Thanos nedělal velké výpady, pozorně je sledoval a dával si pozor, aby se ani s jedním z nich nepustil do delší potyčky, díky které by mohli ostatní proklouznout a dostat se mu na tělo.
Muž po Thanově pravici se pokusil o výpad krátkým mečem. Thanos ho částečně vykryl a cítil, jak mu meč sklouzl po brnění. Šestý smysl mu poradil, aby se přikrčil zrovna ve chvíli, kdy mu nad hlavou zasvištěla sekera muže po levici. Thanos máchl mečem ve výšce mužových kotníků a srazil ho na zem. Pak bodnul dozadu a nahoru a uslyšel výkřik muže, který se na něj pokusil zaútočit zblízka.
Muž se zakřivenou čepelí byl opatrnější.
„Zaútočte! Zabijte ho!“ vykřikoval netrpělivě Lucious. „Nebo to radši udělám sám!“
Když se Lucious přidal do boje, zavířil Thanos mečem. Pochyboval, že by se přidal, kdyby neměl ještě dalšího muže, který by mu při útoku pomáhal, a možná ještě další na cestě. Všechno, co Lucious uměl, bylo jen zdržovat a Thanos nechtěl, aby ho nepřátelé přečíslili.
Proto raději nečekal. Místo toho se vrhl do útoku. Prováděl výpad za výpadem, střídal údery proti Luciovi a proti muži, který mu pomáhal. Postupně si vytvořil určitý rytmus. Pak náhle vynechal, muž se srpovitou zbraní ho chtěl zablokovat, ale máchnul přitom jen do vzduchu. Thanos toho využil a čistě mu sťal hlavu.
Pak okamžitě zaútočil na Lucia. Čepel se střetla s čepelí. Lucious po něm kopnul, ale Thanos ukročil stranou. Pak rukou hmátl po Luciovu meči a zachytil ho za záštitu. Prudce škubnul a vyrval mu meč z rukou. Vzápětí sekl z boku. Čepel se odrazila od Luciova hrudního plátu. Lucious tasil dýku a Thanos si přehodil meč v rukách. Teď ho držel za čepel, máchl jím nízko a záštitou ho zachytil jako hákem Luciovi pod kolenem.
Trhnul a Lucious se zřítil na zem. Thanos mu drtivou silou vykopl dýku z rukou.
„Zopakuj mi, že je soucit mojí velkou slabostí,“ pronesl Thanos a přiložil Luciovi špičku meče na krk.
„To bys neudělal,“ prohlásil Lucious. „Snažíš se mě jen vystrašit.“
„Vystrašit tě?“ zeptal se Thanos. „Pokud bych si myslel, že by to stačilo, vystrašil bych tě k smrti už dávno. Ne, chystám se to celé ukončit.“
„Ukončit?“ zeptal se Lucious. „Tohle nekončí, Thane. Ne, dokud nevyhraju.“
„Tak na to bys čekal hodně dlouho,“ ujistil ho Thanos.
Pozvedl meč. Musel to udělat. Lucia musel někdo zastavit.
„Thane!“
Thanos se ohlédl. Byl to Stephaniin hlas. Ke svému úžasu ji skutečně uviděl. Blížila se k nim, sama na koni v plném trysku. Měla na sobě jednoduchý jezdecký úbor, na hony vzdálený elegantním šatům, které obvykle nosila. Podle neupraveného vzhledu se navíc dalo usuzovat, že se oblékala ve spěchu.
„Thane, nedělej to!“ vykřikla, když se dostala blíž.
Thanos sevřel meč ještě pevněji. „Po tom všem, co udělal, si myslíš, že si to nezaslouží?“
„Nejde o to, co si zaslouží,“ pronesla Stephania a seskočila při tom z koně. „Jde o to, co si zasloužíš ty. Pokud ho zabiješ, zabijí tě za to. Tak to chodí a já tě takhle nechci ztratit.“
„Poslechni ji, Thane,“ ozval se Lucious.
„Buď zticha,“ vyštěkla Stephania. „Nebo ho chceš provokovat, aby tě skutečně zabil?“
„Někdo ho musí zastavit,“ prohlásil Thanos.
