Byl to obrovský příslib a Riley se teď sama cítila malá, slabá a křehká. Doufala, že bude moci slib dodržet.
KAPITOLA TŘETÍ
Žena pořád myslela na chudáka Cody Woodse. Byla si jistá, že je nyní mrtvý. Určitě se o tom dočte v ranních novinách.
I když se těšila ze svého horkého čaje a granoly, byla z čekání na zprávy nevrlá.
Kdy už ty noviny dorazí? říkala si při pohledu na kuchyňské hodiny.
Zdálo se, je poslední dobou nosí stále později. Jistěže by neměla tyto trable s digitální verzí. Ale nechtěla číst zprávy na počítači. Ráda se posadila do pohodlného křesla a užívala si staromódní pocit třímání novin ve svých rukou. Líbil se jí dokonce způsob, jakým svými prsty držela novinový papír.
Ale noviny měly už čtvrt hodiny zpoždění. Jestli to bude takhle pokračovat dál, měla by tam zavolat a stěžovat si. To nedělala ráda. Zanechávalo to vždy pachuť v ústech.
Noviny byly každopádně skutečně jediný způsob, jakým se mohla dozvědět o Codym. Nemohla zrovna zavolat do rehabilitačního centra Signet a zeptat se na něj. To by bylo příliš podezřelé. Kromě toho si tamější zaměstnanci mysleli, že už je v Mexiku se svým manželem a nemá v plánu se vrátit.
Nebo byla spíše v Mexiku Hallie Stilliansová. Připadalo jí trochu smutné, že už nikdy nebude Hallie Stilliansovou. Ten konkrétní pseudonym jí docela přirostl k srdci. Od zaměstnanců rehabilitačního centra Signet bylo milé, že ji během jejího posledního dne v práci překvapili dortem.
Když si na to vzpomněla, usmála se. Dort byl barevně ozdoben sombrery a byl na něm vzkaz:
Buen Viaje, Hallie a Ruperte!
Rupert bylo jméno jejího imaginárního manžela. Bude jí chybět, jak láskyplně o něm mluvila.
Dojedla svou granolu a neustále usrkávala svůj lahodný domácí čaj, vyrobený podle starého rodinného receptu – jiného receptu, než který prozradila Codymu a samozřejmě v něm nebyla zvláštní ingredience, kterou přidala pouze jemu.
Začala si líně prozpěvovat ...
Daleko od domova,
Tak daleko od domova -
Děťátko na míle vzdálené.
Chřadneš a soužíš se
Ze dne na den
Nemůžeš se smát, nemůžeš si hrát.
Jak Cody tu písničku miloval! A stejně tak i ostatní pacienti. A mnoho budoucích pacientů si ji bude stejně tak vychutnávat. Ta myšlenka ji zahřála u srdce.
Vtom uslyšela bouchnutí u dveří. Spěchala je otevřít a podívat se ven. Na studeném schodišti ležely ranní noviny. Třesoucí se vzrušením noviny zvedla a spěchala zpátky do kuchyně, aby je otevřela na straně s oznámením úmrtí.
A opravdu, bylo to tam:
SEATTLE – Cody Woods, 49, ze Seattlu ...
Chvíli se u toho zastavila. To bylo zvláštní. Přísahala by, že jí řekl, že mu bylo padesát. Pak si přečetla zbytek ...
... v nemocnici South Hills, Seattle, Washington; Sutton-Brinks pohřební a kremační služby, Seattle.
To bylo vše. To bylo strohé i na jednoduché oznámení o úmrtí.
Doufala, že se během následujících několika dnů objeví hezké úmrtní oznámení. Ale trochu se obávala, že se možná neobjeví. Kdo by ho koneckonců napsal?
Byl na světě úplně sám, alespoň podle jejích informací. Jedna žena byla mrtvá, jiná ho opustila a jeho dvě děti s ním nemluvily. O nikom jiném se jí moc nezmiňoval – přátelích, příbuzných, spolupracovnících.
Koho to zajímá? říkala si.
Pocítila, jak jí hrdlem stoupá známý, hořký hněv.
Zlost namířená proti všem v životě Cody Woodse, kterým nezáleželo na tom, zda žil nebo zemřel.
Zlost namířená proti usmívajícímu se personálu rehabilitačního centra Signet, který předstíral, že měl rád a že mu bude chybět Hallie Stilliansová.
Hněv na všechny lidi na světě, na jejich lži, tajemství a podlost.
Jak to často dělávala, představovala si, jak letí nad světem na černých křídlech, usmrcuje a ničí všechno zlo.
A všichni byli zlí.
Všichni si zasloužili zemřít.
Dokonce i Cody Woods byl zlý a zasloužil si zemřít.
Protože co to bylo opravdu za člověka, když opustil svět, ve kterém ho nikdo nemiloval?
