Je to úleva? Zamýšlela se Riley.
Ano, to je možná ono.
Z obřadu a recepce měla tak bizarní a neskutečný pocit, že v ní rozdmychali konfliktní myšlenky a vlny emocí.
Mít namířeno do Meredithovy kanceláře bylo známé, pohodlné .. a bylo to něco jako únik.
Ale únik vstříc čemu?
Nepochybně do známého světa krutosti a zla.
Riley cítila, jak jí mrazí v zádech.
Co to o ní říkal, že jí je pohodlněji v přítomnosti krutosti a zla, než na oslavě a při vychvalování?
Nechtěla toto téma neustále rozbírat a snažila se cestou setřást nervozitu. Ale moc se jí to nedařilo.
Zdálo se, že se v těchto dnech cítí ve své vlastní kůži méně pohodlně.
Když Riley, Bill a Lucy došli do velké kanceláře Mereditha, velitel stál vedle svého pracovního stolu.
Byl tam i někdo další – mladá afroamerická žena s krátkými rovnými vlasy a velkýma, intenzivníma očima. Když spatřila Riley a její společníky, vstala.
Meredith řekl, "Agenti Paige, Jeffreys a Vargasová, rád bych vás seznámil se zvláštní agentkou Jennifer Rostonovou."
Riley si prohlédla ženu, se kterou hovořila po k telefonu vzápětí po vyřešení případu Zápalkového vraha. Jennifer Rostonová nebyla vysoká, ale vypadala atleticky a docela schopně. Výraz na její tváři byl výraz ženy, která si byla jistá vlastními schopnostmi.
Rostonová si s každým potřásla rukou.
"Hodně jsem toho o vás slyšela," řekla jí Lucy.
"Zlomila jste několik rekordů Akademie," řekl Bill.
Riley o agentce Rostonové také slyšela veliké věci. Už měla skvělou reputaci a získala několik vynikajících vyznamenání.
"Jsem tak poctěna, že se s vámi všemi setkávám," řekla Rostonová s upřímným úsměvem. Pak, pohlížejíc Riley přímo do očí, dodala, "Obzvlášť s vámi, agentko Paige. Je skvělé setkat se s vámi tváří v tvář."
Riley se cítila poctěna. Také cítila mírné, neustále se ozývající obavy.
Jak se všichni vydali k židlím a posadili se, Riley se zamýšlela, co tu dnes Rostonová dělá. Přiřadí jí Meredith případ ve spolupráci s Riley a jejími dvěma kolegy?
Při tom pomyšlení začala být Riley trochu nesvá. Ona, Bill a Lucy si vytvořili vynikající vztah, bezproblémový pracovní vztah. Narušil by jej nový přírůstek do jejich malého týmu, i když třeba jen dočasný?
Meredith na její otázky odpověděl. "Chtěl jsem vás tři seznámit s agentkou Rostonovou, protože jsem ji přiřadil k práci na případu Shana Hatchera. Ten bastard byl na svobodě už moc dlouho. Ústředí se rozhodlo udělat z něj prioritu. Je to čas přivést ho sem a potřebujeme k tomuto konkrétnímu případu přiřadit pár nových očí."
Uvnitř Riley to nervozitou trochu zaškubalo.
Už věděla, že Rostonová pracuje na Hatcherově případu. Ve skutečnosti to už telefonicky projednaly. Rostonová požádala o přístup k počítačovým souborům o Shanu Hatcherovi v Quanticu a Riley jí tento přístup zprostředkovala.
Ale co se děje v tento okamžik?
Meredith je určitě nesezval všechny dohromady, aby pracovali na Hatcherově případu. Nebyla si jistá tím, kolik toho Meredith skutečně ví o jejím vlastním vztahu s Hatcherem. Byla by zatčena, kdyby si byl její šéf plně vědom, že nechala uprchlého vraha, aby jí pomáhal.
