Paží mu projela euforická vlna a v okolí se skutečně zvedla brýza. Několik černivců přímo před ním jí bylo strženo zpátky do rozsedliny.
Kendric, Erec a ostatní po Thorově boku zuřivě bojovali. Každý z nich už zabil mnoho nepřátel. Každou chvílí se nad bitevním polem rozléhaly vítězné pokřiky, které bez výjimky patřily prstenským. Imperiální armáda zatím vše jenom zpovzdálí sledovala a nechávala Rafiho přízraky, aby vykonávali jejich práci za ně a unavovali Thorovy muže. Možná, že se sami zdráhali ke svým pekelným spojencům přiblížit.
Rytíři začali být brzy vyčerpaní a jejich pohyby už byly o poznání pomalejší. Černivci přitom bez ustání proudili z podzemí dál a dál jako nikdy nekončící řeka.
Thor sám záhy zjistil, že ztěžka oddychuje. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Nemrtví se začínali prolamovat jejich liniemi a mnozí muži byli přemoženi a strženi k zemi. Bylo jich příliš mnoho. Všude kolem Thora se stále častěji ozývaly výkřiky raněných mužů, když do nich černivci zabořily své drápy a pily jim přímo v boji krev. S každým vojákem, kterého černivec takto zabil, jakoby zesílil a zmohutněl.
Thor věděl, že musí něco rychle vymyslet. Potřebovali povolat něco hodně mocného, aby tomuto mohli nadále čelit. Potřebovali sílu větší, než měl on nebo Alistair.
„Argon!“ křikl na Alistair. „Kde je? Musíme ho okamžitě najít!“
Podíval se na sestru a viděl, že i Alistair už slábne. V příštím okamžiku se jedna z příšer dostala příliš blízko k ní a tvrdě do ní narazila čenichem. Alistair padla s výkřikem k zemi. Černivec přistál na ní, ale ihned poté se mu do zad zabořilo ostří Thorova meče. Zachránil ji v poslední vteřině.
Podal jí ruku a rychle pomohl zpátky na nohy.
„Argon!“ křičel na ni zoufale. „Je to naše jediná naděje. Musíš ho najít. Hned!“
Alistair přikývla a zmizela v davu.
V tom se přímo u Thora zjevil další černivec, připraven se mu zakousnout do krku, ale naštěstí opodál číhal Krohn. S vrčením po příšeře skočil a vahou svého těla ji přišpendlil k zemi. Ihned mu na zádech přistál další, ale o toho se na oplátku zase postaral Thor.
Podobně se vedlo i Erecovi, který se zuřivě zmítal, ve snaze setřást černivce ze zad. Thor obludu oběma rukama chytil, zvedl ji nad hlavu a potom ji velkým obloukem vrhnul na ostatní. Kendrick zlikvidoval jednoho, ale již se nestačil bránit druhému. Thor vytrhl z opasku svůj nůž a vrhl jej s takovou zručností, že trefil černivcovo oko těsně předtím, než by zabořil svoje drápy do odhaleného Kendrickova boku. V tom šíleném zmatku všude kolem Thor pocítil zvláštní radost z toho, že může zase pomáhat tak slovutným válečníkům, jakými jsou Erec s Kendrickem. Bylo skvělé bojovat znovu po jejich boku a na té správné straně fronty. Bylo skvělé být zase sám sebou a vědět, za co bojuje.
Rafi stále stál na svém místě, ruce široce rozpažené a udržoval vyvolávání aktivní, zatímco další a další černivci proudili z podzemí. Thor dobře věděl, že je přeze všechno hrdinství nedokáží dlouho udržet. Brzy je doslova zaplavila černá vlna nemrtvých těl pokrytých malými boulemi a tlačila je zpět. Thor věděl, že už za pár minut budou všichni jeho lidé i on sám doslova sežráni.
I tak byl ale stále přešťastný, že je zase zpátky na straně dobra.
KAPITOLA DRUHÁ
Luanda se vzpouzela a kroutila, zatímco ji Romulus nesl v náručí a každým krokem vzdaloval od vlasti. Překračovali most. Křičela a tloukla kolem sebe rukama, zarývala nehty do jeho kůže a vůbec dělala všechno možné, aby se z jeho sevření osvobodila. Jenže jeho paže byly svalnaté, tvrdé jako kámen a ramena široká. Držel ji stejně pevně, jako drží krajta svou vyhlédnutou kořist, aby ji vzápětí umačkala k smrti. Ztěží mohla dýchat a její žebra bolela.
