Brouk se rozeřval a z jeho obličeje začala stoupat pára. Pařáty si začal drásat tvář, ale jenom ji tím trhal na kusy a spolu s ní i své oči a celou hlavu. Řval hlasem tak strašlivým, že měl Thor pocit, že mu asi prasknou bubínky. Museli si dlaněmi přikrýt uši.
Potom se brouk konečně dal na útěk zpátky do džungle a brzy zmizel v porostu.
Vděčně se na toho malého kluka podívali. Byl oblečený do nuzných hadrů, měl dlouhé hnědé vlasy, světle zelené inteligentní oči a byl celý špinavý. Zdálo se, že je v téhle džungli doma.
Thor snad nikdy nebyl nikomu tak vděčný.
„Zbraně na Gathoru nepůsobí,“ řekl chlapec a zakoulel uličnicky očima. „Máte kliku, že jsem ho slyšel a byl jsem poblíž. Kdybych nedošel, tak už by bylo po vás. To nevíte, že tyhle obludy nemáte dráždit?“
Thor se podíval na ostatní a viděl, že i oni ztratili řeč.
„My jsme ho nedráždili,“ řekl Elden, který se jako první vzpamatoval. „To on na nás zaútočil.“
„Což by neudělal,“ řekl kluk drze, „kdybyste mu nevlezli na jeho území.“
„Co jsme měli dělat?“ zeptal se Reece.
„No, zaprvé se mu nikdy nedívat do očí,“ odpověděl kluk. „A pokud i tak zaútočí, tak si musíš lehnout tváří k zemi a nehýbat se dokud ho to nepřestane bavit. A ze všeho nejdůležitější je nezačít utíkat.“
Thor přistoupil k chlapci a přátelsky ho poplácal po rameni.
„Zachránils nám život,“ řekl. „Jsme tvoji dlužníci.“
Kluk jenom pokrčil rameny.
„Nevypadáte moc jako imperiální jednotky,“ řekl. „Vlastně vůbec nevypadáte jako někdo, kdo je odsud. Takže proč bych vám neměl pomoct? Přijdete mi podobní jako ta grupa, která se tu objevila před pár dny.“
Thor si s ostatními vyměnil významné pohledy a potom se obrátil zpátky k chlapci.
„Víš kam šli?“ zeptal se.
Kluk pokrčil rameny.
„Bylo jich hodně a nesli nějakou zbraň. Vypadalo to pořádně těžký, museli to nést úplně všichni. Pár dní jsem je sledoval. Bylo to hrozně snadný. Pohybovali se pomalu jako slimáci. A taky nebyli vůbec opatrní. Věděl jsem, že nejdou k našemu domu a tak jsem je sledoval jenom kousek. Můžu vás dovést tam, kde jsem toho nechal a ukázat vám správný směr jestli chcete. Ale ne dneska.“
Zmateně se na sebe podívali.
„A proč ne dneska?“ zeptal se Thor.
„Za pár hodin padne noc a to mi teda věřte, že nechcete bejt venku, až se to tu setmí.“
„Ale proč?“ zeptal se Reece.
Kluk se na něj podíval jako by ho považoval za blázna.
„Ethabugové,“ řekl.
Thor se na něj pozorně zadíval. Už teď se mu ten kluk zamlouval. Byl chytrý, nebojácný a zdálo se, že má dobré srdce.
„Nevíš, kde bychom se mohli na noc schovat?“
Kluk se ohlédnul a pak nejistě pokrčil rameny. Zdálo se, že nad něčím váhá.
„Myslím, že vás nemůžu vzít s sebou,“ řekl potom. „Děda by se zlobil.“
Vtom se zpoza Thora vynořil Krohn a vyrazil přímo k chlapci, jehož oči zazářily nadšením.
„Jé!“ vydechl.
Krohn mu nejprve zkusmo olízl ruku a potom se postavil na zadní a pokračoval s tváří. Chlapec se rozesmál a začal leoparda hladit po hlavě. Potom poklekl, zahodil svoje primitivní kopí a Krohna objal. Ten si položil packy na jeho ramena, jako kdyby mu objetí chtěl opětovat a vyvolal tím další vlnu chlapcova smíchu.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se. „A co vlastně je?“
„Jeho jméno je Krohn,“ řekl Thor s úsměvem, „a je to vzácný bílý leopard. Pochází z druhé strany oceánu. Z Prstenu. Stejně jako my. Líbíš se mu.“
Chlapec Krohna několikrát políbil, než se konečně zase postavil a podíval na Thora.
