Teda tu báseň jsem otiskl s obšírným rozborem dušezpytným a krasovědným; vyzvedl jsem její baladické rysy a výmluvně poukázal na jemné struny v duši zločincově. Byla to svým způsobem senzace; tisk jiných stran a jiných krajinských měst tvrdil, že je to pustý a umělý podvrh; jiní odpůrci východních Čech zase prohlašovali, že to je plagiát, nejapný překlad z angličtiny a kdesi cosi. Ale když jsem byl v nejlepší polemice za našeho krajinského zloděje-básníka, přišel ke mně ten policejní komisař a povídá: Tak, pane redaktore, už by s tím mohl být konec, s tím vaším zatraceným zlodějem; považte si, tohohle týdne už zas vykradl dva byty a jeden krám, a pokaždé nechal na místě činu dlouhou báseň!
To jsem rád, já řku, otiskneme to!
To by tak hrálo, bručel komisař. Pane, to je nadržování zločincům! Vždyť ten chlap teď krade jen z takové probuzené literární ctižádosti! Nyčko mu to musíte nějak zarazit, víte? Napište, že ty básně nestojí za nic, že jim chybí forma nebo nálada nebo co chcete; já myslím, že ten holomek pak přestane krást.
Hm, povídám, tohle my napsat nemůžeme, když už jsme ho jednou chválili; ale víte co, nebudeme mu víc ty básně otiskovat, a je to.
Dobrá; za dalších čtrnáct dní se událo pět nových krádeží i s příslušnými básněmi, ale Posel východu o nich mlčel jako zařezaný. Jenom jsem měl strach, aby se náš zloděj z uražené autorské ješitnosti neodstěhoval na Turnovsko nebo Táborsko a nestal se materiálem tamního krajinského tisku; považte si, jak by se tam ti paprikové vypínali! - Tím mlčením byl náš zloděj jaksi zmaten; asi po tři neděle byl pokoj, ale pak se začaly ty krádeže znova, jenom s tím rozdílem, že příslušné básně byly posílány poštou přímo do redakce Posla východu. Ale Posel východu se zatvrdil; jednak si to nechtěl rozházet s místními úřady, jednak ty básně byly slabší a slabší; autor se začal opakovat a vymýšlet si takové romantické hejble a ciráty; zkrátka počal se chovat jako skutečný spisovatel.
Jednou v noci jsem přišel z hospody domů; pískal jsem si jako špaček a rozškrtl sirku, abych si zapálil petrolejku. V tom okamžiku někdo za mými zády foukl do té sirky a zhasil ji.
Nerozsvěcet, řekl temny hlas. To jsem já.
Aha, řekl jsem, a co byste chtěl?
Já se vás jdu zeptat, řekl temny hlas, co je s těmi básněmi.
Človíčku, povídám - to jsem ještě pořád nevěděl, oč jde -, teď přece nejsou redakční hodiny. Přijďte si zítra v jedenáct.
A vy mě dáte sebrat, řekl hlas trpce. To nejde. Proč už netisknete mé básně?
Teď teprve jsem se dovtípil, že to je náš zloděj. To by byla dlouhá kapitola, řekl jsem mu. Sedněte si, mládenče. A když to chcete vědět, já ty vaše básně netisknu, protože za nic nestojí. Tak.
Já myslel, řekl hlas bolestně, že… že nejsou horší nežli ta první.
Ta první ušla, pravil jsem přísně. Byl v ní upřímný cit, rozumíte? Mělo to intuitivní svěžest, mělo to takovou bezprostřednost a sílu prožití, mělo to náladu, mělo to všecko; ale ty další, člověče, byly pro kočku.
Ale dyť, zaúpěl hlas, dyť já je psal stejně jako tu první!
To je právě to, řekl jsem tvrdě. Vy jste se v nich jenom opakoval. Zase v nich bylo, že venku slyšíte kroky -
Dyť já je slyšel, bránil se hlas. Pane redaktore, když jeden krade, tak musí špicovat uši, kdo to venku šlape!
