Ale Thor nezpomalil ani v nejmenším – ne kvůli ní, ne kvůli nikomu. Zahnul do jedné postranní uličky, potom do druhé, kopírujíc svými pohyby dokonale všechny její zákruty, které znal i poslepu, až nakonec dorazil domů.
Bylo to malé, ničím nevýrazné obydlí, stejné jako všechna ostatní. Mělo bílé stěny a vysokou doškovou střechu. Stejně jako většina ostatních mělo jenom jednu místnost. Otec spal na jedné straně a jeho tři bratři naproti. Na rozdíl od ostatních však měl jejich dům vzadu přístavek pro slepice. To bylo místo, kde spal i Thor. Zpočátku spával společně s bratry, ale postupem času byli větší a větší, a také zlejší a namyšlenější. Potom už tam pro něj nebylo místo. Thorovi to zpočátku bylo líto, ale nyní si liboval, že má vlastní pokoj, kde se může od bratrů izolovat. Celé to vlastně jenom potvrdilo něco, co už dávno stejně věděl, že je v této rodině jen a pouze trpěným vyděděncem.
Thor se vřítil do vchodových dveří a zastavil se až ve světnici.
„Otče!“ křičel a zároveň lapal po dechu. „Stříbrní! Už jedou!“
Otec s bratry se zrovna mačkali kolem stolu se snídaní, oblečení ve svých nejlepších šatech. Na jeho slova vyskočili od stolu a drali se ke dveřím, strkajíce do Thora rameny tak, že ho málem porazili na zem.
Thor je spěšně následoval a za malou chvíli už všichni stáli s očima upřenýma k obzoru.
„Nikoho nevidím,“ řekl hlubokým hlasem Drake, nejstarší z bratrů. Se svými širokými rameny, hnědýma očima, úzkými odmítavými rty a na krátko střiženými vlasy, stejně jako zbývající dva bratři, se teď zamračil na Thora. Jako obvykle.
„Ani já nic nevidím,“ zahalasil o rok mladší Dross, vždy stojící po bratrově boku.
„Už jedou!“ bránil se Thor. „Přísahám!“
Otec jej chytil hrubě za ramena a otočil s ním k sobě.
“A jak to můžeš vědět?” dožadoval se odpovědi.
„Viděl jsem je.“
„Jak? Odkud?“
Thor zaváhal, protože ho otec dostal. Samozřejmě, že věděl, že jediné místo odkud mohl Thor kolonu spatřit, bylo z vrcholku kopce. Thor nevěděl co má odpovědět.
„Já…jsem vylezl na kopec…“
„Se stádem? Dobře víš, že nesmějí tak daleko.“
„Ale dneska je to jiné. Musel jsem je vidět.“
Otec se zamračil.
„Okamžitě jdi dovnitř, vylešti meče a přines je bratrům. Musí před královými muži vypadat co nejlépe.“
Tím byl otec s Thorem hotov a otočil se zpět k bratrům, kteří stáli na cestě a vyhlíželi.
„Myslíš, že náš vyberou,“ zeptal se Durs, nejmladší z těch tří, ale i tak o tři roky starší než Thor.
„Byli by blázni, kdyby to neudělali,“ řekl otec. „Letos jim chybí hodně rekrutů. Byl asi hodně malý výběr, jinak by se neobtěžovali jet až sem. Jen stůjte rovně, vy tři, brady vzhůru a vypněte hruď. Nedívejte se jim přímo do očí, ale ani neklopte zrak. Buďte silní a sebejistí. Nesmíte ukázat žádnou slabost. Jestli se chcete dostat do královy Legie, tak se musíte chovat jako když v ní už jste.“
„Ano, otče,“ odpověděli tři synové jako jeden a napřímili se.
Otec se otočil a zamračil na Thora.
„Co tady ještě děláš?“ zeptal se. „Mazej dovnitř!“
Thor stál na místě a nemohl se rozhodnout. Nechtěl neuposlechnout otce, ale také s ním přece musel mluvit. Jeho srdce prudce bušilo, zatímco se rozhodoval. Nakonec usoudil, že bude nejlepší uposlechnout, přinést meče a teprve potom promluvit k otci. Přestat poslouchat úplně by jeho věci nijak nepomohlo.
