„Pro tebe ne.“
„Pamatuj, kde je tvé místo, Thane,“ vyštěkl Lucious.
„Aha, já své místo znám,“ pronesl Thanos temným hlasem. „Oba ho známe, že ano?“
Lucious sebou při těch slovech lehce trhnul. I když to Thanos nevěděl jistě, tímhle se mu to potvrdilo: Lucious znal Thanův původ. Věděl, že jsou nevlastní bratři.
„Proklínám tebe i tvé manželství,“ pronesl Lucious nenávistně.
„Prostě žárlíš,“ odpověděl mu Thanos. „Vím, že jsi chtěl Stephanii pro sebe, a teď jsem to já, kdo se s ní žení. To já jsem zůstal v Aréně a ty jsi utekl. To já jsem bojoval na Haylonu. Oba víme, kdo jsem. Takže, co vlastně zbývá pro tebe, Lucie? Jsi obyčejný hrdlořez, před kterým potřebují lidé Delosu ochranu.“
Thanos uslyšel zapraštění a sledoval, jak Lucious svírá svůj křišťálový pohár stále pevněji, až ho nakonec rozdrtil.
„Rád chráníš lůzu, že?“ pronesl Lucious. „V tom případě pomysli na tohle: zatímco sis plánoval svatbu, já jsem ničil vesnice. A budu v tom pokračovat. Popravdě, zatímco ty budeš zítra ráno ležet na svatebním loži, já už budu na cestě k další vesnici, abych naučil další bandu vesničanů, jak se mají chovat. A není nic, co bys s tím mohl udělat. Ať už si o sobě myslíš cokoli.“
Thanos měl chuť Lucia udeřit. Chtěl ho udeřit a mlátit do něj tak dlouho, dokud by z něj nezbyla jen hromada krvavých cárů na mramorové podlaze. V tu chvíli ho však za paži uchopila Stephania. Její tanec právě končil.
„Ale Lucie, dávej pozor, rozlil jsi víno,“ pronesla s úsměvem. „To se přeci nedělá! Ale počkej, jedna z mých služebných ti přinese nové.“
„Dojdu si sám,“ odpověděl Lucious s obvyklou nezdvořilostí. „Přinesly mi tohle a podívej se, jak to dopadlo.“
Vyrazil pryč a jen stisk Stephaniiny dlaně přiměl Thana, aby zůstal stát a nevyrazil za ním.
„Nech to být,“ pronesla Stephania. „Už jsem ti říkala, že jsou i jiné a lepší možnosti. A skutečně jsou. Věř mi.“
„Nemůže mu projít všechno, co udělal,“ nedal se Thanos.
„A taky neprojde. Ale podívej se na to takhle,“ řekla. „S kým chceš raději strávit večer? Se mnou nebo s Luciem?“
Thanos se musel usmát. „S tebou. Rozhodně s tebou.“
Stephania ho políbila. „Správná odpověď.“
Thanos cítil, jak její ruka vklouzla do jeho a jak ho táhne směrem ke dveřím. Ostatní šlechtictvo je nechávalo projít. Občas zaslechli vtípek na téma, co se bude dít dál. Stephania vedla a Thanos ji následoval. Nechal ji, aby ho dovedla do jeho komnat. Rozrazili dveře a zamířili přímo do ložnice. Tam se k němu obrátila, své ruce mu ovinula mu ruce kolem krku a dlouze ho políbila.
„Lituješ něčeho?“ zeptala se Stephania a o krok ustoupila. „Jsi rád, že sis mě vzal?“
„Jsem moc rád,“ ujistil ji Thanos. „A co ty?“
„Já dostala vše, co jsem kdy chtěla,“ odpověděla Stephania. „A víš, co chci teď?“
„Co?“
Thanos ji sledoval, jak si sáhla za záda a jak z ní se zavlněním sklouznuly šaty.
„Tebe.“
***
Thanos se vzbudil ve chvíli, kdy se skrz okno prodraly první sluneční paprsky. Vedle sebe cítil horké Stephaniino tělo. V noci přes něj přehodila ruku a spala přitulená. Thanos se usmál. Znovu ucítil vlnu lásky, kterou k ní cítil. Právě teď se cítil tak šťastný, jako už dlouho ne.
