„Nejsou tu,“ odpověděla Marita. Vrátila se k míchání a tvářila se, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.
„Tak kde tedy jsou?“ Berin se nehodlal jen tak vzdát. Mohlo se stát, že chlapci byli u potoka, nebo se pokusili utéct z domova, ale alespoň jedno z jeho dětí by ho vidělo přicházet a chtělo by se s ním setkat. „Kde je Ceres?“
„Ach, ano,“ pronesla Marita a Berin teď cítil hořkost v jejím hlase. „Samozřejmě, že se budeš ptát na ni. Ne na to, jak jsem na tom já nebo tvoji synové. Ale ona.“
Berin nikdy neslyšel svoji ženu mluvit takovým tónem. Ano, vždycky věděl, že je v Maritě něco tvrdého, něco, kvůli čemu se zajímala víc o sebe než o zbytek světa, ale teď to znělo, jako by se jí srdce změnilo v popel.
Vzápětí se Marita uklidnila a překvapivá rychlost, s jakou k tomu došlo, přišla Berinovi podezřelá.
„Chceš vědět, co udělala tvoje drahá dceruška?“ zeptala se. „Utekla.“
Berinovy obavy se ještě prohloubily. Zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím.“
Marita pokračovala. „Utekla. Neřekla, kam jde, prostě nám jen ukradla, co mohla, a pak zmizela.“
„Nemáme žádné peníze, které by mohla ukrást,“ odporoval Berin. „A navíc by Ceres nic takového neudělala.“
„Samozřejmě, že ji bráníš,“ pronesla Marita. „Ale sebrala… věci, různý majetek. Všechno, co si myslela, že by mohla prodat v nejbližším městě. Znám tu holku, opustila nás.“
Marita si to možná myslela, ale Berin si byl jistý, že ve skutečnosti Ceres vůbec neznala. A neznala zjevně ani jeho, když si myslela, že by jí mohl uvěřit tak průhlednou lež. Sevřel jí ramena v dlaních, a i když neměl sílu, jakou kdysi vládl, byl pořád dost silný na to, aby si jeho žena připadala v porovnání s ním naprosto křehká.
„Řekni mi pravdu, Marito! Co se tu stalo?“ Berin jí zatřásl, jako kdyby tím chtěl přivolat zpět její staré já. Jako by se najednou mohla stát Maritou, kterou si před dlouhými roky vzal. Ale všechno, co tím dokázal, bylo, že se od něj odtáhla.
„Tvoji chlapci jsou mrtví!“ zařvala na něj Marita. Slova naplnila místnůstku jako zlé zavrčení. Zlomil se jí hlas. „To se stalo. Naši synové jsou mrtví.“
Její slova zasáhla Berina jako kopanec koně, který se nechce nechat okovat. „Ne,“ řekl. „To je jen další lež. Musí to být lež.“
Nenapadlo ho nic jiného, co by mohla Marita říct, aby ho zasáhla tak silně. Byl přesvědčený, že to říká jen proto, aby mu ublížila.
„Kdy ses rozhodla, že mě budeš tolik nenávidět?“ zeptal se Berin, protože to byl jediný důvod, který by podle jeho názoru mohl vést jeho ženu k tomu, aby mu řekla něco tak krutého. Aby použila smrt jejich synů jako zbraň proti němu.
Teď v jejích očích viděl slzy. Když se bavili o údajném útěku jejich dcery, žádné tam nebyly, ale teď ano.
„Když ses rozhodl nás opustit,“ zasyčela na něj. „Když jsem musela sledovat, jak Nesos umírá!“
„Jen Nesos?“ zeptal se Berin.
„To ti nestačí?“ zařvala na něj Marita. „Nebo ti na tvých synech nezáleží?“
„Před chvílí jsi tvrdila, že mrtvý je i Sartes,“ pronesl Berin. „Přestaň mi lhát, Marito!“
„Sartes je taky mrtvý,“ trvala na svém Marita. „Přišli vojáci a odvedli ho. Odtáhli ho, aby se stal součástí jejich imperiální armády. Přitom je to ještě chlapec. Jak dlouho si myslíš, že s nimi asi přežije? Ne, oba moji chlapci jsou pryč, zatímco Ceres…“
„Co?“ chtěl vědět Berin.
