Sám se sebou neměl sebemenší slitování a tím méně ho pociťoval se svými muži. Chtěl, aby nehleděli na únavu, horko, ani chlad – obzvláště na svaté misi, jako byla tato. Pokud ta stopa totiž vede tam, kam tajně doufal – tedy do legendárního Útesu – změní to historii Impéria navždy.
Zabořil ostruhy do zertiných slabin, až zvíře vykřiklo a vyrazilo kupředu tak rychle, že už jeho nohy téměř nestíhaly. Jezdec na to nedbal a bez přestání sledoval stopu na zemi. Už takto v životě stopoval mnohokrát a na konci každé stopy vždycky jejího autora zabil. Ještě nikdy však pronásledování nebylo tak zajímavé jako tentokrát. Věděl, že je jenom krůček od odhalení největšího tajemství v historii Impéria. Pokud se to podaří, jeho jméno se stane nesmrtelným a bude se o něm vyprávět ještě po mnoho generací.
Vystoupali na jedno z nečetných pouštních návrší, když tu uslyšel sílící hučivý zvuk přicházející bouře. Očekával, že spatří písečnou smršť, která se valí jejich směrem, ale namísto toho zůstal v úžasu zírat. To, co spatřil, sice byla písečná bouře, ale namísto aby se valila krajinou, stála jako stěna na místě a vypínala se od země až do nebes.
Na několik dlouhých minut se tam zastavili a pozorovali, zda se bouře skutečně nehýbe. Takový jev byl zcela nevysvětlitelný. Vypadalo to jako hradba ze zvířeného písku, která jednoduše seděla na jednom místě. Mohli se pouze dohadovat o tom, co leží na druhé straně. Jeho domněnka, že by to mohl být bájný Útes, se tím ještě posílila.
„Tvoje stopa tu končí,“ řekl jeden z vojáků posměšně.
„Přes tu bouři se nedostaneme,“ řekl jiný.
Velitel však pomalu zakroutil hlavou a zamračil se na ně.
„A co když na druhé straně toho písku leží něco, co stojí za objevení?“ odsekl.
„Na druhé straně?“ zeptal se voják. „Jsi blázen? Není to nic než písečná bouře uprostřed nekonečné pustiny. Na druhé straně je další ohromný kus ničeho.“
„Přiznej si porážku,“ dodal jiný. „Obraťme to domů – pokud ne, pojedeme bez tebe.“
Velitel se k nim otočil. To byla do nebe volající drzost. V jejich očích však spatřil, že to myslí vážně. Věděl, že musí rychle jednat, jestli tu vzpouru chce zažehnat.
Pohybem rychlým jako blesk sáhl k opasku, vytrhl z něj dlouhou zakřivenou dýku a snad ještě rychleji ji zabodnul do krku jednoho z nich. Muž vykřikl, padl na záda své zerty a potom se svezl na pouští podloží, které okamžitě začalo dychtivě pít jeho krev. Tu se najednou ze země vyrojilo stádo pouštních žravých brouků a během několika vteřin jej obsypali a dali se do jídla.
Ostatní to sledovali a v očích už se jim opět zračila vystrašená poslušnost.
„Ještě někdo další by se chtěl protivit mým rozkazům?“ zavrčel velitel.
Muži se na něj nervózně dívali, ale nikdo už nic neřekl.
„Buď vás zabije poušť, anebo já,“ dodal. „Volba je na vás.“
Potom najednou vykřikl jako když se chystá do boje, otočil na místě zertu a vyrazil přímo proti písečné stěně. Věděl, že jej tam může potkat smrt. Věděl i to, že jej ostatní budou následovat a když po chvíli uslyšel jejich křik, kterým pobízeli svá zvířata, samolibě se pousmál. Samozřejmě, bez něj by byli úplně ztracení.
Když vstoupil do písečného víru, vykřikl. Najednou se do něj opřely miliony jemných zrnek písku a snažily se jej strhnout ze sedla, neustále měnily směr a přibývaly na síle s tím, jak se do stěny nořil hlouběji. V uších mu hučelo, jako kdyby si z nich udělali hnízdo sršni. On však nepřestával pobízet protestující zertu, aby uháněla dál a hlouběji dovnitř. Cítil, jak jej písek bije do obličeje, proniká do uší, nosu, úst i očí a nevěděl, jestli o pár metrů dál ještě vůbec bude schopen dýchat.
Nezastavil se.
Když už začal sám o sobě pochybovat a přemýšlet, že jeho muži nakonec měli pravdu, že ta cesta nikam nevede a oni v té bouři všichni zemřou, tu se najednou jeho svět znovu projasnil a on projel skrz. Síla písku prudce slábla, stejně jako bzučivý hukot, a nad hlavou se mu opět otevřelo blankytně modré pouštní nebe. Asi ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný, že jej vidí.
