Huang vstoupil do kuchyně.
“Nikdo není v domě, ani venku,” řekl Riley. “Moji lidé shromáždili všechny důkazy, které se jim podařilo najít. Říkají, že se skoro nebude čeho chytit. Bude na laborantech, aby z toho něco získali.”
“Toho jsem se obávala,” řekla Riley.
“Vypadá to, že je čas, abychom to pro dnešek zabalili,” řekl Huang. Pak opustil kuchyň, aby předal své poslední příkazy agentům.
Riley se otočila ke své dceři.
“April, dnes večer zůstaneš v domě svého otce.”
Apriliny oči se doširoka otevřely.
“Já tě tady nenechám,” řekla April. “A určitě nechci zůstat u otce.”
“Musíš,” řekla Riley. “Tady bys nemusela být v bezpečí.”
“Ale mami—”
Riley ji přerušila. “April, jsou určité věci, které jsem ti o tomto muži neřekla. Hrozné věci. Budeš ve větším bezpečí u svého otce. Zítra po škole tě vyzvednu.”
Předtím, než mohla April dál protestovat, promluvila Lucy.
“Tvá matka má pravdu, April. Věř mi. Vlastně to můžeš ode mne přijmout jako příkaz. Vyberu pár agentů, kteří tě tam odvezou. Agentko Paige, s vaším dovolením zavolám vašemu bývalému manželovi a řeknu mu, co se děje.”
Riley byla překvapená návrhem Lucy. Byla zároveň potěšená. Téměř s podivením se zdálo, že Lucy chápe, že by to pro ni byl podivný telefonát. Ryan jistě tyto zprávy přijme s větší vážností od kteréhokoli agenta, spíš než od Riley. Lucy si také dobře poradila s April.
Nejen, že si Lucy všimla poškrábaného zámku, také projevila empatii. Empatie byla u agentů Úřadu pro analýzu chování výbornou kvalitou a příliš často vymizela kvůli stresu z práce.
Ta žena je dobrá, pomyslela si Riley.
“Tak pojď,” řekla Lucy April. “Jdeme zavolat tvému otci.”
April probodla Riley pohledem. Ale i tak se zvedla od stolu a následovala Lucy do obývacího pokoje, kde se pustily do telefonátu.
Riley a Bill byli zanecháni u kuchyňského stolu o samotě. I když se zdálo, že už není co dělat, Riley přišlo správné, že tam Bill je. Pracovali spolu roky a vždycky jí přišlo, že jsou pasující pár – oběma bylo čtyřicet, s náznaky šedin v tmavých vlasech. Oba byli své práci oddaní a měli neklidné manželství. Bill měl pevnou postavu i temperament.
“Byl to Peterson,” řekla Riley. “Byl tady.”
Bill nic neřekl. Vypadal nepřesvědčeně.
“Ty mi nevěříš?” řekla Riley. “V posteli jsem měla kamínky. Musel je tam dát. Jinak se tam nemohly dostat.”
Bill zakroutil hlavou.
“Riley, jsem si jistý, že tu skutečně byl narušitel,” řekl. “Tu část sis nevymyslela. Ale Peterson? O tom velmi pochybuji.”
V Riley začala sílit zlost.
“Bille, poslouchej mě. Jednu noc jsem slyšela za dveřmi zarachocení a našla jsem tam kamínky. Marie slyšel, jak někdo házel kamínky na okno její ložnice. Kdo jiný by to mohl být?”
Bill si povzdychl a zakroutil hlavou.
“Riley, jsi unavená,” řekl. “A když jsi unavená a upřeš svou mysl na nějakou myšlenku, je snadné uvěřit čemukoli. To se může stát kdekomu.”
Riley pocítila, jak zápolí se slzami. Za lepších dob by Bill jejímu instinktu bezpochyby věřil. Ale ty doby jsou ty tam. A ona věděla, proč. Před několika dny mu v noci opilá zavolala a navrhla, aby se vzájemnou přitažlivostí něco udělali a pustili se do milostného poměru. Udělala hroznou věc, byla si toho vědoma, a od té doby se nenapila. I tak to poté mezi ní a Billem už nebylo v pořádku.
“Já vím, o co se jedná, Bille,” řekla. “Je to kvůli tomu hloupému telefonátu. Už mi nevěříš.”
Nyní Billův hlas praskal rozčilením.
“Zatraceně, Riley, jen se snažím být realista.”
Riley supěla. “Tak odejdi, Bille.”
“Ale Riley—”
“Věř mi nebo nevěř. Vyber si. Ale právě teď chci, abys odešel.”
S dojmem rezignace Bill vstal od stolu a odešel.
Skrze průchod v kuchyni Riley viděla, že téměř všichni opustili dům, včetně April. Lucy se vrátila do kuchyně.