A tak se Thor rozběhl skrz dům k zadnímu vchodu, kde byl malý přístavek na zbraně. Našel meče svých bratrů, všechny tři byly to nádherné kusy, rukojeti zdobené stříbrným tepáním, vzácné dary, na které otec musel roky šetřit. Popadl všechny tři, jako vždy zaskočen jejich vahou, a běžel skrz dům zase ven.
Přiřítil se zpátky k bratrům a každému podal jeho zbraň. Potom se opět otočil k otci.
„Co? Nejsou vyleštěný?“ řekl Drake.
Otec se na něj odmítavě podíval, ale než stačil cokoliv říct, Thor začal mluvit sám.
„Otče, prosím. Musím s tebou mluvit!“
„Řekl jsem ti, že máš naleštit…“
„Prosím, otče!“
Otec se na něj znovu, ale tentokrát nejistě, zamračil. Musel v Thorově tváři spatřit, že to o čem chce mluvit, je opravdu důležité, protože nakonec řekl: “Takže?“
„Chci aby mě posoudili. Stejně jako ostatní. Pro Legii.“
Smích jeho bratrů, který se mu ozval za zády, způsobil, že se celý začervenal.
Ale otec se nesmál, naopak, jeho už tak zamračený obličej se teď se zachmuřil ještě více.
„Vážně jo?“ zeptal se.
Thor vzrušeně přikyvoval.
„Je mi čtrnáct. Už jsem způsobilý.“
„Odřezkovi už je čtrnáct,“ řekl Drake pohrdavě. „Kdyby tě vybrali, byl bys ze všech nejmladší. To si myslíš, že si vyberou spíš tebe než někoho jako jsem já, o pět let starší chlap?“
„Jseš drzej,“ řekl Durs. „Vždycky jsi byl.“
Thor se na ně podíval. „Já se ale neptám vás,“ řekl.
Potom se hned obrátil zpátky k otci, který se stále ještě kabonil.
„Otče, prosím,“ řekl. „Dej mi šanci. To je všechno o co žádám. Já vím, že jsem mladý, ale to se časem změní. Dokážu se o sebe postarat.“
Otec zakroutil hlavou.
„Ty nejsi voják, chlapče. Nejsi jako tvoji bratři. Jsi pasák ovcí. Tvůj život je tady. Se mnou. Budeš dělat svoje povinnosti a budeš je dělat dobře. Člověk by neměl snít příliš vysoko. Smiř se se svým životem a nauč se ho mít rád.“
Thor cítil, jak se mu srdce pomaloučku láme na malé kousky a jeho životní plány se rozpadají přímo před jeho očima.
Ne, pomyslel si. Tohle nemůže být konec.
„Ale otče…“
„Ticho!“ rozřízl otcův výkřik ranní vzduch. „Mám toho dost. Už jsou tady. Kliď se z cesty a chovej se slušně až tu budou.“
Otec postoupil kupředu a jednou rukou odstrčil Thora stranou, jako by byl nějaká věc, která ani nestojí za pohled. Svalnatá paže se prudce opřela do Thorovy hrudi.
Ulicí se náhle rozlehl velký hluk. Lidé se vyhrnuli ven z domků a postávali po stranách cesty. Velký oblak prachu ohlašoval příchod karavany, která se záhy objevila v ulicích. Tucet těžkých vozů, tažených koňmi si to hřmělo na náves.
Objevili se ve městě náhle jako skutečná armáda a zastavili nedaleko Thorova domu. Jejich koně tančili na místě a frkali. Zabralo notnou chvíli, než se zvednutý prach alespoň trochu usadil, zatímco Thor se snažil přes něj zahlédnout alespoň něco z jejich výzbroje a brnění. Nikdy neviděl Stříbrné takhle zblízka. Jeho srdce bilo vzrušením.
