„Člověk by řekl, že alespoň někteří zůstanou uvnitř,“ pronesl Kevin. „To, že tu není vůbec nikdo, nedává smysl.“
Luna zavrtěla hlavou. „Nejspíš šli ven pomáhat. A pak… no, když si uvědomili, že to není dobrý nápad, už je ovládali vetřelci.“
Vypadalo to tak, ale byla to příšerná představa.
„Chybí mi rodiče,“ pronesla náhle Luna. Možná nad tím přemýšlela celou dobu. Bolest, kterou cítil Kevin kvůli ztrátě matky taky nezmizela. Pouze ustoupila do pozadí kvůli potřebě dělat jiné věci, kvůli potřebě dostat se do bezpečí a postarat se o to, aby byli oba v bezpečí.
„Taky mi chybí mamka,“ přiznal Kevin a posadil se na jeden z kavalců. Uvědomil si, že si nevzpomíná, jak vypadala, než se jí zmocnili vetřelci. Dokázal si vybavit jen to, jak otevřela dveře a chtěla ho chytit.
Luna se posadila na druhý kavalec. Ani jeden z nich se neposadil na jeden z rozestlaných. Měli pocit, že by to nebylo správné. Že ty kavalce někomu patřily a že by se ti lidé mohli každou chvíli vrátit.
„Nejde jen o mé rodiče,“ řekla Luna. „Co všichni ostatní ve škole? Všichni lidé, které jsem kdy potkala. Všechny je unesli. Úplně všechny.“
Složila hlavu do dlaní a Kevin se ji pokusil vzít za ruku. Nic neříkal. I jemu ta myšlenka vyrazila dech. To, že všechny ostatní unesli mimozemšťané. Všechny lidi – přátele, celebrity, i ty, o kterých nikdy neslyšel…
„Už nikdo nezbyl,“ pronesla Luna.
„Myslel jsem, že jsi lidi stejně neměla ráda,“ opáčil Kevin. „Myslel jsem, že podle tebe byla většina lidí stejně hloupá.“
Luna se při těch slovech lehce usmála, ale zdálo se, že ji to stojí spoustu sil. „Raději bych hlupáky než lidi ovládané vetřelci.“ Odmlčela se. „Myslíš… myslíš, že budou lidi zase v pořádku?“
Kevin se na ni nemohl ani podívat. „Nevím.“ Nenapadalo ho, jak by se mohli uzdravit. „Ale my jsme v bezpečí. A to je jediné, na čem záleží.“
Nebylo to to jediné, ani zdaleka ne.
***
Znovu prohledávali bunkr, než narazili na další zásoby prostěradel a přikrývek. Nehodlali si brát nic z rozestlaných postelí. Nechali je ve stavu, v jakém je našli. Jako kdyby se jejich majitelé mohli každou chvíli vrátit. Kevinovi ale bylo jasné, že se to nejspíš nestane. Nejspíš je teď všechny ovládali vetřelci.
Vrátili se do kuchyně, aby se najedli. Na balíčku bylo uvedené kuře, ale Kevinovi přišlo jídlo úplně bez chuti. Možná to bylo dobře, vzhledem k tomu, jak se tvářila Luna.
„Už nikdy si nebudu stěžovat na zeleninu,“ pronesla, i když jí to Kevin nevěřil. Nebyla by to Luna, kdyby si nestěžovala.
Když dojedli, postupně se umyli v jedné z koupelen. Nejspíš by si každý mohli zabrat jednu dvě nebo víc koupelen jen pro sebe, ale Kevin se nechtěl vzdalovat od Luny. Když přišlo na volbu postelí, vybrali si dvě, které byly téměř vedle sebe, i když si mohli vybrat z nepřeberného počtu. Bylo to, jako kdyby měli soukromý ostrov jen pro sebe a když se Kevin hodně snažil, dokázal by skoro předstírat, že jde jen o nějakou školní akci. Ve skutečnosti se mu to nedařilo, ale minimálně to zkusil.
Zhasli světla a do postele se dostali za pomoci vojenských svítilen. Luna se vyškrábala na hodní palandu vybrané postele, zatímco Kevin u té své zůstal dole.
