Ceres mohla jen přihlížet tomu, jak se Stephania obrací ke dveřím a odchází. Vznešená dívka se přesto zastavila a obrátila se zpět k ní. Na chvíli vypadala stejně sladce a nevinně, jako vždy.
„Ach, málem jsem zapomněla. Snažila jsem se ti dát tvoji medicínu, ale nečekala jsem, že mi ji vyrazíš z ruky dřív, než ti jí stihnu dát dost.“
Znovu Ceres ukázala lahvičku a pak ji hodila na zem. Ceres sledovala, jak letí vzduchem a pak se tříští na tisíc kousků. Střepy se rozletěly všude kolem a Ceres věděla, že když se teď pokusí dostat zpátky do postele, bude to pro ni bolestivé i nebezpečné. Nepochybovala o tom, že přesně to byl Stephaniin záměr.
Sledovala, jak se dívka natahuje po svíčce, která osvětlovala místnost, a na moment, na kratičký okamžik před tím, než svíčku sfoukla, zmizel ze Stephaniiny tváře její sladký úsměv a nahradilo ho něco krutého.
„Zatančím si na tvém pohřbu, Ceres. To ti slibuji.“
KAPITOLA SEDMÁ
„Pořád si myslím, že bysme ho měli vykuchat a zahodit jeho tělo tak, aby ho našli imperiální vojáci.“
„To proto, že jsi idiot, Nico. I kdyby si všimli jednoho dalšího těla mezi ostatními, jak můžeme vědět, že by je zaujalo? A i kdyby, byl by problém zabít ho někde, kde by ho našli. Ne. Musíme vyjednávat.“
Thanos seděl v jeskyni, kde se rebelové ukryli, a poslouchal, jak se dohadují o jeho osudu. Svázali mu ruce, ale také se mu pokusili co nejlépe ošetřit a ovázat rány. Nechali ho, aby se s rukama složenýma v klíně choulil u malého ohýnku, takže neumrznul, zatímco se handrkovali, jestli ho chladnokrevně zabít nebo ne.
Rebelové se choulili kolem vlastních ohňů a debatovali o tom, co můžou dělat, aby ostrov nepodlehl imperiální armádě. Mluvili tiše, takže Thanos nerozuměl všemu, ale to hlavní pochopil – prohrávali a měli těžké ztráty. Byli v jeskyních, protože už neměli kam jinam se stáhnout.
Po chvíli se proti Thanovi posadil voják, který byl očividně velitelem rebelů. Zkřížil nohy na tvrdé kamenné podlaze jeskyně. Přistrčil Thanovi kus chleba a Thanos ho hladově zhltnul. Sám nevěděl, jak je to dlouho, co naposledy jedl.
„Jmenuji se Akila,“ pronesl muž. „Velím tomuhle povstání.“
„Thanos.“
„Jen Thanos?“
Thanos v jeho hlase slyšel zvědavost a také netrpělivost. Uvažoval, jestli muži došlo, s kým má ve skutečnosti tu čest. Ať už to bylo jakkoli, zdálo se, že bude lepší mluvit pravdu.
„Princ Thanos,“ přiznal se.
Akila několik vteřin mlčky seděl a Thanos už začal přemýšlet, jestli se chystá ho na místě zabít. Moc k tomu nescházelo, když si rebelové mysleli, že je jen nějaký bezejmenný šlechtic. A teď, když věděli, že je přímo z královské rodiny, blízký králi, který je tolik utlačoval, připadalo mu nemožné, aby skončil jinak.
„Tak princ,“ řekl Akila. Podíval se po ostatních kolem a Thanos viděl v jeho obličeji záblesk úsměvu. „Hej, chlapci, máme tady prince.“
„Tak to za něj rozhodně musíme žádat výkupné!“ vykřikl jeden z rebelů. „Dostaneme za něj celé jmění!“
„Rozhodně bysme ho měli zabít,“ vyštěkl další. „Si vzpomeň, co nám provedli takoví, jako je on!“
„Dobrá, to stačí,“ pronesl Akila. „Soustřeďme se na nadcházející boj. Bude to dlouhá noc.“
Thanos zaslechl lehký povzdech od druhého muže, zatímco se všichni rozcházeli zpět ke svým ohňům.
