April se zasmála. "Máš na mysli volné kalhoty! Hodně štěstí při hledání."
Riley se rozhlédla po džínách. Všechny byly na tělo, s nízkým pasem a uměle otrhané.
Riley si vzdychla. Věděla o několika obchodech v nákupním centru, kde by si mohla pořídit něco v jejím stylu. Ale musela by snášet všemožné škádlení a naléhání April.
"Po nějakých pro mě se podívám jindy," řekla Riley.
April vzala hromádku džín a šla do zkušební kabinky. Když vyšla ven, měla na sobě přesně ty džíny, které Riley nenáviděla – těsné na kůži, místy roztrhané a s odhaleným pupkem.
Riley zavrtěla hlavou.
"Možná by sis měla vyzkoušet džíny pro mamky," řekla. "Byly by ti mnohem pohodlnější. Ale pohodlí není nic pro tebe, co?"
"Kdepak," řekla April, otočila se a zadívala se na džíny v zrcadle. "Tyhle si vezmu. Zkusím si i ty ostatní."
April se několikrát vrátila do šatny. Vždy přišla s džínami, které Riley nenáviděla, ale dobře věděla, že jí nemůže zakázat si je koupit. Skutečně to nestálo za boj a věděla, že tak či onak prohraje.
Jak April pózovala v zrcadle, Riley si uvědomila, že je její dcera téměř stejně vysoká jako ona a tričko, které má na sobě, odhaluje nádhernou postavu. S tmavými vlasy a oříškovýma očima byla Aprilina podoba s Riley do očí bijící. Samozřejmě, že vlasy April neměly šediny, které se v Rileyných již objevily. Ale i tak ...
Stává se z ní žena, pomyslela si Riley.
Nemohla si pomoci a při té myšlence se cítila nesvá.
Vyrůstá April příliš rychle?
Rozhodně si toho v loňském roce mnoho prožila. Dvakrát upadla v zajetí. V jednom případě byla držena v temnotě sadistou s plamennou lampou. Také musela zahnat vraha v jejich vlastním domě. Ze všeho nejhorší byl hrubý přítel, který ji zdrogoval a snažil se ji prodat za sex.
Riley věděla, že toho je na patnáctiletou příliš. Cítila se provinile, že její vlastní práce dostává April, a všechny ostatní, které má ráda, do smrtelného nebezpečí.
A April tu teď vypadala pozoruhodně vyspěle i přes její snahu vypadat a chovat se jako normální teenager. Zdálo se, že April zdolala nejhorší fázi její posttraumatické stresové poruchy. Ale jaké obavy a úzkosti ji hluboko uvnitř stále trápily? Překoná je někdy?
Riley zaplatila za nové oblečení pro April a odešla na balkón nákupního střediska. Sebedůvěra, projevující se v Aprilině chůzi, Rileyn strach poněkud zmenšila. Zdálo se, že se vše nakonec zlepšuje. Věděla, že právě v ten okamžik si Ryan stěhuje pár věcí do jejího domu. A April a Jilly se daří dobře ve škole.
Riley se chystala navrhnout, aby si zašly na něco k jídlu, když April zabzučel telefon. April náhle odešla, aby volání přijala. Riley to vyděsilo. Někdy se zdálo, že je mobil živou věcí, která vyžaduje veškerou Aprilinu pozornost.
"Hej, co se děje?" Zeptala se April volajícího.
April se náhle podlomila kolena a musela si sednout na lavičku. Její tvář zbledla a její blažený výraz se změnil v bolest. Začaly jí stékat slzy po tváři. Vyděšená Riley k ní přispěchala a posadila se u ní.
"Ach můj bože!" Vykřikla April. "Jak mohla – proč – já nemůžu –"
Riley to vyděsilo.
Co se stalo?
Byl někdo zraněn nebo v nebezpečí?
Byla to Jilly, Ryan, Gabriela?
Ne, takové zprávy by určitě někdo zavolal Riley a ne April.