„Bojíš se výšek?“ zeptala se Luna.
„Nechci, abych cestou nahoru měl nějaké vidění a spadl přitom ze žebříku,“ odpověděl Kevin. Ne, že by měl nějaké vize od chvíle, kdy ostatní varoval před invazí. Ne, že by k něčemu bylo, kdyby přišly nové vize. Zamyslel se, k čemu mu ty vize vlastně byly, když stejně nepřinesly nic dobrého.
„Jasně,“ přikývla Luna. „Myslím… jo, asi bys měl být opatrný.“
„Možná, že bude ráno moudřejší večera,“ usmál se Kevin. Sám tomu moc nevěřil.
„Nejdřív se ho musíme dočkat,“ podotkla Luna.
„To určitě zvládneme,“ řekl Kevin. Co je vlastně bude čekat ráno? Budou po světě pobíhat hordy mimozemšťanů? Bude povrch planety proměněný v neobyvatelnou poušť?
„Možná, že přijdeme na to, co dál,“ pronesla Luna. „Možná, že si vysníme, jak tohle všechno zvládnout.“
„Možná,“ přikývl Kevin, i když se bál, že ve snech uvidí jen davy mlčících a zírajících lidí.
„Dobrou noc,“ pronesl.
„Dobrou.“
Kevin měl pocit, jako by mu usínání trvalo celou věčnost. Ležel v temnotě a poslouchal prohlubující se Lunin dech. Pak začala chrápat a Kevin si byl jistý, že když jí o tom řekne, bude to popírat. Bez ní by to tu bylo úplně jiné. I kdyby tu byl Kevin s někým jiným, nejspíš by si připadal osamělý, ale takhle…
…takhle byl pořád skoro sám, ale mohl svoji samotu sdílet s Lunou. Kevin se nedokázal odpoutat od myšlenek na to, co se stalo s jeho matkou, se všemi ostatními, ale když už nic jiného, alespoň Luna byla v bezpečí.
Tyhle myšlenky ho pronásledovaly celou dobu před usnutím a pak i ve snech.
Ve snech ho totiž obklopovaly davy lidí, které znal. Byla tam jeho matka, přátelé ze školy, učitelé, lidé z NASA. Byl tam Ted ověšený vojenským materiálem, profesor Brewster, jehož pohled naznačoval, že nesouhlasí s ničím, co Kevin kdy udělal.
Rysy jejich obličejů se pod Kevinovým pohledem měnily v úplně cizí. Jako ze sbírky sci-fi filmů. Někteří měli náhle šedivou kůži a velké černé oči, jiní zase působili jako hmyz s chitinovými pláty. Profesor Brewster měl místo rukou chapadla a doktorka Levinová měla doslova oči na stopkách. Pohnuli se směrem ke Kevinovi a ten se dal do běhu.
Probíhal chodbami NASA a unikal jim jen tak tak. Objevovali se ve dveřích, ve kterých se objevit nemohli, a i když Kevin v NASA nějakou dobu žil, nedařilo se mu najít cestu ven. Netušil, co má dělat.
Vrhl se do jedné z laboratoří. Zabouchl za sebou dveře a zabarikádoval je židlemi, stoly a vším co mu přišlo pod ruku. Proměnění lidé za dveřmi do nich nepřestávali bušit. Tupé údery jejich rukou narážejících do dveří se nesly laboratoří a náhle se ozvalo poplašné hlášení…
Kevin se probudil se zalapáním po dechu. Všude byla tma, ale při pohledu na mobil si Kevin uvědomil, že je to jen kvůli tomu, že je bunkr pod zemí. Zvuk poplašného hlášení ale bylo slyšet dál, stejně jako tupé kovové dunění.
Věděl, že je vzhůru i Luna, protože rozsvítila.
„Co je to?“ zeptal se Kevin.
Luna se na něj podívala. „Myslím… myslím, že se někdo chce dostat dovnitř.“
KAPITOLA DRUHÁ
Spěchali do velícího střediska. Jak se blížili ke vchodu, bylo bušení stále hlasitější. Kevina by zajímalo, čím do těch dveří, kdo bušil – vždyť za nimi byla ještě přechodová komora.