Kdyby neslyšel klapot podkov a řehtání koní, možná by se těsněji přitulil ke Stephanii a znovu usnul. Nebo by ji probudil polibkem. Teď ale vstal a zamířil k oknu.
Právě včas, aby viděl Lucia, jak odjíždí z hradu. Jel v čele skupiny vojáků, prapory se jim třepotaly nad hlavami, jako by to byla nějaká rytířská výprava za slávou, a ne řeznická výprava chystající se zničit bezbrannou vesnici. Thanos hleděl na Lucia, pak na postel, ve které ještě stále spokojeně spala Stephania.
Tiše se začal oblékat.
Nemohl jen tak čekat. Nemohl, dokonce ani kvůli Stephanii ne. Mluvila o lepších možnostech, jak se vypořádat s Luciem, ale co by to obnášelo? Zdvořilosti a pozvání na víno? Ne. Musel Lucia zastavit, čím dříve, tím lépe. A byl jen jediný způsob, jak to provést.
Thanos tiše vyklouzl z místnosti. Dával si pozor, aby neprobudil Stephanii. Jakmile věděl, že je vše v pořádku, rozběhl se ke stájím a už z dálky volal na sloužícího, aby mu přinesl zbroj.
Nastal čas servírovat spravedlnost.
KAPITOLA DRUHÁ
Berin cítil vzrušení a napětí panující ve vzduchu už od chvíle, kdy vstoupil do tunelů. Procházel s Ankou a Sartem klikatými podzemními chodbami, míjeli společně stráže, které na pozdrav skláněly hlavu. Míjeli další rebely, kteří se hemžili sem a tam. Prošli Strážcovou branou a Berin okamžitě ucítil, že se nálada mezi povstalci změnila.
Teď měli všichni pocit, že by konečně mohli zvítězit.
„Tudy,“ upozornila je Anka a mávla rukou k jednomu ze stanovišť. „Ostatní nás už čekají.“
Procházeli chodbami vytesanými přímo v hrubé skále. Všechny vypadaly, jako by tu byly odjakživa. Staré Trosky Delosu hluboko v podzemí. Berin přejížděl rukou po holém kameni a obdivoval jeho pevnost tak, jak to dokáže jen kovář. Přemýšlel, jak dlouho už tu tyto chodby jsou a kdo je asi vybudoval. Možná tu byly už v době, kdy se kolem procházeli Prastaří. Mnohem dříve, než kdokoli z živých pamatuje.
S tou myšlenkou se jeho vzpomínky obrátili k dceři, kterou ztratil.
Ceres.
Z přemýšlení ale Berina vytrhlo řinčení kladiv a náhlý závan horka z výhně, který ho zasáhl, když procházeli kolem jedné odbočky. Viděl tam tucet mužů, kteří se pachtili u kovadlin a snažili se vyrábět nové hrudní pláty a krátké meče. Připomnělo mu to jeho starou kovárnu a přiválo zpět vzpomínky na dobu, kdy jeho rodina ještě byla celá a pohromadě.
Zdálo se, že výjev přitáhl i Sartovu pozornost.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Berin.
Sartes přikývl.
„Taky mi chybí,“ odpověděl Berin a položil mu ruku na rameno. Bylo mu jasné, že Sartes myslí na Ceres, která se vždy ochomýtala kolem výhně.
„To nám všem,“ vmísila se do hovoru Anka.
Na okamžik tam všichni tři stáli a Berin věděl, že si všichni tři úplně přesně rozumí. Všichni věděli, jak moc pro ně Ceres znamenala.
Anka si povzdechla.
„Všechno, co můžeme dělat, je dál bojovat,“ dodala, „a pokračovat ve výrobě zbraní. Potřebujeme tě, Berine.“
Berin se pokusil vymanit ze zajetí vzpomínek.
„Dělají všechno tak, jak jsem jim vysvětlil?“ zeptal se. „Skutečně dostatečně žhaví kov, než ho zakalí? Pokud ne, nikdy nebude dost tvrdý.“
Anka se usmála.