Voják jedoucí v čele kolony sesedl ze svého hřebce. Opravdový člen Stříbrných, oděný v blyštivé kroužkové košili a dlouhým mečem připásaným k boku. Vypadal asi tak na třicet let, strniště na bradě, jizva na tváři a nos kdysi zlomený v boji. Byl to nejpůsobivější muž jakého Thor kdy viděl, dvakrát široký jako ostatní. Výraz v jeho tváři prozrazoval, že zde má vedoucí úlohu.
Voják seskočil na prašnou cestu a, cinkaje ostruhami, předstoupil před seřazené chlapce.
Kolem celé návsi stáli tucty mladých mužů a chlapců v očekávání a s tichou nadějí. Vstoupit do řad Stříbrných znamenalo život plný cti, bitev, slávy a proslulosti – a také titulů, bohatství a třeba i půdy. Znamenalo to získat tu nejlepší nevěstu, nejpříhodnější pozemky a žít život na výsluní. Znamenalo to čest pro celou rodinu. Vstup do Legie byl pro tohle všechno prvním krokem.
Thor si prohlížel veliké, pozlacené vozy a dobře věděl, že jedině tato monstra dokáží uvést všechny rekruty. Kolona navštívila na své cestě mnoho měst a vesnic. Znepokojeně polknul, když si uvědomil, že jeho šance jsou ještě nepatrnější, než si původně myslel. Musel by se vyrovnat všem těmto chlapcům – mnozí z nich byli rození bojovníci – stejně jako svým třem bratrům. Měl pocit, že je možná všechno jeho snažení marné.
Thor mohl stěží dýchat, když voják tiše kráčel podél řady doufajících rádoby rekrutů. Začal na vzdálenějším konci návsi a pomaloučku obcházel dokola. Thor samozřejmě všechny přítomné chlapce dobře znal. Věděl také, že někteří z nich ve skutečnosti nechtějí být vybráni, ale jejich rodiny je přesto chtějí vyslat do světa. Takoví měli od začátku strach a nejspíš z nich budou jenom špatní vojáci.
Thor se propadal hanbou. Cítil, že si zaslouží být vybrán stejně jako kterýkoliv z těch, co stáli teď v řadě. Jenom to, že jeho bratři byli starší, větší a silnější přece ještě neznamenalo, že by neměl alespoň dostat tu šanci postavit se do řady s nimi a být třeba i vybrán. Hořel nenávistí vůči svému otci, a když voják došel až k nim, měl pocit, že snad vyletí z kůže.
Voják se poprvé na své cestě kolem návsi zastavil. Přímo před Thorovými bratry. Prohlédl si je od shora dolů a zdálo se, že na něj udělali dojem. Natáhl se, chytil jílec jednoho z jejich mečů a tasil. Možná aby zjistil, jak kvalitně je kovaný.
Pak se uchechtl.
„Tys tenhle meč ještě nikdy doopravdy nepoužil, že?“ zeptal se Drakea.
Thor poprvé v životě uviděl Drakea nervózního. Drake těžce polkl.
„Ne, můj pane. Ale použil jsem jej mnohokrát při tréninku a…“
„Při tréninku!“
Voják propukl v hurónský smích a otočil se k ostatním, kteří se rovněž přidali, vysmívajíce se Drakeovi přímo do tváře.
Ta se okamžitě zbarvila do ruda. Bylo to poprvé, co Thor viděl Drakea poníženého. Běžně to byl Drake, kdo ponižoval ostatní.
„No, potom můžeme nepochybně našim nepřátelům říct, aby se tě báli – ty, který vládneš mečem v tréninku!“
Zástup vojáků se znovu rozesmál.
Velitel se potom otočil k dalším Thorovým bratrům.
„Tři kusy z jednoho stáda,“ hladil si strniště na bradě. „To se může hodit. Všichni jste pěkně urostlí. I když zelenáči. Budete potřebovat spoustu tréninku, aby z vás nakonec něco bylo.“
Na chvíli se odmlčel.
„Myslím, že pro vás najdeme místo.“
Kývnul bradou směrem k prvnímu vozu.
„Hybaj dovnitř. Ale pospěšte si, než si to rozmyslím.“
Všichni tři bratři se celí rozzáření rozeběhli k vozu. Thor si dobře všiml, že otcova tvář se rozjasnila také.
