Silnice nebyla nic, než paralelní stopy od pneumatiky skrze les. Vrah po ní téměř jistě jel. Nesl tělo krátkou vzdálenost po úzké cestě až na toto místo, naaranžoval ho a odešel. Nezůstal tu dlouho. Dokonce i když to místo vypadalo jako že je z cesty, správci tudy pravidelně projížděli a soukromá auta na této cestě neměla co dělat. Chtěl, aby bylo tělo nazeleno. Byl pyšný na svou práci.
A našla ho dvojice jezdců na koni brzy ráno. Turisté na zapůjčených koních, řekl správce parku Billovi. Byli to výletníci z Arlingtonu, kteří pobývali na imitaci Westernového ranče na okraji Yarnellu. Správce parku řekl, že jsou ještě teď trochu hysteričtí. Bylo jim řečeno, aby neopouštěli město a Bill plánoval, že s nimi později promluví.
V prostoru za tělem se zdálo být vše naprosto na svém místě. Ten chlapík byl velmi opatrný. Když se vrátil od zátoky, táhl něco za sebou – možná lopatu – aby zamaskoval vlastní stopy. Nebyly zde žádné pozůstatky něčeho, co by po něm schválně nebo omylem zůstalo. Jakékoli stopy na cestě byly už pravděpodobně zahlazeny autem policajtů a dodávkou koronera.
Bill si povzdychl.
Zatraceně, pomyslel si. Kde je Riley, když ji potřebuji?
Jeho dlouhodobá parťačka a nejlepší přítelkyně byla na nedobrovolné dovolené, dávala se dohromady z traumatu posledního případu. Ano, ten byl opravdu ošklivý. To volno skutečně potřebovala a pravda může být taková, že se možná nikdy nevrátí.
Ale nyní ji skutečně potřeboval. Byla mnohem chytřejší, než Bill, a jemu nevadilo to přiznat. Zbožňoval pozorovat, jak její mysl pracuje. Představil si, jak se touto scénou probírá, jeden nejmenší detail za druhým. Nyní by ho trýznila kvůli všem zjevným vodítkům, které měl před očima.
Co by tu Riley viděla, co Bill nevidí?
Cítil se vyvedený z míry a ten pocit se mu nelíbil. Ale nyní už nemohl udělat nic dalšího.
“Dobře, chlapi,” vykřikl Bill na poldy. “Odvezte to tělo.”
Poldové se zasmáli a jeden s druhým si mezi sebou plácli.
“Myslíte, že to udělá znovu ?” zeptal se Spelbren.
“Jsem si tím jistý,” řekl Bill.
“Jak to víte?”
Bill se dlouze a zhluboka nadechl.
“Protože jsem už jeho práci předtím viděl .”
Kapitola 2
“Každý den to s ní bylo horší,” řekl Sam Flores a na ohromném multimediálním displeji, který se tyčil nad konferenčním stolkem ukázal další hrůzný obrázek. “Až do okamžiku, než s ní skoncoval .”
Bill si to myslel, ale nerad měl pravdu.
Úřad tělo letecky přepravil do Oddělení behaviorální analýzy v Quanticu, forenzní technici udělali fotky a laboratoř začala dělat všechny testy. Flores, laboratorní technik s černými obroučkami brýlí, pustil tu příšernou prezentaci a gigantické obrazovky se staly odpudivou realitou konferenční místnosti v Oddělení behaviorální analýzy.
“ Jak dlouho byla mrtvá, než bylo tělo nalezeno?” zeptal se Bill.
“Dlouho ne,” odpověděl. “Možná z večera den předtím.”
Vedle Billa seděl Spelbren, který s ním přiletěl z Quantica poté, co opustili Yarnell. V čele stolu seděl Zvláštní agent Brent Meredith, vedoucí týmu. Meredith vnášel znepokojující přítomnost svou širokou postavu, černými, hranatými rysy a tváří, která nechce slyšet žádné nesmysly. Ne, že by se jím Bill cítil zastrašen – zdaleka ne. Věřil, že toho mají mnoho společného. Oba byli zkušení veteráni a oba už to všechno zažili.