"Je mi to tak líto," říkala April znovu a znovu.
Poté hovor konečně ukončila.
"Kdo to byl?" Zeptala se Riley úzkostlivě.
"To byla Tiffany," odpověděla April omráčeným, tichým hlasem.
Riley to jméno znala. Tiffany Penningtonová byla momentálně Aprilina nejlepší kamarádka. Riley se s ní setkala několikrát.
"Copak se děje?" Zeptala se Riley.
April se podívala na Riley se smutným a zděšeným výrazem.
"Sestra Tiffany je mrtvá," řekla April.
April vypadala, jako by nemohla uvěřit vlastním slovům.
Pak přidušeným hlasem dodala, "Říkají, že to byla sebevražda."
KAPITOLA DRUHÁ
Při večeři toho večera se April snažila povědět její rodině, co ví o smrti Lois. Ale její slova zněla podivně a cize, jako by hovořil někdo jiný.
Jako by to nebyla pravda, myslela si pořád dokola.
April se s Lois setkala několikrát při návštěvě Tiffany. Poslední setkání si živě pamatovala. Lois byla usměvavá a šťastná a měla spoustu mimoškolních příběhů. Bylo prostě nemožné uvěřit, že je mrtvá.
Smrt nebyla April úplně cizí. Věděla, že její máma stála tváří v tvář smrti a při práci na případech FBI už i zabila. Ale to byli zlí padouchové a bylo třeba je zastavit. April dokonce pomohla své matce bojovat a zabít sadistického vraha poté, co uvrhl April do zajetí. Také věděla, že její dědeček zemřel před čtyřmi měsíci, ale ona ho už dlouho neviděla a nikdy si nebyli blízcí.
Ale tato smrt pro ni byla reálnější a nedávala vůbec smysl. Nějak jí ani nepřipadala možná.
Jak April povídala, viděla, že její rodina je také zmatená a zoufalá. Její matka se natáhla a vzala ji za ruku. Gabriela se pokřižovala a šeptala modlitby ve španělštině. Jillyna ústa zůstala hrůzou dokořán.
April se pokusila rozpomenout na všechno, o čem si s Tiffany to odpoledne povídaly. Vysvětlila, že včera ráno Tiffany a její máma a táta našli v garáži visící tělo Lois. Policie si myslela, že to vypadá jako sebevražda. Ve skutečnosti se všichni chovali, jako by to byla sebevražda. Jako by to bylo všechno vyřízeno.
Všichni až na Tiffany, která pořád říkala, že si to nemyslí.
Otec April se zachvěl, když skončila vyprávění o všem, na co si dokázala vzpomenout.
"Já Penningtonovy znám," řekl. "Lester je finanční manažer pro stavební firmu. Nejsou zrovna bohatí, ale mají se poměrně dobře. Vždycky dělali dojem stabilní a šťastné rodiny. Proč by Lois takovou věc udělala?"
April si tutéž otázku pokládala celý den.
"Tiffany říká, že to nikdo neví," řekla April. "Lois byla v prvním ročníku na vysoké škole Byars. Byla z toho trochu ve stresu, ale i tak ..."
Otec zavrtěl soucitně hlavou.
"No, možná, že to to vysvětluje," řekl. "Byars je těžká škola. Je ještě těžší dostat se tam než do Georgetownu. A je velmi drahá. Jsem překvapen, že si to rodina mohla dovolit."
April si zhluboka povzdechla a nic neříkala. Myslela si, že Lois dostala stipendium, ale nic neřekla. Nechtěla o tom mluvit. Taky neměla chuť k jídlu. Gabriela připravila jednu ze svých specialit, polévku s mořskými plody, zvanou tapado, kterou April zbožňovala. Ale zatím nesnědla ani lžíci.
Všichni byli chvíli zticha.
Pak Jilly řekla, "Ona se nezabila."
