Posedlost - Блейк Пирс 5 стр.


Jak vjížděli do města, Riley viděla několik vozů a na malé hlavní ulici byl personál z televizních novin. Nad městem kroužila helikoptéra s logem televizní stanice.

Boyden jel k zátarase, kde se shromáždila malá skupinka reportérů. Strážník zamával na auto, aby projelo. Za pár okamžiků Boyden zastavil podél úseku železniční tratě. Tady bylo tělo, viselo na elektrickém sloupu. Několik uniformovaných policistů postávalo pár yardů od něj.

Jak Riley vystoupila z auta, poznala velitele Raymonda Alforda, který k ní klusal. Nevypadal vůbec spokojeně.

“Doufám, že máte sakra dobrý důvod, nechat to tělo tady takhle viset,” řekl. “Potýkáme se tady s noční můrou. Starosta vyhrožuje, že mi odejme odznak.”

Riley a Lucy ho následovaly k tělu. V pozdně odpoledním slunci vypadalo ještě podivnější, než na fotkách, které si Riley prohlížela na svém počítači. Řetězy z nerezové oceli se ve světle třpytily.

“Věřím, že jste dali kolem místa činu pásku,” řekla Riley Alfordovi.

“Udělali jsme to jak nejlépe to šlo,” řekl Alford. “Odřízli jsme oblast páskou co nejdále to šlo, aby na tělo nikdo neviděl, vyjma pohledu z řeky. Odklonily jsme vlaky, aby město objížděly. Zpomaluje je to a dělá to neplechu v jízdních řádech. Nejspíš z toho televizní kanál Albany zjistil, že se něco děje. Je jisté, že se o tom nedozvěděli od mých lidí.”

Jak Alford hovořil, jeho hlas byl přehlušen televizní helikoptérou, která jim kroužila přímo nad hlavou. Vzdal to a nedořekl, co chtěl. Riley mu ze rtů odezírala nadávky, zatímco se díval na letoun. Bez toho, aniž by se vznesla, helikoptéra zakroužila a letěla pryč. Pilot měl zřejmě v úmyslu se tudy obloukem znovu vrátit.

Alford vytáhl svůj mobilní telefon. Jak mu někdo odpověděl, zakřičel, “Já jsem vám říkal, abyste ten zatracený vrtulník drželi stranou. Řekněte hned svému pilotovi, aby se s tou věcí vznesl nad pět set stop. To je zákon.”

Z Alfordova výrazu Riley hádala, že osoba na druhém konci mu odporuje.

Alford nakonec řekl, “Jestli odtud okamžitě toho ptáka nedostanete, vašim reportérům bude odepřen přístup na konferenci, kterou dnes odpoledne pořádám.”

Jeho tvář se trochu uvolnila. Podíval se vzhůru a čekal. A skutečně, za okamžik se helikoptéra vznesla do rozumné výšky. Hluk jejích motorů stále zaplavoval okolí hlasitým a nepřetržitým hučením.

“Bože, doufám, že se tu neobjeví další,” zabručel Alford. “Možná, až tělo odřízneme, nebude je tu tolik věcí přitahovat.

I tak tu je, z krátkodobého hlediska, něco pozitivního. Hotely a penziony mají extra výdělek. A také restaurace – reportéři musí jíst. Ale z dlouhodobého hlediska? Bylo by špatné, kdyby to od Reedsportu odradilo turisty.”

“Odvedli jste dobrou práci, že jste je udrželi stranou od místa činu,” řekla Riley.

“Hádám, že to něco znamená,” řekl Alford. “Pojďte, ať to máme za sebou.”

Alford vedl Riley a Lucy blíž k visícímu tělu. Tělo bylo zadrženo provizorním postrojem ze řetězů, který byl kolem něj obmotán kolem dokola. Postroj byl upevněný k těžkému provazu, který byl provlečen ocelovou kladou, která byla připevněná k vysokému křižujícímu trámu. Zbytek provazu byl spuštěn k zemi v prudkém úhlu.

