Ukažte, řekl Cicero.
Bradleeová je zavedla k místu s vykopaným kusem zmrzlé země. Dělat vykopávky v permafrostu a to nanejvýš opatrně nebylo nic snadného, to Renault věděl. Nejvýše položené vrstvy zmrzlé země se v létě obvykle rozpouštěly, ale spodním vrstvám se říkalo permafrost, jelikož byly v polárních oblastech permanentně zamrzlé. Díra, kterou Bradleeová a její tým vykopali, byla téměř dva metry hluboká a široká dostatečně na to, aby si do ní mohl pohodlně lehnout dospělý člověk.
Skoro jako hrob, pomyslel si Renault chmurně.
A skutečně, na dně vykopané jámy ležely zmrzlé ostatky částečně rozložené lidské paže, pokroucené, téměř na kost rozpadlé a zčernalé časem a zeminou.
Bože můj, řekl Cicero téměř šeptem. Víte, co to je, Renaulte?
Tělo? zkusil odhadnout. Alespoň doufal, že ta paže byla součástí něčeho většího.
Cicero začal rychle hovořit a gestikuloval při tom rukama: V osmdesátých letech devatenáctého století nedaleko odsud ležela malá osada, přímo na břehu řeky Kolymy. Její původní obyvatelé byli nomádi, ale jejich počet se rozrůstal, a tak se rozhodli tady postavit vesnici. Pak se stalo něco nemyslitelného. Vypukla tu epidemie pravých neštovic a během několika dnů vyhladila čtyřicet procent jejich kmene. Věřili, že řeka je prokletá a přeživší odsud rychle zmizeli.
Než to však udělali, pohřbili své zesnulé přímo tady, v masovém hrobě na břehu řeky Kolymy. Ukázal do jámy na zmrzlou paži. V důsledku záplav dochází k erozi břehů. Permafrost se rozpouští a brzy odhalí celá těla. Potom tady začne čenichat místní fauna, stanou se z nich přenašeči a dřív, než se nadějeme, budeme čelit nové epidemii.
Renault na chvíli zapomněl dýchat a jen sledoval, jak jeden ze žlutých výzkumníků dole v jámě seškrabává vzorky tkáně z rozkládající se paže. Takový objev byl docela vzrušující; do doby před pěti měsíci poslední přirozená epidemie pravých neštovic vypukla v Somálsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohlásila tuhle nemoc za vymýcenou. A přesto tady teď stáli nad doslovným hrobem, o kterém se vědělo, že se hemží nebezpečným virem, který by mohl vyhladit populaci velkoměsta během několika dní a jejich prací bylo to vykopat, ověřit a poslat vzorky Světové zdravotnické organizaci.
V Ženevě to budou muset potvrdit, řekl Cicero tiše, ale pokud jsou mé spekulace správné, právě jsme vykopali osm tisíc let starý druh viru pravých neštovic.
Osm tisíc? zopakoval Renault. Myslel jsem, že jste říkal, že ta osada tady byla na konci devatenáctého století.
Ale ano! řekl Cicero. Otázka však zní, jak se oni izolovaný nomádský kmen k něčemu takovému dostali? Řekl bych, že podobným způsobem. Vykopali jámu a narazili na něco, co v ní leželo dlouhou dobu ve zmrzlém stavu. Druh viru, který byl nalezen v mršině toho karibu před pěti měsíci pocházel až z holocénu. Postarší virolog nemohl spustit oči z paže vyčuhující ze zmrzlé zeminy pod nimi. Renaulte, podej mi tu krabičku, prosím.
Renault vzal ocelovou vzorkovnici a postavil ji na zmrzlou zemi poblíž okraje jámy. Odklapl čtyři přezky, které ji zajišťovaly, a otevřel víko. Uvnitř ležela zbraň MAB PA-15, kterou si tam předem schoval. Byla to stará pistole, ne však příliš těžká. S plným zásobníkem na patnáct nábojů a jedním v komoře vážila jen něco kolem jednoho kila.
Zbraň patřila jeho strýci, veteránovi francouzské armády, který bojoval v Magrebu a Somálsku. Ale mladý Francouz zbraně rád neměl; byly příliš přímé, příliš diskriminační a na jeho vkus moc umělé. Ne jako virus dokonalý přirozený nástroj schopný eliminovat celé druhy, systematicky a zároveň nestranně. Lhostejný, neústupný a prudký; přesně takhle se potřeboval zachovat v danou chvíli on.