Vyděšená April pohlédla na Jilly. Všichni ostatní se na Jilly dívali také. Mladší teenager si překřížil ruce a vyhlížel velmi vážně.
"Cože?" Zeptala se April.
"Lois se nezabila," řekla jí Jilly.
"Jak to víš?" Zeptala se April.
"Potkala jsem ji, pamatuješ? Bylo mi to jasné. Nebyla typ dívky, který by to chtěl udělat. Nechtěla zemřít."
Jilly se na okamžik odmlčela.
Pak řekla, "Já vím, jaké to je, chtít zemřít. Ona zemřít nechtěla. Poznala jsem to."
April vyskočilo srdce až do krku.
Věděla, že si Jilly sama prošla peklem. Jilly jí řekla o tom, jak její násilnický otec zamkl dům a nechal ji jedné chladné noci venku. Jilly spala v odpadové rouře a pak šla na odpočívadlo kamionů, kde se pokusila stát se prostitutkou. V ten okamžik ji matka našla.
Pokud někdo věděl, jaké to bylo chtít umřít, pak to jistě byla Jilly.
April zaplavil stesk a děs, který se v ní chystal vybuchnout. Mýlila se Jilly? Cítila se Lois až tak mizerně?
"Promiňte," řekla. "Myslím, že teď nemůžu jíst."
April vstala od stolu a běžela nahoru do své ložnice. Zavřela dveře, vrhla se na postel a vzlykala.
Nevěděla, kolik uběhlo času. Ale po chvíli uslyšela zaklepání na dveře.
"April, můžu dovnitř?" zeptala se její matka.
"Ano," řekla April přiškrceným hlasem.
April se posadila a matka vešla do místnosti a na talíři nesla sendvič s grilovaným sýrem. Matka se chápavě usmála.
"Gabriela si myslela, že tohle bude do žaludku lehčí, než tapado," řekla matka. "Má strach, že ti bude zle, když nebudeš jíst. A já mám taky strach."
April se usmála přes slzy. To bylo velmi milé od Gabriely i od matky.
"Díky," řekla.
Otřela si oči a zakousla se do sendviče. Matka si sedla na postel vedle ní a vzala ji za ruku.
"Chceš o tom promluvit?" Zeptala se matka.
April potlačila vzlyk. Z nějakého důvodu si vzpomněla, jak se nedávno odstěhovala její nejlepší kamarádka Crystal. Její otec, Blaine, byl v tomto domě zle zbit. I když měli s mámou o sebe zájem, byl tím tak otřesený, že se rozhodl přestěhovat.
"Mám takový zvláštní pocit," řekla April. "Jako by to nějak byla moje chyba. Dějí se nám hrozné věci a je to skoro jako by to bylo nakažlivé nebo tak něco. Vím, že to nedává smysl, ale ..."
"Chápu, jak se cítíš," řekla matka.
April byla překvapena. "Ty to chápeš?"
Matčin výraz posmutněl.
"Sama se tak také cítím," řekla. "Moje práce je nebezpečná. A všichni, které mám ráda, jsou kvůli ní v nebezpečí. Cítím se provinile. Hodně."
"Ale to není tvoje vina," řekla April.
"Tak proč si myslíš, že to je tvoje chyba?"
April nevěděla, co říct.
"Co dalšího tě trápí?" Zeptala se matka.
April se na chvíli zamyslela.
"Mami, Jilly má pravdu. Já si nemyslím, že se Lois zabila. A Tiffany si to také nemyslí. Znala jsem Lois. Byla šťastná, jedna z nejvyrovnanějších lidí, co znám. A Tiffany k ní vzhlížela. Byla pro Tiffany něco jako hrdinka. To prostě nedává smysl."
April z výrazu své matky poznala, že jí nevěří.
Jen si myslí, že jsem hysterická, pomyslela si April.