Luna vypadala ustaraně.
„Co se děje?“ zeptal se Kevin.
„Co když jsou to vetřelci, nebo proměnění?“ zeptala se. „Co když loví přeživší?“
„Proč by to dělali?“ zeptal se Kevin, ale ucítil vlnu strachu. Co když má Luna pravdu? Co když se dostanou dovnitř?
„Protože já bych to tak udělala, kdybych byla na jejich místě,“ odpověděla Luna. „Sebrala bych všechno a postarala se, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl bránit nebo mstít. Zabila bych každého, kdo by se mi postavil do cesty.“
Jako už po několikáté vyděsila Kevina Luna svojí temnou stránkou. I tak ale cítil strach, který se za jejími slovy skrýval. I on ho měl. Co když se dostali do bezpečí jen, aby zjistili, že vlastně v bezpečí nejsou?
„Zjistíme, kdo je tam venku?“ zeptal se Kevin.
Luna ukázala na temné obrazovky. „Už od včera nevidíme vůbec nic.“
„Ale tady bylo jen vysílání ze světa,“ nedal se Kevin. „Musí tu být… nevím, nějaké bezpečnostní kamery nebo něco.“
Určitě tam byly. Vojenská výzkumná základna přece nemohla být slepá a neřešit, co se děje kolem. Začal mačkat tlačítka a snažil se zjistit, které to všechno uvede do chodu. Většina obrazovek nereagovala. Signál z okolního světa byl buď něčím blokovaný, nikdo už nevysílal, nebo… kdo ví. Luna také zkusila několik tlačítek i když ji Kevin podezříval, že ani ona sama neví, co vlastně dělá. Stejně jako on.
„Ať je to, kdo je to, nevím, jestli ho pouštět dovnitř,“ řekla Luna. „Může to být kdokoli.“
„To může,“ přikývl Kevin, „ale co když je to někdo, kdo potřebuje naši pomoc?“
„Možná,“ pronesla Luna, ale nezněla nijak přesvědčeně. „Ať je to, kdo je to, do těch dveří mlátí fakt silně.“
To byla pravda. Kovové dunění se neslo chodbami dlouhou ozvěnou. Šlo vždy o tři rány a Kevin si jen pomalu uvědomoval, že rozestupy mezi ránami mají určitý vzor.
„Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké,“ řekl.
„Myslíš SOS?“ vydechla Luna.
Kevin vykulil oči.
„Myslela jsem, že to znají všichni,“ řekla. „Já si z morseovky asi víc nepamatuju.“
„Takže je to někdo, kdo má problémy?“ zeptal se Kevin a při té myšlence ucítil nový příval strachu. Neměli by pomáhat místo toho, aby takhle váhali? Na jedné klávesnici si všiml obrázku kamery. Stiskl ho a na obrazovkách se objevily záběry z bezpečnostních kamer kolem základny.
„Tamhle,“ ukázala Luna na jeden ze záběrů. Kevin nevěděl, na co se soustředit. „Pusť mě k tomu.“
Stiskla nějaká tlačítka a záběr se objevil na víc obrazovkách.
Kevin nevěděl, co čekal – hordu lidí ovládanou vetřelci, vojáka, který věděl o téhle základně a probojoval se k ní přes mimozemšťany? Dost možná něco takového, ale určitě ne dívku v jeho věku, která v pravidelném rytmu bušila do dveří zbytkem nějaké značky.
Měla sportovní postavu, tmavé, na krátko ostříhané vlasy a provokativní piercing v nose. Kevin viděl, že má hezký obličej. Vlastně moc hezký, pomyslel si. Současně si ale uvědomil, že by asi dívka neměla radost, kdyby jí to řekl. Měla na sobě tmavou mikinu s kapucí a na ní ještě koženou bundu, která jí byla očividně moc velká. Na nohou rozedrané džínsy a trekingové boty. Na zádech nesla malý batoh, jako kdyby opravdu byla na túře v horách, ale podle toho, jak vypadala, se zdálo, že spíš utíká z domova. Oblečení totiž měla tak špinavé, až se zdálo, že byla venku dávno před příchodem vetřelců.
