Potom přišlo několik ošklivých vrčivých zvuků.
Alistair si blíže prohlédla onoho námořníka. Byl neupravený, neoholený a na sobě měl jenom nuzné hadry. Naklonil se přes okraj zábradlí a rozchechtal se. Potom se otočil a podíval se přímo na ní. Chybělo mu několik zubů. Jeho tvář v sobě měla v měsíčním světle cosi děsivého. Alistair se zachvěla.
„Cos to hodil do vody?“ zeptala se.
„Střeva ryby simka,“ odpověděl.
„Ale proč?“
„Je to jed,“ zakřenil se. „Každá ryba, která to sežere, okamžitě na místě lekne.“
Alistair se zhrozila.
„Ale proč bys ty ryby chtěl zabíjet?“
Muž se usmál ještě více.
„Líbí se mi koukat se jak umírají. Líbí se mi ty skřeky a jak potom plavou břichem vzhůru na hladině. Je to sranda.“
Otočil se a pomalým krokem odcházel pryč zpátky. Alistair se na něj dívala a cítila, jak jí naskakuje husí kůže.
„Co se děje?“ zeptal se Erec.
Podívala se stranou a zakroutila hlavou. Snažila se ten nepříjemný pocit co nejrychleji setřást. Jenže ji neopouštěl. To setkání bylo jako nějaká zlá předtucha, jenom nevěděla čeho.
Nic, můj pane,“ odpověděla.
Uvelebila se zpátky v jeho náručí a snažila sama sebe předsvědčit, že ten chlap je prostě prase a nic víc to neznamená. Jenže někde hluboko uvnitř věděla, že věci vůbec nejsou tak v pořádku, jak by si přála.
*
Erec se vzbudil uprostřed noci s pocitem, že se loď začíná houpat jinak než předtím. Okamžitě věděl, že je něco v nepořádku. Válečník v jeho nitru se probudil a varoval jej jenom vteřinku předtím, než se mělo něco zlého stát. Byl to jeho šestý smysl. Měl jej kam až jeho paměť sahala.
Rychle se posadil a rozhlížel se do všech stran. Alistair tvrdě spala vedle něj. Obloha byla stále ještě úplně temná, loď se pohupovala na vlnách, ale přesto něco nebylo v pořádku. Ve svém okolí však nenašel nic, co by bylo špatně.
Přemýšlel v čem by to mohlo vězet. Jaké nebezpečí na ně mohlo číhat tady uprostřed ničeho? Nebyl to tentokrát jenom špatný sen?
Erec byl však zvyklý svým instinktům důvěřovat, a tak sáhl po meči. Jenže než se stačil byť jenom dotknout jílce, najednou se kolem jeho těla stáhla těžká síť. Byla spletena z toho nejtěžšího lana, jaké kdy viděl, dost těžká na to, aby slabšího muže přišpendlila k zemi. Než se stačil ze sevření vymanit, byla síť pevně utažena.
A potom byl najednou ve vzduchu. Síť vystřelila prudce vzhůru a on v ní zůstal viset jako chycené zvíře. Provazy jej svíraly tak pevně, že se téměř nemohl ani pohnout. Navíc byl nucen se schoulet do těsného klubka. Síť jej vynášela stále výše, až se nakonec zastavil až pod strážním košem na hlavním stěžni, dobrých deset metrů nad palubou.
Jeho srdce se mohlo přetrhnout, když se v úleku snažil zjistit, co se to s ním děje. Dole pod sebou viděl probouzející se Alistair.
„Alistair!“ vykřikl.
Ta jej hledala všude kolem sebe a když se konečně podívala nahoru, zhrozila se.
„ERECU!“ vykřikla zmateně.
Stříbrný již viděl, jak se k ní přibližuje několik námořníků. V rukou měli pochodně. Všichni se podivně usmívali a v jejich očích se jasně zračily jejich záměry.