„Ale ne takhle,“ trvala na svém Stephania. Thanos cítil dlaň, kterou mu položila na paži. Cítil, že mu tlačí ruku s mečem stranou. „Ne způsobem, při kterém pak zabijí i tebe. Přísahal jsi, že budeš můj po zbytek našich životů. Skutečně bys chtěl, aby to bylo tak krátce?“
„Stephanie—“ začal Thanos, ale ona ho nenechala domluvit.
„A co já?“ zeptala se. „V jakém nebezpečí pak budu já, když můj manžel zabije následníka trůnu? Ne, Thane, přestaň s tím. Nedělej to. Kvůli mně.“
Kdyby ho o to požádal kdokoli jiný, Thanos by to nejspíš přešel. V sázce bylo příliš mnoho. Ale nemohl riskovat Stephaniin život. Bodl. Meč se zabodl do prachu jen palec od Luciovy hlavy. Lucious se v tu chvíli odvalil, vyskočil na nohy a utíkal ke koni.
„Toho budeš litovat!“ zvolal ještě. „Přísahám, že toho budeš litovat!“
KAPITOLA PÁTÁ
Thanos se i se Stephanií vracel domů a už z daleka viděl stráže, které na něj čekaly u městské brány. Zvedl bradu a pokračoval v jízdě. Čekal to. A nechystal se utíkat.
Stephania je samozřejmě viděla taky. Thanos si všiml, jak v sedle náhle ztuhla a během okamžiku změnila výraz z uvolněného ve formální. Bylo to, jako by si nasadila masku. Thanos ji bezděčně vzal za ruku, ve které svírala otěže.
Strážní před nimi zkřížili halapartny, aby nemohli pokračovat v cestě. Thanos zastavil koně. Udržoval ho tak, aby byl mezi strážemi a Stephanií. To pro případ, že je Lucious nějakým způsobem přesvědčil nebo uplatil, aby na ně zaútočili. Viděl, že k nim přistupuje důstojník a salutuje jim na pozdrav.
„Princi Thane, vítej zpátky v Delosu. Já a moji muži máme rozkaz doprovodit tě ke králi.“
„A co když si můj manžel nepřeje váš doprovod?“ zeptala se Stephania tónem, kterým by si mohla podmanit celé Impérium.
„Odpusť, má paní,“ pronesl důstojník, „ale král své rozkazy formuloval dost jasně.“
Thanos pozvedl ruku dřív, než se Stephania stihla znovu ozvat.
„Rozumím,“ řekl. „Půjdu s vámi.“
Strážní mu uvolnili cestu a k jejich cti je nutno dodat, že skutečně vypadali jako doprovod, kterým tvrdili, že mají být. Vedli je skrz Delos a Thanos si uvědomil, že cesta, kterou šli, byla jednou z nejkrásnějších ve městě. Drželi se ulic lemovaných stromy a honosnými domy šlechticů. Vyhýbali se nejhorším částem města, i když by tudy byla cesta kratší. Možná se chtěli pohybovat v bezpečnějších oblastech. Nebo si možná mysleli, že královští, jako jsou Thanos a Stephania, nechtějí vidět bídu ostatních lidí.
Brzy se dostali až ke hradu. Strážní je provedli skrz brány a stájníci pak převzali jejich koně. Společná cesta hradem byla více omezující. Byla kolem nich spousta stráží a v úzkých chodbách bylo těsno. Stephania vzala Thana za ruku a ten ji jemně stisknul, aby ji ujistil, že je stále s ní.
Když dorazili ke královským komnatám, postavili se jim do cesty příslušníci královy tělesné stráže.
„Král si přeje mluvit s princem Thanem o samotě,“ pronesl jeden z nich.
„Jsem jeho žena,“ pronesla Stephania tónem, o kterém Thanos předpokládal, že by kohokoli donutil uskočit Stephanii z cesty.
Nezdálo se ale, že by měl jakýkoli vliv na královu osobní stráž. „I přesto.“
„Bude to v pořádku,“ řekl Thanos.
