“Nyní jste všichni zase spolu,” řekne, “budu vás muset doprovodit k Veliteli. Je na něm udělat konečné rozhodnutí.”
“Konečné rozhodnutí o čem?” zeptám se zmateně.
Bez emocí, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě, řekne Generál: “Aby rozhodl, zda můžete zůstat.”
Při jejích slovech se mi sevře žaludek, když si náhle uvědomím, že možná budeme nuceni jít zpět ven. Byla jsou hloupá, že jsem si myslela, že náš pobyt v tvrzi Noix je samozřejmý. Samozřejmě, že nebudeme jen tak přijati.
Ben mě vezme za paži a stiskne a já si uvědomím, že ho napadlo totéž. Bree mě stejně tak uchopí za župan a nervózně ho mačká sevřenou dlaní, zatímco Charlie se na mě dívá doširoka otevřenýma, vyděšenýma očima. Penelope vyje jako v utrpení. Nikdo z nás nechce jít zpět ven. Nikdo z nás nechce opustit toto místo poté, co jsme ho spatřili. I ta samotná myšlenka je příliš krutá.
Sestra, která pečuje o někoho na druhé straně pokoje, se ohlédne a na Generála Reece se zamračí.
“Moji pacienti jsou stále slabí,” řekne a podívá se na mou kapačku. “Musí mít možnost si pár dnů odpočinout. Poslat je zpět ven v tomto stavu by byl rozsudek smrti.”
Myslím, že by to byl rozsudek smrti v jakémkoli stavu.
Hned jak to dořekne, uvědomím si bolest v mém těle. Adrenalin z toho, že jsem živá a v bezpečí, že jsem se shledala se svými přáteli a sestrou, bylo jedinou věcí, která mě dostala takto daleko; připomenutí všeho, čím si moje tělo prošlo, mě zalívá veškerou bolestí.
“Tak zemřou,” Generál Reece odpoví rozhodně a stručně. “Rozhodnutí je na Vůdci. Já následuji Vůdcovy rozkazy. A ty plníš ty moje.”
Sestra se podívá jinam, okamžitě uposlechne, a Generál se, bez dalšího slova, otočí na podpatku a odpochoduje.
Všichni se na sebe nervózně podíváme a potom, pobízeni vojáky, následujeme Generála, doprovázeného rovnocenně poslušnými vojáky.
Je těžké jít chodbou. Bolí mě svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám, a moje kosti jako by při chůzi skřípaly a vrzaly. Krkem a páteří mi vystřeluje ostrá bolest, až sebou škubu. Navíc jsem hrozně vyhladovělá. A přesto si nemohu vyžádat jídlo, obávám se, aby to neovlivnilo Generála Reece nebo Vůdce, aby si nemysleli, že jsme nároční nebo zkažení. Jestli chceme přežít, musíme zapůsobit co možná nejlépe.
Ben se na mě pořád dívá s výrazem plným obav a já jsem si všimla jeho nervozity, jeho strachu, že možná budeme vyhnáni z tvrze Noix a ponecháni, abychom znovu čelili vlastnímu osudu. Také se obávám. Nejsem si jistá, jestli by někdo z nás znovu přežil. Je to jako bych se celé roky připravovala, zocelovala, abych v tomto světě přežila, věděla, že neexistuje jiný způsob. Ale nyní, poté, co jsem to vše viděla, viděla, co je možné, myšlenka na návrat zpět je pro mě příliš.
Dojdeme na konec chodby a Generál Reece otevře dvojité dveře, rozprostře se ranní světlo, které je tak jasné, až zamrkám.
Když si mé oči zvyknou, rozprostře se přede mnou tvrz Noix. Je to plně funkční město, plné lidí a budov, vojenských aut, shonu, zvuků a smíchu. Smíchu. Ani se nemohu vzpomenout, kdy jsem ho naposledy zaslechla. Nemohu uvěřit svým očím.
Je to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy spatřila.
Generálův hlas mě vytrhne z rozjímání.