Riley nyní viděla obličej té ženy. Podoba s Marie s ní znovu otřásla jako elektrický šok – poté, co se oběsila, se ve výrazu její přítelkyně zračila stejná tichá bolest a stejné utrpení. Vypoulené oči a řetěz, kterým měla zacpaná ústa, činili ten pohled ještě více zneklidňujícím.

Riley se podívala na svou novou partnerku, aby viděla, jak zareaguje. Byla trochu překvapená, když viděla, že si Lucy už začala psát poznámky.

“Je to vaše první vražda?” zeptala se jí Riley.

Lucy jen pokývala, zatímco si dělala zápisky a pozorovala. Riley si pomyslela, že pohled na tělo zvládá neskutečně dobře. Mnoho zelenáčů by v tento okamžik zvracelo do křoví.

Alford, na druhou stranu, vypadal, že mu je jednoznačně zle. Dokonce i po tolika hodinách si na to ještě nezvykl. Riley pro jeho vlastní dobro doufala, že si na to nebude muset nikdy zvyknout.

“Ještě tu není takový zápach,” řekl Alford.

“Ještě ne,” řekla Riley. “Je ještě ve fázi autolýzy, z velké většiny se rozkládají vnitřní buňky. Není dost velké horko na to, aby se proces hnití urychlil. Tělo se ještě nezačalo rozkládat zevnitř. V ten okamžik začne být zápach skutečně zlý.”

Alford při tomto druhu konverzace vypadal stále bledší a bledší.

“A co posmrtná ztuhlost?” zeptala se Lucy.

“Jsem si jistá, že je v plné posmrtné ztuhlosti,” řekla Riley. “Pravděpodobně ještě bude přinejmenším dvanáct hodin.”

Lucy stále ještě nevypadala ani trochu vyvedená z konceptu. Jen si dělala další poznámky.

“Přišli jste na to, jak ji vrah tam nahoru dostal?” zeptala se Lucy Alforda.

“Máme docela dobrou představu,” řekl Alford. “Vyšplhal nahoru a upevnil na místo kladku. Potom tělo vyzvedl. Můžete vidět, jak je připevněno.”

Alford ukázal na svazek železných závaží, která ležela vedle trati. Provaz byl upevněný skrze otvory v závaží, pečlivě uvázán, aby se neuvolnil. Závaží byla stejného typu, jaká je možné najít v posilovacích strojích v posilovně.

Lucy se sehnula a podívala se na závaží zblízka.

“Je tady téměř dost závaží na vyvážení celého těla,” řekla Lucy. “Je divné, že s sebou táhl všechny tyto těžké věci. Jeden by si pomyslel, že mohl jednoduše uvázat provaz přímo ke sloupu.”

“Co vám to naznačuje?” zeptala se Riley.

Lucy se na okamžik zamyslela.

“Že je malý a ne příliš silný,” řekla Lucy. “Kladka mu nestačila. Potřeboval si pomoci závažím.”

“Velmi správně,” řekla Riley. Potom ukázala na protější stranu trati. Auty částečně vyjeté koleje na zemi se v krátkém úseku odklonily od nedalekého chodníku. “A můžete si všimnout, že svým vozidlem přijel hodně blízko. Musel. Sám tělo nemohl dotáhnout daleko.”

Riley si prohlédla zem u elektrického sloupu a našla tam ostré důlky.

“Vypadá to, že použil žebřík,” řekla.

“Jo a my jsme ten žebřík našli,” řekl Alford. “Pojďte, ukážu vám ho.”

Alford vedl Riley a Lucy přes koleje z vroubkované oceli do omšelého skladiště. Z petlice na dveřích visel rozbitý zámek.

“Můžete vidět, jak se sem vloupal,” řekl Alford. “Bylo to dost snadné. Stačily k tomu kleště. Toto skladiště není moc používané, jen jako dlouhodobý úložný prostor, takže není moc zabezpečené.”