Jistě to byl strašný muž.
Hrozný a nenávistný.
"Dobře mu tak," zavrčela.
Pak se vymanila ze svého hněvu. Styděla se za to, že takovou věc řekla nahlas. Konec konců to nemyslela vážně. Připomněla si, že necítí nic než lásku a dobrou vůli vůči všem.
Kromě toho bylo skoro načase jít do práce. Dnes bude Judy Brubakerová.
Při pohledu do zrcadla se opatrně ujistila, že je světle hnědá paruka správně urovnána a její měkká ofina přirozeně visí přes čelo. Byla to drahá paruka a nikdo zatím nepřišel na to, že to nejsou její vlastní vlasy. Pod parukou byly blond vlasy Hallie Stilliansové obarvené na tmavě hnědou a upraveny do jiného stylu.
Žádné známky po Hallie nezůstaly, ani v jejím šatníku a ani v jejích manýrech.
Zvedla stylové brýle na čtení a pověsila je na jiskřivý šňůru kolem krku.
Spokojeně se usmála. Bylo chytré investovat do správných doplňků a Judy Brubakerová si zasloužila jen to nejlepší.
Všichni milovali Judy Brubakerovou.
A všichni milovali tu píseň, kterou Judy Brubakerová často zpívala – píseň, kterou zpívala nahlas, když se oblékala do práce ...
Bez vzlyků zkus být,
Stačí dlouze jen snít,
Ukonejšit k spánku se smíš,
Bez vzdechů něco zvíš,
Nech padnout svá víčka,
A domů ve snách odletíš.
Překypovala klidem, který mohla klidně sdílet s celičkým světem. Klid dala i Cody Woodsovi.
A brzy dodá klid někomu dalšímu, kdo ho potřebuje.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley bušilo srdce a plíce ji pálily od těžkého a rychlého dýchání. V hlavě se jí neustále opakovala známá melodie.
"Následuj cestu ze žlutých cihel ..."
Byla unavená a nemohla popadnout dech, ale zároveň si nemohla pomoci a byla rozveselená. Bylo chladné ráno a ona běžela šest mil po venkovní překážkové dráze v Quanticu. Kurz byl přezdíván Cesta ze žlutých cihel.
Začala jí tak říkat americká námořní pěchota, která ji postavila. Mariňáci každou míli označili žlutou cihlou. FBI stážisté, kteří trasu přežili, dostali jako svou odměnu žlutou cihlu.
Riley svou žlutou cihlu vyhrála už před lety. Ale tu a tam si trasu zaběhla znovu, jen aby se ujistila, že na to stále má. Po emocionálním vypětí během posledních pár dní Riley potřebovala fyzickou námahu, aby si pročistila hlavu.
Zatím překonala řadu skličujících překážek a proběhla kolem třech žlutých cihel. Přelezla přes provizorní zdi, vytáhla se přes překážky a proskočila napodobeninami oken. Právě před chvílí se po provaze vyškrábala na kolmou skalní stěnu a teď se spouštěla zase dolů.
Když dopadla na zem, vzhlédla a viděla Lucy Vargasovou, chytrou, mladou agentku, se kterou ráda pracovala a trénovala. Lucy byla ráda, že se dnes ráno stala její tréninkovou partnerkou Riley. Stála na vrcholu skalní stěny, lapala po dechu a shlížela na Riley.
Riley na ni zavolala, "Nemůžeš udržet krok se starým sucharem, jako jsem já, co?"
Lucy se zasmála. "Dávám si načas. Nechci, abys to přeháněla – ne v tvém věku."
"Hele, nedrž se zpátky jen kvůli mě," zakřičela Riley. "Dej tomu všechno, co v tobě je."
Riley bylo čtyřicet, ale nikdy nedopustila, aby ztratila svou fyzičku. Být schopna rychle a tvrdě zasáhnout mohlo být rozhodující při bojuji s lidskými zrůdami. Pouhá fyzická síla zachránila život, včetně jejího vlastního, více než jednou.
I tak nebyla šťastná, když se podívala vpřed a uviděla další překážku – mělkou vodní nádrž s kalnou vodou a s ostnatým drátem, který nad ní visel.
Teď to teprve začne.
Byla dobře oblečená na zimní počasí a měla na sobě nepromokavou bundu. Ale i tak bude po plazení se v bahně mokrá a zmrzlá.
O nic nejde, pomyslela si.
Vrhla se vpřed do bahna. Ledová voda způsobila jejímu tělu pořádný šok. Přesto se přinutila začíst se plazit a přikrčila se ještě víc, když cítila, jak ji ostnatý drát mírně škrábl do zad.
Zavalila ji sžírající otupělost, vyvolaná nežádoucími vzpomínkami.
