Vedle Gwendolyn stál MacGilův nejmladší chlapec, Reece, hrdý a chytrý mladý panoš, který se ve svých čtrnácti letech právě stával mužem. MacGil sledoval se zalíbením jeho přijetí do Legie a už teď v něm mohl rozeznat muže, kterým se v budoucnu stane. Jednoho dne se Reece stane nejlepším ze synů a mohl by být skvělým králem. Jenže ten den ještě nepřišel. Zatím byl příliš mladý a ještě se toho musel hodně naučit.
MacGil měl smíšené pocity, když si prohlížel čtyři ze svých potomků, tři syny a jednu dceru. Byl pyšný, ale zároveň nemohl potlačit ani pocit zklamání. Také se zlobil, protože dva potomci stále chyběli. Nejstarší z nich, dcera Luanda, se samozřejmě připravovala na svou svatbu a protože se vdávala do jiného království, nehrála by v rozhodování o nástupnictví stejně žádnou roli. Avšak další syn, Godfrey, se svými devatenácti lety prostřední z legitimní linie, tu také chyběl. MacGil zrudl zlostí nad takovou opovážlivostí.
Už od malička neměl Godfrey nikdy respekt ke královským záležitostem. Vlastně bylo vždycky jasné, že jej to vůbec nezajímá a že nikdy vládnout nebude. Největším zklamáním pro MacGila bylo, že Godfrey namísto toho plýtval svými dny vysedáváním v nálevnách s partou přátel a způsoboval královské rodině jenom potíže a ostudu. Byl to lenoch, který většinu dní prospal a nocí propil. Na jednu stranu byl MacGil vlastně rád, že tu teď není. Na stranu druhou to byla urážka, kterou nemohl trpět. Ve skutečnosti ale očekával, že se to stane, a tak už dříve vyslal své muže, aby prohledali nálevny a přivedli syna domů. MacGil seděl a tiše čekal, dokud se jim to nepodařilo.
Těžké dubové dveře se konečně otevřely a v nich se objevila královská garda. Dva muži vedli Godfreye za podpaží. Ve dveřích jej postrčili a Godfrey vklopýtal dovnitř. Dveře se za ním ihned s třesknutím zavřely.
Jeho bratři a sestry se otočili a dívali se na něj. Godfrey byl špinavý, páchnul pivem, neoholený a vlastně nebyl ani pořádně oblečený. Vesele se usmál na pozdrav. Drzý jako vždy.
„Dobrý den, otče,“ řekl Godfrey. „Proměškal jsem všechnu zábavu?“
„Postavíš se vedle svých sourozenců a poslechneš si co vám musím říct. Pokud ne, Bůh mi pomáhej, nechám tě svázat v žaláři spolu s ostatními vězni a neuvidíš jídlo, a tím spíš ani pivo, po celé tři dny.“
Godfrey vrhl po otci vzpurný pohled. MacGil v tom pohledu zahlédl skrytou sílu, kus sama sebe, záblesk něčeho, co jednoho dne mohlo Godfreymu dobře posloužit. Pokud by ovšem někdy byl schopný překonat všechny své ostatní vlastnosti.
Vzpurný až do poslední chvíle čekal Godfrey dobrých deset vteřin, než se konečně rozhodl přidat k ostatním.
MacGil znovu přehlédl pět potomků, kteří stáli před ním. Bastard, deviant, opilec, jeho dcera a jeho nejmladší. Byla to podivná směsice a on mohl jen stěží přijmout fakt, že někteří jsou na světě díky němu. A dnes, když nadešel den svatby jeho nejstarší dcery, musel jednoho z nich vybrat za nástupce. Jak jen to měl udělat?
Bylo to navíc i zbytečné. MacGil byl koneckonců ve svých nejlepších letech a mohl klidně vládnout po dalších třicet zim, nebo i více. Kdokoliv, koho dnes zvolí za nástupce, se nemusí dostat na trůn po několik dalších desítek let. Celá ta tradice ho jenom popouzela. Možná měla své opodstatnění za dob jeho otců, ale rozhodně jej postrádala teď.
