Tu najednou zachrastily řetězy a otrokář překvapeně vykulil oči. Jeho sevření znatelně povolilo. Darius lapal po dechu a nechápal, co se to stalo. Teprve potom si všiml Loti, která se jednou nohou opírala o spodní část otrokářových zad a věšela se plnou vahou svého těla na řetěz, omotaný kolem mužova krku.
Záhy byl Darius zcela propuštěn. Zapotácel se o pár kroků zpět. Lapal po dechu a viděl, že i otrokář ustupuje, ve snaze zmírnit tlak řetězu. Potom se mu podařilo sáhnout za sebe, pevně Loti uchopit a nakonec ji přehodit přes rameno. Dívka proletěla prostorem a s výkřikem dopadla do bahna na záda.
Otrokář nemeškal ani vteřinu, nakročil kupředu a napřáhl se pravou nohou, jako by jí chtěl šlápnout okovanou botou do obličeje. Darius od něj byl vzdálen dobré tři metry. Příliš daleko, než aby jí mohl přijít na pomoc ještě včas.
„NE!“ zařval.
Rychle sebral ze země svůj meč a bez dalšího přemýšlení, a vlastně i míření, jím mrštil po otrokáři jako kopím.
Meč se ve vzduchu neotáčel. Namísto toho jako střela proletěl kratičkou vzdálenost a nakonec čepelí pronikl do mužovy zbroje a zabodl se hluboko pod ni.
Otrokář znovu vykulil oči a potom se najednou zhroutil na kolena a tváří napřed do bláta.
Loti se rychle vyhoupla na nohy, zatímco Darius pospíchal k ní. Měl takovou radost, že je v pořádku a že mu přispěchala na pomoc, že ji objal.
Vtom najednou ticho prořízlo hvízdnutí. Darius se otočil a spatřil, že se otrokář zvládnul ještě maličko nadzvednout a zahvízdat pusou. Teď to udělal ještě jednou, než definitivně padl mrtev.
Ozval se řev tak strašlivý, že se až země zatřásla.
Darius se zachvěl strachy. Otrokářova zerta se otočila a rozběhla se přímo na ně. V běhu sklonila rohy a podle pěny u huby bylo vidět, že je strašlivě rozzuřená. Vyměnili si rychlé pohledy. Ani jeden netušil, kam před tím monstrem mají utéct. Bylo jasné, že během chvilky bude po nich.
Darius se rychle rozhlédl kolem. O něco dál vlevo spatřil ostře se zvedající skalnatý svah hory, doslova obsypaný balvany všemožných velikostí. Zvedl jednu ruku a dlaní ji namířil na to místo, zatímco druhou v ochranném gestu za vlastním tělem schoval Loti. Nechtěl povolávat svoje síly, ale teď už neměl na výběr, pokud chtěl, aby z toho vyvázli živí.
Okamžitě pocítil obrovský příval energie, kterou zatím ani nedokázal pořádně ovládat. Z dlaně mu najednou vystřelila světelná koule a zabořila se to svahu. V prvním okamžiku se nedělo nic, ale potom se najednou ozvalo slabé dunění a neustále sílilo. Po chvíli se začaly ze svých míst uvolňovat balvany a padat dolů k cestě.
Během zlomku vteřiny byla cesta zavalena lavinou. Kameny rozdrtily zertu a zastavily se jenom kousíček předtím, než by stejný osud potkal i Daria a Loti. Zvednuvší se obrovský oblak prachu se rozplynul až chvíli poté, co konečně ustalo dunění posledních dopadajících kamenů.
Darius stál na bahnité cestě, sluneční paprsky všude kolem něj vytvářely obrazce ve zvířeném prachu, a jenom stěží chápal, co to právě udělal. Podíval se na Loti. Její obličej byl zkřivený hrůzou. Věděl, že se teď všechno změní. Právě odhalil svoje tajemství a to už nikdy nebude moct vzít zpátky.