Riley byla v naprosté tmě ve stísněném prostoru pod domem. Právě unikla z klece, ve které ji držel a trýznil psychopat s propanovou pochodní. Ve tmě ztratila pojem o tom jak dlouho byla už v zajetí.
Ale podařilo se jí násilím otevřít dveře klece a teď se slepě plazila a hledala cestu ven. Nedávno pršelo a bahno pod ní bylo lepkavé, studené a hluboké.
Jak její tělo stále více tuhlo zimou, začalo ji přemáhat hluboké zoufalství. Byla zesláblá z nevyspání a hladu.
Já to nezvládnu, pomyslela si.
Musela se vytlačit takové myšlenky ze své mysli. Musela se plazit dál a hledat. Pokud by se nedostala ven, nakonec by ji zabil – stejně jako zabil jeho další oběti.
"Riley, jsi v pořádku?"
Hlas Lucy vrátil Riley zpět od jejích vzpomínek na jeden z jejích nejdrásavějších případů. Bylo to utrpení, na které nikdy nezapomene, zejména proto, že její dcera se později stal zajatkyní stejného psychopata. Říkala si, zda se vůbec někdy zcela zbaví záblesků vzpomínek.
A osvobodí se April někdy od těch zničujících vzpomínek?
Riley bylo znovu zpátky v současnosti a uvědomila si, že se zasekla před ostnatým drátem. Lucy byla hned za ní, čekala, až tuto překážku dokončí.
"Jsem v pořádku," zavolala Riley. "Promiň, že tě zdržuji."
Přinutila se znovu plazit. Na okraji vody se vyškrábala na nohy a dala dohromady své myšlenky i energii. Pak se vydala zalesněnou stezkou s přesvědčením, že Lucy není daleko za ní. Věděla, že její další úkol bude přelézt přes drsnou visící nákladní síť. Poté na ni čekaly ještě téměř dvě míle a překonání několika opravdu těžkých překážek.
*
Na konci šesti mílové trasy Riley a Lucy klopýtaly ruku v ruce, těžce oddychovaly a smály se a pogratulovaly si ke svému vítězství. Riley byla překvapena, že na ni na konci trasy čeká její dlouholetý partner. Bill Jeffreys byl silný, robustní muž v Rileyně věku.
"Bille!" Riley vykřikla, stále ještě lapající po dechu. "Co tady děláš?"
"Přišel jsem za tebou," řekl. "Řekli mi, že tě najdu tady. Nemohl jsem uvěřit, že jsi do toho šla – a navíc uprostřed zimy! Jsi snad masochistka?"
Riley a Lucy se zasmály.
Lucy řekla: "Možná, že já jsem masochistka. Doufám, že dokážu uběhnout trasu ze žlutých cihel, až budu ve zralém věku, jako je teď Riley."
Riley škádlivě řekla Billovi, "Hele, jsem připravená do toho jít znovu. Chceš se připojit?"
Bill zavrtěl hlavou a zasmál se.
"Ha-ha," řekl. "Svou starou žlutou cihlu mám pořád doma a používám ji jako zarážku ke dveřím. Jedna mi stačí. Přemýšlím ale o tom, že bych se pustil do Zelené cihly. Chceš se připojit?"
Riley se znovu zasmála. Takzvaná "Zelená cihla" byl vtip FBI – ocenění pro někoho, kdo dokázal vykouřit třicet pět cigaret během třiceti pěti po sobě jdoucích nocí.
"To vynechám," řekla.
Billův výraz náhle zvážněl.
"Pracuji na novém případu, Riley," řekl. "A potřebuji, abys na něm pracovala se mnou. Doufám, že proti tomu nic nemáš. Vím, že je to opravdu brzy po našem posledním případu."
Bill měl pravdu. Riley se zdálo, že Orina Rhodese dopadli teprve včera.
"Víš, právě jsem přivezla domů Jilly. Snažím se, aby se dostala do svého nového života. Nové školy ... do všeho nového."
"Jak se jí vede?" Zeptal se Bill.
"Je nevyzpytatelný, ale opravdu se snaží. Je tak šťastná, že může být součástí rodiny. Myslím ale, že bude potřebovat hodně pomoci."
"A April?"
"Je naprosto skvělá. Stále jsem udivena tím, jak ji boj s Rhodesem posílil. A Jilly má už teď moc ráda. "
Po pauze se zeptala, "Na jakém případu pracuješ, Bille?"
Bill se na okamžik odmlčel.
"Jsem na cestě za šéfem, kvůli tomu případu," řekl. "Opravdu potřebuji tvoji pomoc, Riley."
Riley se přímo podívala na jejího přítele a společníka. Jeho výraz vyjadřoval hluboké vyčerpání. Když řekl, že potřebuje její pomoc, pak to myslel doopravdy. Riley přemýšlela, proč asi.