Odkašlal si.
„Jsme tu dnes proto, abychom dodrželi tradici. Jak dobře víte, v dnešní den, kdy se moje nejstarší dcera vdává, mám povinnost jmenovat svého nástupce. Nástupce, který bude vládnout tomuto království. Kdybych zemřel, nebylo by tu lepší náhrady, než kterou je vaše matka. Avšak zákony tohoto království říkají jasně, že jediným možným nástupcem musí být královský potomek. A proto si musím vybrat.“
Na to se MacGil nadechl a zamyslel. Těžké ticho se rozprostřelo v místnosti a on mohl přímo cítit váhu očekávání všech. Díval se jednomu po druhém do očí a viděl v nich rozdílné emoce. Levoboček se tvářil rezignovaně, věděl dobře, že nebude vybrán. Deviantovy oči hořely ctižádostí, přirozeně očekával, že volba padne na něj. Opilec se díval z okna a bylo mu to úplně jedno. Jeho dcera se na něj s láskou dívala, protože věděla, že vlastně stejně není součástí tohoto výběru, ale zároveň to nemůže její sympatie k otci nijak ohrozit. To samé viděl u svého nejmladšího.
„Kendricku, vždycky jsem tě považoval za svého plnoprávného syna. Zákony království ale bohužel zakazují nástupnictví komukoliv, kdo není plně legitimním následníkem.“
Kendrick se uklonil. „Otče, ani jsem neočekával, že by tomu mělo být jinak. Jsem se svým místem spokojen. Prosím, nenech se mou záležitostí nijak znepokojovat.“
Taková odpověď MacGila zabolela. Jasně podtrhla šlechetnost jeho syna a on si ho přál jmenovat tím spíše.
„To znamená, že zbýváte vy čtyři. Reeci, jsi skvělý mladý muž, nejlepší jakého jsem kdy viděl. Ale jsi příliš mladý, abych o tobě mohl uvažovat.“
„Neočekával jsem více, otče,“ odpověděl Reece a lehce se uklonil.
„Godfrey, jsi jedním z mých tří legitimních synů, ale plýtváš svými dny po hospodách s tou svou sebrankou. V životě se ti dostalo všech možných privilegií, a ty jsi všechny odmítl. Jestli je v mém životě nějaké opravdové zklamání, pak jsi jím ty.“
Godfrey se ušklíbl v odpověď a nepokojně se ošil.
„No, tak předpokládám, že jsem tu hotov a můžu se vrátit do hospody, že, otče?“
S rychlou, posměšnou úklonou se Godfrey otočil a namířil si to napříč místností.
„Okamžitě se vrať!“ vyštěkl MacGil. „IHNED!“
Godfrey otce ignoroval a pokračoval dále. Došel ke dveřím, chytil za železné kliky a otevřel je. Dva strážní stáli přímo za nimi.
MacGil kypěl zlostí, když se na něj strážní tázavě podívali.
Ale Godfrey na nic nečekal, prosmýkl se kolem nich a už byl na dlouhé chodbě.
„Zadržte ho!“ zařval MacGil. „A někde ho zavřete, aby ho královna neviděla. Nechci, aby zkazil své matce radost ze slavnostního dne její dcery.“
„Ano, můj pane,“ řekli strážní, zavřeli dveře a vydali se za Godfreyem.
MacGil se s tváří rudou vzteky, a těžce dýchaje, znovu posadil, ve snaze se uklidnit. Snad už potisící se znovu tázal, jak se mohlo stát, že zplodil takového potomka.
Pak se podíval na své zbývající děti. Všichni čtyři mu oplatili pohled a v tichosti čekali, co bude následovat. MacGil se zhluboka nadechl a snažil se znovu zkoncentrovat myšlenky.