On sám se cítil pod psa, když je sledoval jak nastupují.
Voják už pomalu odcházel k dalšímu domu. Thorova sebekontrola a trpělivost právě došla.
„Sire!“ zakřičel Thor.
Otec po něm vrhl rozzlobený pohled, ale Thor se o to už nezajímal.
Voják se zastavil zády k Thorovi a pomaloučku se otočil.
Thor postoupil dva kroky kupředu a, se srdcem bijícím až v krku, vypínal hruď jak jenom dokázal.
„Ještě jste neposoudil mne, sire,“ řekl.
Voják si překvapeně prohlédl Thora od hlavy k patě, jako by to byl nějaký vtip.
„Opravdu?“ zeptal se a propukl v smích.
Jeho muži se začali smát také. Ale Thora to vůbec nezajímalo. Tohle byla jeho chvíle. Bylo to teď, nebo nikdy.
„Chci vstoupit do Legie!“ řekl Thor.
Voják předstoupil před chlapce a tyčil se nad ním jako hora.
„Ještě pořád tam chceš?“
Vypadal pobaveně.
„Bylo ti už vůbec čtrnáct let?“
„Bylo, sire. Před dvěma týdny.“
„Před dvěma týdny!“
Voják znovu vyprskl smíchy, stejně jako jeho druhové.
„V tom případě by se naši nepřátelé měli začít třást strachy jakmile tě spatří.“
Thor opět začínal cítit ponížení. Musel rychle něco udělat. Takhle to nemohl nechat. Voják se otočil a odcházel – přesně tomu musel Thor za každou cenu zabránit.
Postoupil o další krok kupředu a zařval: „Sire! Děláte chybu!“
Dav zděšeně zalapal po dechu, když se voják zastavil a znovu se velice pomaloučku otočil.
Teď už se ale mračil.
„Kluku hloupá,“ řekl Thorův otec a chytil chlapce za rameno, „koukej mazat domů!“
„Nikam nejdu!“ zakřičel Thor a setřásl otcovu ruku.
Voják znovu předstoupil před chlapce. Otec se okamžitě stáhnul.
„Víš jaký je trest za urážku člena Stříbrných?“ vyštěkl.
Thorovo srdce bušilo jako o závod, ale dobře věděl, že teď se nesmí poddat.
„Prosím, odpusťte mu, sire,“ řekl Thorův otec. „Je to ještě pořád jenom malé děcko a…“
„S tebou nikdo nemluví,“ řekl voják a neústupným pohledem donutil otce aby mlčel.
Potom se voják otočil zpátky k chlapci.
„Odpověz!“ řekl.
Thor těžce polkl. Tohle nešlo tak, jak si to plánoval.
„Urazit člena Stříbrných je stejné jako urazit krále samotného,“ řekl Thor pokorně tak, jak se mu to vynořilo z paměti.
„Přesně tak,“ řekl voják. „To znamená, že ti teď můžu nechat vysázet čtyřicet ran bičem jestli budu chtít.“
„Nechtěl jsem tě urazit, sire,“ řekl Thor. „Jenom chci být vybrán. Prosím. Snil jsem o tom celý svůj život. Prosím. Nechte mě stát se jedním z vás.“
Voják se na něj upřeně díval. Jeho tvář pomaloučku nabývala měkčích rysů. Po dlouhé chvíli pokýval hlavou.
„Jsi mladý, kluku. Máš statečné srdce. Ale ještě nejsi připravený. Vrať se k nám až přestaneš pít mámino mléko.“
Poté se otočil, rychle odkráčel pryč a vyskočil na koně. Ostatních chlapců si přitom už ani nevšiml.
Naprosto sklíčený Thor pozoroval, jak se kolona dala do pohybu a stejně rychle jako se ve vsi objevila, byla najednou ta tam.
Poslední věcí, kterou Thor z kolony zahlédl, byli jeho bratři sedící na konci vozu. Všichni tři mu věnovali pohledy plné posměchu. Odjížděli pryč přímo před jeho očima. Odjížděli daleko odsud, za lepším životem.
Thor cítil, že v něm cosi právě zemřelo.
Jakmile podívaná pominula, vesničané se opět začali rozcházet do svých domovů.