“Tudy.”
Jsme vedeni po chodníku, kolem skupiny dětí, hrajícími si na ulici, kterým je asi jako Charliemu a Bree.
“V tvrzi Noix nemáme mnoho dětí,” řekne nám Generál. “Ti, kteří jsou tu, se vzdělávají do čtrnácti let. Potom je roztřídíme podle jejich schopností a přidělíme jim práci.”
Bree se toužebně dívá na děti: vidina čtyř let studia je pro ni až příliš lákavá. Penelope, usazená v jejím náručí, si okamžitě všimne změny v Breeiných emocích a olízne jí tvář.
“Jakou práci?” zeptá se Charlie zvědavě.
“K udržení chodu této tvrze je potřeba různých prací. Máme farmáře, rybáře, lovce, stavaře, krejčí a pak administrativní činnosti, jako přiřazovat příděly, vést registr a podobně. Máme také profesionály: učitele, vojáky, doktory a sestry.”
Jak jsme vedeni skrze město, stále víc a víc mě zajímá, co vidím. Tvrz Noix operuje ze solární energie. Všechny budovy jsou pouze jednopatrové, aby nebyly z dálky vidět a nepřitahovaly pozornost. Většina z nich má na střechách trávu – Generál vysvětluje, že je to kvůli izolaci a kamufláži – a zakrývají je větvě stromů.
Jak se procházím, slunce je jasnější a teplejší, a Generál vysvětluje historii tohoto místa. Zdá se, že vzniklo z kombinace osudu, náhody a velké míry štěstí. Podél řeky Richelieu byly už předtím rozmístěny vojenské základny. Díky své geografické poloze mezi Novou Anglií a Novou Francií, se stala řeka hlavní cestou během francouzských a iriquoiských válek během sedmnáctého století a, později, francouzsko-anglických bitev v osmnáctém století__. Díky své bohaté vojenské historie, ti, kteří se postavili vznikající americké občanské válce, jako například Generál Reece, se sem směřovali, a pomohli tuto zónu změnit na bezpečnou oblast pro dezertéry.
Další šťastný moment je, že ze vzdálených Zelených hor, hraničících s Vermontem, teče řeka. Když konečně v New Yorku vypukla válka, chránily hory tvrz před nukleárním mrakem. Zatímco zbytek populace podlehl radiaci a nemocem, které měly za následek bio oběti, vojenské čety, které se schovávaly v tvrzi Noix, byly ochráněny. Zároveň měli dostatek ryb, díky zdroji čisté tekoucí vody, takže když byly zásobovací cesty zablokovány, mosty spáleny a vesnice srovnány se zemí, lidé v tvrzi přežili.
Války, které v tomto kraji řádily, měly ještě jeden nečekaný dopad. Protože většina místních měst byla vyhlazena, okolní lesy měly šanci vyrůst. Tvrz Noix byla brzy obklopena hustým porostem, což zredukovalo možnost na to, aby ji někdo našel, téměř na nulu, zatímco byl dostatek dřeva na topení a zvěře k lovu.
Jak ustalo bombardování, obyvatelé tvrze věděli, že válka skončila, vyslali zvědy a rychle si uvědomili, že lidská rasa se vymazala ze zemského povrchu. Potom se úplně odřízli a začali pracovat na rozšíření tvrze na město a znovuvybudování civilizace.
Než Generál Reece dokončila svůj příběh, jsem z ní v úžasu. Její klid a vojenská tvrdost mi připomíná otce.
Jak jdeme, nemohu si pomoci a cítím se uchvácená každičkým detailem. Je to tak dlouho, co jsem viděla civilizaci. Je to jako vrátit se zpět v čase. Nebo ještě lépe. Je to jako vstoupit do snu, který se splnil. Lidé, kteří se kolem mě hemží, vypadají zdravě a opečovávaní. Nikdo z nich nemusel trpět hladem. Nikdo z nich nemusel bojovat na smrt. Jsou to jen obyčejní lidé jako ti, kteří obývali zemi. Z té myšlenky mám knedlík v krku. Je možné začít znovu?
