Sybold zaklonil hlavu, otevřel doširoka tlamu plnou ostrých tesáků a začal se přibližovat k Thorově krku.
Thor vztáhl ruce vzhůru a chytil útočníka za neuvěřitelně svalnatý krk. Snažil se ho všemi silami udržet od těla. Ale sotva ho dokázal byť na chviličku zbrzdit. Jeho ruce se ihned začaly třást a tlama se přibližovala. Na tváři cítil horký dech šelmy a na krk mu dopadaly sliny. Sybold zaburácel řevem tak hlasitým, že měl Thor pocit, že přišel o sluch. Bylo jasné, že za malou chvíli bude po všem.
Thor zavřel oči.
Prosím, Bože. Dej mi sílu. Dovol mi bojovat s touto příšerou. Prosím. Snažně prosím. Udělám cokoliv si budeš přát. Budu Ti zavázán po zbytek života.
A pak se něco stalo. Thor pocítil ohromné teplo, které se zrodilo kdesi uvnitř, začalo pulsovat jeho tepnami. Jako energetické pole potom začalo naplňovat celé jeho tělo. Otevřel oči a uviděl něco neuvěřitelného. Přímo z jeho dlaní vyzařovalo žluté světlo a jakmile se znovu opřel do krku útočníka, zjistil, že teď je jeho síla schopna se se zvířetem měřit.
Thor pokračoval v zápase, až to najednou byl on, kdo přetlačoval svého soupeře. Jeho síla stále narůstala, až měl pocit, že musí každou chvíli vybuchnout. O mžik oka později letěla příšera daleko od něj. Thor ji poslal zpět o dobrých deset kroků. Sybold tvrdě dopadl na záda.
Thor se postavil a vůbec nechápal co se právě stalo.
Zvíře se znovu postavilo na nohy a ve vzteku se na chlapce vrhlo. Jenže tentokrát se Thor cítil úplně jinak než předtím. Energie jím nerušeně proudila a on se cítil silnější než kdykoliv za celý svůj život.
Když Sybold skočil, chlapec se sehnul, popadnul zvíře za břicho, využil jeho vlastní setrvačné síly a odhodil jej daleko od sebe.
Příšera letěla lesem, narazila do stromu a zhroutila se vedle něj do listí.
Thor stál a nevěřil svým očím. Hodil právě se Syboldem jako s nějakou hračkou?
Příšera dvakrát zamrkala, podívala se na Thora, postavila se na nohy a znovu zaútočila.
Tentokrát se Thor nevyhnul. Sybold se na něj vrhnul, Thor jej chytil za krk a oba se zřítili na zem. Netvor měl zpočátku navrch, ale Thor se překulil stranou a teď to byl on, kdo ležel na svém protivníkovi. Thor jej pevně držel pod krkem ve snaze jej zadusit. Příšera se ze všech sil snažila zvednout hlavu a kousnout chlapce, nebo jej alespoň zasáhnout drápy, ale nikdy netrefila víc než vzduch. Thor cítil stále větší a větší příliv energie. Jeho sevření se ještě posilovalo. Nechal energii proudit volně celým tělem. A najednou cítil, že je silnější než Sybold.
Škrtil příšeru tak dlouho, dokud její údy nakonec neochably.
Thor jej ale stejně nepustil ještě minimálně celou další minutu.
Potom se pomalu postavil, chytil se za poraněnou paži, a bez dechu zíral před sebe. Co se to tu stalo? Opravdu on, Thor, právě zabil Sybolda?
Bylo to jako znamení, že dnešní den není přece jen zbytečný. Že žádný z jeho dnů nebyl zbytečný. Cítil, že se právě stalo něco neskutečného. Právě zabil nejslavnější a nejobávanější monstrum království. Holýma rukama. Beze zbraně. Bylo to příliš neuvěřitelné. Nikdo mu to nebude věřit.
Nešlo mu do hlavy co to bylo za sílu, která mu přispěchala na pomoc. A co to znamená. Kdo ve skutečnosti je. Jediní, kdo měli podobné schopnosti byli druidi. Ale jeho otec ani matka přece nebyli druidi, takže ani on nemohl jedním být.
Nebo mohl?
Najednou ucítil něčí přítomnost. Otočil se a spatřil Argona, který si prohlížel padlého dravce.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se Thor překvapeně.
Argon ho však ignoroval.
„Viděl jsi co se stalo?“ zeptal se Thor znovu. „Nevím, jak jsem to udělal.“
„Ale víš,“ odpověděl Argon. „Tam někde uvnitř to víš. Jsi jiný než ostatní.“
„Bylo to jako…vlna síly,“ řekl Thor. „Jako síla, o které jsem nevěděl, že ji mám.“
„Energie,“ odpověděl Argon. „Jednoho dne ji budeš znát velmi dobře. Možná se i naučíš ji ovládat.“
Thor si sevřel rameno. Bolest se stávala nesnesitelnou. Podíval se na svou ruku a zjistil, že je celá pokrytá krví. Také cítil, že se mu trochu točí hlava a začal si dělat starosti co by se mohlo stát, jestli mu někdo nepomůže.