Sáhl do ocelové vzorkovnice a vzal do ruky zbraň, ale na moment zaváhal. Nechtěl ji použít. Ve skutečnosti mu Cicerův nakažlivý optimismus a jiskra v jeho oku dost přirostly k srdci.
Všechno však musí jednou skončit, pomyslel si. Čeká na tebe další zkušenost.
Renault se s pistolí v ruce postavil. Odklapl pojistku a bez emocí jako blesk z čistého nebe střelil dva výzkumníky stojící na každé straně jámy do prsou.
Dr. Bradleeová při nečekaném třaskavém zvuku zbraně polekaně vykřikla. Začala rychle couvat, ale po dvou krocích ji dostihly dvě střely z Renaultovy zbraně. Anglický doktor Scott se jen chabě pokusil vylézt z jámy, než ji Francouz jediným výstřelem do jeho hlavy proměnil v jeho hrob.
Výstřely byly hromové, ohlušující, ale v okruhu tisíců kilometrů nebyla žádná živá duše, která by je slyšela. Téměř žádná.
Cicero stál jako solný sloup, paralyzovaný šokem a strachem. Renault během pouhých sedmi vteřin ukončil život čtyř lidí pouhých sedm vteřin, aby se výzkumné pracoviště proměnilo v masovou vraždu.
Postaršímu doktorovi se pod respirátorem třásly rty, když se snažil promluvit. Nakonec se mu podařilo vykoktat jediné slovo: P-proč?
Renaultův ledový pohled byl netečný, lhostejný, jaký jen pohled virologa může být. Doktore, řekl mírně, dýcháte moc rychle. Sundejte si respirátor, ať neomdlíte.
Cicero dýchal rychle a přerývaně, takže mu respirátor pomalu přestával stačit. Jeho pohled těkal mezi zbraní, kterou Renault držel ve svěšené ruce u boku, a jámou, ve které teď ležel mrtvý Dr. Scott. Já nemůžu, zakoktal se Cicero. Kdyby si sundal respirátor, znamenalo by to potenciálně se vystavit nemoci. Renaulte, prosím
Nejmenuji se Renault, řekl mladý muž. Jsem Cheval Adrian Cheval. Byl tu jistý Renault, vysokoškolský student, kterému přidělili tuhle stáž. Teď je však mrtvý. To jeho zápis a dokumentaci jste četl.
Cicerovy krví podlité oči se ještě víc rozšířily. Okraje vidění se mu rozostřily, ztmavly a hrozilo, že ztratí vědomí. Já Já to nechápu proč?
Doktore Cicero. Sundejte si respirátor. Pokud máte zemřít, nedal byste přednost udělat to důstojně? S tváří odkrytou, místo schovanou pod maskou? Pokud ztratíte vědomí, ujišťuji vás, že se už nikdy neprobudíte.
Cicero pozvedl ruku a roztřesenými prsty si stáhl těsnou žlutou kapuci z prošedivělých vlasů. Pak uchopil respirátor a obličejovou masku a sundal si je. Pot, který mu vyrazil na čele, okamžitě zchladl a zamrznul.
Chci, abyste věděl, řekl Francouz jménem Cheval, že si vás i vaší práce skutečně vážím, Cicero. Nemám z tohohle žádné potěšení.
Renaulte nebo Chevale, ať jsi, kdo jsi poslouchej svůj rozum. Teď, když neměl na obličeji masku s respirátorem, začala se mu vracet rozvaha a pokusil se prosit. Mladík mohl mít ke spáchání takového zvěrstva jedinou motivaci. Ať už se chystáš udělat cokoliv, prosím, znovu to zvaž. Je to extrémně nebezpečné
Cheval si povzdechl. Jsem si toho vědom, doktore. Víte, také jsem studoval na Stockholmské univerzitě a snažil se dodělat doktorát. Minulý rok jsem však udělal chybu. Padělal jsem univerzitní podpisy na žádosti, abych se dostal ke vzorkům jednoho vzácného enteroviru. Zjistili to. A vyhodili mě.
V tom případě mi dovol, abych ti pomohl, žádal Cicero naléhavě. Takovou žádost bych mohl podepsat. Můžu ti pomáhat ve tvém výzkumu. Cokoliv, jen ne tohle
Ve výzkumu, zahloubal se Cheval. Ne, doktore. Nejde mi o výzkum. Moji lidé čekají a nejsou zrovna trpěliví.