“Agent Huang tady nechá pár agentů,” řekla. “Budou z auta sledovat dům po zbytek noci. Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad, abyste tu byla vevnitř sama. Ráda tu zůstanu.”
Riley seděla a na chvíli se zamyslela. Co chtěla – a co právě teď potřebovala – bylo, aby někdo uvěřil, že Peterson není mrtev. Pochybovala, že o tom může přesvědčit třeba Lucy. Celá záležitost se zdála být beznadějná.
“Budu v pořádku, Lucy,” řekla Riley.
Lucy pokývala a odešla z kuchyně. Riley slyšela zvuky posledních agentů, kteří opouštěli dům a zavřeli za sebou dveře. Riley vstala a zkontrolovala přední i zadní dveře a ujistila se, že jsou zamčené. Proti zadním dveřím postavila dvě židle. Dostatečně by zarachotili, kdyby se někdo znovu pokusil otevřít zámek.
Potom stála v obývacím pokoji a rozhlédla se. Dům byl podivně jasný, všechna světla byla rozsvícena.
Musím některá z nich zhasnout, pomyslela si.
Ale jak se natáhla po vypínači v obývacím pokoji, prsty jí ztuhly. Nemohla to udělat. Byla paralyzována hrůzou.
Věděla, že si pro ni Peterson znovu přijde.
KAPITOLA 3
Riley na okamžik zaváhala, když vstoupila do budovy Úřadu pro analýzu chování, přemýšlela, jestli je skutečně připravena se dnes s kýmkoli setkat. Nespala celou noc, byla unavená na kost. Pocit děsu, který jí nedal celou noc spát, v ní spouštěl adrenalin, až už žádný nezbyl. Nyní se cítila jen prázdná.
Riley se zhluboka nadechla.
Jediná cesta ven je tudy.
Shromáždila své odhodlání a vkročila do rušného labyrintu agentů FBI, specialistů a podpůrných pracovníků. Jak se proplétala otevřeným prostorem, od počítačů se zvedaly známé tváře. Většina z nich se usmála, když ji spatřila, a někteří jí ukazovali palec nahoru. Riley začala pomalu cítit radost z toho, že se rozhodla sem přijít. Potřebovala něco, co jí povzbudí.
“Dobrá práce s tím Vrahem panenek,” řekl jeden mladý agent.
Riley pár okamžiků trvalo, než pochopila, co tím myslí. Potom si uvědomila, že “Vrah panenek” musí být nová přezdívka pro Dirka Monroe, psychopata, kterého právě dopadla. To jméno dávalo smysl.
Riley si také všimla, že některé z těch tváří se na ni podívaly ostražitěji. Bezpochyby slyšely o incidentu v jejím domě včera v noci, když se za ní hnal celý tým, kvůli jejímu zběsilému volání zálohy. Nespíš přemýšlí o tom, jestli mám v pořádku hlavu, pomyslela si. Podle toho, co věděla, vůbec nikdo další z Úřadu nevěřil tomu, že Peterson stále naživu.
Riley se zastavila u stolu Sama Florese, laboranta s černě orámovanými brýlemi, který byl zabraný do práce na svém počítači.
“Jaké zprávy pro mě máš, Same?” řekla Riley.
Sam odvrátil oči od své obrazovky a podíval se na ni.
“Myslíš o tom vloupání k tobě, že? Právě teď se dívám na první reporty. Obávám se, že toho moc nebude. Laboranti z kamínků nic nedostali – žádné DNA nebo vlákna. Ani žádné otisky prstů.”
Riley znechuceně povzdychla.
“Dej mi vědět, kdyby se něco změnilo,” řekla a poplácala Florese po zádech.
“Nespoléhal bych na to,” řekl Flores.
Riley pokračovala do části, kterou sdíleli profesně starší agenti. Jak procházela kolem kanceláří s malými skleněnými zdmi, viděla, že tu Bill není. Vlastně si oddychla, ale věděla, že dříve nebo později bude muset mezi nimi vyčistit tu podivnou atmosféru.
Když vstoupila do své vlastní urovnané, dobře organizované kanceláře, Riley si okamžitě všimla, že má zprávu na telefonu. Byla od Mika Nevinse, krajského forensního psychiatra, se kterém občas konzultovala případy Úřadu pro analýzu chování. Za ta léta se z něj stal zdroj pozoruhodných názorů a nejen na případy. Mike pomohl Riley s jejím vlastním zápasem s PTSD poté, co ji Peterson uvěznil a týral. Věděla, že volá, aby se zeptal, jak se jí daří, jak to často dělával.
Chystala se mu zavolat zpátky, když se ve dveřích objevila široká postava zvláštního agenta Brenta Mereditha. Černé, hranaté rysy velitele jednotky prozrazovaly jeho tvrdou osobnost, která neuznávala žádné hlouposti. Když ho Riley spatřila, pocítila úlevu, jeho přítomnost ji vždycky uklidnila.