Přesto to nebyla ona sama o co se obávala nejvíc. Když se rozhlédla, uviděla totiž na druhém konci mostu obrovské množství impériálních vojáků. Stáli tam v plné pohotovosti a čekali. Všichni do jednoho se nemohli dočkat, až bude Štít zničen a oni vtrhnou na most. Luanda se podívala na podivný plášť, který měl Romulus na sobě. Lehce vibroval a zářil jakousi zvláštní energií. Cítila, že v něm určitě tkví tajemství, jak chce imperián svrhnout Štít. A také to musí mít něco společného s ní. Proč by ji jinak unášel?
Pocítila svěží odhodlání. Musela se nějak vymanit. Bylo to nejen v jejím vlastním zájmu, ale i v zájmu celého království a všech lidí v něm. Jestli Romulus zničí Štít, ty tisíce vojáků okamžitě vyrazí po mostě a jako další imperiální vlna znovu zaplaví Prsten. Potom zničí i to, co ještě zůstávalo. Luanda nesměla něco takového dopustit.
Nenáviděla Romula, nenáviděla všechny ty imperiány a jejich vůdce Andronica ze všeho nejvíc. Nad Kaňonem se zvedl vítr a ona okamžitě na holé hlavě pocítila chlad. Zasténala zlostí i ponížením, když se upamatovala, jak ji ti odporní imperiáni oholili hlavu jenom proto, aby ji ponížili. Zabila by každého z nich, kdyby toho byla jenom trochu schopná.
Když ji Romulus v Andronicově táboře osvobodil z jejích pout, myslela si zprvu, že nakonec unikne svému hroznému osudu. Byla tam vystavována na odiv jako nějaké divoké zvíře. Jenže Romulus se záhy ukázal být snad ještě horším než samotný Andronicus. Byla si jistá, že jakmile překročí most, zbaví se jí a pokud ji rovnou nezabije, bude to jenom proto, že ji bude chtít nejprve mučit. Nutně musela najít nějaký způsob jak uniknout.
Romulus se k ní otočil a hlubokým hrdelním hlasem, ze kterého jí vstávaly vlasy na hlavě, jí pověděl:
„Už to nebude trvat dlouho, má milá.“
Musela rychle přemýšlet. Luanda nebyla žádná otrokyně. Byla prvorozenou dcerou krále. V jejích žilách proudila královská krev, krev válečníků a ona se nikoho nesměla bát. Udělá cokoliv, co bude v jejích silách, aby vzdorovala komukoliv. I když je ten někdo tak strašlivý a mocný jako je Romulus.
Sebrala všechnu kuráž i síly, které jí ještě zbývaly, zaklonila hlavu a potom se zuřivě zakousla do jeho krku. Mezi zuby pocítila jeho kůži a začala tisknout čelisti k sobě vší silou, kterou v nich nalezla. Najednou měla v puse a na obličeji krev. Mohutný imperiál vykřikl a upustil ji na zem.
Luanda se vyškrábala na kolena, vstala, otočila se a rozběhla zpátky k vnitřní straně Prstenu a domů.
Za sebou slyšela zvuk jeho kroků. Byl mnohem rychlejší, než by si byla myslela a když se ohlédla, zjistila, že už se po ní natahuje a v jeho obličeji se zračí strašná zlost.
Před sebou viděla prstenskou pevninu a ta byla stále blíž a blíže. Ještě přidala do kroku.
Jenom o několik kroků poté však najednou ucítila ostrou bolest v páteři, když ji Romulus dohnal a surově udeřil loktem doprostřed zad. V prvním okamžiku měla pocit, že ji rozlomil na dvě poloviny. Klopýtla a tváří napřed padla k zemi.
O zlomek vteřiny poté už ji Romulus přistál na zádech. Surově ji otočil a vrazil ji facku. Rána byla tak silná, že její hlava prudce udeřila o dláždění mostu pod ní. Její čelistí se rozlila tupá bolest, která pokračovala dál do celé hlavy i krku a ona div že neztratila vědomí.
Cítila jak je opět zvedána do vzduchu. S hrůzou si potom uvědomila, že ji zlostí smyslů zbavený imperián chce hodit přes okraj mostu. Zvedl ji nad hlavu a došel k zábradlí. Vykřikl a napřáhl se.
Luanda se podívala přes okraj, do bezedné propasti a pomyslela si, že její život brzy skončí.
Romulus se ale v poslední chvíli zarazil, jeho ruce se třásly námahou, a zdálo se, že si to nakonec rozmyslel. Její život visel na vlásku, zatímco její věznitel očividně váhal. Zlost, která jej ještě před chvílí sžírala a zatemňovala jeho smysly, nejspíše přece jenom ustoupila a umožnila mu znovu chladně myslet. Potřeboval ji přece pro splnění svého cíle.