„Tím zbýváte už jenom vy dva,“ pokračoval potom. „A z vás dvou jsem si vybral nástupce.“
MacGil se obrátil ke své dceři.
„Budeš to ty, Gwendolyn.“
Všichni čtyři zalapali po dechu. Do jednoho vypadali šokovaně a Gwendolyn nejvíc ze všech.
„Řekl jsi to správně, otče?“ zeptal se Gareth. „Řekl jsi Gwendolyn?“
„Otče, jsem poctěna,“ řekla Gwendolyn. „Ale nemohu to přijmout. Jsem přece žena.“
„Pravda, žena nikdy předtím neseděla na trůně MacGilů. Ale rozhodl jsem se tuto zvyklost změnit. Gwendolyn, máš tu nejlepší povahu a bytrost, jakou jsem u mladých dívek ještě nikdy neviděl. Jsi mladá a, bude-li si to Bůh přát, já budu žít ještě dlouho. A až nadejde čas, kdy bude vláda u konce, budeš moudrá natolik, abys mohla vládnout. Království bude tvoje.“
„Ale otče!“ zaječel zsinalý Gareth. „Já jsem nejstarší legitimní syn! V celé historii MacGilů to byl pokaždé nejstarší syn kdo byl určen následníkem.“
„Já jsem král,“ řekl MacGil temně, „já tvořím tradici.“
„Ale to není fér!“ namítal Gareth třesoucím se hlasem. „Já mám být příštím králem. Ne moje sestra. Ne žádná holka!“
„Mlč, kluku!“ zakřičel MacGil třesoucí se zlostí. „Dovoluješ si snad zpochybňovat moje rozhodnutí?“
„Takže jsem ve výběru přeskočen ženou? Takhle o mě smýšlíš?“
„Tak jsem rozhodl,“ řekl MacGil. „A ty to budeš respektovat a poslušně se tím řídit, stejně jako všichni ostatní v mém království. Nyní můžete všichni odejít.“
Jeho děti se rychle uklonily a spěchaly ven z místnosti.
Ale Gareth se ve dveřích náhle zastavil, neschopen prostě jen tak odejít.
Otočil se zpět a podíval se na otce.
MacGil mohl i přes celou místnost dobře vidět zklamání, které měl ve tváři. Zcela jistě předpokládal, že bude dnes jmenován. Ba co víc: on si to přál. Zoufale. Což pro MacGila však nebylo žádné překvapení – právě toto byl největší důvod, proč mu následnictví nesvěřil.
„Proč mě nenávidíš, otče?“ zeptal se.
„Není pravda, že tě nenávidím. Jenom si nemyslím, že se nejlépe hodíš k vládnutí v mém království.“
„A proč?“ naléhal Gareth.
„Protože je to přesně to co chceš.“
Garethova tvář potemněla. MacGil ho odhadl naprosto přesně. Hleděl mu teď do očí a viděl v nich zlobu tak obrovskou, že si to nikdy ani nedokázal představit.
Bez dalšího slova Gareth odkráčel z místnosti a práskl za sebou dveřmi.
Ozvěna se rozhlehla po místnosti až se MacGil otřásl. V pohledu svého syna spatřil zlobu tak hlubokou, jakou nevídal ani u svých nejhorších nepřátel. V tom okamžiku si vybavil Argona a jeho předpověď o blízkém nebezpečí.
Mohlo by být až takhle blízko?
KAPITOLA ŠESTÁ
Thor sprintoval napříč rozlehlou arénou co mu síly stačily. Za sebou slyšel kroky svých pronásledovatelů z královské gardy. Pronásledovali ho napříč rozpáleným, prašným pískem a neustále u toho kleli. Přímo před ním byli členové – a noví rekruti – Legie, desítky chlapců stejných jako on, jenom starších a silnějších. Trénovali a zároveň byli zkoušeni na mnoha místech. Někteří trénovali boj s kopím, jiní házeli oštěpy a několik málo dalších trénovalo techniky s píkami. Ti, kteří házeli na vzdálené terče, málokdy minuli. Tohle byli jeho sokové a působili více než impozantně.
