Se Zackem se sem nastěhovali zhruba před rokem a snažili se ve svém vztahu dělat všechny potřebné kroky k tomu, aby co nejvíce oddálili svatbu. Mackenzie cítila, že je na sňatek už připravená, ale Zack se toho očividně děsil. Byli spolu už osm let, a zatímco první dva roky byly prostě úžasné, od třetího se vše neslo ve znamení monotónnosti a Zackova strachu být zase sám, anebo se oženit. Pokud by bylo možné zůstat někde mezi, byl by pravděpodobně nejšťastnější.
Když teď sebrala dva špinavé talíře a překročila Xbox rozházený po zemi, napadlo ji, jestli náhodou nemá tohohle mezidobí akorát tak dost. Aby toho nebylo málo, nebyla si ani jistá, jestli by si Zacka vůbec vzala, kdyby ji zítra požádal o ruku. Znala jej příliš dobře, dokázala si představit, jak by manželství s ním vypadalo, a nijak příjemná představa to nebyla.
Jednoduše řečeno, zasekla se ve vztahu bez budoucnosti s partnerem, který si jí nevážil. V práci to navíc nebylo o nic lepší. Většina kolegů si jí nevážila stejně tak. Jako kdyby se celý její život zasekl na mrtvém bodě. Věděla, že musí udělat změny, jenže to ji právě děsilo. A vzhledem k tomu, jak tvrdě pracovala, na něco takového jednoduše neměla energii.
Mackenzie se vrátila do koupelny a vypnula vodu. Pára stoupající z vany ji zvala. Mackenzie se svlékla, podívala se na sebe do zrcadla a znovu zalitovala, že promrhala tolik času ze svého života s člověkem, který se k ní doopravdy nechtěl uvázat. Ne, že by sama pro sebe nebyla atraktivní. Její tvář byla hezká (možná vypadala o něco lépe, když měla vlasy svázané do culíku) a její figura také nebyla k zahození. Z výcviku si ji udržovala štíhlou a docela i svalnatou. Její břicho bylo ploché a tvrdé – Zack dokonce občas vtipkoval, že její svaly na břiše působí výhružně.
Vklouzla do vany a pivo položila na malý stolek vedle. Zhluboka a spokojeně vydechla, jak se teplo z vody začalo prolínat do jejího těla. Zavřela oči a snažila se relaxovat, ale vzpomínka na oči Kevina Lizbrooka se k ní neustále vracela. Takové množství koncentrovaného smutku bylo téměř nesnesitelné a Mackenzie jej navíc kdysi sama zažila. Jediný rozdíl byl, že ona už mezitím měla čas jej zasoukat někam do zadních místností svého srdce.
Po chvíli začala dřímat, ale i v polosnech ty oči pořád viděla. Najednou měla pocit, že tu není sama. Jako kdyby Hailey Lizbrooková byla v místnosti spolu s ní a nepřestávala ji prosit, aby její vraždu vyřešila.
*
Zack přišel domů o hodinu později. Rovnou z dvanáctihodinové směny na místní textilní továrně. Pokaždé, když z něj ucítila pach barvy, potu a tuku, připomnělo jí to, jak málo ambicí Zack v životě měl. Mackenzie jeho práce jako taková nijak nevadila; byla to úctyhodná dřina, stvořená pro muže silných zad a pevné vůle. Jenže Zack měl bakalářský titul a kdysi i uvažoval o získání magisterského diplomu, po kterém by se stal učitelem. Ten plán skončil před pěti roky a on od té chvíle trčel v roli vedoucího směny v té továrně.
Když přišel, Mackenzie už pracovala na druhém pivu. Seděla přitom na posteli a četla si knihu. Rozhodla se, že se pokusí usnout ve tři ráno, čímž získá dobrých pět hodin spánku předtím, než se vypraví zase na devátou zpátky do práce. Nikdy si na spánku příliš nezakládala a navíc vypozorovala, že když v noci spala déle než šest hodin, byla následujícího dne letargická a nesoustředěná.
Zack vešel do místnosti v omšelých pracovních kalhotách. Skopl boty z nohou a podíval se na ni. Měla na sobě tílko a krátké cyklistické elasťáky.
„Ahoj, zlato,“ pozdravil a celou si ji prohlížel. „Tohle je ale krásné uvítání.“
„Jak ses měl?“ zeptala se a skoro přitom ani nevzhlédla od knihy.
„Bylo to v pohodě,“ odpověděl. „Ale když jsem teď přišel domů a viděl tě takhle, tak se to všechno ještě zlepšilo.“
S tím posadil na postel a rovnou k ní. Jeho ruka zamířila k její tváři, aby si ji obrátil k sobě pro polibek.
Mackenzie odložila knížku a rychle se odtáhla. „Zacku, to ses dočista zbláznil?“ zeptala se.