Marita jen zavrtěla hlavou. „Kdybys tu byl, nemuselo se nic takového stát.“
„Ty jsi tu byla,“ vyprskl Berin a chvěl se po celém těle. „O to šlo. Ty si myslíš, že jsem chtěl jít pryč? Měla jsi na ně dávat pozor, dokud neseženu peníze, abychom měli co jíst.“
Berina se zmocnilo zoufalství, cítil, že začíná vzlykat. Nestalo se mu to od doby, kdy byl malý. Jeho nejstarší syn byl mrtvý. Ze všech lží, se kterými Marita přišla, tohle vypadalo jako pravda. Berin cítil, že po jeho synovi zůstane rána, která se nikdy nezhojí. A nepomůže tomu ani smutek ani hněv, který se v něm vzedmul. Přinutil se myslet na ostatní, protože to vypadalo jako jediná možnost, jak oba pocity zvládnout.
„Vojáci odvedli Sarta?“ zeptal se. „Imperiální vojáci?“
„Myslíš si, že si to vymýšlím?“ zeptala se Marita.
„Už nevím, čemu mám věřit,“ odpověděl Berin. „Nepokusila ses je zastavit?“
„Dali mi nůž na krk,“ pronesla Marita. „Musela jsem.“
„Musela jsi co?“ zeptal se Berin.
Marita zavrtěla hlavou. „Musela jsem ho zavolat ven. Jinak by mě zabili.“
„Takže jsi jim radši dala jeho?“
„Co myslíš, že jsem mohla dělat?“ hájila se Marita. „Nebyl jsi tu.“
Za to se Berin bude obviňovat pravděpodobně po zbytek života. Marita měla pravdu. Možná, že kdyby tu byl, nestalo by se to. Odešel, aby se pokusil zachránit rodinu před vyhladověním, a zatímco byl pryč, všechno se rozpadlo. Pocit viny ale nepřebil ani hněv, ani smutek. Jen se k nim přidal. V Berinovi to vřelo, zdálo se mu, jako by v něm něco ožilo a snažilo se to dostat ven.
„A co Ceres?“ zeptal se znovu. Znovu Maritou zatřásl. „Řekni mi to! Tentokrát pravdu. Co jsi udělala?“
Marita se mu znovu vytrhla a odtáhla se od něj. Tentokrát klesla na podlahu, schoulila se a ani se na něj nepodívala. „Zjisti si to sám. Já s tímhle musela žít. Já, ne ty.“
Berin bojoval s částí svého já, která měla chuť třást Maritou tak dlouho, dokud mu neodpoví. Chtěl z ní vypáčit pravdivou odpověď, ať to stojí cokoli. Ale nebyl takový a věděl, že nikdy ani nebude. Dokonce jen myšlenka na něco takového ho znechucovala.
Když odcházel, nic si nevzal. Nebylo nic, co by chtěl. Podíval se na Maritu topící se ve vlastní hořkosti. Ženu, která vydala svého vlastního syna, a která se před svým mužem snažila skrývat, co se stalo s jejich dětmi. Bylo těžké věřit tomu, že tohle byl kdysi domov, který miloval.
Berin vyšel ven a mrkáním se snažil zahnat slzy, které se mu draly do očí. Když ho do nich bodly sluneční paprsky, uvědomil si, že nemá ani tušení, kam by měl jít. Co může dělat? Svému nejstaršímu synovi nemohl nijak pomoct. A zbývající děti mohly být kdekoli.
„Na tom nezáleží,“ řekl si Berin. Cítil, jak se v něm odhodlání mění podobně jako roztavené železo, se kterým kdysi pracoval. „Nic mě nezastaví.“
Možná, že někdo z okolí bude něco vědět, možná, že někdo viděl, kam odešli. Určitě bude někdo vědět, kde je armáda, a Berin věděl, že ten, kdo umí vyrábět zbraně, se k armádě dokáže dostat hodně blízko.