„Tohle se mi nelíbí,“ pronesla Luna. „Proč se dovnitř snaží dostat jen jedna holka?“
„Nevím,“ řekl Kevin, „ale asi bysme ji měli pustit.“
Dávalo to přece smysl, nebo ne? Pokud žádala o pomoct, měli by to alespoň zkusit, že? Dívka se teď dívala přímo do kamery, a i když neslyšeli žádný zvuk, bylo jasné, že nemá zrovna radost, když je zavřená venku.
Luna něco stiskla a teď už dívku slyšeli díky vnějším mikrofonům.
„…pustit dovnitř! Ty věci tu pořád ještě jsou! Určitě!“
Kevin se zadíval na jinou obrazovku a opravdu na ní viděl nějaký pohyb. Pohyb lidí, kteří se pohybovali sice pomalu, ale s jasným cílem. Bylo očividné, že se jich zmocnili vetřelci.
„Měli bysme ji pustit dovnitř,“ řekl Kevin. „Nemůžeme ji nechat venku.“
„Nemá masku,“ podotkla Luna.
„A?“
Luna zavrtěla hlavou. „A pokud nemá masku, jak je možné, že ji ty výpary neproměnily? Jak můžeme vědět, že není jednou z nich?“
Jako kdyby je dívka slyšela. Přiblížila se ke kameře a doslova na ně upřela oči.
„Vím, že tam jste,“ řekla. „Viděla jsem, že se ta kamera pohnula. Hele, nejsem jedna z nich. Jsem normální. Podívejte se!“
Kevin se jí zadíval do očí. Měla je vykulené a tmavě hnědé. Hlavní ale bylo, že její zornice byly normální. Ne bílé, jako u vědců, kterých se zmocnily výpary z kamene nebo u jeho matky, která na něj čekala doma…
„Musíme ji pustit dovnitř,“ prohlásil Kevin. Pokud ji necháme venku, dostanou ji.“
Na obrazovce skutečně bylo vidět postavy ve vojenských uniformách, jak se přibližují.
Rozběhl se k přechodové komoře a v ruce svíral klíč od doktorky Levinové. Za dveřmi čekala dívka, zatímco vojáci začali zrychlovat.
„Dovnitř, rychle!“ vyhrkl Kevin. Zatáhl dívku dovnitř. Neměli času nazbyt. Zatáhl za dveře a věděl, že jakmile se zavřou budou v bezpečí. Vytvoří přehradu mezi nimi a proměněnci.
Dveře se nedovřely.
„Pomoz mi,“ křikl Kevin na dívku. Táhl ze všech sil, cítil, jak jsou dveře těžké. Dívka se chopila madla a ze všech sil zabrala.
Vojáci se stále přibližovali, teď už běželi. Jediné, co mohl Kevin dělat, bylo soustředit se na dveře. Jen díky tomu potlačil strach, nepustil je a neutekl.
Konečně se dveře pohnuly a se zaskřípěním se zavřely. Kevin slyšel duté cvaknutí, se kterým zapadly na místo a zarachocení automatického zámku.
„Spouštím dekontaminační proceduru,“ pronesl elektronický hlas stejným tónem, jako když se tu Kevin s Lunou objevili poprvé. Pak se ozvalo syčení vzduchu hnaného přes filtry bunkru.
„Ahoj, já jsem Kevin,“ představil se. Měl pocit, že by v takovou chvíli měl říct něco dramatičtějšího, ale nenapadlo ho, co by to mělo být.
Dívka chvíli mlčela, jako by si se zpožděním uvědomila, že Kevin nejspíš čeká na odpověď. „Já jsem Chloe.“
„Rád tě poznávám, Chloe,“ pronesl Kevin.
Tiše si ho prohlížela, jako by ho odhadovala. Zdálo se, že se chystá utéct. „Jo, jasně.“
Otevřely se druhé dveře přechodové komory. Luna už na ně čekala a usmívala se svým nejpříjemnějším úsměvem, i když původně protestovala proti tomu, aby Chloe pustili dál.