Cicerovi se do očí nahrnuly slzy. Z tohohle nic dobrého nevzejde. To víš.
Nemáte pravdu, řekl mladý muž. Mnoho lidí zemře, to ano. Ale zemřou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem lepší budoucnosti. Cheval pohlédl stranou. Nechtěl toho milého starého doktora zastřelit. V jednom jste však měl pravdu. Moje Claudette je skutečná. A odloučení skutečné lásku posiluje. Teď musím jít, Cicero, stejně jako vy. Ale respektuji vás a jsem ochotný splnit vám poslední přání. Je něco, co byste chtěl říct své Phoebe? Dávám vám své slovo, že jí tu zprávu doručím.
Cicero pomalu zakroutil hlavou. Není nic tak důležitého, co bych jí chtěl říct, abych za ní poslal monstrum, jako jsi ty.
Dobrá tedy. Sbohem, doktore. Cheval pozvedl zbraň a jedinkrát vystřelil Cicerovi přímo doprostřed čela. Rána zapěnila, starý doktor zaklopýtal vzad a svezl se na zem do mrazivé tundry.
V neskutečném tichu, které následovalo, Cheval poklekl a zašeptal krátkou modlitbu. Pak se pustil do práce.
Otřel ze zbraně svoje otisky a střelný prach a mrštil ji do plynoucí mrazivé Kolymy. Poté svalil všechna čtyři těla do jámy k doktoru Scottovi. Pomocí lopaty a krumpáče pak strávil devadesát minut tím, že jejich těla spolu s napůl rozloženou paží zakrýval částečně zmrzlou zeminou. Celé místo vykopávek uklidil, vytáhl ze země kůly a strhl ochrannou pásku. Dal si na čas, pracoval pečlivě nikdo se tým výzkumníků nepokusí kontaktovat dalších osm nebo dvanáct hodin, a uplyne přinejmenším celých čtyřiadvacet hodin, než WHO na místo někoho pošle. Vyšetřování pohřbená těla pravděpodobně odhalí, ale Cheval jim to nechtěl ani v nejmenším usnadnit.
Nakonec vzal dvě ampulky se vzorky z napůl rozložené ruky a jednu po druhé je opatrně zasunul do bezpečnostních pěnových objímek v nerezové vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobře vědom toho, že každá z lahviček je naprosto smrtící. Pak zajistil čtyři přezky a odnesl vzorky zpátky do tábořiště.
V provizorním čistém prostoru Cheval vstoupil do přenosné dekontaminační sprchy. Z každého úhlu ho pečlivě očistilo šest trysek s horkou vodou a vestavěným emulgátorem. Jakmile měl tuhle část za sebou, opatrně a metodicky ze sebe sloupl žlutou ochrannou kombinézu a nechal ji ležet na zemi ve stanu. Bylo docela možné, že v ní zůstaly jeho vlasy nebo sliny, identifikační faktory ale čekal ho ještě jeden krok.
V kufru Cicerova terénního džípu byly dva červené kvádrovité kanystry s benzínem. Jemu bude stačit pouze jeden, aby se dostal zpět mezi lidi. Další z nich pečlivě rozlil po čistém prostoru, čtyřech neoprenových stanech a plátěném přístřešku.
Pak je zapálil. Plamen vyšlehl rychle a okamžitě a poslal k nebi černý, sloupec olejnatého dýmu. Cheval s ocelovou krabičkou nastoupil do džípu a odjel. Nezrychlil, ani se nepodíval do zpětného zrcátka na hořící areál. Dával si na čas.
Imám Khalil na něj bude čekat. Ale mladý Francouz toho měl ještě spoustu na práci, než bude virus připravený.
První kapitola
Reid Lawson už asi podesáté za poslední dvě minuty nahlédl skrz žaluzie ve své domácí pracovně. Začínal být nervózní; autobus měl přece už dávno přijet.
Jeho pracovna se nacházela ve druhém patře a byla nejmenší ze tří pokojů jejich nového domu na Spruce Street v Alexandrii ve státě Virginie. Byla to příjemná změna v porovnání s jeho stísněnou studovnou připomínající skříň, kterou měl v Bronxu. Polovina věcí byla vybalená; zbytek ležel v krabicích poházených na podlaze. Jediné věci, na jejichž organizaci si udělal čas, byl jeho stůl a počítač.
Reid si řekl, že dnes, téměř celý měsíc poté, co se nastěhovali, už si dá věci do pořádku a konečně si všechno v pracovně vybalí.