“Vítejte zpátky, agentko Paige,” řekl.
Riley vstala, aby mu podala ruku. “Děkuji, agente Meredith.”
“Slyšel jsem, že jste měla včera v noci další malé dobrodružství. Doufám, že jste v pořádku.”
“Jsem v pořádku, děkuji.”
Meredith se na ni podíval se vřelým zájmem a Riley věděla, že se snaží zhodnotit její připravenost k práci.
“Chtěla byste se ke mně přidat a dát si kávu v odpočinkové místnosti?” zeptal se.
“Děkuji, ale mám tu nějaké složky, které si opravdu potřebuji prohlédnout. Někdy jindy.”
Meredith pokýval a nic neřekl. Riley věděla, že čeká, až ona promluví. Bezpochyby také slyšel o tom, že věří, že tím vetřelcem je Peterson. Dával jí šanci na to vyjádřit svůj názor. Ale ona si byla jistá, že Meredith s ní na Petersonovi neshodne o moc víc, než kdokoli jiný.
“No, tak já půjdu,” řekl. “Dejte mi vědět, až se budete chtít sejít u kávy nebo u oběda.”
“To udělám.”
Meredith se zarazil a otočil se zpět k Riley.
Pomalu a obezřetně řekl, “Dávejte pozor, agentko Paige.”
Riley v těch slovech zaznamenala velký význam. Nebylo to tak dlouho, kdy ji jeden vysoce postavený člověk z Úřadu suspendoval kvůli neposlušnosti. Byla dosazena zpět do funkce, al její pozice mohla být stále nejistá. Riley vycítila, že jí Meredith dává přátelské varováni. Nechtěl, aby udělala něco, co by ji ohrozilo. A vyvolat kvůli Petersonovi velký rozruch by mohlo způsobit problémy těm, kteří ten případ prohlásili za uzavřený.
Hned jak byla Riley o samotě, šla ke své skříni se složkami a vytáhla silnou složku o Petersonově případu. Rozevřela ji na svém stole a procházela si ji, osvěžovala si paměť o svém nepříteli. Nenašla toho mnoho, co by mohlo být užitečné.
Pravdou bylo, že ten muž zůstával záhadou. O jeho existenci neexistovaly žádné záznamy, dokud ho Bill a Riley konečně nevystopovali. Peterson nejspíš ani není jeho pravé jméno a objevili několik různých jmen, která s ním údajně měla spojitost.
Jak si Riley prohlížela soubor, narazila na fotografie jeho obětí – ženy, které byly nalezeny v mělkých hrobech. Všechny utrpěly jizvy z popálení a příčinou smrti bylo manuální zardoušení. Riley se zachvěla při vzpomínce na velké, silné ruce, které ji chytily a uvěznily ji do klece jako zvíře.
Nikdo nevěděl, kolik žen zabil. Možná, že se najde ještě mnoho dalších těl. A dokud Marie a Riley neupadly v zajetí a nezačaly o tom vyprávět, nikdo neměl ponětí o tom, jak rád trýznil ženy ve tmě s propanovou pochodní. A nikdo jiný nebyl připraven věřit, že Peterson je stále naživu.
Z celé té věci byla opravdu sklíčená. Riley byla známá svou schopností dostat se do mysli vrahů – schopností, která ji někdy děsila. I tak se jí ale nikdy nepodařilo dostat se do Petersonovy mysli. A právě teď měla pocit, že mu rozumím ještě méně.
Nikdy Riley nepřipadal jako organizovaný psychopat. To, že nechával své oběti v mělkých hrobech, naznačovalo pravý opak. Nebyl žádný perfekcionista. I tak byl ale úzkostlivě pečlivý, aby za sebou nezanechal žádné stopy. Ten muž byl skutečně paradoxní.
Vzpomněla si na něco, co jí Marie řekla krátce před její sebevraždou …
“Možná je jako duch, Riley. Možná to je to, co se stalo, když jsi ho vyhodila do povětří. Zabila jsi jeho tělo, ale nezabila jsi jeho ďábla.”
On nebyl duch a Riley si toho byla vědoma. Byla si jistá – jistější, než kdy předtím – že je tam venku a že ona je jeho dalším cílem. I tak by podle ní klidně mohl být duchem. Kromě ní nikdo další nevěřil, že vůbec existuje.
“Kde jsi, ty bastarde?” zašeptala nahlas.
Nevěděla to a neměla možnost to zjistit. Čelila naprosto problematické situaci. Neměla na výběr a pro teď musela celou věc nechat být. Zavřela složku a vrátila ji zpět na své místo do kartotéky.
