„Už se dlouho neudržím!“ křičel Srog, ale navzdory svým zraněním se zarputile snažil bojovat s lanem dál.
„Musíme se rozhoupat!“ vykřikla Stara. „Musíme se odrazit od zdi!”
Reece ji okamžitě uposlechl. Natáhl nohu a nejprve zlehka se odstrčil od zdi. To lano rozhoupalo natolik, že při příštím přiblížení už se nohama dokázali dotknout všichni. Odráželi se víc a víc a jejich lidské kyvadlo tak opisovalo stále větší oblouky. A potom najednou měli dostatek energie, aby se odrazili až k oknu a dokonce i kousek nad jeho úroveň. To byla chvíle, kdy se museli pustit, aby byli vymrštěni jako z katapultu proti zasklenému oknu.
Sklo se s řinčením rozletělo do všech stran. Všichni čtyři jím proletěli jako velká nohatá dělová koule a přistáli na kamenné římse na druhé straně zdi. Nechybělo mnoho a byli by pokračovali volným pádem dál do podhradí, kde by je všechny potkala jistá smrt.
Opřel se do nich studený vítr. Reece se podíval zpátky do místnosti. Jejich pronásledovatelé na ně pokřikovali a snažili se vymyslet nějaký způsob, jak se k nim dostat nahoru. Na druhé straně se otevírala propast do podhradí. Venku padal silný déšť a skočit odsud by znamenalo proletět se přibližně patnáct metrů, než by člověk narazil na první střechu některého z nižších stavení. Zlomené nohy by nejspíše byly tím nejlepším, co by je mohlo potkat. Trochu více doprava však rostlo několik košatých borovic, jejichž větve dosahovaly téměř až k nim a pod nimiž bylo doslova jako připravené rochniště pro prasata z hradního chovu. I tak to bude pád o zlomkrk. Možná ale, že to bude možné přežít bez úhony.
Vtom s ním najednou něco škublo a v paži pocítil novou vlnu ostré bolesti. Vykřikl, podíval se, co se to děje a zjistil, že jej právě škrábl šíp vystřelený zdola. Bylo to naštěstí jenom lehké říznutí hranou šípu, ale úlek přesto způsobil, že málem spadl z římsy dolů.
Podíval se dolů a spatřil desítky Tirových mužů jak natahují luky a míří na ně. Šípy hvízdaly všude kolem nich.
Byla by poměrně náhoda, kdyby se někomu podařilo je sestřelit ze zákrytu na římse v takové výšce, ale i tak Reece věděl, že nemají času nazbyt. Podíval se po ostatních. Stara stála hned vedle něj, zatímco Matus se Srogem na druhém konci římsy. Všem se ve tvářích zračil strach, když těkali očima po propasti před nimi a zoufale se snažili vymyslet nějakou cestu dolů. Chytil Staru za ruku. Bylo to teď nebo nikdy.
Matus se Srogem pochopili bezeslova co má v plánu. Nakonec skočili všichni zároveň. S křikem proletěli do volného prostoru bičovaného deštěm a vstříc korunám borovic. Reece sám sebe ani teď nedokázal přesvědčit, že tento den není jeho posledním.
KAPITOLA DRUHÁ
Godfrey pozvedl třesoucíma se rukama svůj luk, naklonil se přes ochoz a zamířil. Chtěl si rychle vyhlédnout cíl a okamžitě na něj vypálit – ale to, co uviděl pod sebou, jej přimělo znovu šokovaně pokleknout za hradbu. Pod ním útočily tisíce McCloudských jezdců. Jejich dobře vytrénovaná armáda doslova pohlcovala okolí a celé to těleso se řítilo k branám Králova Dvora. Mezi nimi bylo i mnoho opěšalých, kteří nesli beranidla a během chvíle už s nimi začali bušit do kovových portculis městských bran. Při každém tom nárazu se hradba pod jeho nohama otřásala.
Znovu vstal, aby střílel, ale náraz beranu mu sebral rovnováhu, a tak jeho šíp jenom prosvištěl vzduchem a netrefil vůbec nic. Sáhl pro další a založil jej do šípu. Zrychlený tep vlastního srdce cítil až na spáncích. Byl si jistý, že tento den je jeho posledním. Naklonil se přes ochoz a zamířil. Než však stačil vystřelit, přiletěl náhle odněkud zezdola kámen vržený z ručního praku a tvrdě jej udeřil do železné helmice.