„Co?“ nechápal.
„Jsi strašně špinavej. Já jsem zrovna vylezla z vany a nejen to, vždyť tu rozmazáváš špínu všude po povlečení.“
„Panebože,“ řekl Zack otráveně. Převalil se po posteli, aby pokryl co největší plochu čistého povlečení. „Proč musíš bejt pořád taková šprtka?“
„Já nejsem šprtka,“ odpověděla. „Jenom preferuju život mimo prasečí chlív. Mimochodem, díky, žes po sobě uklidil, než jsi odešel do práce.“
„Ach, je tak krásné být zase doma,“ odfrknul si Zack na cestě do koupelny. Práskl za sebou dveřmi.
Mackenzie si povzdechla a na jeden zátah dopila svoje pivo. Její pohled se zaměřil k místu, kde ležely Zackovy špinavé pracovní boty – zůstanou tam, dokud si je zítra zase neobuje. Také si mohla být jistá tím, že až se ráno půjde připravit na další den v práci, najde tam jeho oblečení na podlaze.
Doprdele s tím, pomyslela si a vrátila se ke knize. Přečetla však jenom pár dalších stránek, během jejichž četby poslouchala hučení vody ze Zackovy sprchy. Po chvíli knihu znovu odložila a vydala se zpátky do obýváku. Ze stolku sebrala složku s dokumenty, odnesla ji zpátky do ložnice a začala z ní vytahovat papíry týkající se vraždy Hailey Lizbrookové, které si vyzvedla na stanici předtím, než odjela domů. I když si chtěla aspoň pár hodin pospat, prostě jí to nedalo.
Procházela dokumenty, hledajíc jakýkoli detail, který jim mohl uniknout. Když už si byla jistá, že je o všechno postaráno, znovu si vzpomněla na Kevinův bolestný výraz a pustila se do kontroly ještě jednou.
Tolik se do práce zabrala, že si nejprve ani nevšimla Zacka, který se vrátil z koupelny. Teď už voněl o mnoho lépe a s pouhým ručníkem kolem boků mu to i poznání více slušelo.
„Omlouvám se za to povlečení,“ řekl jakoby nepřítomně, zatímco hodil ručník na zem a oblékl si boxerky. „Já…já nevím…Prostě si jenom už ani nevzpomínám, kdy jsi mi naposledy doopravdy věnovala pozornost.“
„Tím myslíš sex?“ zeptala se. Uvědomila si, že by se mu ve skutečnosti vůbec nebránila. To by bylo přesně to, co by ji přimělo vypnout a trochu se prospat.
„Nejenom sex,“ odpověděl Zack. „Myslím tím jakoukoliv pozornost. Když přijdu domů, tak už buď spíš anebo se prohrabuješ v papírech.“
„No, to až potom, co posbírám tvůj bordel,“ odpověděla. „Žiješ jako kluk, kterej počítá s tím, že po něm maminka všechno uklidí. Takže ano, máš pravdu, občas se radši vrátím zpátky k práci, abych zapomněla, jak frustrující život s tebou může být.“
„Takže jsme zase zpátky u tohohle?“ zeptal se.
„Zpátky u čeho?“
„Zpátky u používání práce jako způsobu, jak mě ignorovat.“
„Já nepracuju, abych tě ignorovala, Zacku. Momentálně jsem mnohem víc zaměstnaná snahou zjistit, kdo brutálně zavraždil matku dvou dětí, než tím, aby se ti dostalo pozornosti, kterou chceš.“
„To je přesně ono,“ řekl Zack, „přesně proto nijak nespěchám se svatbou. Ty už ses totiž provdala za svojí práci.“
Bylo minimálně tisíc argumentů, které na něj mohla okamžitě vypálit, ale řekla si, že to nemá smysl. Svým způsobem měl trochu i pravdu. Většinu večerů ji složky z práce zajímaly mnohem více než Zack. Pořád jej ještě milovala, o tom nebylo pochyb, ale nebylo na něm nic nového – nebyl pro ni výzva.
„Dobrou noc,“ řekl jemně a uložil se na svou polovinu postele.
Chvíli se dívala na jeho záda a přemýšlela, jestli má nebo nemá povinnost se mu věnovat. Co by z ní udělalo dobrou přítelkyni? Jak by se mohla udělat hodnotnější pro muže, který se bál manželství?
Teď, když se možnost sexu rozplynula jako pára nad hrncem, Mackenzie jednoduše pokrčila rameny a vrátila se k dokumentům.
Pokud se má její osobní život roztéct jako zmrzlina na slunci, budiž tedy. Ten druhý život, ten ohledně jejího případu, jí stejně připadal mnohem lákavější a reálnější.