Alford otevřel dveře a zapnul zářivá světla nad hlavou. Prostory byly skutečně povětšinu prázdné, vyjma několika přepravek, hemžících se pavučinami. Alford ukázal na vysoký žebřík, který se opíral o zeď vedle dveří.

“Tady je ten žebřík,” řekl. “V jeho nohách jsme našli čerstvou zeminu. Pravděpodobně patří sem a vrah o něm věděl. Vpáčil se dovnitř, vytáhl ho ven a vyšplhal po něm, aby upevnil kladku. Jak dostal tělo, kam potřeboval, odtáhl žebřík zpátky. Potom odjel.”

“Možná kladku získal také ze skladiště,” navrhla Lucy.

“V noci je předek skladiště osvětlen,” řekl Alford. “Takže je chytrý a vsadím se, že je taky dost rychlý, i když není příliš silný.”

V ten okamžik venku zazněl ostrý, hlasitý, praskavý zvuk.

“Co to k čertu?” vykřikl Alford.

Riley okamžitě věděla, že to byl výstřel.

KAPITOLA 9

Alford vyndal svou zbraň a vyrazil ze skladu. Riley a Lucy následovaly s rukami na svých zbraních. Venku se něco vznášelo dokola kolem sloupu, na kterém viselo tělo. Vytrvale to bzučelo.

Mladý strážník Boyden měl připravenou pistoli. Právě na malý dron, který kroužil kolem těla, vystřelil a chystal se to udělat znovu.

“Boydene, dejte tu zatracenou zbraň pryč!” vykřikl Alford. Svou vlastní zbraň zasunul do pouzdra.

Boyden se překvapeně otočil na Alforda. Právě, když dal svou zbraň stranou, dron vystoupal výš a odletěl.

Velitel zuřil.

“Co k čertu myslíte, že děláte, střílet takhle zbraní?” zavrčel na Boydena.

“Chráním místo činu,” řekl Boyden. “Je to nejspíš nějaký blogger, který si dělá fotky.”

“Nejspíš,” řekl Alford. “A mně se to nelíbí o moc víc, než vám. Ale je nelegální sestřelit je. Kromě toho je tato oblast obydlená. Měl byste to vědět.”

Boyden provinile svěsil hlavu.

“Promiňte, pane,” řekl.

Alford se otočil k Riley.

“Drony, k čertu!” řekl. “Nesnáším dvacáté první století. Agentko Paige, prosím, řekněte mi, že už můžeme to tělo sundat.”

“Máte víc fotek, než ty, co jsem viděla?” zeptala se Riley.

“Spoustu s každičkým detailem,” řekl Alford. “Můžete se na ně podívat v mé kanceláři.”

Riley pokývala. “Viděla jsem tu, co jsem potřebovala. A vy jste udělal dobrou práci, že jste udržel místo činu pod kontrolou. Můžete ji odříznout.”

Alford řekl Boydenovi, “Zavolejte krajského koronera. Řekněte mu, že už si může přestat hrát s prstíky.”

“Rozumím, veliteli,” řekl Boyden a vytáhl svůj mobil.

“Pojďte,” řekl Alford Riley a Lucy. Vedl je ke svému policejnímu vozu. Když nastoupili a byli na cestě, policista nasměřoval gestem přes zábranu na hlavní silnici.

Riley si bedlivě všímala trasy. Vrah přijel svým vozidlem tam i odjel zpět stejnou trasou, jakou použili Boyden a Alford. Mezi skladištěm a železniční tratí nevedla do oblasti jiná cesta. Zdálo se pravděpodobné, že někdo viděl vrahovo vozidlo, i když jim to nemuselo připadat neobvyklé.

Policejní oddělení Reedsportu nebylo nic víc než průčelí obchodu přímo na hlavní silnici ve městě. Alford, Riley a Lucy vešli dovnitř a posadili se v kanceláři velitele.