„Inu,“ řekl nejistě, „myslím, že vás k nám zkusím dovést. Snad to nebude dědovi moc vadit. Pokud ano, tak máte smůlu. Za mnou. Musíme sebou hnout. Brzy bude tma jako v pytli.“
Hned nato se otočil a rychle se vydal džunglí. Thor s ostatními jej následovali a nedokázali se přestat divit chlapcově obratnosti s jakou se proplétal hustým porostem, který očividně dobře znal. Bylo těžké s ním udržet krok.
„Lidé tudy občas procházejí,“ řekl za chůze. „Oceán a jeho proudy je přinesou přímo do přístavu. Někteří tudy jenom projdou a pokračují někam dál, ale většina to stejně nezvládne. Něco je sežere na téhle straně džungle, anebo o kus dál. Vy máte zatraceně štěstí. Je tu spousta horších věcí než Gathora.“
Thor polkl na prázdno.
„Horší než tamto? Co například?“
Kluk jenom zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi.
„To snad ani radši nechtějte vědět. Viděl jsem tu už dost pěkně hnusných kreatur.“
„Jak dlouho tu už jsi?“ zeptal se Thor zvědavě.
„Celý život,“ odpověděl chlapec. „Můj děda se sem přestěhoval, když jsem byl ještě úplně malej.“
„Ale proč zrovna na takovéhle místo? Jistě musejí být nějaká vhodnější pro život.“
„Ty toho o Impériu moc nevíš, co?“ zeptal se kluk. „Jejich vojáci jsou všude. Není vůbec lehký zůstat mimo jejich dohled. Kdyby nás chytili, okamžitě by z nás nadělali otroky. Sem ale chodí jenom zřídka a takhle hluboko do džungle skoro nikdy.“
Jak tak procházeli hustým porostem, Thor se v jednom okamžiku natáhl, aby prsty pohladil načechranou kapradinu, která rostla opodál, ale chlapec se v ten moment otočil a zakřičel na něj:
„NEDOTÝKEJ SE TOHO!“
Všichni se na místě zarazili a Thor se pozorněji zadíval na list, kterého se již téměř dotkl. Byl veliký, nažloutlý a vypadal naprosto neškodně.
Chlapec k němu došel a lehoučce se jej na jednom místě dotkl špičkou prstu. Kapradina se okamžitě sbalila sama kolem sebe. Bylo to nevěřitelně rychlé a jakmile se tak stalo, ozvalo se zasyčení a z rostliny se vyřinulo pár kapek kouřících trávicích šťav.
Thor byl v šoku.
„Masožravka,“ řekl chlapec. „Pěkná mrcha. Kdyby ses jí dotkl, už bys neměl prst.“
Thor se rostlinu podíval a potom ji s respektem obešel. Znovu si uvědomil jaké měli obrovské štěstí, že toho kluka potkali.
Pokračovali dál a dávali si velký pozor, aby se příliš neotírali o okolní rostliny. Najednou věnovali plnou pozornost tomu, kam přesně šlapou, a co je kolem nich.
„Teď se držte blízko u sebe a šlapejte přesně tak, kam já,“ řekl chlapec. „Ničeho se nedotýkejte. Nezkoušejte jíst žádné ovoce, které tu uvidíte. Ani radši nečichejte ke květinám jestli se nechcete probudit za měsíc anebo vůbec.“
„Hej, co je tohle?“ řekl O’Connor jako by ho ani neposlouchal a díval se na veliký plod, který visel z nedaleké větve. Byl podlouhlý a žlutavě světélkoval. O’Connor popošel kupředu a natáhl se pro něj.“
„NE!“ vykřikl jejich průvodce.
Ale už bylo pozdě. Dotkl se plodu a v tom okamžiku půda pokrytá listím všude kolem nich explodovala a potom se propadla. Thor ztratil pevnou zem pod nohama a vzápětí si uvědomil, že klouže dolů. Všichni byli najednou na široké bahnité klouzačce a velkou rychlostí se řítili z kopce. Nebylo čeho se chytit ani jak jinak se zastavit.
Všichni křičeli a řítili se desítky metrů z příkrého svahu do džungle, na kterou už padala noc.
KAPITOLA SEDMÁ
Erec seděl na ukořistěném koni, ztěžka oddychoval a připravoval se na další vlnu útočníků. Stále jich zbývalo přes stovku. Až doteď bojoval jako lev a podařilo se mu skolit mnoho z nich, ale teď už byla jeho ramena slabá a ruce se mu třásly únavou. Byl odhodlaný bojovat až do úplného konce, ale jestli toho bude schopno i jeho tělo, to nebylo vůbec jisté. I tak se jednoduše pokusí dokázat, co bude v jeho silách, jako to dělal celý život, a pak uvidí, jestli je mu osud dostatečně nakloněn, aby to stačilo.