*
Mackenzie vkročila do ložnice svých rodičů a ještě než prošla dveřním rámem, už ucítila něco, co přimělo její sedmiletý žaludek poskočit. Byl to specifický zápach, jaký znala z vnitřku svého prasátka – zápach drobných měděných mincí.
Vstoupila do místnosti a podívala se na postel. Postel, ve které její matka nespala už přes rok – postel, která pro otce samotného byla až příliš velká.
Spatřila ho tam ležet. Nohy visely přes okraj a ruce měl roztažené doširoka, jako kdyby se pokoušel létat. Všude byla krev: na posteli, na zdi a dokonce trochu i na stropě. Jeho hlava byla obrácena do strany, jako kdyby se na ni schválně nechtěl podívat.
Že je mrtev, pochopila okamžitě.
Přistoupila k němu a její bosá chodidla začvachtala v kaluži krve. Nechtěla udělat už ani jeden další krok, ale zároveň jej udělat musela.
„Tati,“ šeptala plačky.
Na jednu stranu byla zkamenělá strachem, ale na druhou ji přitahoval jako magnet.
Tu najednou otočil hlavou a podíval se na ni. Stále byl však mrtvý.
Mackenzie vykřikla.
Když otevřela oči a rozhlédla se po ložnici, měla všechno rozmazané. Na klíně ležela obálka s jejími dokumenty. Některé přepadly na postel. Zack spal vedle ní, stále odvrácený zády. Mackenzie se zhluboka nadechla a hřbetem ruky si otřela pot z čela. Byl to jenom sen.
Potom ale uslyšela ten zvuk.
Mackenzie ztuhla. Upřela zrak na dveře ložnice a pomaloučku se zvedla z postele. To, co slyšela, bylo vrznutí parkety v obýváku. Ten zvuk nemohlo vyvolat nic jiného, než váha někoho, kdo tam byl. Zrovna se probudila z noční můry, ale tohle slyšela doopravdy.
Nebo ne?
Vykradla se z postele, natáhla se na špičky a z nejvyšší police šatní skříně vytáhla služební pistoli. Byla tam uschována vedle jejího odznaku a malé kožené peněženky. Pomaloučku se prosmýkla dveřmi ven z ložnice a vkročila na chodbu. Matné světlo pouličního osvětlení pronikalo plátěnými záclonami dovnitř a odkrývalo prázdný obývací pokoj.
Mackenzie vkročila s připravenou zbraní do místnosti. Všechny smysly jí říkaly, že tam nikdo není, ale stejně se jemně třásla. Věděla, že slyšela vrzání podlahy. Jako kočka došla do kouta obýváku před konferenční stolek, když to uslyšela znovu.
Jakoby odnikud jí najednou v mysli vytanul obraz Hailey Lizbrookové. Opět viděla rány na jejích zádech i otisky v hlíně. Pokrčila rameny. Zahanbeně se podívala na zbraň ve svých rukou a sama sebe se ptala, kdy naposledy se jí některý případ dostal takhle pod kůži. Co si proboha myslela? Že je vrah v jejím obýváku a snaží se k ní dostat?
Mackenzie se rozzlobeně odebrala zpátky do ložnice. Potichoučku uložila pistoli zpátky do horní zásuvky a uložila se na svou stranu postele.
Zbytky snu jí stále ještě poletovaly v mysli a strašily ji. Položila hlavu na polštář, zavřela oči a pokoušela se znovu usnout.
Věděla však, že ji čekají těžké chvíle. Odteď ji budou sužovat nejen živí, ale i mrtví.
KAPITOLA SEDMÁ
Mackenzie si nedokázala vzpomenout, kdy byla policejní stanice naposledy v takovém chaosu. První, co spatřila, když vstoupila do haly, byla Nancy, která pospíchala do něčí kanceláře. Asi ještě nikdy ji neviděla pohybovat se tak rychle. Každý policista, kterého po cestě do zasedací místnosti míjela, po ní navíc vrhnul nervózní pohled.
Vypadalo to, že to bude velmi výživné ráno. Ve vzduchu bylo napětí, které vůbec nebylo nepodobné tomu, když se v létě schylovalo k pořádné plískanici z vedra.
Část z té tísně cítila Mackenzie sama, ještě než vůbec opustila domov. První telefonát obdržela v 7:30, ve kterém ji informovali, že během několika hodin začne vyšetřování nové stopy. Informace, kterou včera dostala z Kevina, si očividně získala pozornost. Bylo vydáno povolení k prohlídce a rozjížděl se plán. Jeden z jeho důležitých detailů už jí byl oznámen: Nelson si přál, aby podezřelého přivedla ona s Porterem.