A Ceres… určitě na něco přijde. Někde být musí. Protože pokud ne… to si ani nedokázal představit.
Berin se rozhlédl po krajině kolem svého domova. Ceres byla někde tam venku. Stejně tak i Sartes. Svá následující slova pronesl hlasitě, protože se mu zdálo, že když to udělá, skládá tak slib. Sobě, světu i svým dětem.
„Najdu vás oba,“ přísahal. „Ať to stojí cokoli.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
Sartes těžce oddechoval a probíhal mezi vojenskými stany. V jedné ruce svíral svitek a druhou si vytíral pot z očí. Věděl, že pokud se nedostane k velitelskému stanu včas, zmrskají ho. Kličkoval a proplétal se mezi stany nejrychleji, jak dovedl, a věděl, že mu dochází čas. Zastavovali ho až příliš často.
Stopy po předchozích mrskáních ho pálily jako žihadla. Jedny z mnoha. Zoufale zamrkal a rozhlížel se kolem. Snažil se vybavit si správnou cestu skrz nekonečnou síť stanů. Všude viděl značky a standarty, které označovaly směry, ale on se je stále ještě učil rozeznávat.
Sartes cítil, že se o něco zachytil nohou, a vzápětí padal k zemi. Zdálo se mu, že se svět otočil vzhůru nohama. Na moment si myslel, že se nohou zachytil o povalující se lano, ale když vzhlédl, viděl, že se kolem něj smějí vojáci. Očividně je vedl jeden starší s krátkými šedivějícími vlasy a s jizvami z příliš velkého množství bitev.
Sarta se zmocnil strach, ale také cítil určitou odevzdanost. Takový byl prostě život odvedenců v armádě. Neptal se vojáků, proč mu podrazili nohy, protože kdyby se ozval, dostal by od nich výprask. V podstatě cokoli byl pro ostatní důvod ho zbít.
Prostě jen vstal a setřásl z tuniky nejhorší špínu.
„Kam se ženeš, smrade?“ zeptal se voják, který mu podrazil nohy.
„Nesu zprávu pro velitele, pane,“ odpověděl Sartes a ukázal útržek pergamenu tak, aby si ho voják mohl prohlédnout. Doufal, že to bude stačit k tomu, aby byl v bezpečí. Často tomu tak nebylo, navzdory pravidlu, že rozkazy mají přednost před vším ostatním.
Za dobu, kterou tu strávil od svého příchodu, se Sartes dozvěděl, že imperiální armáda má spoustu pravidel. Některá byla oficiální: opusť tábor bez povolení, neuposlechni rozkaz, nebo zraď armádu – a zemřeš. Pochoduj špatným směrem, udělej něco bez povolení a dostaneš výprask. A byla tu i jiná pravidla. Ne tak oficiální, ale jejich porušení bylo stejně nebezpečné.
„Co je to za zprávu?“ vyptával se voják. Pomalu se jich kolem shromažďovalo stále víc. Muži v armádě trpěli stálým nedostatkem zábavy, takže jakýkoli náznak vzrušení na účet odvedenců přitahoval pozornost.
Sartes se ze všech sil snažil tvářit omluvně. „Nevím, pane. Mám prostě rozkaz doručit pergamen veliteli. Můžeš si ho přečíst, pokud chceš.“
Byl to risk, který si ale Sartes dobře promyslel. Většina běžných vojáků číst neuměla. Doufal, že mu tón, kterým mluvil, nevynese pohlavek. Současně se ale snažil nedat najevo strach. Nedávat najevo strach bylo jedním z nepsaných pravidel. Armáda jich měla minimálně stejně, jako těch psaných. Pravidla na to, koho musel člověk znát, aby dostal lepší jídlo. Na to, kdo znal koho a na koho bylo nutné si dávat pozor, bez ohledu na hodnost. Znalost pravidel se jevila jako jediná možnost přežití.