"April, policie si určitě myslí, že to byla sebevražda a její matka a otec –"
"No, ti se mýlí," řekla April, překvapená ostrostí svého vlastního hlasu. "Mami, musíš to prověřit. Víš o takových věcech víc, než kdokoli z nich. Dokonce víc než policie."
Matka smutně zavrtěla hlavou.
"April, to nemohu. Nemůžu jet tak jít a začít vyšetřovat něco, co už bylo vyjasněno. Pomysli na to, jak by se cítila její rodina."
To bylo jediné, co mohla April udělat, aby nezačala znovu plakat.
"Mami, já tě prosím. Pokud Tiffany nikdy zjistí pravdu, zničí jí to život. Nikdy se přes to nepřenese. Prosím, udělej něco."
Byla to obrovská prosba a April to věděla. Matka chvíli neodpovídala. Vstala, přešla k oknu ložnice a podívala se ven. Zdálo se, že hluboce přemýšlí.
Matka stále hleděla ven a nakonec pronesla, "Zítra si zajdu promluvit s rodiči Tiffany. Tedy pokud se mnou budou chtít mluvit. To je všechno, co můžu udělat."
"Mohu jít s tebou?" Zeptala se April.
"Zítra máš školu," řekla matka.
"Takže to uděláme po škole."
Matka se znovu odmlčela a pak řekla, "Dobře".
April vstala z postele a pevně svou matku objala. Chtěla poděkovat, ale cítila se příliš zahlcena vděčností, než aby ta slova vyslovila.
Pokud někdo dokáže zjistit, co je v nepořádku, pak mamka, pomyslela si April.
KAPITOLA TŘETÍ
Následující odpoledne Riley jela do domu Penningtonových. Navzdory jejím pochybnostem, že byla Lois Penningtonová zavražděna, si byla Riley jistá, že je správné toto udělat.
Dlužím to April, pomyslela si, zatímco řídila.
Konec konců věděla, jaký to je pocit, být si něčím jistá a nemít nikoho, kdo by jí věřil.
A April si byla určitě jistá, že něco není v pořádku.
Ale Rileyn instinkt se o slovo ještě nepřihlásil. Ale když vjížděli do luxusnější části Fredericksburgu, připomněla si, že netvoři často číhají za nejklidnějšími průčelími. Mnoho okouzlujících domů, kolem kterých projely, jistě skrývalo temné tajemství. V životě spatřila příliš mnoho zla, než aby si toho nebyla vědoma.
A ať už byla smrt Lois sebevražda nebo vražda, nebylo pochyb o tom, že do zdánlivě šťastného domova Penningtonových se vedral netvor.
Riley zaparkovala na ulici před domem. Byl to velký dům o třech podlažích a zabíral poměrně velké prostranství. Riley si vzpomněla, co Ryan řekl o Penningtonových.
"Nejsou úplně bohatí, ale žijí si pohodlně."
Dům jeho slova potvrzoval. Byl to atraktivní, luxusní dům v hezké čtvrti. Jediná nezvyklá věc na domě byla policejní páska přes dveře samostatně stojící garáže, kde rodina našla jejich oběšenou dceru.
Chladný vzduch se ostře vrhl na Riley a April, když vystoupily z auta a rozešly se směrem k domu. Na příjezdové cestě bylo natěsnáno několik zaparkovaných vozů.
Zazvonily na zvonek a Tiffany jim přišla otevřít. April se vrhla do Tiffaniny náruče a obě dívky začaly vzlykat.
"Ach, Tiffany, je mi to tak líto," řekla April.
"Díky, díky, že jsi přišla," řekla Tiffany.
Z jejich společných emocí se Riley sevřelo hrdlo. Obě dívky se zdály být tak mladé, byly to stále jen děti. Zdálo se hrozně nespravedlivé, že musí podstoupit tak hrozné utrpení. I přesto ale cítila k Aprilině srdečné laskavosti zvláštní hrdost. Z April rostla starostlivá a soucitná dívka.
Jako rodič nejspíš dělám něco správně, pomyslela si Riley.