Mezi nimi byla i spousta opravdových rytířů, členů Stříbrných. Stáli v širokém půlkruhu a sledovali dění kolem. Posuzovali. Rozhodovali koho si ponechají a kdo bude poslán zpátky domů.
Thor věděl, že se bude muset ukázat. Bude muset na tyto muže zapůsobit. Během několika málo okamžiků ho strážci dopadnou. Pokud kdy měl šanci svůj záměr provést, nastala právě teď. Jenže jak? Uháněl dále napříč cvičištěm a rychle přemýšlel, rozhodnut dosáhnout svého cíle.
Jak Thor běžel arénou, ostatní si ho začali všímat. Někteří z rekrutů přestali s tréninkem, kterému se právě věnovali, a stejně tak i několik rytířů. Jenom o okamžik později už Thor cítil, že na sebe strhl pozornost všech. Vypadali překvapeně a on si uvědomil, že se musí opravdu divit, kdože to tu narušuje jejich trénink, a navíc má v patách tři královské stráže. Takhle první dojem udělat nechtěl. Po celý svůj život si představoval okamžik, kdy vstoupí do Legie, a tohle se tomu nepodobalo ani v nejmenším.
Jak Thor upaloval dál, přemýšleje co si počít, události nabraly prostý spád. Jeden velký chlapec, rekrut, se rozhodl, že udělá na ostatní dojem a Thora zastaví. Vysoký, svalnatý a téměř dvakrát tak velký jak Thor, teď pozvedl svůj dřevěný meč, aby zahradil Thorovi cestu. Thor si uvědomil, že se jej pokusí srazit k zemi, aby ho zesměšnil a zároveň si získal respekt ostatních rekrutů.
To ho rozezlilo. Thor neměl s tímto chlapcem co do činění. Nebyl to vůbec jeho souboj. Ale on mu teď zahrazuje cestu a do souboje vstupuje jenom proto, aby se ukázal před ostatními.
Když se přiblížil, Thor nemohl uvěřit, jak je tenhle chlapec velký. Tyčil nad ním jako věž a mračil se zpoza svých hustých vlasů, které mu spadaly do čela. Jeho bojovně vysunutá brada byla snad ta největší jakou kdy Thor viděl. Nedokázal si ani představit, jak by s takovým hromotlukem mohl byť jenom pohnout.
Chlapec zaútočil svým dřevěným mečem a Thor věděl, že musí jednat rychle, jinak bude sražen do písku.
Thorovy reflexy se opět ujaly vlády. Instinktivně sáhl po praku, napřáhl se a vrhnul kámen po chlapcově ruce. Střela našla svůj cíl a vyrazila mu meč z ruky zrovna v okamžiku, kdy se chystal k úderu. Zbraň vyletěla, chlapec vykřikl a chytil se za ruku.
Thor nemeškal. Využil dočasné převahy a zaútočil. S rozeběhem vyskočil do vzduchu a oběma nohama současně kopl přímo před sebe, rovnou doprostřed chlapcovy rozložité hrudi. Jenže ten byl tak silný, že to bylo stejné, jako by byl kopal do dubového kmene. Chlapec se sotva zapotácel a ustoupil o malý krůček, zatímco Thor se zastavil v letu na místě a potom tvrdě dopadl na zem u protivníkových nohou.
Tohle není dobrý, pomyslel si Thor, když s žuchnutím a zvoněním v uších dopadl na zem.
Thor se pokusil dostat se zpátky na nohy, ale chlapec byl o krok rychlejší. Natáhl se, chytil Thora za košili na zádech a poslal jej tváří napřed do písku dobré dva metry od sebe.
