“Já jsem ti říkal, že není čeho se obávat,” řekne arogantně.
Ale než ta slova opustí jeho ústa, za námi zazní výkřik a divoké štěkání psů.
Otočím se a srdce se mi zastaví, když spatřím, jak na druhé straně stanoviště, blízko žebříku, vedoucího nahoru, vyběhne skupina šílenců z vegetace. Směřují přímo na nás.
Ryan reaguje pomalu. “Vniknutí!” konečně vykřikne.
Okamžitě na ně vystřelím, ale můj úhel není správný a netrefím se. Zdá se, že jsou strážci překvapení, jako by nikdy nic takového nečekali. Příliš dlouho jim trvá, než zareagují. Než se ke mně přidají, už se mi konečně podařilo trefit jednoho šílence a ten padne jako mrtvá váha.
Konečně začnou zbraně odevšad střílet. Je to tak hlučně, že se zašklebím. Vzduch se zaplní kouřem z našich výstřelů a zápachu síry.
Šílenci začnou padat, ale někteří se přibližují nebezpečně blízko našemu stanovišti. Upravím svou pozici a začnu střílet, zatímco stoupají. Ben stojí vedle mě, ale já si uvědomím, že vůbec nestřílí ze své zbraně. Jeho ruce se třesou a po obličeji mu stéká pot. Je bílý jako duch.
“Bene!” vykřiknu. “Pomoz mi!”
Ale je úplně ztuhlý. Ryan ke mně přistoupí a pomůže mi skolit skupinu, jednoho po druhém, zatímco Molly mě doprovodí na druhé straně a také expertně střílí.
Náhle zaslechnu pronikavý křik zezadu a otočím se na místě. Jeden ze šílenců zvolil jinou cestu než ostatní a dostal se na stanoviště, aniž by si ho někdo všiml. Dojde mi, že žádného ze strážců nenapadlo nás krýt zezadu, nechali nás naprosto bez obrany.
Šílencova ruka je zaklesnutá pod Mollyiným krkem a táhne ji zpět k žebříku. S hrůzou sleduji jak Jack vyrazí vpřed a zaklesne svou tlamu kolem šílencovy nohy. Muž zakřičí bolestí a pustí Molly, nechá jí dost času na to, aby aspoň utekla. Ale nyní se Jack stal terčem jeho nenávisti. Chopí pitbulla a trhne s ním, dá si ho na hlavu a je připraven ho vrhnout dolů ze stanoviště. Celý svět se zpomalí, všimnu si vyděšeného výrazu psa, jak bezvládně visí přes okraj stanoviště. Třicet stop hluboký pád ho jistě zabije.
Bez přemýšlení vytáhnu nůž z pouzdra a ženu se přes stanoviště. Veškerou silou, kterou v těle mám, bodám šílence přímo do srdce.
Šílencovy oči se stočí nahoru a padne nazad. Podaří se mi vytrhnout Jacka z jeho sevření předtím, než šílenec spadne přes okraj stanoviště a dopadne na zem s nechutným čvachtnutím.
Můj zakrvavělý nůž s rachotem padne na zem a potom náhle vše ztichne. Stojím tam, zhluboka dýchám, Jack skuhrá v mé náruči, teplá krev šílence mi teče po obličeji. Pomalu se otočím čelem k ostatním strážným.
Všichni se na mě nevěřícně dívají, jako by nedokázali pochopit, co jsem právě udělala. Nedokáži říci, zda jsou ze mě vyděšení nebo užaslí, ale hlavní věc je, že tajemství mého života, to že jsem vrah, už nezůstane utajeno.
Držím Jacka v náručí a potom pomalu přijdu k Ryanovi. Položím psa do jeho rukou. Jeho suverénní výraz je ten tam. Jeho arogance se zdá také zmizela a zanechala udivený a mírně vyděšený výraz.
“Děkuji ti,” řekne tiše. Ale myslím, že co skutečně myslí je, “už jsem to pochopil.” Poprvé chápe, v jakém světě skutečně žijeme a co to ze mě udělalo za člověka.
Všichni se zdají být příliš v šoku, než aby se pohnuli. Cítím, že nemám na výběr a musím situaci řídit.