"Nech mě osprchovat se a obléci se do suchého oblečení," řekla. "Hned za tebou přijedu na úřad."
KAPITOLA PÁTÁ
Velitel týmu, Brent Meredith nebyl člověk, který by ztrácel čas s jemnůstkami. Riley to věděla ze své zkušenosti. Takže když po běhu vešla do jeho kanceláře, ani nečekala žádnou běžnou konverzaci – žádné zdvořilé otázky, týkající se zdraví a domova a rodiny. Dokázal být laskavý a vřelý, ale takové chvíle byly vzácné. Dnes se hodlal pustit rovnou do práce a jeho záležitosti byly vždy naléhavé.
Bill už byl na místě. Stále vypadal velice znepokojeně. Doufala, že už se brzy dozví, proč.
Jak Riley se posadila, Meredith se k ní naklonil přes stůl, jeho široká, hranatá, afroamerická tvář byla jako vždy znepokojující.
"Jednu věc po druhé, agentko Paige," řekl.
Riley čekala, až řekne něco dalšího – na něco se zeptá nebo vydá rozkaz. Místo toho se na ni jen upřeně díval.
Riley trvalo jen okamžik, než pochopila, o co Meredithovi jde.
Meredith si dával záležet, aby tu otázku nevyslovil nahlas. Riley si jeho zdrženlivosti vážila. Vrah byl stále na svobodě a jeho jméno bylo Shane Hatcher. Uprchl ze Sing Singu a poslední úkol Riley byl Hatchera zatknout.
To se jí nepodařilo. Ve skutečnosti se o to ani nepokusila a teď dostali Hatcherovo zatčení na starosti jiní agenti FBI. Zatím se jim to nepodařilo.
Shane Hatcher byl kriminálník génius, který se stal během dlouhých let ve vězení uznávaným expertem v kriminologii. Takže ho Riley někdy navštěvovala ve vězení, aby od něj získala radu ohledně svých případů. Znala ho natolik dobře, že si mohla být jistá, že pro společnost nyní nepředstavuje žádné nebezpečí. Hatcher měl podivný ale přísný morální kodex. Co utekl, zabil jednoho člověka – starého nepřítele, který byl sám nebezpečným zločincem. Riley byla přesvědčena, že by nikoho jiného nezabil.
Právě nyní Riley pochopila, že Meredith potřeboval vědět, zda se jí Hatcher znovu ozval. Byl to ostře sledovaný případ a zdálo se, že Hatcher se rychle stává jakousi městskou legendou – slavným géniem zločinu, který je schopný prakticky čehokoliv.
Vážila si Meredithovy rezervovanosti, protože tu otázku nepoložil nahlas. Ale prostá pravda byla, že Riley nevěděla o současných Hatcherových aktivitách nic, a ani o místě jeho pobytu.
"Nic nového není, pane," odpověděla na Meredithovu nevyslovenou otázku.
Meredith přikývl a zdálo se, že se trochu uvolnil.
"Dobrá tedy," řekl Meredith. "Půjdu rovnou k věci. Posílám agenta Jeffreyse do Seattlu na nový případ. Chce vás za partnera. Potřebuji vědět, zda jste k dispozici a pojedete s ním."
Riley potřebovala říci ne. Právě teď toho měla ve svém životě k řešení tolik, že vzít si na starost práci ve vzdáleném městě nyní nepřicházelo v úvahu. Stále se jí občas vracelo PTSD, kterým trpěla od doby, kdy byla v zajetí sadistického zločince. Její dcera, April, trpěla v rukou téhož muže, a nyní měla April své vlastní démony, které musela řešit. A Riley měla teď navíc novou dceru, která si zažila svá vlastní strašná traumata.
Kdyby jen mohla chvíli zůstat stranou a učit několik tříd na akademii, možná by mohla svůj život stabilizovat.
"Já nemůžu," pronesla Riley. "Teď ne."
Otočila se k Billovi.
"Ty víš, co teď řeším," řekla.
"Já vím, jen jsem doufal ..." řekl s prosebným výrazem v očích.
Bylo načase zjistit, oč jde.
"Co je to za případ?" Zeptala se Riley.
"V Seattlu byli otráveni nejméně dva lidé," řekl Meredith. "Zdá se, že jde o sériový případ."
V té chvíli Riley pochopila, proč byl Bill otřesen. Když byl ještě chlapec, byla jeho matka otrávena a zemřela. Riley neznala žádné podrobnosti, ale věděla, že její vražda byla jedním z důvodů, proč se stal agentem FBI. Pronásledovalo ho to celá léta. Tento případ mu otevřel staré rány.
Takže když jí řekl, že ji potřebuje na případu, myslel to vážně.
Meredith pokračoval, "Prozatím víme o dvou obětech – muži a ženě. Možná jsou i další a možná ještě v budoucnosti další přibydou."