Když vstoupil do komnaty, král už na něj čekal. Sám král Claudius. Stál opřený o meč, jehož jílec tvořila spletená chapadla obrovského krakena. Meč byl tak dlouhý, že králi sahal téměř k hrudi. Thanos nepochyboval, že čepel je ostrá jako břitva. Pak uslyšel klapnutí zavíraných dveří.
„Lucious mi řekl, co jsi udělal,“ řekl král.
„Je mi jasné, že běžel rovnou za tebou,“ odpověděl Thanos. „Řekl ti taky, co tou dobou dělal on?“
„Dělal to, co měl nařízeno,“ vyštěkl král, „aby se vypořádal s rebelií. Přesto jsi vyrazil za ním a zaútočil na něj. Zabil jsi jeho muže. Prý jsi ho porazil díky nějakému špinavému triku a zabil bys ho, kdyby se neobjevila a nezasáhla Stephania.“
„Jak masakrování vesničanů zastaví rebely?“ odporoval Thanos.
„Zajímáš se víc o vesničany než o své vlastní činy,“ pronesl král Claudius. Pozvedl meč, jako by ho chtěl potěžkat. „Útok na králova syna je zrada.“
„Já jsem králův syn,“ připomněl mu Thanos. „Nepopravil jsi Lucia, když se mě pokusil zabít.“
„Tvůj původ je také jediným důvodem, proč jsi stále naživu,“ odpověděl král. „Jsi můj syn, ale to je i Lucious. Přestaň mu vyhrožovat.“
V Thanovi se vzedmula vlna hněvu. „Nikdy nic nedostanu. Nemůžu ani přiznat, kdo jsem.“
V rohu místnosti stály sochy znázorňující slavné předky z královského rodokmenu. Byly stranou, téměř jako kdyby byly schválně schované. Jako by si král nechtěl připomínat, odkud pochází. Přesto na ně Thanos ukázal.
„Lucious se na ně může podívat a nárokovat si díky nim postavení sahající až do doby, kdy Impérium vzniklo,“ pronesl. „Může si nárokovat postavení díky všem, kteří získali trůn v době, když Prastaří opustili Delos. A co mám já? Nejasné drby o mém původu? Napůl zapomenuté vzpomínky na rodiče, o kterých ani nevím, jestli jsou skutečné?“
Král Claudius přešel na druhou stranu místnosti, kde měl své křeslo. Posadil se do něj a položil si meč na kolena.
„Máš čestné místo u dvora,“ řekl.
„Čestné místo u dvora?“ odpověděl Thanos. „Mám místo náhradního prince, o které nikdo nestojí. Lucious se mě na Haylonu možná pokusil zabít, ale byl jsi to v první řadě ty, kdo mě tam poslal.“
„Rebelie musí být potlačena, ať se rozhoří kdekoli,“ nedal se král. Thanos ho sledoval, jak přejíždí palcem po ostří meče na kolenou. „To sis musel uvědomit.“
„Já si toho uvědomil,“ prohlásil Thanos a přešel po místnosti, aby se zastavil před svým otcem. „Uvědomil jsem si, že by ses mě raději zbavil, než aby ses ke mně znal. Jsem tvůj nejstarší syn. Dle zákonů království bych měl být tvým následníkem. Nejstarší syn byl dědicem trůnu už od prvních dnů Delosu.“
„Nejstarší žijící syn,“ pronesl král tiše. „Myslíš si, že bys přežil, kdyby to lidé věděli?“
„Nesnaž se předstírat, že jsi mě chránil,“ odpověděl Thanos. „Chránil jsi jen sám sebe.“
„Raději to, než bojovat celý život za lidi, kteří si to ani nezaslouží,“ řekl král. „Víš, jak to vypadá, když pobíháš kolem a snažíš se chránit vesničany, kteří by měli znát své místo?“
„Vypadá to tak, jako že se o ně někdo stará!“ vykřikl Thanos. Nemohl si pomoct a musel zvýšit hlas. Zdálo se, že je to jediná možnost, jak přinutit otce, aby se nad tím zamyslel. Možná, že ho pak pochopí, možná, že se pak Impérium změní k lepšímu. „Vypadá to, jako že jejich vládci nejsou nepřátelé, kteří je touží vyvraždit, ale jsou to lidé, které by měli respektovat. Vypadá to, jako by pro nás jejich životy něco znamenaly, a že pro nás nejsou jen hračky na naše oslavy!“
Když Thanos domluvil, byl král dlouhou dobu zticha. Thanos v jeho očích viděl zuřivost. To bylo v pořádku. Téměř se to vyrovnalo hněvu, který cítil Thanos.