“Měli bychom informovat Vůdce,” řeknu a snažím se schovat třes ve svém hlase. “Ten útok nebyl náhodný. Byl plánovaný. To znamená, že mohou přijít další.”
KAPITOLA PÁTÁ
Než dojdeme zpět do tvrze, začne svítat. Před námi uvidím skupinu strážců, kteří se museli vrátit ze stráže před námi, sedí u ohně a bezstarostně si povídají. Když nás uvidí se k nim vyčerpaně přibližovat, začnou si šeptat.
Vysoký a hubený muž s bradkou přijde k nám.
“Co se vám stalo?” řekne s úšklebkem.
“Vniknutí,” vysvětlí Molly.
Mužův výraz se okamžitě změní. “Co tím myslíš?”
“Byli jsme napadeni,” dodá Ryan. “Skupinou šílenců.”
Zbytek skupiny si všimne konverzace. Stoupnou si od svých pozic kolem ohně a přijdou k nám, bedlivě poslouchají, v tváři se jim zobrazí obava.
“Byl někdo zraněn?” zeptá se muž s bradkou.
Ryan zatřese hlavou. “Naštěstí ne. ale nebýt Brooke, mohly by být smrtelné úrazy.”
Nejistě se ošiju, když se ke odvrátí všechna pozornost, cizinci, prohlíží si mou zakrvavělou uniformu. Ale místo aby se mě děsili, jako jiní, kteří mě viděli zabít šílence na stanovišti, dívají se na mě s respektem. Lidé mi začnou gratulovat a poklepávat mi po rameni. Zeke, muž s bradkou, mi zasalutuje.
Nemohu tomu uvěřit. Tolik jsem se obávala toho, že lidé zjistí, že jsem vrah a budou mě hodnotit, a je to docela úleva, když to vše vyplynulo na povrch. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítila tak přijatá.
“Dejte někdo té dívce napít!” řekne Zeke předtím, než dodá, “Obávám se, že nemáme likér, tak doufám, že máš ráda mátový čaj.”
“To zní skvěle,” řeknu, ale stále jsem nastavená na bojové myšlení. “Ale měli bychom to reportovat Vůdci.”
Zeke zatřese hlavou a položí mi ruku na rameno. “Nedělej to. Jen z toho bude paranoidní.”
“Ale…” začnu, ale on mě přeruší.
“Opravdu,” řekne a podá mi mátový čaj. “Vůdce je stále víc a víc izolovaný. Každý rok přijímáme méně přeživších. Abych řekl pravdu, jsem překvapený, že vám vůbec dovolil zůstat. Vyhostili jsme předtím děti, kteří byli mladší než vy. Jestli se dozví, že útok přišel tak rychle po vašem příchodu, pravděpodobně vás za to bude vinit, řekne, že jste je sem přivedli. Takže kdybych byl tebou, nedával bych mu další záminky pro to, aby se zbavoval lidí.”
Horko z čaje se mi vpije do kůže tak jako se mi vpijí do mysli jeho slova. Nenapadlo mě, že ne každý v tvrzi Noix bude souhlasit se způsobem, jakým Vůdce řídí věci. Ale, jako Lesní obyvatelé, které jsem předtím spatřila, zdá se, že ne každý je spokojený se způsobem, jak to zde funguje, s postojem Vůdce k tomu, že nepřijímá lidi zvenčí. Můj dojem z toho, když jsem se s ním setkala v jeho kanceláři toto ráno, byl odpor – nepřijmout lidi zvenčí je stejné jako je odsoudit na smrt. Ale pak jsem se dostala do víru věcí, stala se strážcem, chránila toto vzácné místo, že jsem si dovolila zapomenout, jak krutá je tato politika.
A potom uslyším hlas, kterým mě volá z dáli.
“Brooke!”
To je Bree. Otočím se a uvidím, jak utíká po cestě ke mně, Charlie je jen pár kroků za ní. Neena kráčí nedaleko za nimi spolu s Penelope na vodítku. Některé z dívek a žen z našeho domu jdou vedle ní, chlapci z Benova domu jdou také k ohni.
Bree přiběhne ke mně, vletí mi do náručí, pevně mě obejme. Držím ji blízko.