Těch deset minut, které strávila na stanici, bylo jako uragán. Zatímco si nalévala do hrnku kávu, Nelson štěkal rozkazy na všechny strany. Porter seděl sám na své židli u stolu. Působil jako uražené dítě, které si přeje dostat tolik pozornosti, kolik je to jenom možné. Mackenzie věděla, že jej žere, že ta stopa vzešla z jejího výslechu – výslechu chlapce, od kterého on už byl připraven odejít s nepořízenou.
Mackenzie s Porterem byli ustanoveni vedoucí jednotkou, podporovanou dalšími dvěma vozidly, které se držely v dosahu, a byly připraveny je posílit. Bylo to počtvrté v její kariéře, kdy dostala za úkol provést zatčení a adrenalin, který člověk při takové akci cítil, se nikdy neomrzel. Navzdory všemu vzrušení však Mackenzie zůstávala klidná a koncentrovaná. Ze zasedačky vycházela sebevědomá a s počínající jistotou, že odteď je to především její případ, nehledě na to, jak moc si Porter přál opak.
Když byla ve dveřích, dohnal ji Nelson a jemně ji chytil za paži.
„Whiteová, na minutku, můžete?“
Než se zmohla na odpověď, už ji vedl do vedlejší místnosti, používané jako kopírovací centrum. Dokonce se rozhlédl kolem a ujistil se, že je nemůže nikdo slyšet. Když nabyl jistoty, že je vzduch čistý, podíval se na ni, čímž její úlek, že provedla nějaký průšvih, ještě podpořil.
„Podívejte se,“ začal, „Porter za mnou včera večer přijel a žádal mě o přeložení. Okamžitě jsem mu řekl, že ne. Také jsem mu řekl, že by byl náramně hloupý, kdyby ten případ teď nechal plavat. Nevíte náhodou, co ho to popadlo a proč?“
„Myslí si, že jsem ho včera podrazila,“ odpověděla Mackenzie. „Jenže ty děti se s ním nebavily a on se nijak nesnažil z nich ty odpovědi dostat.“
„Dobrá, nemusíte dále vysvětlovat,“ řekl na to Nelson. „Já si myslím, že jste s tím starším klukem udělala sakra dobrou práci. Později dokonce řekl dalším lidem, kteří se tam zastavili – tím myslím sociálku – že jste si s ním moc pěkně popovídala. Teď jsem vám jenom chtěl říci, že Porter bude dneska nabručený. Pokud na vás vyrukuje s nějakými kravinami, dejte mi vědět. Nemyslím si ale, že to hrozí. I když není ani trochu váš fanoušek, svěřil se mi, že vás sakra hodně respektuje. To ale zůstane mezi vámi a mnou. Jasné?“
„Ano, pane,“ řekla Mackenzie, překvapená tou náhlou podporou a povzbuzením.
„Výborně,“ řekl Nelson a zlehka ji poplácal po zádech. „Běžte a seberte toho chlapa.“
Mackenzie se odebrala na parkoviště, kde našla Portera už připraveného za volantem a s nastartovaným motorem. Hodil po ní pohledem typu: kde sakra vězíte tak dlouho. Mackenzie přidala do kroku a v okamžiku, kdy dosedla na sedačku, vystřelil Porter kupředu. Nestačila ani bezpečně zavřít dveře.
„Předpokládám, že jste o tom chlápkovi obdržela plné hlášení?“ zeptal se, když zahnul na silnici. Dvě další auta se držela nedaleko za nimi. Vezla Nelsona a čtyři další policisty, kteří měli posloužit jako záloha.
„Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie. „Jmenuje se Clive Traylor, je mu čtyřicet jedna let a je to registrovaný sexuální delikvent. Strávil šest měsíců ve vězení za napadení ženy v roce 2006. V současnosti pracuje v jedné malé lékárně, ale také se doma ve své stodole věnuje truhlařině.“
„Myslím, že vám unikla poslední aktualizace, kterou Nancy poslala,“ řekl Porter.
„Vážně?“ zeptala se Mackenzie. „O čem byla?“
„Ten parchant má za stodolou několik dřevěných kůlů. Průzkum říká, že jsou zhruba stejných rozměrů, jako ten, který jsme našli v tom kukuřičném poli.“
Mackenzie si v telefonu otevřela emaily a zjistila, že Nancy opravdu poslala tuto informace zhruba před deseti minutami.
„To vypadá na našeho chlapa,“ řekla nahlas.
„To teda jo,“ souhlasil Porter. Jeho hlas zněl, jako kdyby vycházel z nějakého robota, který byl naprogramován bez emocí říkat slova a z nich potom skládat věty. Ani jednou se na ni přitom nepodíval. Byl očividně stále naštvaný, ale Mackenzie to nevadilo. Dokud tu energii z vlastní zloby bude směřovat k vyřešení případu, neměla důvod se tím zaobírat.