„Po setkání se o tom budeš moct přesvědčit sám.“
Berin přikývl. Alespoň s tímhle jim mohl trochu pomoci.
***
Sartes šel po boku svého otce, následoval Anku dál kolem kovárny, hlouběji do tunelů. Bylo v nich víc lidí, než by si dokázal představit. Muži a ženy chystali zásoby, cvičili se zbraněmi, procházeli síněmi. Sartes v některých z nich poznával bývalé odvedence osvobozené ze spárů armády.
Nakonec došli do rozlehlého prostoru, ve kterém byly rozmístěny kamenné podstavce. Na těch zřejmě dřív stávaly sochy. Prostor byl osvětlený mihotajícími se svíčkami a Sartes v jejich světle uviděl vůdce povstalců. Už na ně čekali. Hannah, která byla původně proti útoku na armádu, se teď tvářila tak spokojeně, jako by ho sama vymyslela. Oreth, teď už jeden z hlavních Ančiných zástupců, se opíral o stěnu a potutelně se usmíval. Bývalý přístavní dělník Edrin stál téměř mimo dosah světla svíček, zatímco kupecký syn Yeralt se doslova koupal v jejich světle a jeho lesklé ozdoby házely odlesky do všech stran. Působil téměř dojmem, že mezi ně nepatří. Ostatní se mezi sebou bavili a vtipkovali.
Když k nim dorazil Sartes a ostatní, všichni ztichli. Sartes si všiml změny v jejich chování. Dřív naslouchali Ance téměř nedobrovolně. Teď, po podařeném přepadu, byl v jejich očích vidět respekt. Dokonce i Anka se teď v Sartových očích jevila víc jako vůdce. Kráčela vzpřímeněji a zdálo se, že si víc věří.
„Anka, Anka, Anka!“ začal Oreth a během chvilky se k němu přidali i ostatní, vyvolávali její jméno stejně, jako rebelové po bitvě.
Sartes také začal skandovat její jméno, které se brzy neslo celou rozlehlou jeskyní. Přestali, až když si Anka pokynem ruky vyžádala ticho.
„Vedli jsme si dobře,“ pronesla Anka s úsměvem. Byl to první úsměv, který u ní Sartes po bitvě viděl. Byla příliš vytížená odvážením raněných a padlých z pohřebiště. Měla talent všímat si věcí, které se v průběhu povstání náhle objevovaly.
„Takže?“ zeptal se Edrin. „Rozdrtili jsme je.“
Sartes slyšel plácnutí pěsti do otevřené dlaně, jak Edrin naznačoval, co provedli s imperiální armádou.
„Zničili jsme je,“ souhlasil Yeralt, „díky tvému velení.“
Anka zavrtěla hlavou. „Porazili jsme je všichni společně. Porazili jsme je, protože všichni odvedli svůj díl práce. A protože nám Sartes přinesl jejich plány.“
Sartes cítil, jak ho otec postrkuje kupředu. Tohle nečekal.
„Anka má pravdu,“ pronesl Oreth. „Dlužíme Sartovi naše poděkování. Přinesl nám plány a navíc to byl on, kdo přesvědčil odvedence, aby nebojovali na straně armády. To díky němu teď máme víc lidí.“
„Jen napůl vycvičených odvedenců,“ odporovala Hannah. „Ne skutečných vojáků.“
Sartes se na ni podíval. Vždycky si proti němu něco našla. Neměl ji rád, ale na tom nezáleželo. Oba byli součástí něčeho mnohem většího. Záleželo jen na revoluci.
„Porazili jsme je,“ řekla Anka. „Vyhráli jsme bitvu, ale není to totéž jako svržení Impéria. Pořád nám ještě zbývá pořádný kus práce.“
„A oni mají ještě pořád spoustu vojáků,“ pronesl Yeralt. „Vleklá válka by nás všechny mohla hodně stát.“
„Teď počítáš drobné?“ obořil se na něj Oreth. „Tohle není nějaký obchod, kde by sis spočítal možné náklady a výnosy a teprve pak se rozhodl, co dál.“
Sartes vnímal jejich rozmrzelost. Když se poprvé dostal mezi rebely, čekal, že se bude jednat o jeden velký jednotný organismus, ve kterém každý myslí jen na to, jak porazit Impérium. Místo toho zjistil, že to jsou naprosto obyčejní lidé, kteří mají zcela obyčejné obavy, tužby, sny a naděje. To, že je Anka dokázala udržet i po Rexově smrti pohromadě, ho naplňovalo údivem.