Moc dobře věděla, Hatcher se pravděpodobně skrývá v horách v chatě, kterou zdědila od svého otce – pobývá tam s Rileyným plným vědomím a souhlasem.
Jak by mohla třeba jen předstírat, že se jej snaží předvést před soud?
Bill se zeptal Rostonové, "Jak se to zatím daří?"
Rostonová se usmála.
"Ach, teprve začínám – v tuto chvíli provádím pouze výzkum."
Pak, při opětovném pohledu na Riley, Rostonová dodala, "Děkuji za přístup k těm souborům."
"Jsem ráda, že jsem mohla být nápomocna," řekla Riley.
Rostonová na Riley trochu zamžourala a její výraz se změnil ve zvídavý.
"Oh, velmi to pomohlo," řekla. "Shromáždila jste spoustu informací. I přesto - jsem si myslela, že toho budete mít více o Hatcherových finančních záležitostech."
Riley potlačila zachvění, když si vzpomněla, že udělala něco neuváženého hned po jejich telefonátu.
Před udělením přístupu Rostonové k souborům Hatchera, vymazala jeden s názvem "MYŠLENKY" – soubor, který obsahoval nejen Rileyny osobní myšlenky a postřehy o Hatcherovi, ale také finanční informace, které by pravděpodobně vedly k jeho zatčení. Nebo by alespoň umožnily odříznout jej od jeho zdrojů.
To byla šílenost, pomyslela si Riley.
Ale stalo se a nešlo to vrátit zpět, i kdyby chtěla.
Riley se teď, před zvídavým pohledem Rostonové, cítila silně neklidně.
"Je to nepolapitelný charakter," řekla Riley Rostonové.
"Ano, taky mi tak připadá," řekla Rostonová.
Oči Rostonové zůstaly viset na Riley.
Rileyn neklid rostl.
Ví už něco? Zamýšlela se Riley.
Pak Meredith řekl, "To bude pro tuto chvíli vše, agentko Rostonová. S agenty Paige, Jeffreysem a Vargasovou musím projednat ještě další záležitost."
Rostonová vstala a zdvořile se rozloučila.
Jak byla pryč, Meredith pronesl, "Vypadá to, že máme v jižní Kalifornii nový sériový případ. Někdo v pevnosti Nash Mowat zavraždil tři výcvikové seržanty. Byli zastřeleni na dálku zkušeným střelcem. Poslední oběť byla zabita dnes ráno."
Riley to zaujalo, ale také byla trochu překvapená.
"Není to spíš případ pro armádní Velitelství kriminálního vyšetřování?" zeptala se a zaznamenala druhý název armádní divize kriminálního vyšetřování. Věděla, že DKV obvykle zkoumá těžké zločiny, které byly spáchány uvnitř americké armády.
Meredith přikývl.
"DKV na tom již pracuje," potvrdil. "V pevnosti Mowat je úřad DKV, takže už to běží naplno. Ale jak víte, probošt maršál generál Boyle DKV velí. Není to dlouho, co mi volal, aby FBI požádal, aby se do toho vložilo. Vypadá to, že to bude obzvlášť ošklivý případ, se všemi druhy negativních dopadů na styk s veřejností. Objeví se hodně špatných zpráv a začne se utvářet politický tlak. Čím dříve to bude vyřešeno, tím lépe pro všechny."
Riley přemýšlela, zda to je dobrý nápad. Nikdy neslyšela o společné práci na případu FBI a DKV. Obávala se, že by si mohli navzájem šlapat na prsty, nadělat víc škody než užitku.
Ale nevznesla žádné námitky. To nebyla její práce.
"Tak kdy můžeme vyrazit?" Zeptal se Bill.
"Co nejdříve," řekl Meredith. "Máte zde své pracovní tašky?"
"Ne," odvětila Riley. "Obávám se, že jsem to nečekala tak brzy."
"Takže co nejdříve, až si sbalíte své věci."
Riley pocítila náhlé zděšení.
Dnes večer má Jilly představení! pomyslela si.