To zařinčení mu řádně pocuchalo už tak napjaté nervy. Bylo to jako kdyby seděl uvnitř právě zvonícího zvonu. Upadl nazad a zároveň vystřelil šíp, který letěl vzhůru do nebes, jako kdyby snad chtěl doletět až ke slunci. Godfrey si strhnul helmici z hlavy a promnul si místo, kam jej střela udeřila. Nikdy by byl neřekl, že může obyčejný kámen napáchat takovou neplechu. Rozezvučená přílba přenesla své vibrace do celé jeho hlavy.
Napadlo ho do čeho se to zase namočil. Pravda, byl hrdinou, podařilo se mu před McCloudským nájezdem zalarmovat celé město a získat pro ně alespoň trochu drahocenného času. Možná, že tím i zachránil pár životů. Rozhodně tedy zachránil ten patřící jeho sestře.
A teď byl tady, spolu s pár tucty dalších vojáků a snažil se držet hradbu. Nikdo z jeho spolubojovníků nebyl Stříbrným, ba dokonce ani pořádným rytířem. Snažili se udržet skořápku evakuovaného města proti celé McCloudské armádě. Přitom tyhle vojenské věci nebyly ani trochu jeho denním chlebem.
Ozvala se strašlivá rána, jež jej přiměla se znovu zapotácet. Portculis byla prolomena.
Do města se začaly hrnout nájezdníci lačnící po krvi. Posadil se zády k ochozu a dobře věděl, že je jenom otázkou času, než se dostanou až sem. A pak bude muset bojovat o holý život. Copak tohle znamenalo být vojákem? Tohle byla ta sláva, hrdinství a čest? Zemřít, aby ostatní mohli žít? Teď, když už téměř hleděl smrti do tváře, si už vůbec těmi rytířskými řečmi nebyl jistý. Nebyl dobrý nápad tu zůstat. Stát se vojákem a hrdinou bylo skvělé, ale co to bylo ve srovnání s tím být jednoduše naživu?
Pomyslel na to, že by se měl sebrat a utíkat pryč, anebo se někde pokusit schovat, když tu se najednou na ochozu objevilo několik prvních McCloudů. Godfrey se díval jak byl jeden z jeho spolubojovníků bodnut a sražen za vlastního křiku na kolena.
A potom se to stalo zase. Navzdory jeho rozumovému uvažování, všemu důvtipu, který na něj řval, že být vojákem je blbost, se v něm cosi pohnulo a potom probudilo. Něco uvnitř jeho osobnosti, co jednoduše nedokázalo snést pohled na to, že někdo jiný trpí. Během vteřiny jej ten pocit naprosto pohltil. Kdyby později hledal nějaké pojmenování, možná by použil slovo šílená hloupost. Ale jiní by to jistě označili za rytířství.
Zaregoval bez dalšího přemýšlení. Viděl sám sebe, jak bere ze země dlouhou píku a rozbíhá se s ní proti řadě McCloudů, která postupovala nahoru po schodech. Zařval jako nestvůra a zarazil ostří píky do prvního z mužů. Nabodl jej jako jednohubku, ale tím to pro něj neskončilo. Godfrey běžel dál, plnou vahou se opřel do své dlouhé zbraně a i jeho pivní břich teď byl v tomto manévru užitečný.
K jeho vlastnímu překvapení to fungovalo. Tlačil ty muže zpátky dolů po zatočeném schodišti a pryč z ochozů. Jenom svými vlastními silami držel útočící McCloudy na uzdě. Prozatím.
Když bylo hotovo, odhodil píku a udiveně si prohlížel vlastní ruce, jako kdyby nemohl uvěřit, kde se to v něm vzalo. Okolní spolubojovníci na něj zírali s nemenším úžasem.
Než mohl začít přemýšlet co podniknout teď, bylo toto rozhodnutí vyřešeno za něj. Koutkem oka spatřil pohyb a záhy uviděl další jednotku McCloudů, která se k němu blížila ze strany. Museli na ochoz prorazit na nějakém jiném místě.
Než se zmohl na jakoukoliv přípravu k obraně, první z nepřátel už byl u něj a rozmáchl se po něm těžkým válečným kladivem. Jestli neuhne, ta rána mu rozlouskne lebku jako vlašský oříšek.
Na poslední chvíli se uhnul do bezpečí – to mu odjakživa šlo velmi dobře – a kladivo prolétlo neškodně někde nad jeho hlavou. V pokračování toho pohybu vyrazil ramenem vpřed proti nepřítelově břichu. S vrčením do něj narazil jako býk.
Tlačil jej před sebou dál a dál po ochozu. Voják se snažil ze sevření vymanit a chytit Godfreyho pod krkem. Ten muž měl obrovskou sílu, ale tu nepostrádal ani Gdofrey. Alespoň v tomto jej příroda fyzicky obdařila velmi dobře.