“Co se stalo?” vykřikne a odtáhne se z mého objetí. “Byla jsi pryč celé hodiny. Měla jsem obavy.”
Usměji se na ni, abych ji ujistila. “Jsem v pořádku.”
“Je Jack v pořádku?” zeptá se Bree, ohne se, aby pohladila pitbulla u Ryanových nohou.
“Je v pořádku,” řekne Ryan Bree, ale jeho oči visí na mě. “Díky Brooke.”
Přes Breeinu shrbenou postavu do mě bodají Ryanovy doutnající oči. Předtím jsem si nebyla jistá, co si o mě myslí, ale nyní jsem. Obdivuje mě. Při té myšlence se mi zatřese žaludek.
“Kde je Ben?” zeptá se Charlie.
Okamžitě pocítím vinu za to, že jsem si dovolila cokoli cítit k Ryanovi. Rozhlédnu se, hledám Bena. Vidím, že sedí sám na lavičce u ohně. Vypadá stejně ztraceně v tvrzi, jako vypadal v lese.
“Támhle je,” řeknu Charliemu. “Nechceš mu donést čaj?”
“Já mu ho přinesu,” řekne Ryan a jeho intenzivní pohled je stále fixovaný na mě.
Znejistím. “Dobře… děkuji.”
Sleduji, jak zmizí do davu, v žaludku mi to vře.
Bree mě chytne za ruku a táhne mě k ohni. Charlie následuje a všichni tři se posadíme vedle Bena. I přes nebezpečí, ve kterém jsme právě byli, jsme stále šťastní, že jsme v tvrzi Noix. Že jsme v teple, oblečení a je o nás pečováno. Že jsme skoro spojenci. Ale Zeke mi do hlavy nasadil brouka. Je to dostatečné, že jsme jenom my v teple, oblečení a je o nás pečováno? Je to v pořádku, mít ustláno na vavřínech, když jiní, nám podobní, umírají v divočině v rukou otrokářů, bio obětí a šílenců?
Ryan se vrátí s dalším mátovým čajem a kuřecí polévkou pro všechny.
“Chceš se k nám přidat?” zeptám se ho.
Chci s ním promluvit o Vůdcově izolacionistickém postavení, o jeho tvrdé politice k nevpouštění přeživších. Ale Ryan vrhne pohled na Bena a já se podívám a vidím, že nás Ben sleduje, jeho výraz je směsicí zlosti a smutku.
“Dnes večer ne,” řekne Ryan. “Měli byste asi strávit nějaký čas spolu.”
Takže to Ryanovi začíná docházet, začíná chápat, že mezi mnou a Benem něco je, nebo aspoň že Ben ke mně něco cítí. Není připraven šlapat Benovi na nohy, když je v tak citlivém stavu a já jsem za jeho ohleduplnost vděčná. Zdá se, že je Ryan něčím víc, než se na první pohled zdá.
Pokývám a sleduji, jak si sedne na lavičku naproti Molly, její rusé vlasy ladí s barvou plamenů.
Polévka je naprosto delikatesní. Horko z misky a od ohně, spolu s čerstvým, zdravým jídlem, mě oživí. Cítím se jako bych vstala z mrtvých, ne pouze fyzicky, ale také psychicky. Celá léta jsem byla nastavená na bojovné myšlení. Léta jsem se cítila naprosto sama. Ale nyní mám kolem sebe lidi, lidi, kteří budou bojovat po mém boku. A je to ten nejlepší pocit na světě.
Pohlédnu na Bree a Charlieho, kteří se šťastně smějí, tak bezstarostně jako Trixie, když jsem ji předtím potkala. Konečně mohou být dětmi. Ale Ben je úplně něco jiného. Zdá se, že je ještě více uzavřený.
“Bene,” řeknu opatrně. “Je všechno v pořádku?”
Pomalu a trochu otřeseně se na mě podívá. “Být se všemi těmi lidmi,” řekne. “Je toho trochu moc.”
Já vím, že to není všechno, ale nechci ho tlačit, aby mluvil, když sám nechce.
Všichni dojí svou polévku.