Hned za ním se z bouře vynořil i zbytek jeho družiny. Všichni kašlali písek a vypadali více mrtví než živí – ale i oni to na druhou stranu zvládli.
Velitel se rozhlédl a užasl. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a dech byl náhle přerývaný, protože to, co před sebou spatřil, mělo sladký nádech vítězství a triumfu většího, než v jaký pro sebe ve svém životě kdy doufal. Před nimi se do ohromné výše vypínalo kruhově tvarované horské pásmo. To místo nemohlo být zaměněno s žádným jiným.
Útes!
Ležel na obzoru přímo před nimi, tyčil se k obloze a jeho vzdálené konce se ztrácely v dálce. Na vrcholku viděl pevnosti a věžičky s ochozy, na nichž se blyštěla zbroj rytířských hlídek.
Našel ho. On a nikdo jiný byl tím, kdo objevil bájný Útes.
Jeho muži se zastavili vedle něj a i oni na ten výjev zírali s otevřenými pusami. Všichni konečně pochopili důležitost této výpravy. Všichni budou hrdinové a imperiální písně se o nich budou pět ještě několik staletí.
Velitel se na ně s širokým úsměvem podíval. Najednou na něj hleděli s úctou. Potom trhnul za otěže, aby svou zertu otočil a připravil se vjet zpátky do písečné stěny. Pojede celou cestu znovu bez přestávky, až se dostane k nějaké imperiální pevnosti, odkud podá Rytířům Sedmi hlášení, co on sám osobně objevil. Potrvá jen několik dní než se veškerá branná moc Impéria začne stahovat k tomuto místu, aby jej dobyla. Milion vojáků bude vyslán, aby rozdrtil ty blyštivé rytíře. Projdou písečnou stěnou, slezou Útes a potom zaberou poslední zbývající svobodné teritorium v Impériu.
„Muži,“ zahřměl slavnostně. „Náš čas nadešel. Připravte se otisknout svá jména do historie.“
KAPITOLA TŘETÍ
Kendrick, Brandt, Atme, Koldo a Ludvig kráčeli pouští vstříc vycházejícím sluncím. Byli opěšalí a už na cestě strávili celou noc, ale nic z toho je nemohlo zastavit při hledání Kadena. Kráčeli beze slov, co noha nohu mine, všichni s rukama připravenýma na zbraních a neustále ve střehu před Písečnými Chodci. Stovky jejich stop je vedly hlouběji a hlouběji do té vyprahlé krajiny.
Kendrick přemýšlel, jestli ta cesta vůbec někdy skončí. Přemítal, jak se to seběhlo, že se znovu ocitl v této pozici uprostřed Velké Pustiny, bez koní, zásob a s malou nadějí na návrat zpátky do civilizace. Veškeré naděje museli vkládat do zbytku družiny, která se vydala zpátky k Útesu, aby tam zajistila nové koně a vrátila se po stopě za nimi. Pokud však selžou, bude Kendrickova skupina jenom stěží schopna dojít pěšky zpět.
Rytířská čest si však takové rozhodnutí žádala. Kaden byl nadějný mladý bojovník s velkým srdcem, navíc byl z přímé královské linie a nemohl být jenom tak ponechán osudu. Sám se té noci postavil statečně na stráž, aby dokázal ostatním, že je dostatečně silný. Jenže potom byl unesen těmi bytostmi. Koldo s Ludvigem se od něj, navzdory malým nadějím na záchranu, nemohli jen tak odvrátit a Kendrick s ostatními zase byli zavázáni jim. Rytíři z Útesu jim nabídli přístřeší v době nejvyšší nouze a teď přišel čas, kdy jim jejich milosrdenství mohli oplatit – ať už bude cena jakákoliv. Smrt pro rytíře koneckonců zase tolik neznamenala – ne v porovnání se ctí. Ta byla naopak vším.
„Pověz mi víc o Kadenovi,“ obrátil se Kendrick ke Koldovi, aby nějak prolomil monotónní ticho.
Koldo se na něj podíval a povzdychl si.
„Je to jeden z nejlepších adeptů na rytíře, jaké jsem kdy viděl,“ odpověděl. „Jeho srdce bylo odjakživa větší než počet let, která prožil. Přál si být mužem ještě předtím, než se vůbec stal z dítěte chlapcem. Chtěl se ohánět mečem, když ještě ani neměl dostatek sil, aby jej uzvedl.“
Zakroutil hlavou.