V potyčce se několikrát otočili kolem dokola, až jeden jako druhý ztratili orientaci. Nakonec padli k zemi a následně se překulili přes okraj zdi.
Proletěli vzduchem do hloubky dobrých pět metrů a i v letu pokračoval jejich urputný zápas. Godfrey se pokoušel otočit tak, aby přistál plnou vahou na tom muži. Soupeřův zájem byl samozřejmě naprosto opačný. To se ale nesmělo stát. Ten, který zůstane dole, bude vahou zbroje toho druhého zcela jistě rozdrcen.
Na poslední chvíli se Godfreymu podařilo dostat se nahoru. Muž jenom bolestně vydechl, když se zařinčením dopadli na zem. Jeho oči zůstaly otevřené, ale už nadále po Godfreym nepátraly.
Ani vítěz však nedopadl zrovna do měkkého. Tvrdě se přitom udeřil helmicí o zem a když se z poraženého nepřítele odkulil stranou, měl pocit, že má zlámanou snad každou kost v těle. Otočil se na záda a sledoval, jak se nádvoří pod hradbou kolem něj v divoké spirále točí a točí. Poslední co vnímal, byla armáda McCloudů, která se valila do města, přebírala vládu nad obrannými valy a rozjížděla se do všech okolních ulic.
*
Elden stál uprostřed legionářského cvičiště, ruce založené v bok. Conven a O’Connor stáli vedle něj a všichni tři sledovali nové rekruty, které jim Thorgrin přivedl. Elden okem experta sledoval jednotlivé brance, jak se pokoušejí na tréninkových kobylách cválat přes překážkovou dráhu tvořenou skoky i výmoly a vrhat přitom krátké jezdecké oštěpy na porůznu zavěšené terče. Některým se nepodařilo dostat se přes skok, jiní spadli ze sedla, když měli své koně vést nerovným terénem plným děr. Jiní se v sedle udrželi, ale potom netrefili ani jediný z terčů.
Elden zakroutil hlavou, snažil se myslet na svoje první dny v Legii a znovu a znovu si připomínat, že všichni tito mladíci za poslední dny přece jenom prokazují určité zlepšení. Přesto však většina z nich nebyla ani blízko tomu, co by v minulosti k přijetí k Legii vůbec stačilo. Elden navíc nastavil laťku velmi vysoko. Nechtěl Thorgrina zklamat. Bylo otázkou jeho osobní cti mu předat, v rámci možností, co nejlépe vycvičenou jednotku. Conven s O’Connorem se s ním na tom jednohlasně shodli.
„Pane, nesu zprávy.“
Elden se podíval na jednoho právě dorazivšího rekruta. Merek, ten dřívější zlodějíček, přiběhl s vykulenýma očima. Vyrušil Eldena z přemýšlení, což obr neměl rád.
„Kluku, říkal jsem ti, že mě nemáš…“
„Ale, pane, ty tomu nerozumíš! Musíš…“
„Ne, TY, tomu nerozumíš,“ přerušil jej Elden. „Když rekruti trénují, ty ne…“
„PODÍVEJ!“ vykřikl Merek, chytil Eldena za rameno a ukázal volnou rukou.
Elden chtěl nejprve toho drzouna srazit k zemi, ale ta myšlenka se vytratila okamžitě poté, co se podíval směrem, kterým chlapec ukazoval. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Na obzoru se zvedalo množství černého kouře. Přesně v místech, kde ležel Králův Dvůr.
Elden několikrát zamrkal a nedokázal to pochopit. Copak je možné, že ve městě hoří? Takhle hodně?
Vítr k nim přinesl křik. Byl to křik armády a chvíli co chvíli je přerušovaly dunivé kovové nárazy. Lámou portculis! Eldenovi se sevřel žaludek. Někdo útočí na brány města. To mohlo znamenat pouze jedno jediné, dorazila sem skutečná, dobře vycvičená a vybavená armáda. Ze všech dní museli zaútočit zrovna dnes, kdy byl Poutnický svátek.
Conven s O’Connorem se vrhli do akce. Rozkřičeli se na rekruty, aby nechali tréninku a shromáždili se kolem nich.
Branci si pospíšili splnit rozkazy. Během chvíle stále kolem tří svých velitelů, ztichli a očekávali pokyny.
„Muži,“ zahřměl Elden. „Králův Dvůr je napaden!“
Ozval se překvapený a notně vzrušený šepot.
