"Jdi pryč," řekla Riley.
"Oh, ne," odvětil Hatcher. "Máme dohodu."
Riley se zachvěla.
To máme, pomyslela si.
Hatcher jí pomohl najít vraha její matky. Na oplátku mu umožnila žít ve staré chatě jejího otce.
Kromě toho věděla, že mu dluží. Pomohl jí řešit případy – ale udělal ještě mnohem více.
Dokonce zachránil život její dcery a jejího bývalého manžela.
Riley otevřela ústa, aby protestovala.
Ale žádná slova nevyšla ven.
Místo toho promluvil Hatcher.
"Naše mysl je navzájem propojena, Riley Paige."
Riley probudil prudký náraz.
Letadlo přistálo na mezinárodním letišti v San Diegu.
Za přistávací dráhou vycházelo ranní slunce.
Pilot hovořil přes interkom, oznamoval jejich přílet a omlouval se za ne příliš hladké přistání.
Ostatní cestující si brali své věci a chystali se odejít.
Jak Riley mátožně vstala, vytáhla si tašku z prostoru pro zavazadla a přitom si vzpomněla na svůj znepokojující sen.
Riley nebyla pověrčivá – ale i tak si nemohla pomoci a přemýšlela ...
Předznamenával sen a bouřlivé přistání nadcházející události?
KAPITOLA OSMÁ
Když Riley vystoupila ze svého pronajatého vozu a odjížděla z letiště, bylo již jasné ráno. Počasí bylo opravdu nádherné, s teplotou nad dvacet stupňů. Uvědomila si, že většina lidí přemýšlí nad pobytem na pláži nebo alespoň ležením u bazénu.
Ale Riley přemohla obava.
Říkala si toužebně, zda někdy zajede do Kalifornie, aby si taky užívala počasí – nebo na jakékoli jiné místo, kde by mohla relaxovat.
Zdálo se, že na ni zlo čeká všude, kam se vrtne.
Příběh mého života, pomyslela si.
Věděla, že to dluží sama sobě a své rodině, aby se vymanila z této pozice – vzala si volno a vzala holky někam jen tak pro radost.
Ale kdy se to přihodí?
Vydala smutný, unavený povzdech.
Možná nikdy, pomyslela si.
V letadle se moc neprospala a se cítila se unavená z tříhodinového časového rozdílu oproti Virginii.
Nicméně byla nedočkavá a chtěla začít pracovat na tomto novém případu.
Jak zamířila na sever na dálnici do San Diega, projela kolem moderní budovy, ohraničené palmami a zelení. Brzy byla za městem, ale provoz na několika proudové dálnici nezeslábl. Rychle se pohybující řada na sebe natěsnaných vozidel se táhla mezi drsnými kopci, kde ranní slunce zvýrazňovalo strmou krajinu.
Navzdory krajině jí Jižní Kalifornie připadala méně klidná, než čekala. Stejně jako ona, i všichni ostatní v tlačenici automobilů se zdáli mít na spěch za něčím důležitým.
Odbočila na výjezdu, označeném "Pevnost Nash Mowat." Po několika minutách zastavila před branami tábora, ukázal svůj odznak a získala povolení vjet dovnitř.
Billovi a Lucy poslala s předstihem vzkaz, že je na cestě, takže už čekali u svého auta. Bill představil uniformovanou ženu, stojící vedle nich, jako plukovnici Danu Larsonovou, velitelku úřadu DKV v pevnosti Mowat.
Larsonová udělala na Riley okamžitě dojem. Byla to silná, robustní žena s intenzivníma tmavýma očima. Její potřesení rukou Riley okamžitě předalo pocit důvěry a profesionality.
"Jsem ráda, že vás poznávám, agentko Paige," řekla plukovnice Larsonová svěžím, energickým hlasem. "Vaše pověst vás předchází."
Riley vykulila oči.
"To mě překvapuje," řekla.
Larsonová se trochu zasmála.
"To nemusí," řekla. "Já jsem taky v bezpečnostních složkách a držím krok se vším, co ÚACH dělá. "Jsme poctěni, že jste zde v pevnosti Mowat."
Riley cítila, jak se trochu červená, když plk. Larsonové děkovala.
Larsonová zavolala na nedalekého vojáka, který k ní rychle přistoupil a zasalutoval.
Řekla, "Desátníku Salerno, chci abyste odvezl auto agentky Paige zpět do půjčovny na letišti. Tady už nebude potřebovat."
"Ano paní," odpověděl desátník, "provedu." Nastoupila do auta Riley a vyrazil ze základny.
Riley, Bill a Lucy nastoupili do druhého auta.
Jak plk. Larsonová jela, Riley se zeptala, "O co jsem prozatím přišla?"
"O moc ne," řekl Bill. "Plukovnice Larsonová se tu s námi včera večer potkala a ukázala nám, kde budeme ubytovaní."