Nakonec uvolnil napětí v pažích a stáhl ji zpátky dolů. Sevření jeho rukou však ani v nejmenším nepolevilo. Nebylo by potřeba mnoho, aby z ní vymačkal i zbytky dechu, které jí ještě zbývaly. Potom se znovu pádným krokem vydali přes Kaňon k jeho vnějšímu okraji.
Tentokrát Luanda jenom volně visela na jeho paži a nedokázala už nijak vzdorovat. Zkusila to – a selhala. Teď už mohla jenom sledovat, co jí osud přinese. Krok za krokem byla nesena přes Kaňon, ve kterém se převalovaly mlhy a občas dokonce tu zvláštní dvojici, již s Romulem tvořila, i zcela zahalovaly. Luanda měla pocit, že je nesena do nějakého jiného světa a že se z něj nejspíše již nikdy nevrátí.
Když se konečně dostali na vnější okraj Kaňonu a Romulus učinil první krok mimo most, plášť přehozený přes jeho ramena se najednou ještě více rozvibroval, přitom vydal jakýsi zvuk a navrch ještě rudě zazářil. Romulus shodil Luandu hrubě na zem, jako kdyby nebyla nic víc než hromada dříví na otop. Znovu se při tom pádu udeřila do hlavy.
Jeho vojáci stáli jako zařezaní na okraji mostu a nikdo z nich se neměl k tomu jít otestovat, zda je Štít skutečně zničen.
Romulus se zlostně rozmáchl, chytil jednoho z nich za límec, zvedl nad hlavu a mrštil jím na most přímo do míst, kde se musela nacházet neviditelná bariéra Štítu. Voják zkřížil ruce před obličejem a vykřikl. Snažil se tak ochránit před jistou smrtí, kterou Štít každému imperiánovi přinášel tím, že je rozložil na atomy.
Jenže tentokrát se stalo něco jiného. Voják proletěl vzduchem, tvrdě přistál na dláždění mostu a kutálel se dál a dál. To bylo vše. Všichni v úžasu sledovali, jak se potom zastavil a posadil. Byl živý.
Voják se na ně udiveně podíval. Výraz jeho tváře hovořil o utrpěném šoku. Zdálo se, že je neúčinností Štítu překvapený nejvíce ze všech. Jenže byl uvnitř. Prošel a to mohlo znamenat jenom jedno jediné, Štít je zničen.
Romulova armáda se konečně probrala a dala se do hromového jásotu. Potom se všichni začali jako mocný proud hrnout na most. Najednou se každý mohl přetrhnout, aby stanul na půdě Prstenu jako první. Luanda se z posledních sil odplazila stranou, aby ji ta banda zdivočelých slonů neušlapala. Zachmuřeně se potom dívala, jak všichni proudí do její domoviny.
Království tak, jak jej znávala, právě skončilo.
KAPITOLA TŘETÍ
Reece stál na okraji lávové jámy a zděšeně se díval, jak se země pod ním prudce otřásá. Stěží dokázal pochopit to, co právě udělal. Všechny svaly jej stále ještě bolely z toho jak oddělil balvan a vhodil Meč Osudu do jámy.
Právě zničil nejmocnější zbraň v celém Prstenu, legendární meč, který se v jeho rodině dědil po generace, zbraň Vyvoleného a zdroj moci samotného Štítu. Vhodil jej do jámy plné tekutého ohně a na vlastní oči viděl, jak se jeho čepel začala tavit a potom se rozplynula.
Byl navždy ztracen.
Země se v tom okamžiku začala třást a už to nepřestalo. Reece měl co dělat, aby udržel balanc, když se vracel od okraje k ostatním. Měl pocit, jakoby se celý svět kolem něj rozpadal. Co to udělal? Zničil tím Štít? Prsten? Neudělal právě největší chybu svého života?
Sám sebe ujišťoval, že přece neměl na výběr. Balvan i Meč byly příliš těžké, než aby je odsud mohli odnést a dokonce s nimi vyšplhat zpátky na vrchol Kaňonu. Nehledě na to, že by s ním těm divochům také jenom stěží utekli.
Jejich zoufalá situace se koneckonců zatím nijak nezlepšila. Reece brzy uslyšel všude kolem pištivé výkřiky a spatřil tisíce těch potvor, jak na ně cení zuby a vysmívají se i vrčí v jednom a tom samém okamžiku. Znělo to úplně jako obrovská armáda šakalů. Reece je svou akcí očividně rozzlobil. Sebral jim věc, kterou hlídali a teď se zdálo, že jej za to budou chtít vidět pykat.