Alford na svůj stůl položil štos složek.

“Tady je vše, co máme,” řekl. “Kompletní složka o starém případu před pěti lety a všechno, co doposud máme o včerejší vraždě.”

Riley a Lucy se každá chopila složky a začaly si je prohlížet. Rileynu pozornost upoutaly fotografie prvního případu.

Obě ženy byly přibližně stejně staré. První pracovala ve věznici, což pro ni představilo určité riziko případného šikanování. Ale ta druhá byla klasifikována jako oběť s nízkým rizikem. A neexistovaly žádné informace o tom, že by ani jedna z nich často navštěvovala bary nebo jiná místa, na kterých by byly obzvláště zranitelné. V obou případech je ti, kteří ženy znali, popsali jako přátelské, nápomocné a konvenční. A přesto tu musel být faktor, který vraha právě k těmto ženám přilákal.

“Udělali jste nějaký pokrok ve vraždě Marly Blainey?” zeptala se Riley Alforda.

“Byla v soudní pravomoci policie v Eubanksu. Kapitána Lawsona. Ale já jsem s ním na ní pracoval. Nenašli jsme nic užitečného. Řetězy byly obyčejné. Vrah je mohl koupit v kterémkoli železářství.”

Lucy se naklonila k Riley, aby si prohlédla stejné fotky.

“I tak jich koupil hodně,” řekla Lucy. “Člověk by si myslel, že by si nějaký úředník všiml, že si jich někdo koupil tolik.”

Alford souhlasně pokýval.

“Jo, to jsme si tenkrát mysleli. Ale kontaktovali jsme všechna železářství kolem. Žádný úředník si žádného takového neobvyklého prodeje nevšiml. Musel si jich koupil vždycky jen pár, tady a tam, aniž by přilákal nějakou pozornost. Když se dostal k vraždě, měl po ruce velkou hromadu. Možná ji ještě má.”

Riley se podívala zblízka na svěrací kazajku, kterou měla žena na sobě. Vypadala identicky jako ta, která svírala oběť z předchozí noci.

“A co ta svěrací kazajka?” zeptala se Riley.

Alford pokrčil rameny. “Člověk by si myslel, že něco takového bude snadné vystopovat. Ale nic jsme nezjistili. V psychiatrických nemocnicích se běžně vydává. Zkontrolovali jsme všechny nemocnice ve státě, včetně jedné, která je hodně blízko. Nikdo si nevšiml, že by nějaké svěrací kazajky chyběly nebo byly ukradeny.” Nastalo ticho, zatímco Riley a Lucy pokračovali v prohlížení reportů a fotek. Těla byla zanechána deset mil od sebe. To indikovalo, že vrah pravděpodobně nežil daleko. Ale tělo první ženy bylo bez ceremonií odhozeno na břehu řeky. Během pěti let, které ty dvě vraždy dělily, se vrahovo chování určitým způsobem změnilo.

“Tak co si o tomhle chlápkovi myslíte?” zeptal se Alford. “Proč zrovna svěrací kazajka a řetězy? Nezdá se to být přehnané?”

Riley se na chvíli zamyslela.

“Ne v jeho mysli,” řekla. “Jedná se o sílu. Oběti chce omezit ne fyzicky, ale symbolicky. Nejde o praktičnost. Jde o to, obrat oběť o moc. Vrah to chce jednoznačně vyjádřit.”

“Ale proč ženy?” zeptala se Lucy. “Jestli chce obrat oběti o moc, nebylo by to s muži dramatičtější?”

“To je dobrá otázka,” odpověděla Riley. Vzpomněla si na místo činu – jak bylo tělo pečlivě vyváženo.