A zase v nich bylo o té myši, pokračoval jsem.
Vo tej myši, pravil hlas malomyslně. Když tam ta myš dycky je! Ale já vo ní psal jenom ve třech -
Zkrátka, přerušil jsem ho, z vašich veršů se stala pustá literární rutina. Bez originality, bez inspirace, bez citové obnovy. Přítelíčku, to nejde. Básník se nesmí opakovat.
Hlas chvilku mlčel. Pane redaktore, řekl po chvíli, když vono to je pořád stejný! Zkuste to krást, vona je jedna krádež jako druhá. To je těžká věc.
Je, řekl jsem. Měl byste začít z jiného soudku.
Snad abych vykradl kostel, navrhoval hlas. Nebo krchov.
Potřásl jsem energicky hlavou. To nikam nevede, povídám. Člověče, na látce tak nezáleží jako na prožití. Ve vašich verších mně chybí nějaký konflikt. Je to pořád jen takový vnějškový popis obyčejné krádeže - Vy byste měl objevit nějaký niternější motiv. Například svědomí.
Hlas chvilku přemýšlel. To jako myslíte výčitky svědomí? řekl váhavě. Myslíte, že ty básně pak budou lepší?
To se rozumí, zvolal jsem. Kamaráde, to jim teprve dá tu psychologickou hloubku a zjitřenost!
Já to zkusím, pravil hlas zamyšleně. Já jenom nevím, esli s tím budu moct krást. Člověk ztratí tu jistotu, víte? A když nemá tu jistotu, tak ho spíš čapnou.
A kdyby! křikl jsem. Člověče zlatá, co na tom, kdyby vás chytli! Copak si nedovedete představit, jaké básně byste psal in carcere et catenis? Já bych vám ukázal jednu báseň z vězení, to byste mrkal!
A byla v novinách? ptal se hlas dychtivě.
Holenku, povídám, to je jedna z nejslavnějších básní na světě. Rozsvěťte, já vám ji přečtu.
Můj host rozškrtl sirku a rozsvítil lampu. Ukázalo se, že je to bledý, trochu uhrovitý mládenec, jak už zloději a básníci bývají. Tak počkejte, já řku, hned vám to najdu. A vyhrabal jsem překlad Wildovy Balady ze žaláře v Readingu. Víte, tehdy to bylo v módě.
Jakživ jsem nepřednášel nic s takovým citem jako tehdy tu baladu, víte, ty verše: Tak každý zabíjí, jak dovede - Můj návštěvník ze mne nespouštěl oka; a když tam bylo o tom muži, jak jde na šibenici, zakryl si tváře a vzlykal.
Když jsem dočetl, bylo ticho. Nechtěl jsem kazit jistou velikost té chvíle. Otevřel jsem okno a řekl jsem: Nejkratší cestu máte tamhle přes plot. Dobrou noc. - A zhasil jsem lampu.
Dobrou noc, děl rozechvělý hlas potmě, tak já to tak nějak zkusím. Děkuju uctivě. - Potom zmizel tiše, jako netopýr; byl to přece jenom šikovný zloděj.
Za dva dny ho chytli v jednom krámě, do kterého se vloupal. Seděl tam u pultu nad kusem papíru a kousal koneček tužky. Na tom papíře bylo jen napsáno:
Každej krade jak dovede -
a dál nic; nejspíš to měla být variace na Baladu ze žaláře v Readingu.
Tehdy ten zloděj dostal půldruhého roku kriminálu za řadu vloupání. Za nějaký měsíc mně od něho doručili celý sešit básní. Bylo to strašné: samá vlhká podzemní kobka, kasematy, mříže, řinčící okovy na nohou, ztuchlý chléb, cesta k šibenici a kdesi cosi; já jsem se až zhrozil, jaké děsné poměry musí panovat v dotyčném kriminále. Prosím vás, takový novinář vleze všude; tak jsem si vymohl, že mě ředitel té trestnice pozval na prohlídku svého ústavu. On vám to byl docela slušný, humánní a zánovní kriminál; a toho svého zloděje jsem zastihl, zrovna když vyjídal z plecháče čočku.