“Myslím děcka, že byste se teď měli vrátit domů,” řeknu Bree a Charliemu. Oba vypadají vyčerpaně, jako by se snažili zůstat vzhůru a být součástí slavností.
Bree našpulí pusu. “Můžeme zůstat vzhůru trochu déle?”
Zakroutím hlavou. ”Byl to dlouhý den. Ben tě vezme domů.”
Ben se na mě podívá a zamračí se, jako by si myslel, že se ho snažím zbavit, ale já chci, aby se dobře vyspal a zotavil. Ale nehádá se; jen se postaví jako hypnotizovaný a vede Charlieho a Bree zpět domů.
Dívám se za nimi. Ale hned jak jsem sama, cítím se náhle jako bych sem nepatřila, obklopená ostatními strážnými, všichni se smějí a uvolněně vtipkují. Já se usmívám zřídka. Minulost mě neustále straží v myšlenkách jako bouřková mračna, občas se rozjasní, aby vpustili paprsek slunečního svitu. Žádný z těchto lidí nemá uvnitř stejnou temnotu. Měla bych teď pociťovat mír a být šťastná, ale nemohu. Nemohu přihlížet šíleným útokům jako by byly výjimečně a měly být zapomenuty, protože pro mě to byla zase jen poslední bitva v dlouhém, nikdy nekončícím boji proti světu, ve kterém žijeme. A zatímco jsme tento boj vyhráli, někdo na světě jiná skupina dětí prohraje.
Ryan si musel všimnou změny v mé náladě, protože ke mě přijde a natáhne ke mně ruku.
“Pojď,” řekne.
“Kam jdeme?” odpovím a dívám se na jeho napřaženou ruku.
“Na procházku.” Láká mě a pobízí. “No tak,” naléhá.
Nezdá se mi, že bych měla příliš na výběr, takže jeho ruku přijmu a nechám ho, aby mě postavil na nohy.
Kráčíme. Je černočerná tma a hvězdy nad námi září, zatímco se procházíme směrem od světla z ohniště a do areálu.
“Brooke, já vím, že si myslíš, že způsob, jakým tvrz funguje, není férový,” začne.
“Proč to říkáš?” odpovím. “Chápu, proč to tak musí fungovat. Jen si nemyslím, že mi to stačí.”
“Co tím myslíš?” zeptá se.
Odmlčím se, snažím se shromáždit své myšlenky tak, abych je mohla vysvětlit. “Mám na mysli, že musím dělat víc,” začnu opatrně. “Nemohu sama se sebou žít, když vím, že jsou jiní venku a umírají tam. Musím něco udělat. Nemohu být součástí místa, které nedělá víc proto, aby lidem pomohlo. To by ze mě udělalo hypokrita.”
“Znamená to, že chceš odejít?” zeptá se a zamračí.
Odvrátím svou tvář, nejsem si jistá, co skutečně chci. Je pravda, že jsem si začala klást otázky, zda jsem udělala dobré rozhodnutí, že jsem sem přišla. Mohu skutečně nic nedělat poté, co jsem viděla a žít svůj život v míru, když vím, že je tam venku tisíc dalších Rose, které potřebují zachránit, stovka dalších Flo, uvězněných v arénách, tucet dalších Loganů, kteří byli přinuceni hlídat město, které nenávidí? Ale zároveň, jak bych mohla přinutit své přátele a svou sestru zpět ven do toho světa? Nemohla bych. Pokud bych odešla, musela bych odejít sama. A to by znamenalo nechat je zde.
Ryan se jemně dotkne mé ruky. Horko vyzařuje z místa, kde se mě dotkly jeho prsty. “Já nechci, abys odešla, Brooke,” řekne. “Zůstaneš? Kvůli mě?”
Uhnu paží, trochu překvapená tím kontaktem, intenzitou toho, o co mě žádá.
“To nemohu slíbit,” řeknu, nedívám se mu do očí. Ale vím, že to nestačí, že mu dlužím lepší vysvětlení. Zhluboka se nadechnu a potom se otočím a podívám se na něj. “Bree a já jsme v horách léta přežily. Stejně tak Ben a jeho bratr. Venku jsou tisíce dalších dětí, kteří nemají nikoho, kdo by jim pomohl. Je tam tolik dalších přeživších.”
