Thor také přemýšlel o tom, co se stane s královstvím teď. Nemělo přece krále. Kdo bude vládnout? Bude to, jak si všichni mysleli, Gareth? Thor si jenom stěží dokázal představit horší variantu.
Potom si prohlédl tváře všech shromážděných a zejména strnulé obličeje urozených lordů, kteří se sem sjeli ze všech koutů království. Věděl, že jsou to všechno mocní muži a z toho, co mu pověděl Reece, věděl i o jejich hladu po moci. Nemohl si pomoci, aby nepřemýšlel, kdo z nich by mohl být tím vrahem. Podle jejich tváří to mohl být kterýkoliv z nich. Všichni brzy začnou sveřepě soupeřit o moc. Bude nakonec království roztrženo na kusy? Budou se armády jednotlivých lordů bít mezi sebou? A jak to ovlivní jeho vlastní osud? Co se stane s Legií? Bude rozpuštěna? Bude královská armáda rozpuštěna? Vzbouří se Stříbrní rytíři pokud bude Gareth korunován králem?
A nakonec, budou všichni skutečně věřit, že je Thor nevinný? Nebude třeba přinucen vrátit se zpátky do své vesnice? Doufal, že k tomu nedojde. Miloval místo, kde právě byl. Víc než cokoliv jiného si přál, aby tu mohl i nadále zůstat. Jeho místo bylo v Králově Dvoře a ve výcvikové aréně Legie. Přál si, aby všechno zůstalo tak, jak to bylo doposud. Nechtěl aby došlo k žádným změnám. Království se jenom před několika málo dny zdálo být tak pevné, neotřesitelné, věčné. MacGil působil jako král, který bude vládnout ze svého hradu navěky. Pokud něco tak silného a stabilního mohlo tak náhle padnout, jakou naději mají všichni normální lidé? Zdálo se, že nic na celém světě už Thor nikdy nebude moci považovat za jisté.