„Naopak, je to největší obchod, kterého bychom se kdy mohli zúčastnit,“ prohlásil Yeralt. „Vkládáme do něj vše, co máme. Riskujeme své životy v naději, že se všechno zlepší. Pokud to nevyjde, jsem ve stejném nebezpečí, jako vy.“
„Vyjde to,“ prohlásil Edrin. „Porazili jsme je jednou, porazíme je zas. Víme, kde a kdy se chystají útočit. Máme možnost si na ně pokaždé počíhat.“
„Můžeme udělat ještě víc než to,“ řekla Hannah. „Ukázali jsme lidem, že armádu dokážeme porazit. Tak proč teď nevyrazit a nevzít si zpět, co je naše?“
„Co máš na mysli?“ zeptala se Anka. Sartes cítil, že zvažuje její slova.
„Získáme zpět vesnice jednu po druhé,“ pronesla Hannah. „Zbavíme se imperiálních vojáků, kteří v nich jsou, ještě před tím, než se Lucious přiblíží. Ukážeme lidem, jaké mají možnosti. Bude to pro něj pěkně nepříjemné překvapení, když se lidé postaví proti němu.“
„A co když je Lucious a jeho muži povraždí za to, že se mu postavili?“ odporoval Oreth. „Co pak?“
„Pak to jen dokáže, jak krutý je,“ nenechala se přesvědčit Hannah.
„Nebo lidé uvidí, že je nedokážeme ochránit.“
Sartes se rozhlížel a s překvapením si uvědomil, že to ostatní myslí vážně.
„Můžeme ve vesnicích nechat naše lidi, takže Luciovi nepodlehnou,“ navrhoval Yeralt. „Máme teď odvedence.“
„Pokud by na to došlo, proti armádě nemají šanci, nevydrží dlouho,“ odporoval Oreth. „Zemřou, stejně jako vesničané.“
Sartes věděl, že Oreth má pravdu. Odvedenci neměli takový výcvik jako nejdrsnější vojáci v armádě. Co bylo horší, vytrpěli si od vojáků tolik, že by je nejspíš vyděsil už pohled na ně.
Viděl, že si Anka znovu vyžádala ticho. Tentokrát trvalo delší dobu, než se ozvala.
„Oreth má pravdu,“ řekla.
„Samozřejmě, že s ním souhlasíš,“ vyštěkla Hannah.
„Souhlasím s ním, protože má pravdu,“ řekla Anka. „Nemůžeme jen tak přijít do vesnice, prohlásit, že je svobodná, a doufat v nejlepší. Dokonce ani s odvedenci nemáme dost bojovníků. Pokud se shromáždíme na jednom místě, Impérium bude mít nejistou možnost nás rozdrtit. Ale pokud se rozdělíme do jednotlivých vesnic, zcela určitě nás postupně zničí.“
„Pokud bychom přesvědčili dostatek vesnic, aby povstaly, a kdybych přesvědčil otce, aby najal žoldáky…“ ujal se slova Yeralt. Sartes si uvědomil, že nakonec myšlenku nedokončil. Ani kupcův syn neznal skutečné řešení.
„Tak co?“ zeptala se Anka. „Pak nás bude dost? Pokud by to bylo takhle snadné, svrhli bychom Impérium už dávno.“
„Teď máme díky Berinovi lepší zbraně,“ podotkl Edrin. „A díky Sartovi známe plány nepřítele. Máme výhodu! Řekni jí to, Berine. Řekni jí o čepelích, které jsi vyrobil.“
Sartes pohlédl na otce a ten pokrčil rameny.