„Už bylo na čase, aby se o ni taky podělil,“ zavrčel jeden z nich.
„Naučím tuhle princeznu co to znamená být s námořníkem,“ řekl jiný.
Skupinka se rozesmála.
„Až po mně,“ oponoval mu jiný.
„Ne předtím, než si užiju já.“
Erec sebou zmítal, aby se uvolnil, zatímco námořníci se k Alistair přibližovali. Ale bylo to k ničemu. Jeho ruce i nohy byly sevřeny tak pevně, že s nimi nedokázal ani pohnout.
„ALISTAIR!“ křičel zoufale.
Nemohl dělat nic jiného, než sledovat, co se bude dít dole.
Tři z nich najednou skočili na Alistair zezadu. Vykřikla, když ji vytáhli na nohy, roztrhli jí košili a chytili ruce za zády. Pevně ji sevřeli aby se nemohla hýbat, zatímco se několik dalších přibližovalo.
Erec zoufale pátral po kapitánovi. Spatřil jej na horní palubě jak se na všechno dívá.
„Kapitáne!“ křičel Erec. „Tohle je tvoje loď. Udělej s tím něco!“
Muž se na něj jenom podíval a potom se od scény pomaloučku odvrátil. Jako kdyby se na to sám nechtěl dívat.
Erec potom se zděšením viděl, jak jeden z námořníků vytrhl z opasku nůž a přiložil jej Alistair na krk. Dívka vykřikla.
„NE!“ křičel Erec.
Bylo to jako sledovat svoje nejhorší sny a nemoci se z nich probudit. A nejhorší ze všeho bylo, že nemohl udělat vůbec nic, aby tomu zabránil.
KAPITOLA PÁTÁ
Thorgrin stál proti Andronicovi. Byli jediní dva, kteří na bitevním poli ještě zůstali na nohou. Všude kolem kolem ležely tisíce těl pobitých vojáků. Zvedl svůj meč a sekl jím po Andronicovi. Ten však namísto obrany zahodil svoje zbraně, široce se usmál a natáhl se, aby Thora objal.
Můj synu.
Thor chtěl zbraň v letu zastavit, ale už bylo příliš pozdě. Čepel meče proletěla přímo skrz jeho otce a rozpůlila ho ve dví. Thora se zmocnilo zoufalství.
Zavřel oči a když je potom znovu otevřel, zjistil, že prochází jakýmsi nekonečně dlouhým altánem a drží přitom za ruku Gwendolyn. Uvědomil si, že to musí být den jejich svatby. Kráčeli vstříc krvavě rudému západu slunce. Zvláštní však bylo, že sedadla pro svatebčany byla všechna prázdná. Podíval se na Gwen, aby se jí zeptal, co to má znamenat, ale ta otázka nikdy nevyšla z jeho úst. Zhrozil se. Její tvář byla úplně vysušená a ona teď připomínala více kostlivce než dívku, kterou znal. Potom se najednou přímo v jeho rukou rozpadla na jemný prach a zasypala jeho boty a podlahu všude kolem.
A potom najednou stál před matčiným hradem. Nějak už překročil dlouhý můstek, vedoucí až sem, a teď stál před obrovskou vstupní branou, která na slunci zářila zlatem. Byla třikrát vyšší než on. Nebyla na ní žádná klika ani klepadlo. Začal na ni tedy bušit pěstmi a pokračoval tak dlouho, až mu z nich vytryskla krev. Rámus, který dělal, se rozléhal široko daleko. Ale přesto mu nikdo neotvíral.
Zaklonil hlavu.
„Matko!“ křičel na ochozy hradu.
Padl na kolena. Vtom se najednou kamenitá země proměnila v husté lepkavé bláto. Thor po něm uklouzl a padal. Padal stovky metrů z vysoké skály, na které stál hrad. Obrovskou rychlostí se řítil proti rozbouřeným vodám oceánu. Zuřivě kolem sebe máchal rukama, jako kdyby jimi snad mohl pád zastavit. Matčin hrad mu zmizel z dohledu. Křičel.