Vidím, že ostatní jsou stejně užaslí jako já. Bree a Charlie jsou blízko u sebe, bok po boku, užasle se dívají kolem. Je jasné, že jsou oba bez sebe a šťastní, že jsou v tvrzi Noix, ale zároveň nervózní z myšlenky, že by od nás byli odtrženi.
Na druhou stranu se zdá, že Ben je trochu otřesený. Nemohu mu to mít za zlé. Vystoupit z brutálního světa do tohoto je více než dezorientující. Kráčí pomalu, téměř jako v transu a oči mu nenápadně tikají ze strany na stranu, snaží se vše pojmout. Jak kráčí, uvědomuji si, že to je víc, než jen úžas. Je to jako by mi mé tělo mohlo říci jak je unavené jen v okamžik, kdy jsem v bezpečí. Jsem si jistá, že Benova mysl má dává najevo, čím vším si prošel: smrt svého bratra, boj v aréně, každý moment přiblížení se smrti. Vidím, že jeho mysl je zaměstnaná myšlenkami, jak si prochází svými vzpomínkami. Viděla jsem lidi, kteří trpěli post-traumatickým stresem a jeho obličej má stejný výraz jako měli oni. Nemohu si pomoci a doufám, že jeho vzezření nepřekazí naši šanci na to, abychom byli zde přijati.
Brzy přecházíme z hlavní ulice do malých uliček, proplétajících cest, které vedou lesem. Tentokrát se zpomaluje Charlie, plahočí se kousek za ostatními. Zpomalím tempo a přidám se po jeho boku.
“Co se děje?”
Pohlédne na mě vyděšenýma očima.
“Co když je to past?” procedí mezi rty. “Co když nás vedou do další arény?”
Jeho otázka mě přivede na myšlenku, jestli příliš nedůvěřuji. Vzpomínám si na muže, který nám ukradl zásoby, když jsme byli na útěku před otrokáři. Důvěřovala jsem mu a udělala jsem chybu. Ale tentokrát je to jiné. Není možné, že by nás Logan navedl vstříc nebezpečí.
Položím Charliemu ruku kolem ramen.
“Nyní jsme v bezpečí,” vysvětluji. “Už se nemusíš bát.”
Ale jak jdeme dál, koruny stromů zhoustnou, zablokují denní světlo a kolem nás vytvoří tmavé stíny. Něco na této dlouhé, tmavé cestě mě připomíná arény, chůzi chodbami s vědomím, že jediné, co mě čeká, je bolestná smrt. Cítím, jak mi v hrudi buší srdce.
Jak jdeme dál, nebe ještě více potemní. Bree si musela všimnout, že něco není v pořádku, protože se ke mně přitulí.
“Potíš se,” řekne.
“Ano?”
Dotknu se obočí a zjistím, že mě polil chladný pot.
“Jsi v pořádku?” dodá Bree.
Ale její hlas zní divně, pokrouceně, jako kdyby přicházel z velké dálky.
Náhle na paži pocítím ruku a vykřiknu a uvidím Roseinu seschlou, černou ruku, jak se mi zavěsila za paži. Oženu se, odstrčím ji, škrábe mě do ruky svými nehty.
A pak je všechna ta panika náhle pryč. Vrátím se zpět do přítomnosti a uvědomím si, že to vůbec nebyla Roseina ruka. Byla Benova. Drží si ji na hrudi a má na ní hluboké škrábance. Podívá se na mě s výrazem čistého utrpení, zatímco Penelope rozrušené štěká. Vojáci kolem nás slušně odvrátí svůj pohled.
Podívám se dolů na Bree a Charlieho, srdce mi buší.
“Omlouvám se,” zakoktám. “Myslela jsem… jenom…”
Ale má slova vymizí.
“Možná bychom tě měli vzít zpět do nemocnice,” navrhne Ben jemným, přesvědčivým hlasem.