Tak co, povídám mu, kdepak máte ty řinčící okovy, co jste o nich psal?
Náš zloděj se začervenal a koukl bezradně na ředitele. Pane redaktore, koktal, dyť vo tom, co tu je, se nedají psát žádný básně! To je těžká věc, že jo.
A jste spokojen? ptám se ho.
Jináč bych byl, bručel rozpačitě. Ale není tu vo čem psát.
Od té doby jsem se s ním nesešel. Ani v rubrice Ze soudní síně, ani v poezii.”
Soud pana Havleny
“Když už tady pan redaktor začal o novinách,” pravil pan Beran, “tak já vám něco povím: Nejvíc čtenářů hledá v novinách zrovna tu soudní síň. To nikdo neví, čtou-li ji tak pilně z utajené zločinnosti nebo pro své mravní a právní uspokojení; jisté jenom je, že ji čtou náruživě. Proto musí nějaký ten soud denně v novinách být. Ale teď si vemte, že máte například soudní prázdniny; soudy jsou zavřeny, ale rubrika Ze soudní síně v novinách chybět nesmí. Nebo často není u žádného soudu ani jeden zajímavý případ; a soudní referent musí mít zajímavý případ, ber kde ber. V takových pádech si teda musejí soudní referenti nějaký ten zajímavý trestní případ jednoduše vycucat z prstu. Na takové vymyšlené případy pak mají mezi sebou burzu a kupují je, prodávají, půjčují a vyměňují za dvacet cigaret nebo tak. Já to znám, protože u mé bytné bydlel jeden takový soudní referent; mazavka, to on byl, a lajdák, to on taky byl, ale jináč to byl nadaný a špatně placený mládenec.
Tedy jednoho času se vyskytl v kavárně, kam ti soudní referenti obyčejně chodili, takový divný, sešlý, špinavý a napuchlý chlapík; on se jmenoval Havlena, byl to nedoštudovaný právník a nadobro ztracená existence; nikdo, ba ani on sám nevěděl, z čeho je vlastně živ. Tedy ten Havlena, ten flákač, měl takový zvláštní zločinecký nebo právnický talent; když mu některý ten novinář dal viržinku a pivo, zavřel oči, udělal několik bafů a začal mu povídat ten nejkrásnější a nejpodivnější kriminální případ, jaký si kdo může vymyslet; potom uvedl hlavní body obhajoby a vhodnou repliku státního zástupce, načež pronesl jménem republiky rozsudek. Pak otevřel oči, jako by se probudil ze sna, a bručel: Půjčte mi pět korun. Oni s ním jednou udělali takový pokus: Na jedno posedění vymyslel jedenadvacet trestních případů, jeden lepší nežli druhý; teprve při jedenadvacátém se zarazil a řekl: Počkejte, tenhle případ není pro samosoudce ani pro senát, ten by musel přijít před porotu; a porotu já nedělám. On totiž byl zásadně proti porotám. Ale to se mu musí nechat, jeho rozsudky byly sic přísné, ale právnicky vzorné; na to on si zvlášť potrpěl.
Když ti novináři objevili tohohle Havlenu a viděli, že případy, co on dodává, nejsou tak všední a smutné jako ty, co se opravdicky odehrávají na Karláku, udělali takový kartel; Havlena dostával za každý vymyšlený případ takzvanou soudní taxu, totiž deset korun a viržinku, a krom toho za každý měsíc trestu, co uvalil, dvě koruny; to víte, čím větší trest, tím těžší případ. Jakživi si čtenáři novin tak nepočetli na soudní síni, jako když tam dodával Havlena ty své fiktivní soudní případy. Kdepak, teď už ty noviny nejsou dávno tak dobré jako za jeho časů; teď je to samá politika a samé tiskové procesy - já nevím, kdo to má číst.