*
Thor otevřel oči, lapal po dechu a na zpocené tváři cítil vítr. Rozhlížel se kolem sebe a zprvu nechápal, kde to vlastně je. Podíval se pod sebe a spatřil vody oceánu, které ubíhaly závratnou rychlostí někam dozadu, jako kdyby to byla spíše horská řeka. Pod rukama nahmatal hrubý povrch a skučení větru neustále narušoval další mocný zvuk, připomínající napínající se plachty mohutné válečné lodi. Uvědomil si, že ty hrubé oblázky, kterých se drží, jsou Mycoplesiny šupiny a ten vítr je způsoben rychlostí, kterou dračice letí. Uvědomil si, že na jejím hřbetě usnul přímo za letu. Už takhle letěli několikátý den a zrovna teď kolem nich panovala hluboká noc, ozařovaná svitem obou měsíců a milionem narudlých hvězd.
Povzdechl si a rukou si otřel zátylek, který byl navzdory chladu celý zpocený. Zapřísahal se, že musí zůstat bdělý, ale už byli na cestě do Země druidů tak dlouho, že to jednoduše nedokázal. Naštěstí Mycoples jako vždy poznala, co se honí v hlavě jejího jezdce a když zjistila, že Thor usnul, letěla opatrně, aby měla jistotu, že jej neshodí. Ti dva už toho spolu prožili tolik, že byli spíše jako jedna duše ve dvou tělech. I když Thorovi už strašně chyběl Prsten a domov v něm, měl na druhou stranu obrovskou radost, že může znovu trávit tolik času se svou starou přítelkyní. Opět to byli jenom oni dva, na cestě kolem světa. Cítil, že i ona z toho má radost. Dračice byla ráda, že má Thora zase jenom pro sebe a chvíli co chvíli mu to dávala spokojeným mručením najevo. Nikdy by nedopustila, aby se mu stalo něco zlého – a on by to samé udělal pro ni.
Podíval se znovu pod sebe a prohlížel si zeleně světélkující vody moře. Bylo zvláštní. Nikdy předtím takové neviděl. Přesto však bylo jenom jedním z mnoha, které už na jejich cestě minuli. Pokračovali vytrvale dál a dál na sever. Zarputile sledovali směr, kterým je vedla střelka v medailonu, jenž našel v troskách svého domu. Cítil, že se Země druidů již blíží a jeho matka spolu s ní.
Doufal, že střelka ukazuje přesně. Snad ano. S každou hodinou strávenou na cestě měl pocit, že je jejich směr správný.
Promnul si oči. Odteď už musí zůstat vzhůru. Myslel si, že by touhle dobou už měli v Zemi druidů být, vždyť už přeletěli určitě minimálně polovinu světa. Jenže pod nimi stále jenom pustá mořská pláň a plno mraků kolem. Nebyl to všechno jenom výmysl? Co když jeho matka už vůbec nežije? Co když i Země druidů existuje jenom v říši pohádek a legend? Nebo co když je prokletý a nikdy ji nedokáže najít?
Musel podobné myšlenky dostat z mysli. Pobídnul Mycoples ke spěchu.
Rychleji, pomyslel si.
To stačilo, aby porozuměla. Zamručela a začala křídly tlouct vzduch ještě o poznání mocněji. Znovu se svěřepě zakousli do mraků a pokračovali k cíli, ležícímu někde za horizontem. K cíli, o kterém si ani jeden z nich nebyl jistý, jestli vůbec existuje.
*
Zrodil se den jaký Thor ještě nikdy v životě neviděl. Na nebi totiž nevyšly dvě slunce, ale tři. Všechny tři téměř zároveň. Jedno rudé, druhé zelené a poslední fialové. Nádherně osvěcovaly mraky, kterými s Mycoples teď prolétali. Prostíraly se pod nimi jako nadýchaný hebký koberec. Byl to nejkrásnější východ sluncí, jaký Thor kdy spatřil. Slunce vytvářela na obloze skutečnou hru světel a barev. Měl pocit, že se ocitl v nějakém úplně jiném světě.