“Já jsem v pořádku,” řeknu příkře, mračím se na jejich ustaraný výraz. “Myslela jsem jen, že jsem něco viděla. Nic se neděje. No tak.”
Vykročím vpřed do čela skupiny, snažím se dát se znovu dohromady. Nejsem člověk, který se položí kvůli nesnázím a nechystám se stát někým, kdo je pronásledován svou minulostí.
Ale jak pokračuji dál, nejsem si jistá, jestli mohu nechat minulost za sebou.
Zahneme za roh a spatřím ji: tvrz, přikrčenou budovu, ve které musí být Vůdcova kancelář. Jak jdeme, připravím se s bušícím srdcem.
Vím, že výsledek tohoto setkání určí, jestli budeme žít nebo zemřeme.
KAPITOLA TŘETÍ
Vůdcova budova hučí životem. Vojáci rychle pochodují kolem, zatímco jiní sedí kolem konferenčních stolů a dívají se na detailní plány, diskutují hlasitými, jistými hlasy o výhodách vybudování nové sýpky nebo rozšíření křídla nemocnice. Mám pocit, že je to skutečná jednotka, tým s daným cílem, a je to dobrý pocit.
A jsem o to nervóznější, že nám nebude umožněno zůstat.
Jak procházíme chodbami, vidím rozsáhlou tělocvičnu, lidi, kteří trénují se zbraněmi, střílí luky a šípy, boxují a zápasí. Dokonce i malé děti se učí, jak bojovat. Lidé z tvrze Noix se jasně připravují na různé situace.
Konečně jsme vedeni do kanceláře Vůdce. Charismatického muže čtyřicátníka, který se postaví a zdraví nás každého jménem, je jasné, že už dostal informace. Na rozdíl od Generála nemá kanadský přízvuk; vlastně mě překvapí silným kalifornským huhňáním, což mi říká, že je jeden z obránců z americké strany opozice.
Otočí se ke mně jako poslední.
“A ty musíš být Brooke Moore.” Vezme mou ruku do dlaní a zatřese s ní a teplo z jeho kůže do mne prostoupí. “Musím přiznat, že jsem ohromený vašimi zkušenostmi. Generál Reece mě informoval o všem, čím jste si prošli. Vím, že to pro vás bylo těžké. Nevíme toho mnoho o vnějším světě. Držíme se stranou. Otrokáři, arény – to je celý jiný svět, než na co jsme zvyklí. To, co jsem o tobě slyšel, je skutečně neuvěřitelné. Jsem potěšený, že vás všechny poznávám.”
Konečně pustí mou ruku.
“Jsem užaslá z toho, co jste zde vytvořili,” řeknu Vůdci. “Snila jsem o místě jako je toto od začátku války. Ale nikdy jsem si nedovolila si pomyslet, že by to bylo možné.”
Ben souhlasně pokývá, zatímco Bree a Charlie se zdají být naprosto uchváceni Vůdcem, oba na něj hledí s doširoka otevřenýma očima.
“Rozumím,” řekne. “Někdy je i pro mě těžké tomu uvěřit.”
Zhluboka se nadechne. Na rozdíl od Generála Reece, která je trochu naježená, je Vůdce vřelý a příjemný, což mi dodává naději.
Ale nyní, když jsou formality z cesty, se jeho tón změní a potemní. Ukáže nám všem, abychom si sedli. Sedneme si na židle, které mají tvrdé opěrky jako v kanceláři ředitelky. Prohlédne si nás a promluví. Cítím, že nás každého hodnotí a měří si nás.
“Musím udělat velmi vážné rozhodnutí,” začne. “O tom, zda můžete zůstat zde v tvrzi Noix.”
Vážně pokývám, zatímco mám propletené ruce v klíně.
“Dříve jsme přijali lidi zvenčí,” pokračuje, “obzvláště děti, ale běžně to neděláme. V minulosti jsme byli ošáleni dětmi ve vašem věku.”