Argon popošel tři kroky kupředu, natáhl se, uchopil Thorovu druhou ruku a přitlačil ji těsně na zranění. Držel ji tam, mírně se zaklonil a zavřel oči.
Thor pocítil teplou vlnu, která se mu rozlila v paži. Během několika vteřin se lepkavá krev na jeho ruce vysušila a zdálo se, že i bolest začíná slábnout.
Podíval se na ránu znovu a nemohl uvěřit svým očím. Rána byla vyléčená. Všechno co zůstalo byly tři jizvy v místě, kde se do ramene zaryly drápy. Teď ale byly zacelené a vypadaly už minimálně týden staré. Žádné další krvácení.
Thor pohlédl na Argona v úžasu.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se.
Argon se usmál.
„Já jsem neudělal nic. To ty. Já jsem jenom řídil tvojí energii.“
„Ale já nemám žádnou schopnost léčit,“ odpověděl Thor bezradně.
„Nemáš?“ odvětil Argon.
„Nerozumím tomu. Nic z toho nedává žádný smysl,“ řekl Thor nervózně a zvědavě zároveň. „Prosím, řekni mi víc.“
Argon se podíval stranou.
„Některé věci se prostě musíš naučit časem.“
Thora něco napadlo.
„Znamená to, že můžu být přijat do Legie?“ Zeptal se vzrušeně. „Určitě! Když dokážu zabít Sybolda, tak se dokážu prosadit i mezi ostatními kluky.“
„To určitě můžeš,“ odpověděl druid.
„Ale oni vybrali jenom mé bratry. Mě nevybrali.“
„Tvoji bratři by setkání se Syboldem nepřežili.“
Thor zůstal stát v zamyšlení.
„Ale oni mě odmítli. Jak se k nim teď můžu přidat?“
„Od kdy válečník potřebuje pozvánku?“ odpověděl Argon otázkou.
Jeho slova našla cíl a zaryla se do něj. Thor cítil, jak jeho srdce zalila nová naděje.
„Říkáš, že tam mám prostě přijít? Bez pozvání?“
Argon se usmál.
„Ty tvoříš svůj osud. Ne ostatní.“
Thor zamrkal. Argon byl najednou pryč. Zase!
Znovu se Thor rozhlížel do všech směrů, ale po druidovi nebylo nikde ani památky.
„Tady jsem!“ ozval se odkudsi hlas.
Thor se otočil a přímo před sebou spatřil vysokou skálu. Zdálo se, že hlas přichází z jejího vrcholku, a tak se dal do šplhání.
Když se vydrápal nahoru, nebylo tam po Argonovi ani památky.
Byl teď docela vysoko, dokonce nad vrcholky nejbližších stromů, takže mohl pohodlně přehlédnout kraj. Viděl konec Temného lesa.Viděl také, že druhé slunce v temně zeleném soumraku už zapadá. A také viděl cestu do Králova Dvora.
„Je na tobě, kterou si zvolíš cestu,“ ozval se zase hlas. „Jestli si troufáš.“
Thor se ohlédl, ale ani teď nikoho neviděl. Hlas byl prostě jenom hlas. Ale stejně věděl, že tam Argon někde je a navádí ho. A v hloubi duše cítil, že má pravdu.
Bez dalšího váhání se Thor spustil dolů ze skály a namířil si to lesem rovnou k cestě, kterou předtím viděl.
Vstříc svému osudu.
KAPITOLA TŘETÍ
Král McGil – korpulentní, se sudovitou hrudí, šedí prokvetlým plnovousem a stejným vláknem prošitými vlasy, širokým čelem plným vrásek z příliš mnoha duševních bitev – stál na nejvyšším ochozu svého hradu, spolu se svou královnou po boku. Oba sledovali sílící davy na nádvoří a nepřestávající městský ruch onoho dne. Všude pod nimi, a taky všude kam až oko dohlédlo, se rozkládalo dechberoucí město, obehnané prastarými kamennými opevněními. Králův Dvůr. Pospojované bludištěm klikatých ulic a uliček seděly ve městě domy všech velikostí i tvarů – pro bojovníky, majordomy, koně, Stříbrné, pro Legii, strážné, byla tu kasárna, zbrojnice a arzenál – a mezi tím vším se hemžilo nezpočetně lidí, kteří žili v bezpečí králových hradeb. Ulice rovněž tvořily spojnice mezi mnohaakrovými travnatými poli, královskými zahradami a kamennými náměstími, na kterých zurčely fontány. Králův Dvůr byl stavěn a zušlechťován svými vládci po staletí. Jeho otec, předtím zase jeho otec, a nyní on sám. Ti všichni přidávali do města část svého odkazu. Bez jakékoliv pochyby to byla nejbezpečnější pevnost v celém Západním království Prstenu.