„Je pravda, že jsem vyrobil dobré meče. A ostatní vyrobili spoustu docela použitelných. Je pravda, že někteří z vás teď budou mít brnění a nebude tak snadné vás zranit nebo zabít. Ale musím vám říct tohle: není to jen o mečích. Je to o rukách, které je drží. Každá ruka je jako čepel. Můžete být silní, jak chcete, ale pokud nejste zocelení uvnitř, při první příležitosti se zlomíte.“
Možná, že kdyby se ostatní nějakou dobu věnovali výrobě zbraní, pochopili by, jak vážně Berin svá slova myslel. Teď ale Sartes viděl, že je nepřesvědčil.
„Co jiného můžeme dělat?“ zeptal se Edrin. „Nemůžeme svoji příležitost jen tak zahodit a čekat. Já říkám, že musíme začít sepisovat seznam vesnic k osvobození. Pokud nemáš lepší nápad, Anko.“
„Já mám,“ ozval se Sartes.
Mluvil tišeji, než by si přál. S bušícím srdcem vykročil kupředu, překvapil sám sebe, že se odvážil promluvit. Až moc dobře si uvědomoval, že byl mnohem mladší než všichni ostatní v místnosti. Sehrál svoji úlohu během bitvy, dokonce už zabíjel, ale jedna jeho část stále měla pocit, že by tu neměl mluvit.
„Takže vyřízeno,“ prohlásila Hannah. „Teď—“
„Řekl jsem, že mám lepší nápad,“ pronesl Sartes, tentokrát již hlasitěji.
Ostatní se na něj podívali.
„Nechte mého syna promluvit,“ ozval se Berin. „Sami jste prohlásili, že vám pomohl k jednomu vítězství. Možná, že vám teď pomůže zachránit si život.“
„Jaký je tvůj nápad, Sarte?“ zeptala se Anka.
Všichni na něj upřeli pohledy a Sartes se přinutil mluvit hlasitěji. Říkal si, jak by asi promluvila Ceres. Také si vzpomněl na důvěru, kterou v něj Anka vložila už dřív.
„Nemůžeme vyrazit do vesnic,“ pronesl Sartes. „Přesně to od nás čekají. Nemůžeme jen tak spoléhat na mapy, které jsem přinesl. Pokud si ještě neuvědomili, že známe jejich plány, uvědomí si to velmi brzy. Budou se nás snažit vylákat ven.“
„Tohle všechno už víme,“ řekl Yeralt. „Říkal jsi, že máš nějaký plán.“
Sartes se nenechal odradit.
„Co kdyby tu byl způsob, jak zasáhnout Impérium na místě, na kterém to nečekají, a získat přitom nejlepší bojovníky? Co kdybychom dokázali lid přimět k povstání symbolickým vítězstvím, které by bylo mnohem větší než ochrana jedné vesnice?“
„Co máš na mysli?“ zeptala se Anka.
„Musíme osvobodit bojepány z Arény,“ odpověděl Sartes.
Následovalo dlouhé ticho. Všichni kolem na něj zírali, jeho nápad jim vyrazil dech. Sartes v jejich očích viděl pochybnosti a věděl, že musí mluvit dál.
„Přemýšlejte nad tím,“ řekl. „Téměř všichni bojepáni jsou otroci. Šlechta je nechává umírat, jako by o nic nešlo. Většina z nich bude vděčná za možnost dostat se pryč. A navíc umí bojovat lépe než jakýkoli voják.“
„To je šílenost,“ odporovala Hannah. „Zaútočit jen tak uprostřed města… Všude budou stráže.“
„Mně se to líbí,“ prohlásila Anka.
Ostatní se na ni zadívali a Sartes cítil příval vděčnosti za její podporu.
„Nebudou to čekat,“ dodala.
V místnosti znovu zavládlo ticho.
„A pak bychom nepotřebovali žoldáky,“ ozval se po chvíli Yeralt a zamnul si bradu.
„Lidé povstanou,“ dodal Edrin.
„Budeme to muset udělat v době Jatek,“ podotkl Oreth. „Jen v tu dobu jsou všichni bojepáni na jednom místě a uvidí to tak nejvíc lidí.“