„Takže se vám nedaří?“ zeptal se Thanos. „Už dřív jsi říkal, že prohráváte.“
Akila se na něj zamračil. „Nikdy nevím, kdy mám mlčet. Možná, že ty bys to vědět mohl.“
„Stejně přemýšlíš nad tím, jestli mě zabít nebo ne,“ podotkl Thanos. „Je mi jasné, že nemám moc co ztratit.“
Pak se odmlčel. Viděl, že Akila není muž, kterého by mohl k něčemu nutit. Cítil, že hluboko uvnitř je tvrdý jako skála. Nezlomný a přímý. Thanos předpokládal, že kdyby se setkali za jiných okolností, zřejmě by se mu líbil.
„Dobrá tedy,“ řekl Akila. „Ano, prohráváme. Vy královští máte víc mužů než my a je vám jedno, co při postupu zničíte. Město je v obležení jak na souši, tak na moři. Nikdo se nemůže dostat pryč. Budeme bojovat v horách. Královští ale můžou přivézt nové zásoby po vodě. A my toho moc nezmůžeme. Draco je možná řezník, ale není hloupý.“
Thanos přikývl. „Přesně tak.“
„A samozřejmě předpokládám, že ty jsi byl poblíž, když to všechno plánoval,“ pronesl Akila.
Teď už Thanos chápal, kam míří. „Tak v tohle ty doufáš? Že znám jejich plány?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, nebyl jsem při tom, když je chystali. Nechtěl jsem tam být a tady jsem jen proto, že mě na loď eskortovaly stráže. Možná, že kdybych tam byl, věděl bych o té části, kde se mě chystají bodnout do zad.“
Pak si vzpomněl na Ceres a na to, jak ho přinutili ji opustit. To ho bolelo víc než všechno ostatní dohromady. Pokud se někdo mocnější pokoušel ho zabít, co se asi chystal udělat s ní?
„Máš mocné nepřátele,“ souhlasil Akila. Thanos viděl, že přitom sevřel a rozevřel jednu dlaň, jako by z dlouhého boje ve městě dostal křeč. „Dokonce jsou to stejní nepřátelé, které mám já. Přesto ale nevím, jestli to z tebe dělá mého přítele.“
Thanos se podezřívavě rozhlédl po zbytku jeskyně. Překvapovalo ho, jak málo vojáků tu zbývalo. „Zdá se mi, že teď by se ti hodil jakýkoli přítel, na kterého narazíš.“
„Pořád patříš k nim. Máš své postavení jen díky prolité krvi obyčejných lidí,“ prohlásil Akila. Znovu si povzdechl. „Ale zdá se, že když tě zabiju, dokončím to, co si přeje Draco a jeho pán. Navíc z toho, co říkáš, to vypadá, že za tebe nedostanu žádné výkupné. Musím bojovat a nemám čas se zdržovat s vězni, kteří o ničem nic neví. Tak co s tebou mám dělat, princi Thane?“
Thanovi došlo, že to zřejmě Akila myslí vážně. Že od Thana opravdu očekává návrh na řešení. Thanos musel něco rychle vymyslet.
„Řekl bych, že nejlepší, co můžeš udělat, je nechat mě jít,“ odpověděl.
To Akilu rozesmálo. „Dobrý pokus. Pokud tam nemáš nic lepšího, nehýbej se. Pokusím se, aby tě to bolelo co nejméně.“
Thanos viděl, jak pokládá jednu ruku na meč.
„Myslím to vážně,“ pokračoval Thanos. „Nemůžu ti pomoct vyhrát bitvu o ostrov, když jsem tady spoutaný.“
Viděl Akilův nevěřící výraz, ve kterém se zračilo přesvědčení, že se ho Thanos snaží obelstít. Thanos musel rychle vysvětlit, co má na mysli, protože věděl, že přežití v nejbližších několika minutách bude záviset na tom, jestli se mu podaří přesvědčit Akilu, že mu skutečně chce pomoct s povstáním.
„Sám jsi řekl, že jedním z velkých problémů je imperiální flotila, která podporuje útok na ostrov,“ pronesl Thanos. „Já vím, že na lodích nechali většinu zásob, protože spěchali s provedením útoku. Takže musíme dostat lodě.“
Akila vstal. „Slyšeli jste to, chlapci? Tady princ má plán, jak připravit Impérium o jeho lodě.“
Thanos sledoval, jak se kolem nich shromažďují rebelové.