MacGil se mohl pyšnit těmi nejlepšími a nejloajálnějšími válečníky, jaké kdy který král měl. Během jeho života se nikdo neodvážil zaútočit. Již sedmý v pořadí z dynastie MacGilů na královském trůně jej spravoval po celých třicet dva let více než dobře. Byl to dobrotivý a moudrý král. Země po dobu jeho vlády jenom kvetla. Zdvojnásobil velikost armády, rozšířil města, byl k lidu štědrý a snad ani jediná stížnost by se nedala najít mezi jeho poddanými. Lid svého krále miloval, protože nikdy nebylo lépe než za dob jeho vlády.
Což bylo paradoxně to, co ho nenechávalo v noci spát. MacGil znal dobře historii vlastního rodu. Nikdy v ní nebylo tak dlouhé období míru. Vůbec nepřemýšlel o tom jestli jej napadnou – dumal pouze nad otázkou kdy. A kdo to bude.
Největší nepřátelská síla hrozila samozřejmě z vnějšku Prstenu, z říše vyvrhelů, kteří vládli okolní Divočině, a kteří si podmanili všechny národy mimo Prsten. Pro MacGila a jeho sedm předchůdců Divocí nikdy nepředstavovali přímou hrozbu. Bylo to tak díky unikátní zeměpisné poloze jeho království, umístěného v perfektním kruhu – prstenu – jenž jej odděloval od okolního světa hlubokým, míli širokým Kaňonem, jehož břeh byl navíc ještě chráněn energetickým štítem již od dob MacGila Prvního. Díky tomu se Divokých musela jeho země pramálo obávat. Barbaři se mnohokrát pokoušeli zaútočit, porušit štít nebo se dostat přes Kaňon, ale ani jednou se jim to nepodařilo. Dokud on a jeho lid zůstávali uvnitř Prstenu, žádná skutečná hrozba zvenčí tu nebyla.
To ovšem neznamenalo, že zde nebyla hrozba vnitřní. A to bylo právě to, co nedávalo MacGilovi spát. To byl také hlavní důvod oslav, které se ten den konaly: svatba jeho nejstarší dcery. Politický sňatek, který měl usmířit nepřítele a podpořit křehký mír mezi Východním a Západním královstvím Prstenu.
Prsten měl v průměru dobrých pět set mil a v polovině byl rozdělený horským hřebenem, Vysočinou. Na druhé straně Vysočiny bylo Východní království, které ovládalo druhou polovinu Prstenu. A toto království, kde po staletí vládli jejich rivalové, McCloudové, se odjakživa snažilo podkopávat křehké příměří s MacGily.
McCloudové byli se svou částí nespokojení a neustále obviňovali druhou stranu, že jejich polovina má úrodnější půdu. Také si dělali nárok na celé území Vysočiny, přehlížejíce při tom fakt, že minimálně polovina hornaté oblasti patří MacGilům. Na Vysočině neustále docházelo k drobným pohraničním půtkám a větší invaze hrozila každým dnem.
Když o tom všem MacGil přemítal, vždycky se jenom rozzlobil. McCloudové by měli být rádi. Uvnitř Prstenu byli bezpeční. Kaňon chránil i je. Měli dobrou půdu a nemuseli se vůbec ničeho obávat. Proč se prostě nedokázali spokojit se svou vlastní polovinou Prstenu? Jenom díky faktu, že MacGil tak výrazně posílil svou armádu, si McCloudové nic nedovolovali. Ale MacGil byl moudrý král, dobře cítil, že přece jen něco leží na obzoru, a že tenhle mír nevydrží napořád. A tak nabídl svou nejstarší dceru jejich nejstaršímu princi. A den svatby právě přišel.
Jak se díval z ochozu dolů, viděl pod sebou tisíce poddaných, oblečených v tunikách zářivých barev. Sjeli se ze všech koutů království na obou stranách Vysočiny. Skoro celý Prsten se teď ocitl uvnitř jeho opevnění. Jeho lidé město připravovali dlouhé měsíce. Dostali rozkaz opravit vše potřebné, aby město vypadalo co možná nejreprezentativněji, prosperující a silné. Nebyl to jenom svatební den. Byl to také den, kdy měli McCloudové obdržet jasný vzkaz.