“A ty si myslíš, že je naší zodpovědností být venku a hledat je?” zpochybňuje mě.
“Ty ne?” řeknu a můj tón se stává rozčilenějším. “Cožpak si nemyslíš, že bychom měli pomoci nevinným přeživším války?”
Povzdychnu si, frustrovaná faktem, že Ryan a zbytek lidí v tvrzi Noix nemají vůbec ponětí o tom, jaký je nyní skutečný svět. Není to jejich chyba, že jsou před tím úplně chráněni, ale já si nemohu pomoci a cítím tu nespravedlnost. Jeden šílený útok jimi může otřást až na kost a pro mě to je jen každodenní událost.
Ryan se na mě neochvějně podívá. “Chápu, proč jsi rozčilená. A věř mi, nejsi jediná, kdo takto přemýšlí. Je to zde kontroverzní téma. Ale Vůdce je izolacionista. Věří v to. Dosud nás to udrželo naživu, tak proč by to měl změnit?”
Povzdychne se, když vidí, že se stále mračím.
“Děláme, co můžeme, Brooke. Našli jsme vás, nebo ne? Přijali jsme vás tady.”
“To nestačí,” namítám. “Čtyři děti a jeden pes, kdy jich tam jsou další tisíce. Dívky jsou unášeny pro obchod se sexem. Děti bojují na smrt pro zábavu druhých. Vy jste armáda trénovaných bojovníků. Vy byste s tím mohli něco udělat.”
Jeho ústa se v hrůze zkroutí do strany. Vidím, že ho má slova zasáhla. Ale zároveň vím, že nezmění svůj názor. A proč by měl? Tvrz Noix je ráj pro všechny, kteří v ní žijí. Nikdo nechce dloubat do vosího hnízda nebo riskovat, že to vše ztratí. Bojovat proti bandě šílenců je jedna věc – dobrovolně je vyhledávat je něco úplně jiného.
Ryan ztiší hlas a obezřetně se rozhlédne, jako by přemítal, zda mi má něco říci.
“Jsou zde lidé, kteří chtějí pomoci ostatním mimo tvrz Noix,” řekne. “Je zde dokonce skupina, která se schází a diskutuje o tom.”
“Opravdu?” řeknu a ráda to slyším.
Pokývá.
“Zeke a Molly jsou mezi nimi. Ale nesmíš to nikomu říct. Jediný způsob, jak může Vůdce udržet mír, je udržovat vše, jak je nyní.”
Rozumím potřebu udržovat to v tajnosti, ale mám zájem zjistit více.
“Jaký je jejich plán?” zeptám se. “Co doporučují, aby se udělalo? Přivést přeživší zpět do tvrze Noix?”
Ryan pokrčí rameny.
“Nevím. Nebouří se nebo něco takového. Jen se snaží posílit své řady, aby přiměli Vůdce, že to je to, co lidé chtějí. Pokud jich bude dost, možná je poslechne.”
“Ty si myslíš, že to bude fungovat?” dodám. “Je to typ člověka, který může být přesvědčen?”
Pokrčí rameny.
“Zatím to nezafungovalo,” odpoví Ryan.
Myslím na své setkání s Vůdcem dnes ráno. Ohledně našeho vstupu do tvrze Noix byl tvrdý, ale podařilo se mi ho přesvědčit, aby změnil názor. O Penelope také. Určitě se nechá přesvědčit.
“Ráda bych se s nimi setkala,” řeknu, “s těmi, kteří chtějí hledat přeživší.”
Ryan pokývá. “Vezmi tě na jejich setkání,” řekne. “Jestli to je způsob, jak tě přimět, abys zůstala.” Náhle strčí ruce do kapes a vypadá nesměle.
“Díky,” odpovím, vděčná za temnotu, která ukrývá, že jsem zrudla.
“Brooke,” řekne spěšně, “Vím, že je brzo, ale…chtěl jsem se zeptat, zda bys se mnou nechtěla někdy jít na rande? No, vím, že ‘rande’ pro to není už ten správný výraz, ale co mám na mysli, no...víš, co tím myslím.”