KAPITOLA SEDMÁ
Thor seděl se zkříženýma nohama a vzpřímenými zády na jejich malém člunu. Dlaně měl položené na stehnech. Seděl odvrácen od ostatních, kteří posedávali opodál a bezvýrazně zírali do studené a nelítostné mořské pustiny. Thorovy oči byly zarudlé od pláče. Nechtěl, aby jej ostatní takto viděli. Jeho slzy už dávno vyschly, ale oči stále ještě pálily. Seděl takto už hodiny, zíral na mořskou hladinu a přemýšlel o všech zákrutech a převratech jevu, kterému se říkalo lidský život.
Jak se mohlo stát, že, oproti všem šancím našel svého ztraceného synka, aby jej těsně před tím, než jej mohl zachránit, znovu a tentokrát navždy ztratil? Jak mohl někdo, koho tak hrozně miloval, zmizet během jediné chvíle, bez sebemenšího varování a napořád?
Měl pocit, že život je až příliš krutý. Bylo na světě vůbec něco spravedlivé? Proč nemohl nakonec Guwayna získat zpátky?
Dal by cokoliv – cokoliv – aby jej měl zase zpět. Procházel by se úplně nahý ohněm, zemřel by milionem agonických smrtí, cokoliv.
Zavřel oči a zakroutil hlavou. Snažil se z ní vyhnat obraz rozžhavené tlamy vulkánu, prázdného koše a toho pocitu, když to všechno spatřil. Snažil se nepředstavovat si vlastního syna, jak umírá v těch hrozných plamenech. Byl rozzuřený, ale ještě mnohem více jej stravoval smutek. A stud, že se mu nepodařilo být rychlejší a uspět.
Nato, až se setká s Gwendolyn a všechno jí poví, chtěl myslet ještě méně. Jistě se na něj nikdy už ani nepodívá. Už nikdy nebude taková, jakou si ji pamatoval. Měl pocit, jak kdyby celý jeho život skončil a namísto něj čekala jen jakási šedá a nejistá existence. Nevěděl, jak střípky rozbitého osudu znovu poskládat do sebe. Jak jen člověk může najít další vůli žít, když mu bylo všechno sebráno?
Loď se zahoupala, jak k němu zezadu někdo přistoupil. Thor byl překvapený, když zjistil, že to je Conven, kdo si přišel přisednout. Měl pocit, že s ním kloudně nepromluvil už roky. Vlastně se s Convenem od smrti jeho bratra ani pořádně mluvit nedalo. Teď byl Thor za jeho přítomnost vděčný. Vůbec poprvé mu teď totiž rozuměl. Nyní doopravdy věděl, čím si Conven celou tu dobu procházel.
Ani teď se od něj však nedočkal slov. Nebylo jich ostatně třeba. Pouhá jeho přítomnost stačila. Seděli vedle sebe a vzájemně sdíleli svůj smutek jako bratři.
Vydrželo jim to dlouhou chvíli, kterou narušoval jenom dující vítr a šumění nevelkých vln, narážejících do boku člunu. Smutný to konec výpravy za znovunalezením Thorova Guwayna.
Conven nakonec přece jenom promluvil:
„Neuběhne ani den, abych nemyslel na Convala,“ řekl smutně.
Následovalo další nekonečné ticho. Thor si přál odpovědět, ale nedokázal to. Smutek mu příliš svíral hrdlo.
Conven nakonec dodal: „Truchlím i pro tebe a Guwayna. Moc rád bych viděl, jak se z něj stává velký bojovník, jako je jeho otec. Vím, že by šel ve tvých stopách. Život je ale pořádně krutá věc. Občas nám něco dá, ale jenom proto, aby nám to za chvíli zase sebral. Rád bych ti řekl, že se ze svého smutku jednou oklepeš – ale mně se to až doteď nepovedlo.“
Thor se na něj podíval. Ta nelítostná upřímnost jej určitým způsobem uklidnila.
