oněch krásných měst?”
Sára pak řekla: “Jdi, Abraháme, jdi ještě jednou k Hospodinu, padni na kolena před tváří jeho, roztrhni roucho své a rci: Pane, Pane, já i Sára, žena má, tě plačíce prosíme, abys nezahubil Sodomy a Gomory pro hříchy jejich.
A řekni mu: Smiluj se nad hříšným tím lidem a poshověj jim ještě. Měj slitování, Pane, a nech je žít. Avšak od nás, Hospodine, od nás lidí nežádej, abychom ti navrhli deset spravedlivých z veškerého lidu tvého.”
Lidové noviny 13. 9. 1931
PSEUDOLOT ČILI O VLASTENECTVÍ
I přišli dva andělé do Sodomy u večer, a Lot seděl v bráně města. Kterýžto, když je uzřel, vstal a šel v cestu jim: a učinil poklonu, skloniv se až k zemi,
a řekl: “Prosím, páni, uchylte se do domu služebníka svého, a zůstaňte tam: umyjte nohy své, a ráno půjdete cestou svou.” Kteřížto řekli: “Nikoli, ale na ulici zůstaneme.”
Ale on nutil je velmi, aby se uchýlili k němu: a když vešli, udělal hody, a napekl chlebů přesných: i jedli.
Řekli pak Lotovi: “Máš-li zde někoho ze svých? zetě nebo syny neb dcery, všecky, kteří jsou tvoji, vyveď z města tohoto:
nebo zahladíme místo toto, protože se rozmohl křik jejich před Hospodinem, kterýž poslal nás, abychom zahubili je.”
Lot se zarazil, když toto slyšel, a řekl: “A proč já mám odtud odejít?” Načež mu pravili: “Protože Hospodin nechce zahubit spravedlivého.”
Lot mlčel dlouho, ale pak řekl: “Prosím, páni, dovolte, abych odešel a řekl svým zeťům a dcerám, aby se připravili na cestu.” Odpověděli mu: “Učiň tak.”
Vyšed tedy Lot, běžel po ulicích města a volal na všechen lid: “Vstaňte, vyjděte z místa tohoto: nebo zahladí Hospodin město toto.” Ale zdálo se jim, jako by žertuje mluvil.
Lot se vrátil domů, ale neulehl, nýbrž přemýšlel po celou noc.
A když bylo ráno, nutili jej andělé, řkouce: “Vstaň, vezmi ženu svou, a dvě dcery, které máš: abys i ty spolu nezahynul v nešlechetnosti města.”
“Nepůjdu,” řekl Lot. “Odpusťte mi, ale já nepůjdu. Přemýšlel jsem o tom po celou noc. Nemohu odejít, protože i já jsem jeden ze Sodomských.”
“Ty jsi spravedlivý,” namítli andělé, “avšak oni jsou nespravedliví a křik jejich činu rozlítil Hospodina. Co je tobě s nimi?”
“Nevím,” pravil Lot. “I o tom jsem uvažoval, co mně je s nimi; po celý život jsem žaloval na své krajany a soudil jsem je tak přísně, že nyní je mi hrozno vzpomenout na to: neb zahynou. A když jsem přišel do města Ségor, zdálo se mi, že jeho lidé jsou lepší než Sodomští.”
“Vstaň,” řekli andělé, “půjdeš do města Ségor: neboť bude zachováno.”
“Co mně je Ségor?” odpověděl Lot. “Je muž jeden spravedlivý v Ségor: kdykoliv jsem s ním mluvil, žaloval na své krajany, a já jsem zlořečil Sodomským pro jejich viny, ale nyní nemohu odejít. Prosím, nechte mne.”
I promluvil anděl a řekl: “Hospodin přikázal zhubiti Sodomské.”
“Staň se vůle jeho,” děl Lot tiše. “Přemýšlel jsem po celou noc; a vzpomněl jsem si na tolik věcí, že jsem plakal. Slyšeli jste někdy zpívati Sodomské? Ne, vy jich vůbec neznáte, neboť pak byste nepřišli takto. Když jdou dívky po ulici, houpají se v bocích a bzučí mezi rty píseň; a smějí se, když váží vodu v okovcích. Žádná vodička není čistší než ta ze studánek sodomských; a žádná řeč z řečí se neposlouchá krásněji. Když promluví dítě, rozumím mu, jako by bylo moje; a když si hraje, je to ta hra, kterou jsem si hrál já, jsa maličký ještě. A když jsem zaplakal, maminka mne těšila sodomskou řečí. Hospodine,” zvolal Lot, “jako by to včera bylo!”
“Hřešili Sodomští,” pravil druhý anděl přísně, “a proto –”
“Hřešili, já vím,” přerušil ho Lot netrpělivě. “A viděli jste aspoň naše řemeslníky? Vypadají, jako by si hráli; a když udělají džbánek nebo pláténko, tu srdce poskočí radostí, jak je to pěkně uděláno. Jsou lidé tak dovední, že by ses na ně po celý den díval; a když je vidíš tropit ty nejhorší věci, bolí tě to víc, než kdyby to tropil člověk ségorský. Mučí tě to, jako bys ty sám měl podíl na jejich vině. Co mně je platna má spravedlivost, když jsem Sodomský? Soudíte-li Sodomu, soudíte mne. Já nejsem spravedlivý. Já jsem jako oni. Nepůjdu odtud.”
“Budeš zhuben s nimi,” pravil anděl zachmuřen.
“Možná; ale dříve zkusím, aby nebyli zhubeni oni. Nevím, co udělám; ale do poslední chvíle si budu myslet, že jim musím pomoci. Copak mohu jen tak odejít? Protivím se Hospodinu, a proto mne nevyslyší. Kdyby mi nechal tři roky času, nebo tři dny, nebo aspoň tři hodiny! Co by mu udělaly tři hodiny? Kdyby mi včera byl kázal: Odejdi z jejich středu, neboť jsou nespravedliví – řekl bych mu: Maličko mi poshov, promluvím ještě s tím a oním; soudil jsem je, místo abych šel mezi ně. Ale jak mohu odejít teď, když mají být zhubeni? Což nejsem i já vinen tím, že to s nimi došlo tak daleko? Já nechci zemřít; ale je mi třeba, aby také oni nezemřeli. Zůstanu.”
“Nezachráníš Sodomy.”
“Já vím, že ne: což něco dovedu? Ale pokusím se, já nevím oč ještě; vím jen, že je mi setrvati. Protože jsem je po celý život soudil tak přísně jako nikoho druhého; protože jsem s nimi nesl to nejtěžší: jejich chyby. Hospodine, nedovedu ani říci, čím mi jsou; mohu to jen ukázat tím, že zůstanu s nimi.”