Flores ukázal sérii snímků zblízka na zranění oběti.
“Zranění nalevo byla způsobena na začátku,” řekl. “Ta napravo jsou novější, některá z nich byla způsobená hodiny nebo minuty předtím, než ji zaškrtil stuhou. Zdá se, že se postupně stával brutálnější během přibližně týdne, kdy ji věznil. Zlomení její ruky mohla být poslední věcí, kterou udělal, zatímco byla ještě naživu.”
“Zranění podle mě vypadají jako práce jednoho pachatele,” poznamenal Meredith. “Podle rostoucí úrovně agrese hádám, že to byl pravděpodobně muž. Co dalšího máte?”
“Podle malého strniště na hlavě hádáme, že jí byla hlava oholena dva dny předtím, než byla zabita,” pokračoval Flores. “Paruka byla sešitá z kousků jiných paruk, všechny byly levné. Kontaktní čočky byly pravděpodobně objednané poštou. A ještě jedna věc,” řekl a váhavě se rozhlédl po tvářích kolem. “Pokryl ji vazelínou.”
Bill cítil, jak v místnosti zhoustlo napětí.
“Vazelínou ?” zeptal se.
Flores kývl.
“Proč?” zeptal se Spelbren.
Flores pokrčil rameny.
“To je vaše práce,” odpověděl.
Bill si vzpomněl na dva turisty, které vyslýchal včera. Nebyli vůbec k ničemu, byli rozervaní morbidní zvláštností a na pokraji paniky z toho, co spatřili. Byli dychtiví vrátit se zpět domů do Arlingtonu a neexistoval žádný důvod, proč je zadržet. Byli vyslýcháni každým strážníkem, který byl po ruce. A byli náležitě varováni, aby vypověděli jen o tom, co skutečně viděli.
Meredith vydechl a položil na stůl obě dlaně.
“Dobrý práce, Floresi,” řekl Meredith.
Flores vypadal, že je za pochvalu vděčný – a možná i trochu překvapený. Brent Meredith nedával pochvaly.
“A teď agent Jeffreys,” Meredith se na něj otočil, “řekněte nám, jak se to pojí s vaším starým případem.”
Bill se zhluboka nadechl a opřel se o židli.
“Něco málo před šesti měsíci,” začal, “šestnáctého prosince to bylo – tělo Eileen Rogers bylo nalezené na farmě u Daggettu. Byl jsem zavolaný, abych to vyšetřoval, spolu s mou partnerkou, Riley Paige. Počasí bylo extrémně studené a tělo bylo zmrzlé na kost. Bylo těžké říci, jak dlouho tam leželo a doba úmrtí nebyla nikdy přesně stanovená. Floresi, ukažte jim to.”
Flores se otočil zpět k prezentaci. Obrazovka se rozdělila a vedle obrázků na obrazovce se objevila nová série fotek. Obě oběti byly zobrazeny bok po boku. Bill zalapal po dechu. Úžasné. Kromě toho, že bylo jedno tělo zmrzlé, byla těla téměř ve stejném stavu, zranění byla téměř identická. Obě ženy měly stejně ohyzdně zašité otevřené oči.
Bill si povzdychl, obrázku mu oživily všechny vzpomínky. I když už byl v jednotce mnoho let, pohled na každičkou oběť ho bolel.
“Tělo paní Rogers bylo nalezeno v sedě, opřené o strom,” pokračoval Bill a jeho hlas byl vážnější. “ Nebylo až tak opatrně upraveno jako to v Mosby parku. Neměla kontaktní čočky nebo vazelínu, ale většina ostatních detailů je stejná. Vlasy paní Rogers byly ostříhané nakrátko, nebyly oholené, ale měla podobnou sešitou paruku. Také byla uškrcena růžovou stuhou a před ní byla nalezena falešná růže.”