„No tak to bys měl radši pokračovat!“ vykřikl voják a kopnutím popohnal Sarta kupředu. Ostatní se rozesmáli, jako by to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšeli.
Jedním z nejdůležitějších nepsaných pravidel asi bylo, že odvedenci slouží jako zdroj zábavy. Od příjezdu do tábora Sarta tloukli a fackovali, bili a pošťuchovali. Musel běhat tak dlouho, až se hroutil k zemi, a pak ještě o něco dál. Naložili mu tolik vybavení, že téměř nedokázal vstát a přesto ho musel nosit. Musel kopat díry v zemi, které neměly žádný význam, musel dřít. Slyšel o nadřízených, kteří se k novým odvedencům chovali ještě hůř. I když takový odvedenec zemřel, záleželo na tom armádě? Byli tu, aby je velitelé vrhnuli na nepřítele. Očekávalo se od nich, že zemřou.
Sartes si myslel, že zemře hned první den. Na jeho konci si dokonce připadal tak, že se mu smrt zdála jako dobrý nápad. Choulil se ve stanu z řídké tkaniny, který mu přidělili, a celý se třásl. Doufal, že ho země pohltí. Ač se to zdálo nemožné, druhý den byl ještě horší. Ten den zemřel jiný odvedenec, Sartes ani neznal jeho jméno. Chytili ho, když se pokusil utéct, a tak museli všichni sledovat jeho popravu, aby si z toho odnesli ponaučení. Jediné ponaučení, které si odnesl Sartes, bylo, že armáda umí být neskutečně krutá. Jak zlá je na každého, kdo ukáže strach! V té době začal s pohřbíváním vlastního strachu, nikomu ho neukazoval, i když ho cítil téměř každý bdělý okamžik.
Odbočil mezi dva stany a na krátko se tak odchýlil z původního směru. Mířil k jednomu z jídelních stanů, kde jen o den dřív potřeboval jeden z kuchařů pomoc s napsáním zprávy domů. Armáda odvedence téměř nekrmila a Sartes cítil, jak mu kručí v žaludku, když viděl všechno to jídlo. Z toho, co sebral, ale neukousl, a rychle pokračoval v cestě do velitelského stanu.
„Kde jsi byl?“ vykřikl důstojník. Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že zdržení způsobené jinými vojáky nebude jako omluva stačit. Ale to už Sartes věděl. Právě proto také byl v jídelním stanu.
„Cestou jsem byl pro tohle, pane,“ odpověděl a ukázal jablečný koláč. Slyšel, že je má velitel rád. „Věděl jsem, že možná nebude čas, abyste si pro něj dnes zašel.“
Důstojníkovo chování se okamžitě změnilo. „To bylo velmi rozumné, odvedenče—“
„Sartes, pane.“ Sartes se neodvážil usmát.
„Sarte. Potřebovali bychom vojáky, kteří přemýšlejí. Ale pro příště si pamatuj, že rozkazy mají přednost za každých okolností.“
„Ano, pane,“ odpověděl Sartes. „Je tu ještě něco, co bych mohl udělat, pane?“
Důstojník mu pokynul rukou. „Teď nic, ale budu si pamatovat tvoje jméno. Odchod.“
Sartes odcházel z důstojnického stanu s mnohem lepším pocitem, než když vstupoval dovnitř. Nebyl si jistý, jestli jeho malá lest pomůže odvrátit trest, který mu hrozil za zdržení způsobené znuděnými vojáky. Prozatím se zdálo, že se vyhnul potrestání a dostal se do pozice, kdy si důstojník bude pamatovat jeho jméno.
Vypadalo to na hraně, ale Sartovi tak připadal celý život v armádě. Zatím přežíval jen díky tomu, že byl chytrý a stále o krok napřed před nejhorším násilím. Viděl chlapce svého věku, které zabili nebo zbili tak, že bylo jasné, že brzy zemřou. I tak si ale nebyl jistý, jak dlouho to zvládne. Pro odvedence, jako byl on, byla armáda místo, na kterém se násilí a smrti dá vyhýbat jen určitou dobu.