Tedy jednou si ten Havlena vymyslel tenhle případ - on míval daleko lepší, ale z žádného nic nikdy nepošlo, až tenkrát to prasklo. Případ byl ve vší krátkosti ten: Nějaký starý mládenec se pohádal s počestnou vdovou, co bydlí na protější pavlači; nato si pořídil papouška a naučil ho, kdykoliv se ta sousedka na pavlači ukáže, křičet na ni z plna hrdla: Ty couro! Vdova podá na dotyčného pána žalobu pro urážku na cti. Okresní soud uzná, že žalovaný uváděl soukromou žalobkyni prostřednictvím svého papouška u veřejný posměch, a odsoudil ho jménem republiky k čtrnácti dnům vězení podmíněně a k náhradě útrat. - Dostanu jedenáct korun a viržinku, skončil Havlena přelíčení.
Tenhle Havlenův případ vyšel asi v šesti novinách, ovšem v různém literárním zpracování. V jedněch novinách to mělo titul: V tichém domě. V druhém listě se to jmenovalo: Domácí pán a chudá vdova. Třetí žurnál to nazval: Žalovaný papoušek. A tak dále. Ale najednou vám do těch všech novin došel přípis od ministerstva spravedlnosti: že podepsané ministerstvo žádá o sdělení, před kterým okresním soudem se onen proces pro urážku na cti, uvedený v tom a tom čísle vašeho váženého listu, konal; že uvedený nález o vině žalovaného, jakož i rozsudek jest zmateční a nezákonný, jelikož inkriminovaného výroku se nedopustil žalovaný, nýbrž papoušek; že nelze míti za prokázáno, že by se výrok řečeného papouška nepochybně vztahoval na soukromou žalobkyni; že tedy nelze řečený výrok považovat za urážku na cti, nýbrž nanejvýš za hrubou nepřístojnost nebo veřejné pohoršení, které by bylo lze stíhati toliko policejním napomenutím, pořádkovou pokutou nebo příkazem odstraniti řečeného ptáka. Ministerstvo spravedlnosti si přeje tudíž zjistiti, který okresní soud se onou pří zabýval, aby zavedlo příslušné šetření a tak dále; zkrátka taková úřední aféra.
Ježíšmarjá, pane Havleno, vy jste nám dal, spustili potom soudní referenti na toho svého dodavatele. Koukněte se, vždyť ten váš rozsudek stran toho papouška je zmateční a nezákonný!
Ten Havlena vám zbledl jako stěna. Cože, křikl, můj rozsudek že je nezákonný? Krucinál, tohle si mně troufá ministerstvo tvrdit? Mně, Havlenovi? - Jakživi prý ti novináři neviděli tak uraženého a rozhořčeného člověka. - Já jim proženu perka, křičel ten Havlena bez sebe. Já jim ukážu, je-li můj rozsudek nezákonný, nebo ne! Tohle já si nemůžu nechat líbit! - Z lítosti a rozčilení se na tom místě ožral pod obraz bóží; načež vzal arch papíru a napsal ministerstvu spravedlnosti obšírný právnický rozklad, kterým hájil onen rozsudek: že když ten pán učil svého papouška nadávat té sousedce, dal najevo zřejmý úmysl ji urazit a zlehčit; že tedy je tu patrný dolus; že ten papoušek není subjektem, nýbrž jen instrumentem uvedeného deliktu a tak dále; zkrátka prý to byl nejskvělejší a nejsubtilnější právnický rozbor, jaký kdy ti novináři viděli. Načež se podepsal JUC. Václav Havlena m. p. a poslal to ministerstvu spravedlnosti. Tak, řekl, a dokud to nebude vyřízeno, nebudu soudit; já musím dřív dostat satisfakci.