Tiffany byla o něco menší než April a provázela ji nepatrná mladistvá nemotornost. Její vlasy byly jahodově blond a její kůže byla bledá a pihovatá, zarudnutí kolem jejích očí od pláče proto činilo její pohled výraznějším.
Tiffany vedla Riley a April do obývacího pokoje. Rodiče Tiffany seděli mírně od sebe na gauči. Prozrazovala jejich řeč těla něco? Riley si nebyla jistá. Věděla, že páry čelí smutku mnoha různými způsoby.
Několik dalších lidí se pohybovalo kolem, mluvili na sebe tlumeným šeptem. Riley se domnívala, že to jsou přátelé a rodina, která přišla pomoci.
Slyšela, jak se v kuchyni ozývají hlasy a řinčení nádobí, zdálo se, že tam někdo připravuje jídlo. Skrze klenutý průchod do jídelny viděla dvě dvojice, které na stole rovnaly fotografie a vzpomínkové předměty. V obývacím pokoji byly také fotky Lois a její rodiny z různé doby.
Riley se zachvěla při pomyšlení, že dívka na fotkách byla ještě před dvěma dny naživu. Jak by se cítila, kdyby April ztratila tak náhle? Byla to mrazivá myšlenka a k takové realitě se už přiblížila příliš mnohokrát.
Kdo by přišel k ní domů a poskytl jí pomoc a útěchu?
Chtěla by vůbec něčí pomoc a útěchu?
Tyto myšlenky setřásla, když ji Tiffany představila svým rodičům, Lesterovi a Eunice.
"Prosím, nevstávejte," řekla Riley, když se dvojice začala zvedat, aby ji pozdravila.
Riley a April se posadily poblíž dvojice. Eunice měla pihovatou pleť její dcery a pestrobarevné vlasy. Lesterova pleť byla tmavší a jeho obličej byl dlouhý a útlý.
"Je mi velmi líto vaší ztráty," řekla Riley.
Dvojice jí poděkovala. Lesterovi se podařilo vynutit mírný úsměv.
"Nikdy jsme se nesetkali, ale trochu znám Ryana," řekl. "Jak se mu daří?"
Tiffany se natáhla ze své židle, aby poplácala svého otce na paži. Tiše artikulovala, "Jsou rozvedení, tati."
Lesterova tvář trochu zrudla.
"Ach, je mi to velice líto," řekl.
Riley cítila, jak se začervenala.
"Prosím, ne," řekla. "Jak to lidé v této době říkají –´je to složité.´"
Lester pokýval a stále se slabě usmíval.
Pár okamžiků bylo ticho, jen tlumený shon kolem nich pokračoval dál.
Pak Tiffany řekla, "Mami, tati – Aprilina matka je agentkou FBI."
Lester a Eunice se upřeně dívali a nevěděli, co říct. Riley byla znovu v rozpacích a také nevěděla, co na to povědět. Věděla, že April volala včera Tiffany a řekla jí, že přijedou. Zdálo se, že Tiffany doteď neřekla rodičům nic o tom, čím se Riley živí.
Tiffany se dívala střídavě na své rodiče a pak řekla, "Myslela jsem, že by nám možná pomohla zjistit ... co se opravdu stalo."
Lester zalapal po dechu a Eunice si hořce vzdychla.
"Tiffany, už jsme o tom mluvili," začala Eunice. "Víme, co se stalo. Policie si je jistá. Nemáme důvod myslet si něco jiného."
Lester se nejistě postavil.
"Já tohle nemohu řešit," řekl. "Já prostě ... nemůžu."
Otočil se a odešel do jídelny. Riley viděla, že za ním obě dvojice spěchají, aby ho uklidnily.
"Tiffany, měla by ses stydět," řekla Eunice.
Dívčiny oči se zalily slzami.
"Ale já chci jen vědět pravdu, mami. Lois se nezabila. Nemohla to dělat. Já to vím."