„Co tě vlastně drží naživu?“ zeptal se.
Conven dlouhou dobu jenom pozoroval mořskou hladinu a potom si povzdechl.
„Myslím, že takhle by si to Conval přál,“ odpověděl. „Chtěl by, abych pokračoval dál. A tak to dělám. Pro něj. Na sebe kašlu. Někdy není špatné žít jenom pro ostatní. Když člověk už sám pro sebe nic nechce, může ještě žít pro druhé. Musí mi to stačit. Je to všechno, co mi zbylo.“
Thor znovu pomyslel na Guwayna. Přemýšlel, co by si tak jeho syn asi přál. Samozřejmě, že by chtěl, aby jeho otec žil a staral se o matku. Thor to rozumově chápal. Ale stejně se nějak nemohl přinutit, aby tomu uvěřilo i jeho srdce.
Conven si odkašlal.
„Žijeme pro naše rodiče,“ řekl. „Pro naše sourozence, manželky a také syny a dcery. Žijeme pro všechny ostatní. A občas, když tě život srazí tak hrozně, že už jednoduše nechceš pokračovat dál, tak ti právě tohle musí stačit.“
„Nesouhlasím,“ ozval se hlas.
Thor se ohlédl a spatřil Matuse, který si přicházel přisednout. Posadil se a pohlédl vznešeně na mořskou hladinu.
„Věřím, že je tu ještě něco dalšího, pro co žijeme,“ dodal.
„A co to je?“ zeptal se Conven.
„Víra,“ povzdechl si Matus. „Moji lidé, Hornoostrované, se modlí ke čtyřem bohům, sídlícím na skalnatém pobřeží. Modlí se k bohu vody, větru, nebe a skal. Ti bohové moje modlitby ale nikdy nevyslyšeli. Já se modlím k prastarému bohu Prstenu.“
Thor se na něj překvapeně podíval.
„Netušil jsem, že by někdo na Hořejších ostrovech sdílel víru Prstenu,“ řekl Conven.
Matus přikývl.
„Nejsem jako moji lidé,“ odpověděl. „Nikdy jsem nebyl. Když jsem byl mladší, tak jsem chtěl vstoupit do kláštera, ale můj otec by to nikdy nedovolil. Trval na tom, abych se cvičil jako bojovník. Stejně jako moji bratři.“
Povzdechl si.
„Myslím si, že žijeme pro naši víru a ne pro ostatní,“ dodal. „Víra je to, co nás pohání kupředu. Pokud je dostatečně silná, myslím tím opravdu silná, pak se může stát cokoliv. Třeba i zázrak.“
„A dokáže mi to vrátit syna?“ zeptal se Thor.
Matus bez váhání přikývl. V jeho očích se zračila jistota.
„Ano,“ řekl jednoduše. „Může se stát cokoliv.“
„Lžeš,“ řekl Conven odmítavě. „Jenom nám dáváš falešné naděje.“
„Nelžu,“ bránil se Matus.
„Říkáš tedy, že mi víra vrátí mého dávno zemřelého bratra?“ začínal se Conven zlobit.
Matus si povzdechl.
„Říkám, že všechny tragédie jsou ve skutečnosti darem,“ odpověděl.
„Dar?“ zhrozil se teď už i Thor. „Chceš tvrdit, že ztráta mého synka je pro mě dar?“
Matus sebevědomě přikývl.
„Dostal jsi dar, který teď vypadá jako tragédie. Sám ale nevíš ani za mák, jaká je jeho skutečná podstata. Možná to nebudeš vědět ještě dlouhé roky. Ale jednoho dne to poznáš.“
Thor se odvrátil k vodní hladině. Nechápal, co tím Matus myslí. Copak je to zase nějaká zkouška? Jedna z těch, o kterých hovořila matka? Může opravdu čistá víra přivést Guwayna zpátky? Přál si tomu věřit. Opravdu to chtěl. Ale nemyslel si, že by jeho víra na něco takového byla dostatečně silná. Když jeho matka hovořila o přicházejících zkouškách, Thor si byl jistý, že dokáže projít čímkoliv, co mu osud přinese. Ale teď už o tom silně pochyboval.