„Nepřekvapuje mě, že se vydal na hlídku tak daleko a že si vybral zrovna tu nejtěžší dobu. Nikdy se před ničím neskláněl a ochrana ostatních byla jednou z jeho priorit.“
Ludvig se rozhodl zapojit se do rozhovoru.
„Kdyby byl unesen kdokoliv jiný,“ řekl, „náš malý bratříček by byl první, kdo by se hlásil na výpravu za jeho osvobozením. Možná je z nás nejmladší, ale opravdu představuje to nejlepší z nás všech.“
Kendrick si o Kadenovi, soudě podle hovorů, které spolu vedli, ostatně myslel něco podobného. I on viděl, že má chlapec bojovnického ducha a navzdory svému věku je velmi statečný. Odjakživa byl přesvědčen, že věk má s chrabrostí jenom pramálo společného a mladý princ mu to jenom potvrzoval. Buď člověk měl duši válečníka, anebo ji neměl. Nebylo to nic, čemu by se dalo naučit.
Znovu se odmlčeli a dlouhou chvíli pokračovali v chůzi jenom za skučení pouštního větru. Po chvíli se však odhodlal promluvit Brandt.
„A co ti Píseční Chodci?“ zeptal se Kolda.
Ten se na něj podíval, ale pokračoval v chůzi.
„Je to kmen divokých nomádů,“ odpověděl. „Spíše příšery než lidé. Svým způsobem jsou nám ale prospěšní, protože chrání periférii Písečné Stěny.“
„Jenže jsou to i lidožrouti,“ přidal se Ludvig. „Jsou poměrně známí tím, že odvádějí své oběti hluboko do pouště.“
„Kam?“ zeptal se Atme.
Koldo s Ludvigem se na sebe temně podívali.
„Na místo shromáždění – místo, kde provádějí rituál, během kterého oběť roztrhají na kusy.“
Kendrick se otřásl, když si představil osud, který na Kadena čekal.
„Potom nesmíme ztrácet čas,“ řekl. „Poběžíme, co říkáte?“
Všichni si vyměnili pohledy. Byli uprostřed ohromné pouště, slunce stoupala nad obzor, s každou minutou zvyšovala teplotu vzduchu a oni přitom byli navlečení ve zbroji. Pohybovat se tu jinak než úsporným krokem bylo velice riskantní.
Přesto však nikdo z nich nezaváhal a jeden po druhém se rozběhli. Jejich tváře brzy zalil pot a dech se jim protáhl. Věděli, že musí Kadena najít co nejrychleji, jinak poušť zabije nejenom jeho, ale i všechny ostatní.
*
Kendrick stěží popadal dech, ale nepřestával běžet. Druhé slunce nyní bylo přímo v nadhlavníku, jeho paprsky se odrážely od písku a oslepovaly je. Bylo vedro k zalknutí. Přesto však nikdo z nich nezpomaloval a za chřestivých zvuků své zbroje se jako velcí obrnění brouci dále protloukali pouští. Pot je přitom štípal v očích tak, že už ani pořádně neviděli, co je před nimi. Jejich plíce doslova hořely a bylo jenom stěží se dohadovat, zda to bylo kvůli teplotě vzduchu nebo kvůli vzrůstajícímu kyslíkovému dluhu. Takové strašlivé horko Kendrick snad ještě nikdy předtím nezažil. Bylo to tak intenzivní, že měl pocit, že se jeho tělo začne v brnění brzy péct.
Uvědomoval si, že tímto tempem a v takovém vedru to už nikdo z nich dlouho nevydrží. Brzy se jeden po druhém zhroutí a stane se z nich potrava pro brouky stejně jako se to předtím přihodilo jejich koním. Navíc nad nimi už delší dobu kroužilo hejno supů, čekajících na svůj okamžik a vědoucích, že je nevyhnutelný. Dobře poznali, kde se brzy objeví šance urvat si něco k snědku.
Kendrick se díval na stopy Chodců, táhnoucí se jako rovná čára k horizontu a nechápal, jak se jim mohlo podařit urazit tak obrovskou vzdálenost tak rychle. Modlil se, aby byl Kaden stále ještě naživu a aby tato výprava měla alespoň smysl a naději. Přesto se však nemohl ubránit pochybnostem, že jeho únosce vůbec někdy dostihnou. Nezdálo se totiž, že by jejich stopy byly čerstvější.
Rozhlédl se po ostatních a shledal, že už se spíše potácí než běží. Všichni byli odhodláni pokračovat do padnutí, ale jejich těla už začala vypovídat poslušnost. On sám na tom nebyl o mnoho lépe. Zároveň však věděl, že jestli se teď zastaví, bude to znamenat jejich smrt.