“Ale nezapomeňte, že není silný,” řekla Riley. “Možná to bude částečně o výběru snadnějších cílů. Ženy středního věku, jakou jsou tyto, pravděpodobně tolik nebudou bojovat. Ale také pravděpodobně v jeho mysli něco představují. Nebyly vybrány jako jednotlivci, ale jako ženy – ať už pro něj ženy představují cokoli.”

Alford cynicky zamručel.

“Takže říkáte, že to nebylo nic osobního,” řekl. “Že tyto ženy neudělaly nic, kvůli čemu byly polapeny a zabity. Že si vrah dokonce ani nemyslel, že si to zasloužily.”

“Tak to často chodí,” řekla Riley. “V mém posledním případě byl vrah zaměřený na ženy, které si koupily panenky. Nezáleželo mu na tom, kým byly. Vše, na čem mu záleželo bylo, že je viděl koupit si panenku.”

Nastalo znovu ticho. Alford se podíval na hodinky.

“Asi za půl hodiny mám tiskovou konferenci,” řekl. “Je tu ještě něco, o čem si předtím musíme promluvit?”

Riley řekla, “No, čím dříve budu moci provést s agentkou Vargasovou pohovor s nejbližší rodinou oběti, tím lépe. Dnes večer, pokud to je možné.”

Alford se zamyšleně zamračil.

“Myslím, že ne,” řekl. “Její manžel zemřel mlady, asi před patnácti lety. Má jen pár dospělých dětí, syna a dceru, oba mají své rodiny. Bydlí přímo ve městě. Moji lidé s nimi celý den prováděli pohovory. Jsou opravdu unavení a zničení. Dejme jim čas do zítra předtím, než si tím zase budou muset projít.”

Riley viděla, že Lucy se chystá něco namítnout, ale tichým gestem ji zastavila. Bylo od Lucy chytré, že si s rodinou chtěla okamžitě pohovořit. Ale Riley si byla také vědoma, že je lepší si místní policii nerozhárat, obzvláště pokud se jevili tak kompetentní, jako Alford a jeho tým.

“Chápu,” řekla Riley. “Pokusme se o zítřejší ráno. A co rodina první oběti?”

“Myslím, že v Eubanksu by mohli být ještě nějací příbuzní,” řekl Alford. “Podívám se na to. Jen nic neuspěchejme. Koneckonců, vrah nemá vůbec naspěch. Jeho poslední vražda byla před pěti lety a nemá sklony k tomu, aby znovu brzy jednal. Dejme si na čas, abychom udělali věci správně.”

Alford vstal ze židle.

“Měl bych se připravit na tu tiskovou konferenci,” řekl. “Chcete se jí zúčastnit? Máte připravené nějaké prohlášení?”

Riley se nad tím zamyslela.

“Ne, myslím, že ne,” řekla. “Bude lepší, když se FBI prozatím bude udržovat v pozadí. Nechceme, aby si vrah myslel, že se mu dostává moc pozornosti. Je pravděpodobnější, že se ukáže, když si nebude myslet, že se mu dostává tolik pozornosti, kolik si zaslouží. Právě teď bude nejlepší, když budete vy ten obličej, který lidi spatří.”

“Dobře tedy, tak si můžete udělat pohodlí,” řekl Alford. “Rezervoval jsem pro vás pokoje v místním penzionu. Venku je také auto, které vám je k dispozici.”

Přisunul přes stůl k Riley rezervační formulář a klíče. S Lucy opustily stanici.

*

Později večer Riley seděla na sedadle v arkýřovém okně a dívala se na hlavní ulici v Reedsportu. Padl soumrak a začínala se rozsvěcovat pouliční světla. Noční vzduch byl teplý a příjemný a vše bylo potichu, na dohled nebyli žádní reportéři.

Alford rezervoval pro Riley a Lucy dva rozkošné pokoje v druhém poschodí penzionu. Žena, která to místo vlastnila, servírovala vynikající večeři. Pak Riley s Lucy strávily asi hodinu v hlavní místnosti v přízemí plánováním na zítra.

Назад Дальше