Bill se na okamžik odmlčel. Nenáviděl to, co měl poté vyslovit.
“Paige a já jsme nemohli ten případ rozluštit.”
Spelbren se na něj otočil.
“S čím byl problém?” zeptal se.
“S čím nebyl problém?” oponoval Bill zbytečně defenzivně. “Nemohli jsme nic rozluštit. Neměli jsme žádné svědky; rodina oběti nám nemohla poskytnout žádné užitečné informace; paní Rogers neměla žádné nepřátele, žádného bývalého manžela, žádného naštvaného přítele. Neexistoval jediný dobrý důvod pro to, aby se stala cílem a byla zabitá. Případ okamžitě vychladl.”
Bill utichl. Mysl mu zaplavily temné myšlenky.
“Neviňte se,” řekl Meredith jemu nevlastním jemným tónem. “Není to vaše chyba. Nemohli jste další vraždě zabránit.”
Bill si vážil té vlídnosti, ale cítil se zatraceně provinile. Proč to předtím nerozluštil? Proč se to nepodařilo Riley? Jen zřídkakdy se během své kariéry cítil tak vyvedený z míry.
V ten okamžik Meredithův telefon zazvonil a náčelník ho zvednul.
Téměř první věc, kterou řekl, byla, “Do prdele.”
Několikrát to zopakoval. Potom řekl, “Jste si jistý, že to je ona?” Odmlčel se. “Proběhla žádost o výkupné?”
Zvedl se ze židle a vyšel z konferenční místnosti, zanechal ostatní tři muže sedět ve zmateném tichu. Na několik minut se vrátil. Vypadal starší.
“Pánové, nyní máme krizový režim,” prohlásil. “ Právě jsme obdrželi potvrzení identity včerejší oběti. Její jméno je Reba Frye.”
Bil zalapal po dechu, jako by dostal ránu do břicha; viděl, jak je Spelbren také v šoku. Ale Flores vypadal zmateně.
“Měl bych vědět, kdo to je?” zeptal se Flores.
“Za svobodna se jmenovala Newbrough,” vysvětlil Meredith. “Dcera Státního senátora Mitche Newbrough—pravděpodobně příštího guvernéra Virginie.”
Flores vydechl.
“Nezaslechl jsem, že je pohřešovaná,” řekl Spelbren.
“Nebylo to oficiálně vyhlášeno,” řekl Meredith. “Její otec byl již kontaktován. A samozřejmě si myslí, že to je politické nebo osobní nebo oboje. Bez ohledu na to, že se totéž stalo jiné oběti před šesti měsíci.”
Meredith zakroutil hlavou.
“Senátor na to hodně naléhá,” dodal. “Chystá se spadnout lavina s médii. Postará se o to, aby nám udržel hořící koudel u zadku.”
Bill se cítil odrazen. Nesnášel pocit, když toho na něj bylo příliš. Ale přesně tak se cítil právě teď.
V místnosti nastalo zasmušilé ticho.
Bill si nakonec odkašlal.
“Budeme potřebovat pomoc,” řekl.
Meredith se na něj otočil a Bill se střetl s jeho tvrdým pohledem. Meredithův obličej se svraštil obavami a nesouhlasem. Ale bylo jasné, že ví, na co Bill myslí.
“Není připravená,” odpověděl Meredith , zjevně věděl, že Bill měl na mysli ji do toho zapojit.
Bill si povzdychl.
“Pane, ”odpověděl, “ten případ zná lépe, než kdokoli jiný. A nikdo není chytřejší.”
Po dalším odmlčení šel Bill s pravdou ven a řekl, co si skutečně myslí.
“Nemyslím si, že to bez ní dokážeme.”
Meredith několikrát tužkou zaťukal do zápisníku, zjevně si přál být kdekoli jinde, jen ne tady.