„K čemu to bude dobré?“ zeptal se Akila. „Sebereme jim lodě, ale co pak?“
Thanos se to pokusil vysvětlit co nejlépe. „Když už nic jiného, umožníš tak lidem ve městě a svým vojákům uprchnout z ostrova. Imperiální vojáky tak připravíme o zásoby, takže nevydrží bojovat tak dlouho. A pak, jsou na nich balisty.“
„A to je co?“ vykřikl jeden z rebelů. Nevypadal na zkušeného vojáka. Z Thanova pohledu tak nevypadal skoro nikdo v jeskyni.
„Obrovská kuše,“ vysvětlil Thanos. „Je to zbraň určená k poškozování lodí, ale pokud je obrátíme proti vojákům na pobřeží…“
Akila jako jeden z mála vypadal, že zvažuje možnosti, které by jim to poskytlo. „To už by k něčemu mohlo být,“ uznal. „A lodě, které nebudeme potřebovat, můžeme zapálit. Také tím přimějeme Draca, aby stáhl své muže zpátky a pokusil se získat lodě. Nicméně, jak se těch lodí můžeme zmocnit, princi Thane? Vím, že tam, odkud pocházíš, stačí, aby si princ něco přál, a dostane to. Ale pochybuji, že to bude fungovat na Dracovu flotilu.“
Thanos se přinutil usmát, i když si zdaleka nepřipadal tak sebevědomě, jak se tvářil. „No, skoro přesně tak to ale uděláme.“
Thanos měl znovu pocit, že Akila myslí rychleji než kdokoli jiný z jeho mužů. Vůdce rebelů se pousmál.
„Ty jsi šílenec,“ prohlásil. Thanos si nebyl jistý, jestli to měla být urážka, nebo ne.
„Na pláži je dost mrtvých,“ vysvětloval Thanos, aby i ostatní věděli, co zamýšlí. „Vezmeme si jejich zbroje a zamíříme k lodím. Když budu s vámi, bude to vypadat, že se z bitvy vrací jednotka vojáků pro zásoby.“
„Co si o tom myslíte?“ zeptal se Akila.
V mihotavém světle ohňů, které osvětlovaly vnitřek jeskyně, Thanos neviděl, kdo mu pokládá otázky, takže mu připadaly, jako by se vynořovaly z temnoty. Netušil tedy, kdo s ním souhlasí, kdo jeho nápad zpochybňuje a kdo si přeje ho zabít. Nebylo to ale o nic horší než politika doma. Naopak to v mnoha ohledech bylo lepší. Tady se na něj nikdo neusmíval a současně neplánoval, že ho zabije.
„Co se strážnými na lodích?“ zeptal se jeden z rebelů.
„Nebude jich moc,“ odpověděl Thanos. „A navíc mě znají.“
„A co lidé, kteří zemřou ve městě, zatímco my budeme provádět tvůj plán?“ vykřikl další.
„Umírají už teď,“ hájil se Thanos. „A takhle budete mít alespoň šanci to svým nepřátelům vrátit. Pokud to vyjde, podaří se nám zachránit stovky lidí. Možná dokonce i tisíce.“
Nastalo hluboké ticho a do něj jako šíp vletěla poslední otázka.
„Jak mu můžeme věřit, Akilo? Není jen jeden z nich, je z královských. Princ.“
Thanos se obrátil na patě a natočil se zády směrem, ze kterého ta otázka přišla. Chtěl, aby viděli, jak na tom je. „Bodli mě do zad. Nechali mě na pláži, abych zemřel. Mám stejný důvod je nenávidět jako vy všichni tady.“
V tu chvíli nemyslel jen na Tajfuna. Myslel na celou svoji rodinu, na to, co udělali lidem Delosu a na všechno, co udělali Ceres. Kdyby ho nepřinutili jít na Fontánové náměstí, nikdy by nebyl přítomen smrti jejího bratra.
„Můžeme tu zůstat sedět,“ pronesl Thanos, „nebo můžeme jednat. Ano, bude to nebezpečné. Pokud prohlédnou naši lest, pravděpodobně zemřeme. Ale já jsem ochotný to riskovat. A co vy?“ Když se nikdo neozval, zvýšil Thanos hlas. „A co vy?“
Tentokrát už zareagovali vzrušeným pokřikem. Akila k němu přistoupil a sevřel mu rameno.