MacGil strategicky rozmístil stovky vojáků po všech hradbách, v ulicích a na náměstích. Bylo to mnohem více mužů, než mohl potřebovat, a to ho uklidňovalo. Byla to ukázka síly, o kterou mu šlo. Ve vzduchu byla ale také cítit nervozita, prostor byl nabitý emocemi, které by mohly každou chvíli přerůst v šarvátku. Doufal, že se na žádné ze stran neobjeví horké hlavy povzbuzené alkoholem.
Přehlížel turnajová a festivalová pole, a přemýšlel o přicházejícím dni, plným her, turnajů a všemožných druhů oslav. Bude to stát za to. McCloudové také dorazili s malou armádou. Každý turnajový souboj, každý zápas a každá soutěž budou mít svůj význam. Pokud by jedna událost dopadla špatně, může to skončit bitvou.
„Můj králi?“
Ucítil jemnou ruku na té své a otočil se ke své královně Kree, stále té nejkrásnější ženě, kterou kdy poznal. Za celou dobu jejich šťastného manželství mu porodila pět dětí. Tři z nich byli synové. Neměl si nač stěžovat. Ba co více, stal se z ní jeho nejdůležitější rádce. Jak roky plynuly, uvědomoval si stále více, že jeho manželka je moudřejší než všichni jeho rádci. Dokonce moudřejší než byl on sám.
„Je to den politické práce,“ řekla. „Ale také svatba naší dcery. Zkus si to trochu užít. Podruhé už se to nestane.“
„Měl jsem méně starostí, když jsem neměl nic,“ odpověděl. „Teď když máme úplně všechno, nemůžu si pomoci, abych neustále necítil obavy. Jsme v bezpečí. Ale já se přesto tak necítím.
Ohlédla se k němu svýma soucitnýma očima, byly lískově hnědé, velké a zdálo se, že v nich sídlí všechna moudrost světa. Její víčka byla mírně pokleslá, jako snad odjakživa, a dodávala ji mírně ospalé vzezření. Tvář ohraničovaly krásné hnědé vlasy, nyní již prokvetlé šedými nitkami, spadající po obou stranách tváře na ramena. Měla o pár vrásek navíc, ale jinak se ani za mák nezměnila.
„Protože ty v bezpečí nejsi,“ řekla. „Žádný král není v bezpečí. U našeho dvora je více špiónů, než ses kdy obtěžoval zjišťovat. Tak se věci prostě mají.“
Naklonila se k němu, políbila ho a usmála se.
„Pokus se trochu se uvolnit,“ řekla potom. „Je to přece svatba.“
Potom se otočila a odešla z ochozu.
Díval se jak odchází, a potom znovu zaměřil svou pozornost k dění tam dole. Měla pravdu jako vždycky. On si to chtěl užívat. Miluje svou nejstarší dceru a ona se přece dnes vdává. Navíc byl nejkrásnější den v tom nejkrásnějším ročním období, vrcholném jaru, když léto už klepalo na dveře. Obě slunce zářily na obloze a jemný větřík čeřil vzduch. Všechno bylo v plném květu. Stromy všude kolem zářily širokou paletou růžových, oranžových a bílých květů. Nic by si nepřál víc, než sejít dolů ke svým mužům, sledovat dceru jak se vdává a pít při tom tolik piva, že už by ani nemohl pít dále.
Ale to nešlo. Předtím než mohl vůbec opustit hrad, jej čekala ještě dlouhá řada povinností. Koneckonců, svatba královské dcery nutně znamenala povinnosti pro krále samotného. Musel se setkat se svou radou, se svými dětmi a s dlouhou řadou prosebníků o audienci, kteří měli právo se v takový den setkat s králem. Bude rád, když se mu podaří opustit hrad před západem prvního slunce, kdy má být samotný obřad.
*
MacGil, oblečený ve svém nejlepším královském oděvu, který se skládal ze sametových černých kalhot, zlatého opasku, královské róby z toho nejlepšího purpurového a zlatého hedvábí, bílého pláště, zářivě vyleštěnými koženými vysokými botami a s korunou na hlavě – kruh z ryzího zlata s velkým rubínem uprostřed – kráčel komnatami svého hradu, obklopen služebnictvem. Prošel jednou místností za druhou, seběhl schody, zkrátil si cestu přes královské komnaty a velký sál, který byl pro svou vysokou klenbu a vitrážovaná okna jedním z architektonických skvostů hradu. Konečně se tak dostal k velkým dubovým dveřím, tlustým jako kmen stromu, které před ním jeho služebníci chvatně otevřeli. Trůnní sál.
Jeho rádci se postavili do pozoru, když vstoupil. Dveře se za ním s hlasitým klapnutím zase zavřely.
„Posaďte se,“ řekl poněkud ostřejším tónem než obvykle. Byl unavený, obzvláště toho dne, všemi těmi nekonečnými formalitami, které jeho úřad obnášel. Jak rád by se jich byl zbavil.