Odjede-li Riley hned teď, propásne ho.
"Veliteli Meredithe –" začala.
"Ano, agentko Paige?"
Riley se zarazila. Konec konců, FBI jí právě předalo vyznamenání a zvýšilo jí plat. Jak by z toho teď mohla vycouvat?
Rozkazy jsou rozkazy, řekla si rozhodně.
Není nic, co by mohla udělat.
"Nic," zakončila to.
"Tak dobrá," řekl Meredith a postavil se. "Vy tři si pospěšte. A rychle to vyřešte. Ostatní případy čekají."
KAPITOLA ČTVRTÁ
Plukovník Dutch Adams stál a hleděl z okna své kanceláře. Měl odtud dobrý výhled na pevnost Nash Mowat. Dokonce viděl i pole, kde byl dnes ráno zabit seržant Worthing.
"Zatraceně," zamumlal si pod vousy.
Před méně než dvěma týdny byl seržant Rolsky zabit stejným způsobem.
Před týdnem to byl seržant Fraser.
A teď Worthing.
Tři dobří výcvikoví seržanti.
Taková hloupá ztráta, pomyslel si.
A doposud nebyli agenti z Útvaru trestního vyšetřování schopni případ vyřešit.
Adams přemítal ...
Jak jsem sakra skončil jako velitel tohoto místa?
Celkově měl za sebou dobrou kariéru. Své medaile nosil hrdě – Zásluhy z legií, tři Bronzové hvězdy, medaile za Zásluhy ve službě, Zasloužilé vyznamenání a pořádnou nálož dalších.
Ohlédl se za svým životem, zatímco pohlížel z okna.
Jaké byly jeho nejlepší vzpomínky?
Jistě jeho válečné služby v Iráku, jak z operace Pouštní bouře, tak i z operace Trvalá svoboda.
Jaké byly jeho nejhorší vzpomínky?
Nejspíš biflování na akademii, aby získal pověření.
Nebo možná postávat před plnou učebnou a přednášet.
Ale ani to nebylo tak špatné, jako řídit toto místo.
Řídit od stolu, podávat zprávy a vést schůzky – to všechno bylo podle něj to nejhorší.
I tak ale aspoň zažil nějaké dobré časy.
Jeho kariéra ale měla dopad i na jeho osobní život – tři rozvody a sedm dospělých dětí, které s ním sotva promluvily. Ani si nebyl jistý, kolik vnoučat by teď mohl mít.
Tak to prostě muselo být.
Armáda byla vždy jeho skutečnou rodinou.
Ale teď, po všech těch letech, se cítil odcizený dokonce od armády.
Tak, jaký bude mít nakonec pocit při loučení s vojenskou službou – bude to jako šťastný odchod do důchodu, nebo jen další ošklivý rozvod?
Vydal hořký povzdech.
Pokud by dosáhl na svou poslední ambici, odešel by do důchodu jako brigádní generál. I tak byl by byl po odchodu do důchodu úplně sám. Ale možná to bylo jen dobře.
Možná by mohl jen tiše zmizet – "vypařit se" jako ten příslovečný Douglas MacArthur ze "starých vojáků."
Nebo jako nějaké divoké zvíře, pomyslel si.
Byl lovec celý svůj život, ale nemohl si vzpomenout, kdy naposledy narazil na medvědí kostru nebo kostru jelena nebo jiného divokého zvířete, které zemřelo přirozenou smrtí. Ostatní lovci mu říkali totéž.
To byla vždycky záhada! Kde ta divoká stvoření umírala a kde se rozpadla?
Přál si to vědět, aby mohl jít na jejich místo, až nadejde jeho čas.
Mezitím ale dostal chuť na cigaretu. To byla zásadní věc, nemoci kouřit ve své vlastní kanceláři.
V ten okamžik mu zabzučel telefon na stole. Byla to sekretářka z jeho písárny.
Žena řekla, "Plukovníku, mám na lince probošta brigádního generála. Chce s vámi mluvit."