Vyrazil ze sebe bojový pokřik a pobídl toho neznámého hřebce, aby se znovu postavil nepříteli.
Jejich bojový pokřik ten Erecův okamžitě přehlušil. Toho dne už bylo prolito hodně krve a žádná strana očividně nechtěla přestat, dokud nebude ta druhá poražena.
Za jízdy tasil svůj vrhací nůž, zamířil na vedoucího jezdce nepřátelské formace a vrhnul. Perfektně se trefil do jeho krku. Voják se za něj chytil, přitom přitáhl svému koni otěže, a potom spadl k zemi. Připletl se přitom pod nohy ostatním a způsobil další hromadný pád, přesně jak Erec doufal.
Ze sedla ukořistěného koně odepjal štít a dlouhé kopí, sklopil hledí své přilby a pobídl koně do nejvyšší rychlosti. Narazí do nich s co největší razancí a s trochou štěstí se mu podaří se jednou ranou probít skrz jejich linii.
Znovu vykřikl a blížil se k jezdcům. Měl za sebou mnoho let výcviku v turnajovém klání a to bylo odvozeno právě od reálných bitevních situací jako byla tato. Třímal svoje kopí s bravurou experta. A pak přišel náraz. Zakryl se štítem jak nejlépe dokázal a okamžitě na něm pocítil déšť ran mečů, seker i bojových kladiv. Kopím mezitím srážel za jízdy jednoho vojáka za druhým. Celou dobu se modlil, aby štít i brnění vydržely všechny ty rány. Všechno se odehrálo během zlomku okamžiku a potom byl najednou zase klid. Projel skrz.
Ani nezpomalil. Během tohoto útoku se mu jistě podařilo dostat ze sedla alespoň deset jezdců, ale ani jeden z nich nešel k zemi snadno. Erec za ten průjezd zaplatil. Ztěžka oddychoval, jeho tělo bylo celé jedna bolavá modřina a ze všeho toho řinčení oceli mu teď zvonilo v uších. Měl pocit, jako kdyby právě projel mlýnkem na maso. Když rychle přehlédl stav své zbroje, zjistil, že je celá pokrytá krví, ale on byl tak rozrušený, že nedokázal určit jestli ta krev pochází z jeho ran anebo z protivníkových. Bolelo ho všude stejně. Na zbroji ale při zběžném pohledu žádné velké škody neshledal.
Navedl koně doleva a ve velkém půlkruhu se začal otáčet, aby se jim postavil znovu. I nepřítel se mezitím otočil a znovu se rozjížděl. Erec byl hrdý, že se mu podařilo dostat se až takhle daleko, ale byl již tak slabý, že si říkal, že další srážku už ustojí jenom se štěstím. I tak se ale přinutil znovu zaútočit. Toho, Bůh dá, nebude, aby Stříbrný z boje utíkal.
V tom okamžiku se z boku se ozval další bojový pokřik a Erec se zhrozil. Z pravé strany se na bojiště řítila další jízdní jednotka, zhruba stejně velká jako ta, se kterou již zápolil. Jenže potom si povšiml zbroje jednoho jezdců a jeho srdce zaplesalo. Ten rytíř byl Stříbrný. Ano! Vždyť to byl přece Brandt a ti jezdci kolem něj, to musel být Vévoda ze Savarie a jeho rytíři. Potom se ale zhrozil, když mezi nimi spatřil svého Warkfina a na něm Alistair. Prosil ji, aby zůstala v bezpečí Savarijského hradu, ale ona jej neposlechla.
Vévodovi muži zaútočili s bojovým rykem na nepřítele z boku a okamžitě vnesli do jeho řad chaos. Polovina jezdců se otočila, aby se jim postavila, a o okamžik později se s nimi s obrovským zařinčením oceli srazila. Brandt byl tím kdo zasadil první ránu. Postavil se přitom ve třmenech a srazil svého soka burdýřem. Srazil mu hlavu z ramen, jen aby okamžitě udeřil dlouhou, halapartu připomínající zbraní do druhé strany, a zabořil ji do těla dalšího.
Erecovi vidina naděje dodala druhý dech, využil vzniklého zmatku a znovu se rozjel proti nepříteli. Za jízdy se potom sklonil ze sedla a vytrhl ze země oštěp, který tam zůstal zabodnutý po předchozím útoku. Potom jej okamžitě vší silou mrštil do pole jezdců. Podařila se mu skvělá rána. Oštěp čistě proletěl hrdlem jednoho muže a ještě se za zabodl do hrudi dalšího, který jel v řadě za ním.