Ostatní chlapci kolem nich okamžitě utvořili uzavřený kruh a začali povzbuzovat. Thor zrudnul ponížením.
Pokusil se otočit a vstát, ale chlapec byl i tentokrát příliš rychlý. Už byl zase na něm, aby jej přišpendlil k zemi. Než se Thor nadál, tak šarvátka přešla do zápasnického souboje, a váha toho druhého byla neskutečná.
Thor, jakoby z dáli, slyšel hlasy ostatních rekrutů, kteří stáli všude kolem a pokřikovali. Nebylo pochyb, že chtějí vidět krev. Chlapcova tvář se zakabonila, když vztáhnul ruce k Thorově hlavě, palce namířené na jeho oči. Thor tomu nemohl uvěřit – vypadalo to, že mu ten kluk opravdu chce ublížit. To se vážně chtěl ukázat i za takovou cenu?
V posledním okamžiku se Thorovi podařilo uhnout hlavu do strany, což jeho protivníka vyvedlo z rovnováhy, a ten se musel oběma rukama opřít o zem. Thor okamžitě využil šance a odkulil se stranou.
Pak se ihned postavil na nohy a stanul chlapci, který se již rovněž stihl postavit, tváří v tvář. Kluk zaútočil pěstí na Thorovu hlavu, ten se ale v posledním okamžiku skrčil. Vlna vzduchu ovanula jeho tvář a Thor si uvědomil, že kdyby ho býval protivník trefil, rána by byla tak silná, že by mu určitě zlomil čelist. Thor se narovnal a spodním hákem udeřil chlapce do břicha. Sotva to však mělo nějaký účinek. Bylo to stejné, jako kdyby bušil do stromu.
Než mohl Thor podniknout něco dalšího, chlapcův loket přistál rovnou v jeho tváři.
Thor se zapotácel a chytil se za tvář. Bylo to jak rána těžkým kladivem. Až se mu z toho rozzvonilo v uších.
Chlapec okamžitě využil Thorovy nepozornosti a kopl patou přímo před sebe, trefuje Thora doprostřed hrudi. Rána byla tak silná, že nebohý Thor odletěl několik kroků zpět, a tam se nekontrolovaně zřítil na záda do písku. Ostatní chlapci vřískali nadšením.
Celý otřesený, se Thor začal zvedat, ale chlapec zaútočil ještě jednou. Zhoupnul se v bocích a trefil jej pěstí rovnou do tváře, posílaje Thora opět na záda – a tentokrát už nadobro.
Thor ležel bez pohybu, slyšel ztlumené hlasy ostatních a v puse cítil slanou chuť krve, která mu do ní tekla z rozbitého nosu. Také cítil, jak mu začíná otíkat tvář. Zasténal bolestí. Otevřel oči a uviděl velkého kluka, který se k němu již otočil zády a odcházel k ostatním oslavovat vítězství.
Thor to chtěl prostě vzdát. Ten kluk byl obrovský, bojovat s ním bylo marné. Navíc už nedokázal unést žádné další bití. Ale něco uvnitř mu nedovolilo toho jenom tak nechat. Nesměl to prohrát. Ne před všemi těmihle lidmi.
Nezvdávej se. Vstaň. Vstaň už!
Nějakým způsobem v sobě Thor našel další síly. Zasténal a překulil se na všechny čtyři. A potom se pomaloučku postavil. Podíval se na chlapce. S oteklýma očima a krví ve tváři horko těžko viděl co se děje před ním. Těžce oddychuje pozvedl znovu ruce zaťaté v pěsti do obranného gardu.
Velký kluk se otočil a zíral na Thora. Zakroutil hlavou, jakoby nechtěl uvěřit, že to Thor pořád ještě myslí vážně.
„Měl jsi zůstat na zemi, chlapče,“ řekl temně, když pomalu kráčel zpátky k Thorovi.