Plukovník Adams byl zaskočen.
Věděl, že proboštem brigádním generálem je Malcolm Boyle. Adams s ním nikdy nemluvil.
"Čeho se to týká?" Zeptal se Adams.
"Myslím, že těch vražd," řekla sekretářka.
Adams si zabručel pod vousy.
No samozřejmě, pomyslel si.
Probošt brigádní generál ve Washingtonu měl na starosti všechna vyšetřování armádních trestných činů. Nepochybně se k němu dostalo, že se zdejší vyšetřování táhne.
"Dobře, promluvím s ním," řekl Adams.
Vzal si hovor.
Adamsovi se jeho ohlas okamžitě znelíbil. Byl pro něj příliš jemný, neměl správný důraz vysokého důstojníka. Nicméně, ten muž byl oproti Adamsovi hodně vysoko postavený. Musel alespoň předstírat úctu.
Boyle řekl, "Plukovníku Adamsi, jen vás chtěl na něco upozornit. Tři agenti z FBI z Quantica tam brzy dorazí, aby vám pomohli s vyšetřováním vraždy."
Adams pocítil vlnu podráždění. Podle něj už na tom pracovalo příliš mnoho agentů. Ale podařilo se mu udržet klidný hlas.
"Pane, nejsem si jistý, zda chápu důvody. Máme vlastní Úřad pro trestní vyšetřování přímo tady v pevnosti Mowat. Na případu pracují."
Boylův hlas teď zněl trochu tvrdě.
"Adamsi, během necelých třech týdnů jste tam měl tři vraždy. Rozhodně mi připadá, že potřebujete trochu pomoct."
Adamsovo rozhořčení stoupalo každým okamžikem. Ale věděl, že to nesmí být znatelné.
Řekl, "Pane, já nevím, proč mi tuto zprávu voláte. Plukovnice Dana Larsonová je velitelkou DKV zde v pevnosti Mowat. Proč nezavoláte nejdřív jí?"
Boylova odpověď Adamse zcela zaskočila.
"Plukovnice Larsonová mě kontaktovala. Požádala mě, aby zavolal na ÚACH a požádal je o pomoc. Tak jsem to zařídil."
Adams byl zděšený.
Ta mrcha, pomyslel si.
Zdálo se, že plukovnice Dana Larsonová dělala vše, co jen mohla, aby ho při každé příležitosti otravovala.
A vůbec, proč velela DKV žena?
Adams se pokusil polknout své znechucení.
"Rozumím, pane," řekl.
Pak hovor ukončil.
Plukovník Adams teď supěl. Uhodil pěstí do svého stolu. Cožpak tady nemá žádné slovo?
Příkazy byly ale příkazy a on je musel plnit.
A nemuselo se mu to líbit – a ne všichni se přitom museli cítit pohodlně.
Nahlas zavrčel.
Zabíjení lidí nebylo tak hrozné.
Teprve teď to začne být zlé.
KAPITOLA PÁTÁ
Jak jela Jilly, April a Gabriela domů, Riley se nedokázala přinutit jim říct, že odjíždí. Přijde o Jillynu úplně první významnou událost, hlavní roli ve hře. Budou dívky schopny pochopit, že to dostala rozkazem?
I poté, co všechny přijely domů, jim to Riley nemohla říct.
Uvnitř hořela hanbou.
Dnes získala medaili za vytrvalost a v minulosti jí byla složena pocta za odvahu a statečnost. A samozřejmě, její dcery byly v publiku a sledovaly, jak přebírá medaili.
Ale určitě se necítila jako hrdinka.
Dívky vyšly ven, aby si hrály na zahradě, a Riley šla do své ložnice a začala si balit věci. Byla to známá rutina. Trik byl v tom zabalit si malou tašku s dostatkem nezbytností, které jí vystačí na několik dní nebo na měsíc.
Zatímco si rozkládala věci na postel, uslyšela Gabrielyn hlas.