“Je to chyba,” řekl. “Ale jestli ji to položí, bude to vaše vina.” Znovu vydechl. “Zavolejte jí.”
Kapitola 3
Dospívající dívka, která otevřela dveře, vypadala jo by jimi chtěla narazit Billovi do tváře. Místo toho se zatočila a beze slova odkráčela, dveře nechala otevřené.
Bill vešel dovnitř.
“Ahoj April,” řekl automaticky.
Dcera Riley, mrzutá, vytáhlá čtrnáctka, s tmavými vlasy po své matce a oříškovýma očima, neodpověděla. Na tričko nadměrné velikosti, vlasy měla rozcuchané, April zahnula za roh a plácla sebou na gauč, nic, než její sluchátka a mobil, pro ni neexistovalo.
Bill tam neohrabaně stál, nebyl si jistý, co udělat. Když zavolal Riley, souhlasila s jeho návštěvou, i když váhala. Rozmyslela si to snad?
Bill se rozhlédl, zatímco vešel do šerého domu. Prošel obývacím pokojem a viděl, že vše je zarovnané a na svém místě, což bylo pro Riley typické. Ale také si všiml stažených rolet a prachu na nábytku – a to pro ni vůbec charakteristické nebylo. Na polici s knihami si všiml řady blyštících se brožovaných thrillerů, které jí koupil na její dovolenou, doufal, že jí odvedou myšlenky od jejích problémů. Ani jedno vázání nevypadalo zohýbané.
Billův pocit nervozity se prohloubil. To nebyla Riley jakou ji znal. Měl Meredith pravdu? Potřebuje delší dovolenou? Udělal špatně, když ji oslovil ještě, než je na to připravená?
Bill se připravil a pokračoval dál do tmavého domu a jak zahnul za roh, našel Riley v kuchyni o samotě, jak sedí u umakartového stolu v županu a bačkorách, před sebou má šálek kávy. Povídala se nahoru a on viděl záblesk studu, jako by zapomněla, že měl přijít. Ale rychle se dala dohromady, mdle se usmála a postavila se.
Vykročil vpřed a obejmul ji a ona chabě objala jeho. V bačkorách byla o trochu menší, než on. Také velmi zhubla, až příliš, a jeho obavy zesílily.
Posadil se naproti ní a prohlížel si ji. Vlasy měla umyté, ale nebyly u česané a vypadalo to, jako by v těch bačkorách chodila už několik dní. Obličej vypadal vyzáble, příliš bledě a vypadala mnohem, mnohem starší, než jak vypadala, když ji uviděl před pěti týdny. Vypadala, jako by zažila peklo. A taky ano. Snažil se nemyslet na to, co jí poslední vrah udělal.
Odvrátila pohled a oba tam seděli v neproniknutelném tichu. Bill si byl tak jistý, že bude vědět, co jí říci, aby ji povzbudil, vyburcoval ji; ale jak tam seděl, cítil, jak ho její smutek sžírá a neměl slov. Chtěl, aby působila statněji jako dřív.
Rychle vedle své židle na podlahu schoval obálku se složkami o nové m případu vraždy. Nebyl si nyní jistý, jestli by jí to měl vůbec ukázat. Začínal si být jistější, že udělal chybu, když sem přišel. Bylo jasné, že potřebuje víc času. Když ji totiž takto viděl, poprvé si nebyl jistý, jestli se jeho dlouholetá partnerka vůbec vrátí zpět.
“Kávu?” zeptala se. Cítil její neklid.
Zakroutil hlavou. Bylo jasné, že je zranitelná. Když ji navštívil v nemocnici a dokonce potom, když se vrátila domů, bál se o ni. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy dostane z té bolesti a hrůzy, kterou si prošla, z hlubin své dlouholeté temnoty. Vůbec to pro ni nebylo typické; při každém jiném případě se zdála být nezdolná. Něco bylo na tom posledním případu, na posledním vrahovi, jiné. Bill to chápal: ten muž byl tím nejpokřivenějším psychopatem, na jakého kdy narazil – a to hovořilo za sebe.