To se rozumí, ministerstvo spravedlnosti na Havlenův přípis nijak nereagovalo; zatím Havlena chodil otrávený a roztrpčený, zchátral ještě víc, a dokonce se zhubl. Když viděl, že se od ministerstva odpovědi nedočká, zasmušil se, mlčky plival nebo vedl pobuřující řeči, a nakonec prohlásil: Počkejte, já jim to ještě ukážu, kdo je v právu!
Dva měsíce ho nikdo neviděl; pak přišel zářící a naculený a hlásal: Tak už je na mne ta žaloba podána! Uf, zatracená baba, to dalo práce, než jsem ji k tomu přemluvil! Člověk by nevěřil, že může být stará ženská tak mírumilovná; musel jsem jí podepsat lejstra, že jí v každém případě útraty zaplatím: - Tak, mládenci, teď se to projedná soudně.
Co totiž? ptali se ti novináři.
No přece ta věc s tím papouškem, povídá ten Havlena. Vždyť jsem vám řekl, že to tak nenechám. Víte, já jsem si koupil papouška, abych ho naučil říkat: Ty couro! Ty babo hambatá! Lidi, to dalo práce! Šest neděl jsem nevytáhl z domova paty a nepromluvil ani neslyšel lidského slova než Ty couro! Teď už to ten papoušek vyslovuje docela krásně; jenomže, vůl jeden, to křičí od rána do večera; ne a ne si zvyknout, aby to křičel jen na mou sousedku přes dvorek. Ona to je taková babička, učitelka hudby, z lepší rodiny, moc hodná osoba; ale protože u nás v domě jiná ženská není, musel jsem si na tu urážku vybrat ji. Poslouchejte, on se takový delikt lehko vymyslí, ale provést jej, kruci, to je jiná. Já toho rošťáka papouška nemohl naučit, aby nadával jenom jí. Nadává jednoduše každému. Já myslím, že to dělá ze zlomyslnosti.
Potom se ten Havlena zhluboka napil a pokračoval: Tak jsem na to vyzrál jinak; kdykoliv se ta stará paní ukázala u okna nebo na dvorku, otevřel jsem honem okno, aby jako ten papoušek na ni křičel Ty couro! Ty babo hambatá! - A co byste tomu řekli: ta babička se začala smát a volá na mne: Jejej, pane Havlena, to máte milého ptáčka! Hrom do baby, bručel pan Havlena. Já do ní musel hučet čtrnáct dní, aby na mne podala žalobu; ale svědky mám z celého baráku. Tak, teď se to projedná soudně, mnul si ruce Havlena. To by v tom musel být čert, abych nebyl odsouzen pro urážku na cti! Já jim to nedaruju, těm vašnostům z ministerstva!
Až do dne přelíčení pil pan Havlena jako holendr, rozechvěný a nedočkavý. Před soudem se choval strašně důstojně; pronesl sám proti sobě břitkou právnickou řeč, dovolával se všech obyvatel domu, že ta urážka byla pohoršlivá a veřejná a navrhoval nejpřísnější potrestání. Soudce, takový rozšafný starý rada, se podrbal ve vousech a prohlásil, že by chtěl toho papouška slyšet, a odročil jednání s příkazem, aby pan žalovaný donesl příště řečeného ptáka jako předmět doličný, případně jako svědka.
K příštímu roku přišel pan Havlena s klecí a papouškem. Ten papoušek vykulil oči na polekanou slečnu zapisovatelku a začal na celé kolo křičet: Ty couro! Ty babo hambatá!
Tak to stačí, povídá pan rada. Z výpovědi papouška Lory je zřejmo, že se jeho výrok nevztahoval přímým a nepochybným způsobem na soukromou žalobkyni.
Papoušek se na něho podíval a zařval: Ty couro!
Nýbrž je zřejmo, pokračoval pan sudí, že dotyčného výroku užívá vůči všem osobám bez rozdílu pohlaví. Tady chybí urážlivý úmysl, pane Havleno.