Nedostal se dál než k otevření jedné krabice. Ale byl to dobrý začátek.
Autobus nikdy nemá zpoždění, pomyslel si. Vždycky je tady mezi dvacátou třetí a dvacátou pátou minutou po třetí hodině. A už je patnáct třicet jedna.
Volám jim.
Popadl ze stolu telefon a vytočil Mayino číslo. Během vyzvánění přecházel z místa na místo a pokoušel se nepřemýšlen nad všemi těmi strašlivými věcmi, které se mohly jeho dcerám na cestě ze školy stát.
Hovor spadl do hlasové schránky.
Reid seběhl ze schodů do předsíně a oblékl si lehkou bundu; březen byl ve Virginii o poznání příjemnější než v New Yorku, ale stále bylo chladno. S klíčky od auta v ruce přešel k panelu na zdi a zadal čtyřmístný kód, aby zapnul alarm do aktivního režimu. Cestu, kterou autobus jezdil, znal nazpaměť; mohl po ní jet až do školy, pokud bude muset a
Jen co otevřel vchodové dveře, u obrubníku na konci příjezdové cesty s kvílením brzd zastavil jasně žlutý autobus.
Přistižen, zamumlal Reid. Nemohl se jen tak schovat zpátky do domu. Bezpochyby ho už viděly. Jeho dvě dospívající dcery vystoupily z autobusu, který následně odjel, a vydaly se po chodníku k domu. Zastavily až u vchodových dveří, které Reid blokoval.
Ahoj holky, řekl tak zvesela, jak jen to dokázal. Jak bylo ve škole?
Starší z jeho dcer, Maya, ho počastovala podezřívavým pohledem a založila si ruce na prsou. Kampak jdeš?
Hmm pro poštu, řekl.
A k tomu potřebuješ klíče od auta, odtušila a pokynula k jeho pěsti, ve které svíral klíče od jejich stříbrného SUV. Zkus to znovu.
Jo, pomyslel si, přistižen. Autobus přijel pozdě. Víš, co jsem ti říkal. Pokud dorazíte později, máš mi zavolat. A proč jsi mi nezvedala telefon? Zkoušel jsem ti volat
Šest minut, tati, zakroutila Maya hlavou. Šest minut není pozdě. Šest minut znamená hustý provoz. Na jedné ulici byla drobná dopravní nehoda.
Ukročil stranou a pustil je do domu. Jeho mladší dcera Sara ho letmo objala a tiše pozdravila: Ahoj tati.
Ahoj, zlato. Reid za nimi zavřel dveře, zamknul a pomocí kódu znovu aktivoval bezpečnostní systém. Až pak se otočil zpět na Mayu. Hustý provoz nebo ne, chci, abys mi vždycky dala vědět, když se zpozdíte.
Zbytečně vyšiluješ, zabručela.
Prosím? zamrkal překvapeně. Myslím, že si pleteš vyšilování se starostlivostí.
Ale no tak, odsekla Maya. Týdny nás nespouštíš z očí. Od doby, co ses vrátil, jsi jako posedlý.
Jako vždy měla pravdu. Reid byl vždycky ochranitelský otec a když jeho žena a jejich matka před dvěma lety zemřela, tenhle jeho instinkt se zdvojnásobil. Ale před čtyřmi týdny se z něho stal extrémně ochranářský rodič, který ze svých dětí nespouští zrak a (aby byl upřímný) je dokonce trochu panovačný.
To však přiznat nehodlal.
Moje milá, zlatá dcerko, začal naoko hubovat, postupně nám dospíváš a budeš se muset dozvědět jeden tvrdý fakt že někdy se prostě pleteš. A právě teď se pleteš. Křivě se usmál, ale ona nikoliv. K uvolnění napětí mezi sebou a svými dcerami měl ve zvyku používat humor, ale Maya ho tentokrát přešla.
Když myslíš. Prošla předsíní a vydala se do kuchyně. Bylo jí šestnáct a na svůj věk byla ohromně inteligentní někdy se dokonce zdálo, že pro své vlastní dobro až příliš. Měla Reidovy tmavé vlasy a cit pro dramatičnost, v poslední době se však zdálo, že začíná mít sklony k pubertální úzkosti, nebo minimálně k náladovosti povětšinou způsobené kombinací Reidova nepřetržitého dohlížení a zcela zjevného faktu, že jim neřekl pravdu o tom, co přesně se stalo před měsícem.