Jak si ji prohlížel, napadlo ho něco dalšího. Vlastně vypadala na svůj věk. Bylo jí čtyřicet let, stejně jako jemu, ale když ještě pracovala, byla čilá a angažovaná, vždy vypadala o několik let mladší. V jejích tmavých vlasech se začaly objevovat šediny. No, jeho vlasy už také začínaly šedivět.
Riley zavolala na svou dceru, “April!”
Bez odezvy. Riley zavolala její jméno několikrát, vždy hlasitě, až konečně odpověděla.
“Co?” odpověděla April z obývacího pokoje a zněla naprosto otráveně.
“V kolik máš dneska lekci?”
“Vždyť to víš.”
“Jen mi to řekni, ano?”
“Osm třicet.”
Riley se zamračila a vypadala smutně. Pohlédla vzhůru na Billa.
“Propadla z Angličtiny. Nebyla na příliš mnoho hodinách. Snažím se ji z toho vykopat.”
Bill zakroutil hlavou, velmi dobře tomu rozuměl. Život v agentuře si na nich na všech vybral velkou daň a jejich rodiny byly největšími oběťmi.
“To je mi líto,” řekl.
Riley pokrčila rameny.
“Je jí čtrnáct. Nenávidí mě.”
“To není dobré.”
“Já jsem nenáviděla všechny, když mi bylo čtrnáct,” odpověděla. “Ty ne?”
Bill neodpověděl. Bylo těžké představit si, že Riley kdy někoho nenáviděla.
“Počkej, až se do toho věku dostanou tví chlapci,” řekla Riley. “Kolik jim je teď? Zapomněla jsem.”
“Osm a deset,” odpověděl Bill a pak se usmál. “Tak, jak to pokračuje s Maggie, si nejsem jistý, jestli ještě budu součástí jejích života, až jim bude jako April.”
Riley naklonila hlavu na stranu a s obavami na něj pohlédla. Ten pečující pohled mu chyběl.
“Je to tak špatné, co?” řekla.
Uhnul pohledem, nechtěl na to myslet.
Oba se na okamžik odmlčeli.
“Co to schováváš na podlaze?” zeptala se.
Bill se podíval dolů a pak znovu nahoru a usmál se; dokonce i v tomto stavu jí nic neuniklo.
“Nic neschovávám,” řekl Bill, zvedl obálku a položil ji na stůl. “Jen něco, co bych s tebou chtěl probrat.”
Riley se zeširoka usmála. Bylo jasné, že velmi dobře ví, kvůli čemu tu skutečně je.
“Ukaž mi to,” řekla a potom dodala, zatímco se nervózně podívala po April, “Pojď, jdeme dozadu. Nechci, aby to viděla.”
Riley si sundala bačkory a bosky šla před Billem dozadu na dvorek. Posadili se u o šlehaného dřevěného stolku na piknik, který tu ještě předtím, než se sem Riley nastěhovala, a Bill se rozhlédl po malém dvorku, na kterém byl jediný strom. Ze všech stran byl les. Úplně zapomněl, že je blízko města.
Příliš odlehlé, pomyslel si.
Nikdy neměl pocit, že je toto místo pro Riley vhodné. Malý domek v rančovém stylu byl patnáct mil za městem, byl zchátralý a velmi obyčejný. Byl hned vedle silnice druhé třídy, kolem byly na dohled jen lesy a pastviny. Také si nemyslel, že pro ni je příměstský styl to pravé. Jen s těží si dokázal představit, jak pořádá kolečko koktejlové párty. Alespoň mohla jet do Fredericksburgu a nasednout na Amtrak vlak do Quantica, když se vrátila domů z práce. Když ještě mohla chodit do práce.
“Ukaž mi, co máš,” řekla.
Na stole rozložil zprávy a fotografie.