Ačkoliv byla situace špatná už předtím, teď byla o mnoho horší. Ostatní, tedy Elden, Indra, O’Connor, Conven, Krog a Serna – se všichni dívali s děsem v očích směrem dolů k lávové jámě a potom zase všude po okolí. Jejich obličeje přitom odrážely zoufalství. Tisíce Fawů se přibližovaly ze všech stran. Reecovi se podařilo postarat se o Meč, ale už nestačil domyslet, co si počnou potom. Nedomyslel, jak se potom se všemi dostanou ven z nebezpečí. Teď byli kompletně obklíčeni a nezdálo se, že by existovala nějaká cesta ven.
Nehodlal se však vzdát. Meč už je netížil a tak teď budou při hledání cesty alespoň rychlí.
Tasil meč a seknul naprázdno do vzduchu. Proč by tu měli jenom tak postávat a čekat, až ty obludy zaútočí? Vrhnou se na ně. Jestli zemřou, alespoň to bude smrt hodná cesty hrdinů.
„ÚTOK!“ zavelel.
Ostatní také tasili zbraně a vyrazili za ním od okraje lávové jámy. Přímo proti hustému davu Fawů. Bodali a sekali na všechny strany a s každou ranou posílali další a další k zemi. Elden svou sekerou useknul dvě nepřátelské hlavy jednou ranou, zatímco O'Connor za běhu střílel z luku a kosil všechny, kteří mu stáli v cestě. Indra se probíjela vpřed s krátkým mečem v jedné a dýkou v druhé ruce, zatímco Conven třímal dva dlouhé meče, křičel jako šílenec a jako neřízená střela se bez pudu sebezáchovy probíjel rovnou nejhustším davem Fawů. Serna se oháněl palcátem, zatímco Krog všechny kryl dlouhým kopím.
Ve své zoufalosti se z nich stala perfektně sjednocená bojová mašina. Bojovali za své životy i za životy ostatních, neměli co ztratit a jediná spása tkvěla v prosekání se tím davem. Reece je vedl na malý kopec. Na vyvýšeném místě přece jen budou mít nad protivníkem jakous takous výhodu.
Každou chvíli jim podkluzovaly nohy, protože svah byl poměrně příkrý a navíc se země stále ještě mírně chvěla. Moment překvapení vyprchal a několik Fawů teď naskákalo na Reece a začalo jej škrábat a kousat. Máchal kolem sebe rukama a bil pěstmi, a nakonec se mu je, přes jejich houževnatost, podařilo setřást. Podrápaný ale jinak nezraněný se znovu pustil do boje a stejně jako ostatní se ze všech sil snažit dostat nahoru na kopeček a pryč odsud.
Když se konečně dostali na tu vyvýšeninu, mohli si na vteřinku oddychnout. Stáli tam, lapali po dechu a patřili na strmé stěny Kaňonu pokryté hustou mlhou. Věděli, že někde tam čeká jejich lano, po kterém se lze dostat zpět na povrch. Museli se tam za každou cenu dostat.
Reece se ohlédl a spatřil tisíce a tisíce Fawů, jak se ženou za nimi do kopce. Cvakali u toho svými zubatými tlamami a vytvářeli ve svém počtu zvuk tak odporný, že mu vstávaly vlasy na hlavě. Bylo jasné, že je nehodlají nechat jenom tak uniknout.
„A co já?“ ozval se výkřik někde zdola.
Reece se podíval oním směrem a spatřil Centru, který byl stále ještě byl v moci velitele Fawů, jenž mu ke krku nadále tlačil svůj rezavý nůž.
„Nenechávejte mě tady!“ křičel. „Zabijí mě!“
Reece nerozhodně přešlápl na místě. Centra měl samozřejmě pravdu: zabijí ho. Reece ho tam přece nemůže jenom tak nechat, to by bylo proti všem pravidlům rytířského kodexu cti. Byl to navíc Centra, kdo jim pomohl, když to potřebovali.
Reece však přesto váhal. V dálce viděl zeď Kaňonu, u které zůstalo jejich lano, a ten pohled jej neobyčejně lákal.
„Nemůžeme se pro něj vrátit!“ křičela Indra hystericky. „Všechny nás zabijou.“
Nato kopla do hlavy Fawa, který se zrovna vyškrábal k nim nahoru. Zachroptěl a svezl se z příkrého kamenitého svahu zpět.
„Budeme mít kliku, když se podaří uniknout nám samotným!“ přidal se Serna.
„Není ani jeden z nás!“ byl proti návratu i Krog. „Nemůžeme kvůli jednomu ohrozit celou skupinu!“
Reece se nemohl rozhodnout. Fawové se kvapem přibližovali a on věděl, že se musí rychle najít řešení.
„Máte pravdu,“ přiznal. „Není jeden z nás. Ale pomohl nám. A je to dobrý chlap. Nemůžu ho tady nechat na milost těm obludám. Na nikoho se nevykašleme!“