Navedl Mycoples ke klesání a pocítil vlhkost, když si razili cestu skrz nízkou oblačnost. Jakmile se do ní ponořili, jejich svět se změnil v barevné divadlo. Dole očekával další nekonečnou vodní pláň.
Jenže tentokrát tam spatřil něco jiného.
Jeho srdce se divoce rozbušilo když se před ním otevřel pohled, který jej už dlouho pronásledoval ve snech. Spatřil zemi. Byl to ostrov, topící se v mlhách uprostřed obrovské vodní pláně. Jeho medailon se celý rozvibroval. Střelka se třásla a přitom ukazovala přímo k ostrovu. Byla jistě tam. Matka. Kouzelná Země druidů existovala a on ji asi právě našel.
Dolů, moje milá, pomyslel si.
Mycoples zamířila k ostrovu, který se rychle zvětšoval. Thor na něm spatřil velká pole plná květin až nápadně podobných těm, které bylo možné sbírat v okolí Králova Dvora. Nerozuměl tomu. Ostrov působil tak povědomě, jako kdyby se opravdu vracel domů. Čekal, že ta země bude mnohem exotičtější. Všechno tu bylo tak zvláštně povědomé. Jak je to možné?
Ostrov obklopovaly pláže třpytivě rudého písku, které v jednom kuse omývaly vody oceánu. Když se přiblížili ještě blíže, spatřil Thor něco podivného. Ostrov obkružovala dobrých deset metrů vysoká zeď. Vstoupit se dalo pouze v jediném místě. Tam stály dva obrovské pilíře, zvedající se z obou konců valu. Byly tak vysoké, že se nahoře ztrácely v mracích.
Thor ale letěl na Mycoples a rozhodl se, že ony pilíře přece nepotřebuje. Jednoduše zeď přeletí a přistane na ostrově kdekoliv se mu zamane. Ten vstup byl přece pro pěší.
Navedl ji do středu ostrova, ale když se přiblížili na úroveň zdi, dračice jej překvapila. Najednou vykřikla a mocně zabrala křídly zpět, až se nakonec zastavili ve vzduchu v téměř vertikální poloze. Její křídla přitom jakoby dopadala na neviditelnou bariéru, přehrazující prostor před nimi. Thor měl co dělat, aby se na ní udržel. Chtěl aby letěla dál, ale ona jej ani za nic nechtěla poslechnout.
Potom si to konečně uvědomil: Ostrov musí být obehnán nějakým druhem energetického pole, dost možná podobného prstenskému Štítu. Bylo jistě tak silné, že by jej ani Mycoples nedokázala překonat. Zeď nebylo možné přeletět. Jedinou cestou dovnitř byly ony dva vysoké pilíře.
Navedl Mycoples k rudé pláži. Přistáli nedaleko pilířů. Thor se snažil Mycoples přimět, aby s ním prošla branou dovnitř, ale opět se setkal s neúspěchem.
Já nemohu vstoupit.
Její věta mu jednoduše zazněla v hlavě. Podíval se na ni a spatřil jak omluvně mhouří své veliké oči.
Do Země druidů bude muset vstoupit sám.
Seskočil do rudého písku pláže a došel k pilířům, aby si je prohlédl.
„Nemůžu tě tady jenom tak nechat, má drahá,“ otočil se znovu k Mycoples. „Je to příliš nebezpečné. Pokud tam musím jít sám, tak tedy půjdu. Ale ty by ses měla vrátit domů. Počkej tam na mě.“
Mycoples zafrkala a zatřepala hlavou. Potom si lehla do písku.
Budu tu na tebe čekat třeba do skonání světa.