Chtěl prolomit mlčení, ale byl tak unavený, že už ani neměl sílu mluvit. Namísto toho se jenom soustředil, aby jeho nohy pokračovaly v pohybu. Měl pocit, že každá váží minimálně metrák. Dokonce už ani neplýtval energií na to, aby se díval na obzor. Stejně by tam, jako už mnohokrát předtím, nespatřil nic než prázdnotu a ten pohled by jenom prohloubil zoufalství, jež se jich všech již začalo zmocňovat. Namísto toho tedy jenom zírali na zem, sledovali stopu a snažili se veškerou zbývající energii využívat jen a pouze k pohybu kupředu.
Vtom se však ozval jakýsi zvuk. Kendrick si nejprve myslel, že je jenom šálí unavené smysly, ale potom se to ozvalo znovu. Znělo to jako bzukot včelího roje. Přinutil se vzhlédnout, i když věděl, že je to hloupost a že stejně neobjeví nic než písek. Dokonce už se i bál doufat, že to bude jinak.
Jenže když tak učinil, jeho srdce se rozbušilo vzrušením. Ani ne dvě stě metrů od nich spatřil velké shromáždění Pouštních Chodců.
Rychle posunkem upozornil ostatní, aby je vytrhl z letargie. Všichni se překvapeně zastavili. Okamžik jejich bitvy nadešel.
Kendrick sáhl po meči a stejně jako ostatní pocítil, jak se mu v žilách rozlévá adrenalin.
Chodců byly desítky a mnozí už nové návštěvníky spatřili a otáčeli se k nim. I oni se připravili k boji. Potom vyrazili hrdelní pokřik a vrhli se do útoku.
Kendrick zvedl meč nad hlavu a s bojovým pokřikem Prstenu na rtech se jim vydal v ústrety. Byl připravený zabíjet, anebo se nechat zabít.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gwendolyn s Krohnem a Steffenem procházela mlčky ulicemi hlavního města Útesu a její myslí neustále vířila Argonova zlověstná slova. Na jednu stranu měla radost, že se druid uzdravil a byl zase sám sebou – ale zpráva, kterou jí potom předal, zcela otřásla jejím světem. Podle toho, jak to řekl, to vypadalo, že se s Thorem již nikdy v životě nesetká.
Snažila se zadržovat slzy a odhodlaně kráčet k věži. Pokoušela se na ta slova nemyslet a nenechat proroctví, aby jí kazilo život. Odjakživa přece byla silnou osobností a tak to musí zůstat i teď. Možná, že budoucnost skutečně je daná, ale to ještě neznamená, že by se měla přestat snažit ji změnit. Osud se určitě nakonec nějak nechá ohnout. Člověk si to jenom musel dostatečně zoufale přát a být ochoten pro to obětovat cokoliv.
Tohle byl přesně ten případ. Gwendolyn jednoduše odmítala na Thorgrina s Guwaynem jenom tak zapomenout. Byla odhodlaná neblahou předpověď změnit. Bude se vzpírat vlastnímu osudu a obětuje tomu všechno, co si vesmír bude žádat. Že by měla pokračovat v životě, aniž by ty dva znovu potkala, to nepřipadalo v úvahu.
Krohn, jako by četl její myšlenky, zamručel a mazlivě se jí otřel o nohu. Vytrhnul ji tím z myšlenek. Vzhlédla a spatřila, že věž už je nedaleko. Vypínala se skoro téměř v centru města a sídlil v ní kult, o kterém jí král povídal. Gwendolyn mu přísahala, že se do té věže vypraví a pokusí se vysvobodit jeho syna, vyzpovídá samotného vůdce kultu a pokusí se zjistit nějaké informace o prastarých knihách, které jsou snad ve věži drženy pod zámkem. Údajně v nich mělo být ukryto tajemství, jak zabránit zničení Útesu.
Gwenino srdce divoce tlouklo, když se blížila k věži. Neočekávala, že všechno půjde snadno, ale chtěla králi i Útesu pomoci. Ještě více si teď však přála být odsud pryč a hledat Thora s Guwaynem, než bude příliš pozdě. Kéž by tak měla po svém boku draka. Kéž by se tak Ralibar vrátil, vzal ji zpátky na svůj hřbet a společně se potom rozletěli do světa. Odletěli by daleko odsud a dostatečně vysoko, aby se jich ani Impérium netýkalo. Letěli by někam na druhý konec světa a znovu se setkali s Thorgrinem a Guwaynem. Kéž by se potom mohli vrátit do Prstenu a začít žít život jako dříve.
Gwen dobře věděla, že jsou to bláhové, nereálné sny. Prsten byl zničený a Útes byl posledním útočištěm, které měla. Musela teď naopak napnout všechny síly, aby jej pomohla zachránit.