"Stále jsme se ještě nesetkali s velitelem základny," dodala Lucy.
Plk. Larsonová jim řekla, "Právě teď jsme na cestě za plk. Adamsem."
Pak se smíchem dodala, "Nečekejte vřelé přivítání. Agentky Paige a Vargasová, to platí především pro vás."
Riley si nebyl jistá, co tím má Larsonová na mysli. Bude plk. Adams nešťastný z toho, že ÚACH vyslal dvě ženy? Riley si nedokázala představit, proč by tomu tak bylo. Všude, kam se Riley podívala, viděla muže a ženy v uniformách, kteří se mezi sebou volně pohybovali. A s plk. Larsonovou na základně byl Adams zvyklý jednat s ženskou autoritou.
Plk. Larsonová zaparkovala před čistou, moderní administrativní budovou a agenty vedla dovnitř. Když se přiblížili, tři mladíci se dali do pozoru a plk Larsonové zasalutovali. Riley viděla, že jejich DKV bundy jsou podobné těm, které nosí terénní agenti FBI.
Plk. Larsonová představila tři muže jako seržanta Matthewse a členy jeho týmu, zvláštní agenty Goodwina a Shorese. Pak všichni vstoupili do konferenční místnosti, kde na ně čekal sám plk. Dutch Adams.
Matthews a jeho agenti zasalutovali Adamsovi, ale plk. Larsonová to neudělala. Riley si uvědomila, že to je proto, že má stejnou hodnost jako Adams. Brzy ucítila, že napětí mezi dvěma plukovníky je hmatatelné a téměř bolestivé.
A jak se očekávalo, Adams vypadal výrazně nespokojený s Riley a Lucy.
Teď začínala Riley být trochu v obraze.
Plk. Dutch Adams byl ze staré školy a vůbec nebyl zvyklý, že muži a ženy slouží společně. A soudě podle jeho věku, si Riley byla docela jistá, že už si na to nikdy nezvykne. Pravděpodobně odejde do důchodu s neporušenými předsudky.
Byla si jistá, že Adamsovi vadí zejména přítomnost plk. Larsonové na jeho základně – jako ženy důstojnice, nad kterou nemá žádnou autoritu.
Jak se skupina se posadila, Riley cítila známý děsivý chlad, zatímco si prohlížela Adamsův obličej. Byl široký a dlouhý, výrazně tvarovaný jako tváře mnoha jiných vojenských důstojníků, které během svého života poznala – včetně svého otce.
Ve skutečnosti Riley připadala podoba plk. Adamse jejímu otci vyloženě rušivá.
Mluvil k Riley a jejím kolegyním příliš oficiálním tónem.
"Vítejte v pevnosti Nash Mowat. Tato základna je v provozu od roku 1942. Rozkládá se na sedmdesáti pěti tisíci hektarech a má patnáct set budov a tři sta padesát mil silnic. Každý den je tu asi šedesát tisíc lidí. Jsem hrdý na to, že ji mohu nazývat nejlepší výcvikovou základnou armády v zemi."
V tu chvíli se zdálo, že se plk. Adams snaží potlačit úšklebek. Moc se mu to nedařilo.
Dodal, "A z toho důvodu vás žádám, abyste ze sebe nedělali šašky, co tu budete. Tohle místo běží jako dobře vyladěný stroj. Cizinci mají nešťastnou tendenci to zvorat. Pokud to uděláte, pak slibuju, že za to pekelně zaplatíte. Řekl jsem to dost jasně?"
Hleděl na Rileym, zřejmě se ji snažil zastrašit.
Slyšela, jak Bill a Lucy říkají, "Ano, pane."
Ale ona neřekla nic.
On není můj velitel, pomyslela si.
Jen se na něj dívala a přikývla.
Pak přesunul svůj pohled na ostatní v místnosti. Znovu promluvil s chladnou zlostí v hlase.
"Tři dobří muži jsou mrtví. Situace v pevnosti Mowat je nepřijatelná. Vyřešte to. Okamžitě. Pokud možno ještě dříve."
Na chvíli se odmlčel. Pak řekl, "V jedenáct hodin se bude konat pohřeb seržanta Clifforda Worthinga. Očekávám účast vás všech."
Bez dalšího slova vstal ze svého křesla. Agenti DKV vstali a zasalutovali a plk. Adams opustil místnost.
Riley byla jak opařená. Cožpak sem všichni nepřišli proto, aby prodiskutovali případ a co budou dělat dál?
Zjevně si všimla Rileyna překvapení a tak se na ni plk. Larsonová usmála.
"On není obvykle tak hovorný," řekla. "Možná vás má rád."
Všichni se smáli jejímu sarkasmu.
Riley věděla, že trocha humoru je právě teď dobrá věc.