Pak zazvonil její telefon v kanceláři. Viděla, že volání přichází přes linku, sdílenou všemi zvláštními agenty. Byla to linka, kterou telefonní ústředna Úřadu pro analýzu chování používala pro přesměrování náležitých telefonátů agentům. Pravidlem bylo, že agent, který na takový telefonát odpověděl jako první, dostal daný případ.
Riley se rozhlédla po ostatních kancelářích. Zdálo se, že tu momentálně nikdo jiný není. Všichni ostatní agenti měli buďto pauzu nebo pracovali na jiných případech. Riley zvedla telefon.
“Zvláštní agentka Riley Paige. Jak vám mohu pomoci?”
Hlas na lince zněl vystresovaně.
“Agentko Paige, toto je Raymond Alford, velitel Policie v Reedsportu, New York. Máme tu skutečný problém. Můžeme si zavolat přes video? Myslím, že bych to mohl lépe vysvětlit. A máme nějaké obrázky, které byste měla raději vidět.”
Rileyna zvědavost byla podrážděna. “Jistě,” řekla. Dala Alfordovi své kontaktní údaje. Za pár okamžiků s ním hovořila tváří v tvář. Byl to útlý, plešatící muž, který se zdál být v dost zralém věku. V tento okamžik měl nervózní a unavený výraz.
“Včera v noci jsme měli vraždu,” řekl jí Alford. “Opravdu ošklivou. Ukážu vám to.”
Na Rileyně obrazovce se ukázala fotografie. Na ní bylo něco, co vypadalo jako ženské tělo, které viselo na řetězu nad železniční tratí. Tělo bylo zabalené do četných řetězů a zdálo se být podivně oděno.
“Co to má oběť na sobě?” zeptala se Riley.
“Svěrací kazajku,” řekl Alford.
Riley byla v úžasu. Podívala se na fotografii zblízka a viděla, že to je pravda. Pak obrázek zmizel a Riley se znovu ocitla tváří v tvář Alfordovi.
“Veliteli Alforde, chápu vaše znepokojení. Ale proč si myslíte, že to je případ pro Úřad pro analýzu chování?”
“Protože stejná věc se zde přihodila nedaleko odtud před pěti lety,” řekl Alford.
Objevil se obrázek těla jiné ženy. Ona byla také celá svázaná řetězy a zavázaná do svěrací kazajky.
“Tenkrát to byla pracovnice ve vězení na částečný úvazek, Marla Blainey. Styl práce byl identický – vyjma toho, že byla zanechaná na břehu řeky, nebyla pověšená.”
Alfordův obličej se znovu zobrazil.
“Tentokrát to byla Rosemary Pickens, místní zdravotní sestra,” řekl. “Nikdo si nedokáže představit motiv ani pro jednu z žen. Obě byly oblíbené.”
Alford se vyčerpaně sesunul a zakroutil hlavou.
“Agentko Paige, moji lidé i já jsme opravdu na pokraji našich sil. Tato nová vražda musí být sériová nebo zkopírovaná. Problém je, že žádná z nich nedává smysl. V Reedsportu nemíváme takové problémy. Toto je jen malé městečko na řece Hudsonu, s přibližně sedmi tisíci obyvateli. Někdy musíme rozseknout bitku nebo vylovit z řeky turistu. To je to nejhorší, co se tu většinou stane.”
Riley o tom přemýšlela. Toto skutečně vypadalo jako případ pro Úřad pro analýzu chování. Skutečně musí spojit Alforda přímo s Meredithem.
Ale Riley se podívala směrem ke kanceláři Mereditha a viděla, že se ještě nevrátil. Bude ho na to muset upozornit později. Zatím by možná mohla trochu pomoci.
“Jaké byly příčiny smrti?” zeptala se.
“Podřezaný krk u obou.”
Riley se snažila zakrýt své překvapení. Škrcení a přímočarý silný úder byly mnohem častější, než podříznutí.
Zdálo se, že toto je velmi neobvyklý vrah. I tak to byl druh psychopata, kterého Riley dobře znala. Specializovala se na takové případy. Zdálo se, že je škoda, že tomuto nebude moci věnovat své schopnosti. Kvůli svému nedávnému traumatu tento případ nedostane.
“Sundali jste to tělo?” zeptala se Riley.
“Ještě ne,” řekl Alford. “Ještě tam stále visí.”
“Tak to nedělejte. Pro teď ho tam nechte. Počkejte, dokud nedorazí naši agenti.”
Zdálo se, že Alford nevypadá potěšeně.
“Agentko Paige, to bude složité. Je přímo vedle železniční trati a je vidět z řeky. A město nepotřebuje takový druh publicity. Je na mě vyvíjen velký tlak, abych ho sundal dolů.”
“Nechte ho,” řekla Riley. “Vím, že to není těžké, ale je to důležité. Nebude to trvat dlouho. Naši agenti tam budou dnes odpoledne.”
Alford pokýval v tichém souhlasu.