Thor věděl, že s ní nic nenadělá. Dračice měla vlastní hlavu i pýchu a obojí bylo obrovské. Nedokáže ji přimět, aby udělala něco, co sama nechce.
Došel k ní a pohladil ji po šupinách na nose. Mycoples zamručela a něžně do něj šťouchla.
„Vrátím se pro tebe, má milá,“ řekl jí Thor.
Potom se obrátil zpátky k pilířům. Vypadaly, že jsou z jediného kusu zlata a na slunci zářily tak jasně, že jej téměř oslepovaly. Vykročil kupředu. Okamžitě jej zalilo množství energie. Cítil se více naživu než kdykoliv dříve. Konečně vstupuje do Země druidů.
KAPITOLA ŠESTÁ
Gwendolyn seděla v kočáře, který se kodrcal po nezpevněné cestě v čele dlouhého průvodu lidí, mířícího na západ od Králova Dvora. Byla spokojená s tím, jak rychle a pohotově evakuace proběhla a byla ráda, že až do této chvíle putovali bez úhony. Ani trochu se jí samozřejmě nelíbilo, že musela svoje úzkostlivě vybudované město znovu opustit, ale bezpečnost jeho obyvatel byla mnohem důležitější. Měli před sebou dlouhou cestu vstříc západnímu přechodu přes Kaňon, za nímž se musejí nalodit na lodě a potom plavit přes Tartuvian a nakonec až na Hořejší ostrovy. Byla si jistá, že je to jediný způsob, jak její národ může přetrvat.
Průvod čítal tisíce lidí. Mnozí šli jenom tak pěšky, zatímco jiní jeli podobně jako ona na všemožných povozech. Frkání koní, drnčení dřevěných kol vozů a všudypřítomný hovor tisíců lidí je prozrazovaly už na dlouhou vzdálenost dopředu. Gwen se během pomalé, monotónní cesty utápěla ve vlastních myšlenkách. Guwayna si přitom neustále starostlivě tiskla k tělu a houpala jej. Vedle ní seděl Steffen a Illepria. Ti dva jí dělali společnost po celou cestu.
Podívala se do prachu pod koly vozu a snažila se představit si, že je kdekoliv jinde. Pracovala tak tvrdě, aby své království znovu postavila na nohy, a teď byla tady. Znovu na útěku do bezdomoví. Musela uvést do pohybu nouzový plán kvůli McCloudské invazi – ale především kvůli všem těm proroctvím, Argonovým náznakům a vlastním strašlivým snům. Jenže co když se teď mýlí? Co když to byly jenom obyčejné sny? Pouhé noční můry? S McCloudy si přece dokáží poradit. Co když bude Prsten nakonec v pořádku? Celá tato akce je možná naprosto přehnaná a evakuace všeho živého byla úplně zbytečná. Navíc přece mohla své lidi odvést někam jinam. Proč ne do skvěle osvědčené Silésie? Nemusí je přece hned brát až za moře.
Jenže na druhou stranu tohle může být klidně začátek skutečné a kompletní destrukce Prstenu. A všechno co četla a cítila, naznačovalo tomu, že je ten okamžik nevyhnutelný. Sama sebe ujišťovala, že evakuace byla jedinou rozumnou reakcí.
Podívala se na obzor. Hrozně si přála, aby tu s ní byl Thor. Prohlížela si oblaka plynoucí po obloze a přemýšlela, kde její milý teď právě asi je. Už dorazil do Země druidů? Setkal se s matkou? Doufala, že se k ní zase v pořádku vrátí.
A vezmou se vůbec někdy?
Podívala se na malého Guwayna a viděla v jeho tváři tu Thorovu. Dokonce jeho šedé oči byly stejné. Přitiskla jej k sobě. Pokoušela se prozatím nemyslet na oběť, kterou bude muset přinést v Zásvětí. Může k tomu nakonec dojít? Copak by osud mohl být tak krutý?