„Poklekni,“ pronesl král nakonec.
Thanos zaváhal jen na okamžik, ale i to očividně stačilo.
„Poklekni!“ vykřikl král. „Nebo chceš, abych tě k tomu přinutil? Ještě pořád jsem tu králem já!“
Thanos poklekl na tvrdou kamennou podlahu před královým křeslem. Sledoval, jak král s obtížemi zvedá meč. Jako by už uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy to dělal naposledy.
Thanos myšlenkami zabloudil k meči, který měl u svého boku. Nepochyboval, že kdyby došlo na souboj mezi ním a králem, zvítězil by. Byl mladší, silnější a trénoval s těmi nejlepšími bojovníky, kteří kdy stanuli v Aréně. Znamenalo by to ale zabít svého otce. Víc než to, skutečně by to byla zrada.
„V životě jsem se naučil hodně věcí,“ pronesl král stále s mečem v rukách. „Když jsem byl ve tvém věku, byl jsem stejný jako ty. Byl jsem mladý, byl jsem silný. Bojoval jsem a bojoval jsem dobře. Zabíjel jsem muže v bitvách, zabíjel jsem muže v soubojích v Aréně. Snažil jsem se bojovat za všechno, o čem jsem si myslel, že je správné.“
„Co se s tebou stalo?“ zeptal se Thanos.
Král zkřivil rty do úšklebku. „Poučil jsem se. Zjistil jsem, že když jim dáš možnost, lidé k tobě nepřijdou, aby ti pomohli vstát. Místo toho tě roztrhají na kusy. Zkoušel jsem prokazovat soucit a pravdou je, že to nebylo nic víc než bláznovství. Když se ti někdo postaví, musíš ho zničit. Protože pokud ho nezničíš, zničí on tebe.“
„Nebo z něj uděláš svého přítele,“ řekl Thanos, „a on ti pomůže udělat svět lepším.“
„Přítele?“ zeptal se král a zvedl meč o kousek výš. „Mocní lidé nemají přátele. Mají spojence, služebníky a patolízaly, ale ani na chvilku si nemysli, že se k tobě nemohou obrátit zády. Rozumný člověk je udržuje na místě, na které patří, jinak je bude sledovat, jak proti němu povstanou.“
„Lidé si zaslouží víc než to,“ nedal se Thanos.
„Myslíš si, že lidé dostávají to, co si zaslouží?“ vykřikl král Claudius. „Dostanou to, co si vezmou! Mluvíš, jako by sis myslel, že lůza je nám rovná. Není. Už od narození jsme vychováváni tak, abychom jim vládli. Jsme vzdělanější, silnější, ve všech směrech lepší. Chtěl bys ubytovat prasečkáře ve svém sousedství, zatímco já jim chci ukázat, že patří do svých chlívků. Lucious to pochopil.“
„Lucious chápe pouze krutost,“ pronesl Thanos.
„A právě krutost je potřeba k vládnutí!“
Thanos pak sledoval, jak král máchl mečem. Možná se měl přikrčit. Možná by dokonce stihl sáhnout po svém meči. Místo toho ale zůstal klečet a sledoval, jak meč opsal široký oblouk směrem k jeho krku a ve slunečním světle se přitom leskl.
Zastavil se ještě před tím, než mu přesekl krk, ale ne příliš daleko. Thanos cítil štípnutí, když se ostří dotklo jeho kůže, ale ani se nepohnul, i když chtěl.