„Ahoj,“ pronesla a podala Chloe ruku. „Já jsem Luna.“
Chloe se na ni podívala, ale ruku jí nepodala. Jen pokrčila rameny.
„Tohle je Chloe,“ pronesl místo ní Kevin.
Chloe téměř bez zájmu přikývla a opatrně se rozhlížela.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala se nakonec.
„Žádní ostatní nejsou,“ odpověděla Luna. „Jsme tu jen my. Já a Kevin.“
Udělala krok ke Kevinovi, jako by chtěla ukázat, jaký jsou tým. Dokonce mu položila ruku na rameno.
„Jen vy dva?“ zeptala se Chloe. Posadila se do jedné z židlí velitelského střediska. Zavrtěla hlavou. „Taková dálka a jste tu jen vy dva.“
„Odkud jsi sem přišla?“ zeptal se Kevin.
„Na tom nesejde,“ pronesla Chloe, aniž by se na něj podívala.
„Myslím, že na tom docela sejde,“ štěkla Luna. „Jen tak se tu ukážeš a chceš, abysme ti věřili?“
Chloe se na ni chladně podívala, znovu pokrčila rameny a pak odešla z místnosti. Kevin ji následoval. Hlavně kvůli tomu, že kdyby za ní šla Luna, nejspíš by došlo k velké hádce. A také proto, že na Chloe bylo něco zajímavého. Bylo toho tolik, co o ní nevěděl.
„Nemusíš mě sledovat,“ odsekla Chloe, když si všimla, že za ní Kevin jde chodbou.
„Myslel jsem, že bych tě tu provedl,“ řekl. „Víš… jestli chceš.“
Chloe znovu pokrčila rameny. Zdálo se, že má různé způsoby, jak krčit rameny. Tohle pokrčení nejspíš znamenalo, že jí to nevadí. Kevin si nebyl jistý, co si o ní myslet.
„Prohledávali jsme to tu od chvíle, kdy jsme se sem dostali,“ řekl Kevin. „Je tu kuchyně a skladiště. Taky nějaké sprchy. Tady je ložnice, ve které jsme spali. Jestli chceš, vyber si postel. Já spím tamhle a Luna taky.“
Chloe si vybrala postel na opačné straně místnosti.
„Ne, že bych vám nevěřila,“ řekla, „ale neznám vás a…“ Zavrtěla hlavou, aniž by větu dokončila. Měla přitom podivný výraz.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Kevin.
„Jo, dobrý,“ štěkla Chloe, ale pak jako by si uvědomila, co udělala. „Jsem v pohodě. Jen jsem se o sebe nějakou dobu starala sama. Myslím, že mám trochu problém se otevřít ostatním.“
„Jasně,“ řekl Kevin a ustoupil ke dveřím. „Můžu jít pryč, jestli nechceš—“
„Utekla jsem z domova,“ řekla Chloe. Kevin doslova zamrzl na místě.
„Cože?“
„No… už předtím, než přišli mimozemšťané,“ pokračovala Chloe. „Moje matka na mě pořád jen řvala a taťka… no, něco se stalo a všichni mi tvrdili, že jsem šílená… každopádně mám na severu bratrance. Říkala jsem si, že pokud se k němu dostanu, bude to dobrý. A pak přišli mimozemšťané.“
Kevin měl pocit, že mu neříká všechno, ale nechal to být. Podle toho, jak často se odmlčela se mu zdálo, že jde o něco hodně bolestivého. Jako kdyby si myslela, že když o tom nebude mluvit, všechno zmizí. Sám to moc dobře znal. Bylo to stejné, jako když se tvářil, že je zdravý a doufal, že tak zmizí jeho nemoc.
„Jak jsi dokázala přežít?“ zeptal se.
„Dělala jsem, co jsem musela,“ pronesla Chloe defenzivně. Znovu vypadala poněkud vyděšené. „Počkej, ty myslíš, když se všichni ostatní změnili? Asi… asi to bylo jen štěstí. Byla jsem daleko od všech ostatních, když se to stalo. Prý to byl nějaký plyn nebo co, ale když jsem se dostala ven, viděla jsem jen lidi, co vydechovali nějaký hnus na ostatní.“