Brzy bude všechno zase dost ponuré.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Smích utichl a Larsonová se stále dívala na Riley, Billa a Lucy. Její výraz byl pronikavý a mocný, jako by je nějak hodnotila. Riley přemýšlela, zda se velitelka DKV chystá učinit nějaké děsivé prohlášení.
Místo toho se Larsonová zeptala, "Měli jste už snídani?"
Všichni řekli, že ne.
"No, taková situace je nepřijatelná," prohlásila Larsonová se smíchem. "Pojďme to napravit, než zchřadnete. Pojďte se mnou a já vám ukážu pohostinnost pevnosti Mowat."
Larsonová pak opustila svůj tým a vydala se se třemi agenty FBI do důstojnického klubu. Riley si hned všimla, že plukovnice hovořila o pohostinství pravdu. Jídelní zařízení byl jako luxusní restaurace a Larsonová je nenechala za vlastní jídlo zaplatit.
U vynikající snídaně jednali o případu. Riley si uvědomila, že si potřebuje dát kávu. Jídlo také vítala.
Plk. Larsonová jim předala svůj pohled na případ. "Nejvíce charakteristickým rysem těchto vražd je metoda zabíjení a postavení obětí. Rolsky, Fraser a Worthing byli všichni výcvikovými seržanty. Všichni byli zastřeleni z velké dálky vysoce výkonnou puškou. A všechny oběti byly zastřeleny v noci."
Bill se zeptal, "Co dalšího mají společného?"
"Moc toho není. Dva byli běloši a jeden byl černoch, takže to není rasový problém. Veleli různým jednotkám, takže nemají společné žádné rekruty."
Riley dodala, "Pravděpodobně jste již našla soubory vojáků, pokáraných za disciplinární nebo psychologické záležitosti. A těch, kteří opustili kasárny bez povolení? Nečestné odchody?"
"Ty jsme prověřili," odpověděla Larsonová. "Je to velmi dlouhý seznam a už jsme si ho prošli. Ale já vám ho pošlu a vidíte, co si o tom budete myslet."
"Chtěl bych mluvit s muži z každé jednotky."
Larsonová přikývla. "Samozřejmě. Dneska po pohřbu můžete některé z nich odchytit a já připravím další schůzky, které si budete přát."
Riley si všimla, že si Lucy dělá poznámky. Přikývla na mladou agentku, aby jí položila vlastní otázky.
Lucy se zeptala, "Jakou ráži měly náboje?"
"NATO-kalibr," řekla plk. Larsonová. "7.62 milimetrů."
Lucy se podívala se zájmem na plk. Larsonovou. Řekla, "Vypadá to, že by zbraň mohla být M110 odstřelovací puška. Nebo možná Heckler a Koch G28."
Plk. Larsonová se trochu usmála, očividně na ni Luciny znalosti zapůsobily.
"Vzhledem k dosahu jsme hádali M110," řekla Larsonová. "Zdá se, že všechny náboje byly ze stejné zbraně."
Riley byla potěšena, že se Lucy tak plně zapojila. Riley myslela s oblibou na Lucy jako na svého chráněnce a věděla, že Lucy na ni myslí jako na svého mentora.
Učí se rychle, pomyslela si hrdě Riley.
Riley se podívala na Billa. Viděla z jeho výrazu, že je s Lucy také spokojen.
Riley měla vlastní otázky, ale rozhodla se je nevyrušovat.
Lucy řekla Larsonové, "Předpokládám, že hádáte, že to byl někdo s vojenským výcvikem. Voják na základně?"
"Možná," řekla Larsonová. "Nebo bývalý voják. V každém případě to byl někdo s vynikajícím výcvikem. Ne jen průměrný střelec."
Lucy zabubnovala o stůl gumou na své tužce.
Navrhla, "Někdo, komu se protiví autorita? Zejména výcvikoví seržanti?"
Larsonová se zamyšleně podrbala na bradě.
"Zvažovala jsem to," řekla.
Lucy řekla, "Jsem si jistá, že jste také uvažovala o islámském terorismu."
Larsonová přikývla.
"V těchto dnech to prostě musí být naše výchozí teorie."
"Osamělý vlk?" Zeptala se Lucy.
"Možná," odpověděla Larsonová. "Ale je možné, že jedná jménem některé skupiny – buď nějaké malé, která je nedaleko odtud, nebo mezinárodní, něco jako ISIS a Al-Káida."
Lucy se na okamžik zamyslela.
"Kolik muslimských rekrutů máte nyní v pevnosti Mowat?" Zeptala se Lucy.
"Právě teď, tři sta čtyřicet tři. To je samozřejmě velmi malé procento našich nováčků. Ale musíme si dávat pozor na profilování. Obecně platí, že naši muslimští rekruti jsou mimořádně oddaní. Nikdy jsme neměli žádné problémy s extremismem – pokud to je o něm."