Člun se najednou zakymácel. Thor okamžitě pocítil, jak se otáčejí a mění směr plavby. Překvapeně se ohlédl, ale plachta byla nastavená stále stejně a Reece, Elden, O’Connor i Indra teď navíc i veslovali. Jejich tváře byly stejně překvapené, jako ta jeho. Plachta ztratila tah větru a začala sebou hlasitě a naprázdno pleskat.
„Severní proudy,“ řekl Matus, postavil se a s rukama v bok se jal studovat okolní hladinu. Potom zakroutil hlavou. „Tohle není dobrý.“
„Co se děje?“ zeptala se Indra. „Nemůžeme vůbec kontrolovat, kam plujeme.“
„Občas se objevovaly kolem Hořejších ostrovů,“ začal Matus vysvětlovat. „Nikdy jsem je na vlastní kůži nezažil, ale slyšel jsem toho o nich spousty. Tady na severu budou ještě silnější než doma. Jsou to toulavé proudy. Jakmile se jednou zmocní lodi, odnesou ji tam, kam se jim zlíbí a jakákoliv navigace a veslování, jsou naprosto zbytečné.“
Thor si povšiml, že nabírají na rychlosti. Proud je začal unášet vstříc prázdnému horizontu, nad kterým se klenuly narůžovělé mraky, vypadající krásně i zlověstně zároveň.
„Ale teď nás to nese na východ,“ řekl Reece, „a my přitom potřebujeme na západ. Všichni naši lidé jsou na západě. Impérium je na západě.“
Matus pokrčil rameny.
„Poplujeme tam, kam nás proud ponese.“
Thor bezmocně přešlápl. Každou vteřinou byli unášeni dál a dál od Gwendolyn a jejich lidí.
„A kde to skončí?“ zeptal se O’Connor.
Matus pokrčil rameny.
„Znám dobře jenom proudy kolem Hořejších ostrovů,“ odpověděl. „Takhle daleko na severu jsem nikdy v životě nebyl. Nemám tušení, co tu můžeme očekávat.“
„Konec to má,“ řekl Reece temným hlasem. Všichni se na něj podívali.
Z výrazu jeho tváře nebylo možno číst dobré zprávy.
„Něco jsem o tom kdysi četl. V Domě učenců v Králově Dvoře jsme měli impozantní sbírku map, které pokrývaly skoro každý kout světa. Severní proudy podle těch map vedou k východnímu okraji světa.“
„Východní okraj?“ řekl Elden. „Budeme úplně na druhém konci světa než ostatní.“
Pokrčil rameny.
„Ty knihy byly prastaré a já byl ještě děcko. Všechno, co si z toho pamatuju, bylo, že tyhle proudy jsou považovány za vstupní bránu do Země duchů.“
Thor se díval na Reece a přemýšlel.
„Povídačky starý babičky,“ řekl O’Connor. „Nic jako brána do Země duchů není. Byla uzavřena před staletími. Dávno předtím, než si naši dědové poprvé utřeli nos.“
Reece pokrčil rameny a odmlčel se. Ostatní se znovu zadumaně zadívali na moře. Thor patřil do náhle rychle ubíhající vody a přemýšlel.
Kam je to osud zase nese?
*
Thor seděl znovu sám na přídi člunu a nadále hodiny a hodiny zíral na mořskou hladinu. Každou chvíli jej do tváře uhodila sprška mořské vody. Okolní svět vnímal jenom matně. Přál si být něčím zaměstnán. Chtěl pracovat s plachtami, veslovat – cokoliv – jenže teď nemohli dělat vůbec nic. Severní proudy je unášely tam, kam samy chtěly a oni mohli jenom sedět, dívat se, jak se kolem přelévají vlny a čekat, kdy a kde to všechno nakonec skončí. Byli naprosto vydáni napospas osudu.