"Señora Riley – co to děláte?"
Riley se otočila a uviděla, jak Gabriela stojí ve dveřích. Hospodyně třímala v rukou hromadu čistého prádla, které se chystala dát do skříně na chodbě.
Riley zakoktala, "Gabrielo, já — já už musím jet."
Gabriele spadla brada.
"Jet? Kam?"
"Byl mi přidělen nový případ. V Kalifornii."
"Nemůžete jet zítra?" Zeptala se Gabriela.
Riley těžce polkla.
"Gabrielo, právě teď na mě čeká letadlo FBI. Já už musím jít."
Gabriela zavrtěla hlavou.
Řekla, "Je dobré bojovat se zlem, Señora Riley. Ale někdy si myslím, že nevíte, co je dobré."
Gabriela zmizela v chodbě.
Riley si vzdychla. Od kdy Riley platila Gabriele za to, aby byla jejím svědomím?
Ale nemůže si stěžovat. Byla to práce, ve které Gabriela začínala být příliš dobrá.
Riley stála a zírala na svou nedobalenou tašku.
Zavrtěla hlavou a zašeptala si pro sebe ...
"To Jilly nemůžu udělat. Prostě nemůžu."
Celý svůj život upřednostňovala práci před svými dětmi. Pokaždé. Ani jednou nedala své děti na první místo.
A uvědomila si, že to je přesně to, co je v jejím životě špatně. To bylo součástí jeho temnoty.
Byla dost odvážná na to, aby čelila sériovému vrahovi. Ale byla dost odvážná na to, aby odsunula svou práci stranou a udělala svou prioritou životy svých dětí?
V této chvíli se Bill a Lucy chystali na odlet do Kalifornie.
Plánovali, že se s ní setkají na letišti v Quanticu.
Riley si nešťastně povzdechla.
Existoval jen jeden způsob, jak vyřešit tento problém – pokud vůbec vyřešit šel.
Musí to zkusit.
Vytáhla svůj mobil a vytočila soukromé číslo Mereditha.
Když zaslechla jeho drsný hlas, řekla, "Pane, tady je agentka Paige."
"Co se děje?" Zeptal se Meredith.
V jeho hlase zazněly obavy. Riley to chápala. Nikdy nepoužila toto číslo s výjimkou zoufalých situací.
Sebrala odvahu a šla přímo k věci.
"Pane, ráda bych odložila svou cestu do Kalifornie. Jen pro dnešní večer. Agenti Jeffreys a Vargasová mohou jet napřed."
Po pauze se Meredith zeptal, "Co se stalo?"
Riley polkla. Meredith jí to neusnadní.
Ale byla rozhodnuta nelhat.
Třesoucím se hlasem zakoktala, "Moje mladší dcera, Jilly – dnes hraje ve školním divadle. Ona – ona hraje hlavní roli."
Ticho, které následovalo, bylo ohlušující.
Zavěsil? Zamýšlela se Riley.
Pak se zavrčením Meredith řekl, "Mohla byste to zopakovat, prosím? Nejsem si jistý, že jsem slyšel správně."
Riley potlačila povzdech. Byla si jistá, že ji slyšel velice dobře.
"Pane, ta hra je pro ni důležitá," řekla zněla o něco nervózněji. "Jilly – no, vy víte, že se ji snažím adoptovat. Měla těžký život a dostává se z velmi těžké fáze a její pocity jsou velmi křehké a ..."
Rileyn hlas utichl.
"A co?" Zeptal se Meredith.
Riley těžce polkla.
"Já ji nemůžu zklamat, pane. Tentokrát ne. Dnes ne."
Nastalo další ponuré ticho.
Riley se začínala cítit odhodlanější.
"Pane, na práci na případu to nebude mít žádný dopad," řekla. "Agenti Jeffreys a Vargasová pojedou napřed, a vy víte jak jsou schopní. Mohou mě o všem informovat, až se za nimi dostanu."