„Ještě nejste Legie a rozhodně nemáte nic společného se Stříbrnými, ba ani dokonce s běžnou armádou, která by se teď měla na obranu města postavit. Ti muži tam to myslí zatraceně vážně a nezastaví se před ničím. Pokud proti nim vyrazíte vy, nejspíše v tom pokusu přijdete o život. Conven, O’Connor a já máme ale povinnost chránit naše město a musíme okamžitě vyrazit. Nečekám, že by se kdokoliv z vás chtěl přidat. Vlastně vás od toho chci odradit. Pokud by si však někdo přece jenom přál vyrazit s námi, ať teď předstoupí. Myslete však na to, že tam můžete zemřít stejně snadno, jako se teď otočit a utéct.“
Následovala chvíle ticha. Potom však jeden z chlapců předstoupil kupředu. Následoval jej druhý a potom už se najednou vpřed hrnuli úplně všichni. Bojovně vysunuté brady a jiskření v očích zcela zastiňovaly nepříliš široká ramena. Eldena ten pohled k jeho vlastnímu sebezapření naplnil pýchou.
„Nu, je vidět, že kuráž už vám nechybí.“
Nasedli na koně a s nebojácným pokřikem vyrazili jako velká jezdecká jednotka riskovat vlastní nezralé životy a na pomoc ostatním.
*
Elden, Conven a O’Connor vedli eskadronu zhruba stovky rekrutů. Všichni pobízeli koně do cvalu, měli tasené zbraně a už se notně přiblížili k městu. Když se k němu dostali na dohled, Elden byl šokován pohledem na několik tisíc McCloudských jednotek. Z jejich počínání bylo jasně vidět, že jsou dobře organizování. Očividně se chopili výhody a zaútočili v den velkého západního poutnického svátku. Obránci byli přečísleni minimálně deset ku jedné.
Conven se divoce rozesmál, pobídl hřebce a dostal se tak na špici formace.
„To je přesně poměr sil, který mám rád!“ křičel spokojeně a pobízel koně do trysku. Jako vždy chtěl být první, kdo se srazí s nepřítelem. Zvedl nad hlavu svou bojovou sekeru. Elden jenom obdivně kroutil hlavou. Conven neměl ani trochu strach postavit se tak velké přesile a určitě by tam jel i sám.
Nejbližší McCloudi si té nepočetné jednotky zprvu ani nevšimli a tak Conven svou rychlost dokonale zužitkoval a svou sekerou rychle složil hned dva z nich. Ihned se hrnul dál do davu vojáků. Potom se najednou odrazil od svého sedla a jako meteor vletěl přímo mezi ně. Tři z nich srazil ze sedel jenom tímto kouskem.
Elden s ostatními se drželi přímo za ním. Srazili se s McCloudy, kteří útok do zad ani v nejmenším nečekali. Elden vládnul mečem se zručností, kterou překonávala už jenom jeho zuřivost a ukazoval tak ostatním rekrutům, jak si mají počínat. Jeho obrovská síla mu dobře sloužila při srážení jednoho protivníka za druhým.
Brzy se jejich postup však zastavil a rozhořela se bitva na meče. Jejich malá jednotka však přesto přiměla zadní voje McCloudů ke změně taktiky. Najednou se museli bránit. Všichni legionáři se nebojácně vrhli do bitvy. Elden je koutkem oka sledoval a byl pyšný, že ani jeden zatím nezakolísal. Všichni se ponořili do boje naplno a bezváhání se rvali jako skuteční muži, strašlivě přečísleni a přitom bez sebemenších obav. McCloudi padali jako mouchy a byli náhlým přepadem naprosto zaskočeni.
Výhoda překvapení však nikdy netrvá dlouho. Zadní voje byly velmi brzy posíleny o další muže a legionáři se začali setkávat s elitními bojovníky. Někteří byli sraženi z koní. Merek a Ario obdrželi nějaké rány, ale zatím se drželi v sedlech a zarputile údery opláceli. Později byli však oba dva údery cepů rovněž vyhozeni ze sedel. O’Connor, který bojoval vedle Mereka, vyslal několik dobrých střel ze svého luku a zlikvidoval jimi mnoho nepřátel, avšak i on poté obdržel ránu štítem a poroučel se k zemi. Elden byl kompletně obklíčen nepřáteli, přišel o moment překvapení, a netrvalo dlouho a obdržel drtivou ránu válečným kladivem do prsního krunýře. Téměř zároveň mu nepřátelský meč vyťal ránu na levé paži. Otočil se a zuřivou ranou zabil původce svého zranění, ale na jeho místo se ihned hrnuli další. Conven byl vlastní volbou od začátku opěšalý a teď se bil jako bůh války. Jeho sekera trestala všechny koně i jejich jezdce, kteří se odvážili přiblížit na dosah. Ale ani jeho zuřivost mu nemohla dát druhý pár očí na zádech, a tak po určité chvíli vlastní převahy dostal drtivou ránu kladivem doprostřed zad a tváří napřed padl k zemi.