Neustále se jenom díval na jednotvárný obzor, přemýšlel, kam to plují a k okolí byl stále lhostejnější. Už ani necítil chlad a vítr. Všechno se to slilo do jedné velké, nudou prosycené monotónní šmouhy ocelové barvy zdejších vod. Rackové, kteří je na cestě tu a tam doprovázeli, už dávno zmizeli z dohledu. Ticho bylo stále tíživější a nebe pomalu temnělo. Opravdu z toho člověk měl pocit, že se stále více propadávají do nicoty a nakonec nezbude nic ani z nich samotných. Východní konec světa.
Uběhlo několik dalších hodin a z denního světla už zbývalo jenom málo, když se Thor najednou ve svém posedu napřímil, protože na obzoru něco spatřil. Zpočátku si byl jistý, že je to jenom přelud, ale proudy je i nadále nesly stejným směrem a tvar brzy nabyl konkrétnější podoby. Bylo to skutečné.
Poprvé za mnoho hodin něco upoutalo jeho pozornost. Vstal a s rukama založenýma v bok se díval směrem kupředu.
„Je to opravdové?“ ozval se hlas.
Byl to Reece, který si tvaru rovněž všimnul a teď se přišel k Thorovi podívat. Elden, Indra a ostatní se záhy přidali.
„Že by ostrov?“ podivil se O’Connor.
„Vypadá to jako jeskyně,“ řekl Matus.
Když se ještě o něco přiblížili, všimli si, že to, k čemu se blíží, skutečně je velký kus skaliska, vynořujícího se přímo z mořských vln, uprostřed kterého zela velká černá jeskyně. Skála i její otvor byly stovky metrů vysoké a působily jako doširoka rozevřená ústa nějakého obludného obra, připraveného spolknout celý svět.
Proud hnal příď jejich lodě přímo k jeskyni.
Thor se užasle díval na ten výjev. Mohla to být jenom jediná věc. Skutečná brána do Země duchů.
KAPITOLA OSMÁ
Darius šel pomalým krokem po bahnité cestě. Vedle něj kráčela Loti a oběma dělalo společnost napjaté ticho. Ani jeden neřekl od srážky s otrokářem a jeho vojáky jediné slovo. Dariova mysl vířila tisícem a jednou myšlenkou, ale všechny zůstávaly nevysloveny. Namísto toho ji jenom tiše doprovázel. Přál by si ovinout jí ruku kolem ramen a povědět jí, jak moc je šťastný, že je v pořádku a poděkovat, že ho zachránila při pokusu o její záchranu a že už nikdy nedopustí, aby je něco znovu rozdělilo. Přál si vidět, jak se její pohled naplní radostí a slyšet z jejích úst, jak moc si váží toho, že pro ni riskoval vlastní život – anebo alespoň, že jej zase ráda vidí.
Namísto toho však kráčeli v hlubokém a značně trapném tichu. Loti neříkala vůbec nic. Od okamžiku, kdy způsobil tu lavinu, už se na něj dokonce ani nepodívala. Dariovo srdce divoce tlouklo, ale nijak mu to nepomohlo při zjišťování, co si teď dívka asi myslí. Viděla jej používat zvláštní síly a viděla i tu lavinu. Tehdy se celá zhrozila a od té doby o něj ani nezavadila pohledem.
Darius si říkal, že důvodem bude nejspíše fakt, že používání magie bylo mezi jeho lidem tabu a jako takové bylo považováno za něco skutečně velmi hanebného. Možná se jej jednoduše bála. Anebo, a to by bylo nejhorší, jej prostě už nemilovala. Třeba si myslela, že je určitým způsobem obluda.