Sartes polkl, když pomyslel na to, co všechno by se mohlo pokazit. Nějaký voják ho mohl zbít příliš tvrdě. Důstojník mohl za urážku považovat téměř cokoli a rozkázat trest tak krutý, aby odradil ostatní od podobných chyb. Každou chvíli je mohli nahnat do boje a slýchal, že odvedenci jsou posílání v první linii, aby se armáda zbavila „slabých kusů.“ Dokonce i výcvik mohl být smrtící, armáda neměla dostatek tupých zbraní a odvedenci dostali jen málo skutečných rad, jak bojovat.
A vedle toho všeho se Sarta držela ještě jedna obava. Obava, že někdo zjistí, že se snažil přidat k Rexovi a jeho rebelům. V podstatě nebyla šance, jak by se to ke komukoliv v táboře mohlo donést, ale i ta nejmenší možnost by to vše převážila. Sartes viděl tělo vojáka, kterého obvinili, že sympatizuje s rebely. Jeho vlastní jednotce rozkázali, aby ho rozsekala na kusy a dokázala tak svoji věrnost Impériu. Sartes tak rozhodně skončit nechtěl. Jen z pomyšlení na podobný trest se mu sevřel žaludek, a to i přes to, že už mu ho svíral mučivý hlad.
„Ty tam!“ ozval se hlas a Sartes sebou trhnul. Bylo nemožné setřást ze sebe pocit, že někdo četl jeho myšlenky. Přinutil se alespoň předstírat, že je klidný. Sartes se rozhlédl a uviděl vojáka v komplikovaně zdobeném brnění seržanta. Na tvářích měl tak hluboké jizvy po neštovicích, že působily jako tvarovaná mapa krajiny. „Ty jsi kapitánův posel?“
„Právě jsem mu doručil zprávu, pane,“ odpověděl Sartes. Což vlastně nebyla lež.
„To mi stačí. Jdi a zjisti, kde jsou vozy s mojí zásobou dřeva. Pokud by ti někdo dělal problémy, řekni mu, že tě posílá Venn.“
Sartes prudce zasalutoval. „Provedu, pane.“
Vyrazil splnit úkol, ale cestou se nesoustředil na misi, kterou mu přidělil Venn. Vydal se delší cestou. Cestou kolem tábora. Cestou, která mu dovolila prozkoumat hranice tábora, záchytné body, a která mu poskytovala možnost najít jakákoli slabá místa.
Protože – mrtvý nebo živý – Sartes hodlal najít způsob, jak dnes v noci uprchnout.
KAPITOLA PÁTÁ
Lucious se prodíral davem vznešených lidí shromážděných v trůnním sále. Zuřil. Zuřil, protože se musel prodírat davem, i když mu všichni měli uctivě uvolňovat cestu a klanět se před ním. Zuřil, protože Thanos sklízel všechnu slávu a drtil rebely na Haylonu. A úplně nejvíc zuřil kvůli tomu, co se stalo v Aréně. Ta malá mrcha Ceres mu zase zkazila plány.
Lucious viděl vpředu sedícího krále a královnu, jak něco řeší s Cosmem. Tím starým bláznem z knihovny. Lucious by čekal, že toho starce uvidí naposledy jako dítě, když ho nutili, aby se učil směšná fakta o světě a o tom, jak funguje. Ale ne. Zdálo se, že dopis, který stařec přinesl a který dokazoval Ceresinu zradu, mu otevřel cestu ke králi.
Lucious se dál prodíral kupředu. Slyšel přitom, jak se dvořané kolem dohadují o malichernostech a hloupostech. Viděl svoji vzdálenou sestřenici Stephanii, jak se směje nějakému vtipu, který jí zrovna vykládala nějaká jiná vznešená dívka. Stephania se střetla s Luciovým pohledem a na chvíli se na něj usmála. Lucious si uvědomil, že skutečně byla poněkud hloupá. Ale současné také krásná. Možná někdy v budoucnu bude mít Lucious čas, aby se jí trochu věnoval. Přeci jen byl stejně zajímavý jako Thanos.