„Uvědomuješ si vůbec, jakou hloupost jsi udělal, ty kluku bláznivej?“ vyštěkl Thorův otec a chytil chlapce za ramena. „Uvědomuješ si, že jsi mohl naprosto zničit šance svých bratrů?“
Thor hrubě setřepal otcovy ruce z ramen. Ten se napřáhl a uštědřil synovi políček hřebetem ruky.
Chlapec se na otce také zamračil. Část jeho já chtěla zpočátku otcovi ránu oplatit. Ale nakonec se dokázal ovládnout.
„Dojdi pro moje ovce a přiveď je zpátky. Teď hned! A až se vrátíš, nečekej, že tu dneska budeš mít večeři. A doporučuju ti hodně popřemýšlet o tom co jsi vyvedl.“
„Možná se nevrátím vůbec!“ zakřičel Thor, otočil se a naštvaně odcházel pryč. Pryč od domova. Do kopců.
„Thore!“ křičel otec. Posledních několik vesničanů, kteří se ještě nerozešli domů, celé scéně přihlíželo.
Thor přešel do klusu a potom do běhu, ve snaze dostat se od toho místa co nejdál. Skoro si ani nevšiml, že jeho tváře začaly zalévat velké slzy, protože jediný sen, který se kdy odvažoval snít, se teď zdál být dočista pošlapán a zničen.
KAPITOLA DRUHÁ
Thor se potuloval v kopcích celé hodiny, až nakonec na vrcholku jednoho z nich konečně usedl, ruce zkřížil přes nohy a zadumaně sledoval obzor. Díval se, jak kolona mizí v dáli, a jak se rozplývá oblak prachu, který zvedala, a který se potom držel ve vzduchu ještě hodiny poté.
Žádné další návštěvy už nebudou. Nyní byl odsouzen zůstat v téhle vesnici po dlouhé roky a doufat, že přijde druhá šance – jestli ovšem vůbec někdy přijde. A jestli to jeho otec vůbec někdy dovolí. Odteď už bude v domě jenom on a otec, nikdo jiný. A může vzít jed na to, že mu otec dá pořádně pocítit, jak moc jej naštval. Chtěl by, aby Thor zůstal tady, a nadále dělat otci služebníka, až by se roky sešly s roky a on by nakonec skončil v téhle vesnici a v tom malém, bezvýznamném životě nadobro, přesně jako otec. Bratři mezitím budou sbírat slávu a proslulost. Po celém těle cítil ponížení, kterého se mu dostalo. Tohle nebyl život, který chtěl žít a dobře to věděl.
Znovu a znovu Thor namáhal mozek ve snaze na něco přijít. Cokoliv, co by to mohlo změnit. Ale nic takového tu jednoduše nebylo. Život mu rozdal právě tyto karty a žádné jiné.
Po několika hodinách se nakonec zvedl a, jakoby bez života, se začal šourat zpátky do známějších kopců. Výše a výše. Nevyhnutelně nakonec musel skončit na tom nejvyšším, kde ráno zanechal stádo. Zatímco šplhal vzhůru, první slunce zapadlo a druhé dosáhlo svého poledne a zalévalo oblohu svým zeleným světlem. Když se tak loudal krajem, pohrával si Thor s prakem, který měl uvázaný kolem zápěstí. Bylo to dobrá, léty prověřená zbraň. Potěžkal v ruce kožený pytlík, který měl uvázaný u boku, a prsty nahmatal kameny, jež byly uložené uvnitř. Jeden hladší než druhý, všechny nasbírané z okolních potoků. Někdy střílel po ptácích, jindy po hlodavcích. Byl to zvyk, který zakořenil v jeho životě už před mnoha lety. Zpočátku nedokázal trefit vůbec nic. Potom se mu jednou konečně podařilo trefit pohyblivý cíl. Od té doby byla jeho muška přesná. Nyní bylo vrhání kamenů jako jeho přirozenost – a navíc to byla činnost, u které se dokázal uklidnit. Jeho bratři možná dokáží mečem přeseknout poleno, ale nikdy by netrefili letícího ptáka kamenem.