“My pro nikoho nepracujeme,” řeknu rychle. “Nejsme zvědové nebo něco takového.”
Skepticky se na mě podívá.
“Tak mi vysvětlete tu loď.”
Chvíli mi trvá, než to pochopím a potom si to uvědomím: když jsme byli zachráněni, cestovali jsme na ukradené otrokářské lodi. Uvědomuji si, že si musí myslet, že jsme součástí nějaké organizace.
“Ukradli jsme ji,” odpovím. “Použili jsme ji k útěku z Arény dvě.”
Vůdce se na mě dívá podezíravýma očima, jako by nevěřil, že jsme mohli utéci z arény.
“Sledoval vás někdo?” zeptá se. “Pokud jste utekli z arény a ukradli loď otrokářům, pak vás jistě musel někdo pronásledovat?”
Rozpomínám se na ostrov na Hudsonu, na neúnavnou hru na kočku a myš, kterou jsme hráli s otrokáři. Ale podařilo se nám utéci.
“Nikdo nás nepronásleduje,” řeknu sebejistě. “Máte moje slovo.”
Zamračí se.
“Já potřebuji víc než tvé slovo, Brooke,” protestuje Vůdce. “Celé město by bylo v nebezpečí, pokud by vás někdo sledoval.”
“Jediný důkaz, který mám je, že jsem ležela několik dní v nemocnice a nikdo ještě nepřišel.”
Vůdce přimhouří oči, ale zdá se, že mu má slova došla. Rozloží ruce na stole.
“V tom případě bych rád věděl, proč bychom vás měli přijmout. Proč bychom vás měli ubytovat? Živit vás?”
“Protože to je správné,” řeknu. “Jak jinak bychom znovu vybudovali naši civilizaci? Někdy se jeden o druhého musíme zase začít starat.”
Zdá se, že ho má slova rozčílila.
“Toto není hotel,” vyštěkne. “Není zde jídlo k mání zdarma. Všichni musí přispívat. Pokud vás necháme zůstat, očekává se, že budete pracovat. Tvrz Noix je jen pro lidi, kteří mohou přispět. Jenom pro tvrdé. Venku je hřbitov pro ty, kteří sem nezapadli. Nikdo zde neusíná na vavřínech. Tvrz Noix není jen o přežívání – trénujeme armádu přeživších.”
Cítím, jak se probudil můj instinkt bojovníka. Zatnu ruce v pěsti a bouchnu s nimi o stůl. “My můžeme přispívat. Nejsme slabé děti, které si jen hledají někoho, kdo se o ně postará. Bojovali jsme v arénách. Zabili jsme lidi, zvířata a monstra. Zachránili jsme lidi, děti. Jsme dobří lidé. Silní lidé.”
“Lidé, kteří jsou zvyklí dělat si věci po svém,” oponuje. “Jak si mám očekávat, že se naučíte žít pod vojenským vedením? Pravidla nás udržuji naživu. Pořádek je jediná věc, která nám brání v tom, abychom zmizeli jako ostatní. Máme hierarchii. Systém. Jak se poperete s tím, že budete dostávat rozkazy, co dělat po tolika letech, kdy jste byli venku a svobodní?”
Zhluboka se nadechnu.
“Náš otec byl ve vojsku,” řeknu. “Bree a já víme přesně, o čem to je.”
Odmlčí se a potom se na mě podívá tmavýma, těkavýma očima.
“Tvůj otec byl ve vojsku?”
“Ano,” odpovím tvrdě, trochu bez dechu kvůli tomu, že překypuji zlostí.
Vůdce se zamračí, potom pohne nějakými papíry na stole jako by něco hledal. Vidím, že je to dlouhý seznam jmen. Potom na mém znovu a znovu zaťuká prstem, pohlédne vzhůru a zamračí se.
“Moore,” vysloví mé příjmení. Potom se rozzáří.
“Není to Laurence Moore?”
Jak zazní jméno mého otce, zdá se, že mi docela přestane bít srdce.