Larsonová se podívala na Riley a Billa a usmála se.
"Ale vy dva jste velmi potichu. Jak chcete pokračovat?"
Riley se podívala na Billa. Jako obvykle viděla, že si myslí totéž, jako ona.
"Pojďme se podívat na místo vraždy," řekl Bill.
*
O několik minut později vedla plk. Larsonová Riley, Billa a Lucy napříč pevností Mowat.
"Které z míst chcete vidět jako první?" Zeptala se Larsonová.
"Pojďme je shlédnout v pořadí, v jakém se udály," řekla Riley.
Jak Larsonová řídila, Riley si všimla cvičících vojáků, kteří běhali přes překážkové dráhy a nacvičovali střelbu různými zbraněmi. Viděla, že to je nekompromisní, náročná práce.
Riley se Larsonové zeptala, "Jak daleko v jejich výcviku jsou tito rekruti?"
"Ve druhé fázi – v Bílé fázi," řekla Larsonová. "Máme tři fáze – červenou, bílou a modrou. První dvě, červená a bílá, jsou tři týdny dlouhé a tito rekruti jsou ve svém pátém týdnu výcviku. Poslední čtyři týdny budou v Modré fázi. Ta je tak těžká, jak je to jen možné. Tehdy rekruti zjistí, jestli v sobě mají, co potřebují k tomu, aby byli vojákem v armádě."
Riley v hlase Larsonové zaslechla hrdost – stejnou hrdost, jakou často slýchávala v hlase svého otce, když mluvil o jeho vojenské službě.
Má ráda to, co dělá, pomyslela si Riley.
Také neměla pochyb o tom, že plk. Larsonová je vynikající v tom, co dělá.
Larsonová zaparkovala u pěšiny, která vedla přes tábor. Vystoupili z auta a Larsonová je vedla na místo na cestě. Byl to otevřený prostor, bez stromů, které by mohly blokovat výhled.
"Seržant Rolsky byl zabit přímo tady," řekla Larsonová. "Nikdo neviděl ani neslyšel, že se to stalo. Nemohli jsme z rány nebo pozice jeho těla usoudit, odkud výstřel přišel – kromě toho, že to muselo být ze značné vzdálenosti."
Riley se rozhlížela kolem dokola a prohlížela si místo činu.
"V kolik hodin byl Rolsky zabit?" zeptala se.
"Asi ve dvacet dva hodin," řekla Larsonová.
Riley si čas převedla na civilní – deset hodin večer.
Představovala si, jak toto místo vypadalo tou dobou v noci. Třicet metrů od místa bylo několik lamp. I tak by zdejší světlo bylo docela slabé. Střelec musel použít noční vidění.
Pomalu se otočila, snažila se odhadnout, odkud výstřel přišel.
Na jih a sever byly budovy. Bylo nepravděpodobné, že měl ostřelovač příležitost k palbě z jakéhokoli z těchto míst.
Na západ mohla vidět přes tábor na Tichý oceán, ponořený do vzdáleného oparu.
Na východě byly drsné kopce.
Riley ukázala na kopce a řekla, "Můj odhad je, že střelec zaujal pozici někde tam nahoře."
"To je dobrý odhad," řekla Larsonová a ukázala na jedno místo na zemi. "Náboj jsme našli přímo tady, což naznačuje, že výstřel musel přijít odněkud z těchto kopců. Soudě podle rány vyšel výstřel z dvě stě padesáti až tří set metrů. Už jsme oblast prohledali, ale nezanechal žádné důkazy."
Riley se na chvíli zamyslela.
Poté se zeptala Larsonové, "Je na základně Mowat povolen lov?"
"V sezóně a s povolením," odpověděla Larsonová. "Právě teď je sezóna divokých krocanů. Střílet vrány během dne je rovněž dovoleno."
Samozřejmě Riley věděla, že tato úmrtí nejsou lovecké nehody. Jako dcera muže, který byl námořníkem a lovcem věděla, že nikdo by na střelbu vran a krůt nepoužil odstřelovací pušku. Brokovnice byla nejpravděpodobnější lovecká zbraň, která byla v tuto roční dobu používána v okolí pevnosti Mowat.
Požádala Larsonovou, aby je vzala na další místo činu. Plukovnice je zavezla až k nízkým kopcům na okraji turistické cesty. Když všichni opustili vozidlo, Larsonová ukázala na místo na cestě, která vedla do kopce.
"Seržant Fraser byl zabit přímo tady," řekla. "Šel na výlet po pracovní době. Zdá se, že výstřel přišel z přibližně stejné vzdálenosti jako ten předchozí. Opět to nikdo neslyšel ani neviděl. Ale náš nejlepší odhad je, že byl zabit asi ve dvacet tři nula nula hodin."