„Ani ses nezachvěl,“ konstatoval král. „Málem jsi ani nemrknul. Lucious by se pohnul. Pravděpodobně by škemral o život. To je jeho slabost. Ale Lucious má sílu dělat to, co je nutné, aby si udržel v rukou vládu. To proto je následníkem trůnu on. Dokud nevytěsníš slabost ze svého srdce, nepřijmu tě jako svého syna. Neprohlásím tě za vlastního. A pokud znovu napadneš mého právoplatného syna, přijdeš o hlavu. Rozumíš?“
Thanos vstal. Měl dost klečení před tímhle mužem. „Rozumím, otče. Naprosto ti rozumím.“
Obrátil se a vyrazil ke dveřím. Nečekal na královo svolení. Co by asi tak jeho otec mohl udělat? Kdyby ho zavolal zpátky, vypadal by kvůli tomu jako slaboch. Thanos vykročil ven, Stephania tam na něj stále čekala. Vypadala, že si kvůli okolostojícím strážím stále udržela svůj netečný výraz, ale když Thanos vyšel ven, přiběhla k němu.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho a položila mu ruku na tvář. Pak jí sklouzla níž, a nakonec ji odtáhla. Thanos si všiml, že na ní má krev. „Thane, ty krvácíš!“
„To je jen škrábnutí,“ ujistil ji Thanos. „Z předchozího boje mám nejspíš horší.“
„Co se tam stalo?“ zeptala se Stephania.
Thanos se přinutil k úsměvu, ale ten byl kyselejší, než zamýšlel. „Jeho výsost se rozhodla, že mi připomene moje místo. Že ať už jsem princ nebo ne, zdaleka pro něj nemám takovou hodnotu jako Lucious.“
Stephania mu položila ruce na ramena. „Říkala jsem ti to, Thane. Byla to chyba. Nemůžeš tolik riskovat. Musíš mi slíbit, že mi budeš věřit, a že už nikdy neuděláš podobnou hloupost. Slib mi to.“
Souhlasně přikývl.
„Kvůli tobě, má lásko. Slibuji.“
Myslel to vážně. Jen tak vyrazit za Luciem a bojovat s ním nebyla správná strategie. Nedosáhl toho, co potřeboval. Lucious nebyl problém. Celé Impérium bylo problém. Na chvíli doufal, že by mohl krále přesvědčit, aby změnil jeho uspořádání, ale pravdou bylo, že jeho otec nechtěl nic měnit.
Ne, jedinou možností, kterou teď měl, byla pomoc rebelům. Nejen rebelům na Haylonu, ale všem rebelům v Impériu. Sám o sobě toho Thanos nemohl moc dokázat, ale společně by se jim mohlo podařit Impérium svrhnout.
KAPITOLA ŠESTÁ
Ať už se Ceres na Ostrově za mlhou podívala na cokoli, naplňovalo ji to úžasem nad podivnou krásou. Viděla jestřáby s duhově zbarveným peřím, kteří lovili drobná zvířátka na zemi, zatímco je samotné lovili zvláštní okřídlení hadi, kteří pak přistávali na věžích z bílého mramoru.
Procházela smaragdově zelenou trávou ostrova a zdálo se, jako by přesně věděla, kam má jít. Ve své vizi viděla sebe samu na vrcholku hory v dálce. Tam, kde k nebi trčely duhově zbarvené věže jako nějaká obrovská zvířata.
Cestou míjela nejrůznější květiny, a když se sklonila, aby se jich dotkla, ucítila pod prsty tvrdý kámen. Jejich okvětní lístky byly skutečně z kamene, tenkého jako rybí šupina. Podařilo se někomu vytesat takhle jemné květiny, nebo takto kamenné už vyrostly? Už když si tu možnost představila, došlo jí, jak podivné tohle místo ve skutečnosti bylo.
Ceres pokračovala v chůzi a neustále mířila k místu, kde, jak věděla… jak doufala… na ni bude čekat její matka.
Dorazila na úpatí hory a začala výstup vzhůru. Všude kolem ní ostrov pulzoval životem. Včely bzučely v trávě. Jelenu podobné stvoření s křišťálovými rohy tam, kde by mělo mít paroží, si Ceres dlouze prohlíželo, a nakonec odskákalo pryč.