„Dobrá tedy, princi, zdá se, že to uděláme tak, jak plánuješ. Pokud se to podaří, získáš ve mně přítele na celý život.“ Pak zvýšil stisk na rameni, až Thanos cítil, jak mu zády projíždí bolest. „Ale zraď nás nebo zapříčiň smrt mých mužů, a já ti přísahám, že si tě najdu.“
KAPITOLA OSMÁ
V Delosu byly ulice, do kterých Berin normálně nechodil. Byly to ulice, které mu páchly potem a zoufalstvím. Lidé v nich udělali cokoli, aby přežili. Musel odhánět pokoutné nabídky ze stínů a tvářit se dostatečně tvrdě na to, aby mu všichni dali pokoj.
Bylo mu jasné, jak by skončil, kdyby ostatní věděli o zlatě, které s sebou nese. Podřízli by mu krk a zlato by si rovným dílem rozdělili. Utratili by ho v místních hospodách a prohráli ho při hazardu ještě dřív, než by padl soumrak. Nicméně musel chodit právě na takováto místa. Kde jinde by našel vojáky, kteří dostali opušťák? Berin byl kovář a tak znal vojáky i místa, na která chodili.
Zlato měl díky tomu, že navštívil obchodníka a vzal si s sebou dvě dýky, které ukul, aby měl ukázku své práce pro ty, kteří ho mohli najmout. Dýky byly nádherné, vyjímaly by se na opasku kteréhokoli šlechtice. Byly zdobené zlatým filigránem a na čepelích měly vyleptané lovecké výjevy. Byly to poslední cenné věci, které mu ještě zbyly. Musel kvůli tomu stát v řadě s tuctem dalších lidí, kteří nabízeli obchodníkovi své zboží, a dostal za ně ani ne polovinu jejich skutečné ceny.
Berinovi na tom ale nezáleželo. Vše, co teď chtěl, bylo najít své děti. Čekal, že ho to bude něco stát. Za zlato mohl koupit pivo těm správným lidem, zlaťáky mohl vtisknout do těch správných dlaní.
Procházet hospody Delosu byla zdlouhavá a pomalá práce. Nemohl prostě jen tak přijít a klást otázky, na které potřeboval znát odpovědi. Musel si dávat pozor. Pomohlo mu, že měl ve městě pár přátel a pár dalších v imperiální armádě. Za všechny ty roky zachránily jeho čepele víc než pár životů.
Muže, kterého hledal, našel někdy odpoledne, napůl opilého, jak sedí v hospodě a smrdí tak, že se kolem něj vytvořil volný prostor. Berin předpokládal, že jen díky uniformě imperiální armády, kterou měl Jacare na sobě, ho nevyhodili na ulici. Díky uniformě a tomu, že byl tak tlustý, že na jeho vyhození by musela spojit síly polovina osazenstva hospody.
Berin viděl, že muž zvedl obočí, když se k němu blížil. „Berine? Můj starý příteli! Pojď a napij se se mnou! I když si to budeš muset zaplatit. Jsem teď trochu…“
„Tlustý? Opilý?“ hádal Berin. Věděl, že to jeho příteli nebude vadit. Voják vypadal, že se ze všech sil snaží vypadat jako nejhorší příslušník imperiální armády. Zdálo se, že je na to jistým zvráceným způsobem hrdý.
„…ve finančních potížích,“ dokončil Jacare.
„S tím bych ti možná mohl pomoct,“ prohlásil Berin. Objednal jim pití, ale sám se ho ani nedotkl. Věděl, že k tomu, aby našel Ceres a Sarta, potřebuje čistou hlavu. Místo pití čekal, zatímco Jacare chlemtal svoje pití za doprovodu zvuků, které podle Berina mohl vydávat jedině osel u napajedla.
„Takže, co přivádí muže, jako jsi ty, do mé mrzké společnosti?“ zeptal se po chvíli Jacare.
„Potřebuji zprávy,“ pronesl Berin. „Takový druh zpráv, které by mohl zaslechnout muž tvého postavení.“
„Aha, no, zprávy. Zprávy jsou dost suchá záležitost. A možná také drahá.“
„Pátrám po svém synovi a dceři,“ vysvětlil Berin. U kohokoli jiného by to mohlo vyvolat soucit, ale věděl, že na muže, jako byl Jacare, to bude mít jen malý vliv.
„Tak po synovi? Jmenuje se Nesos, že?“
Berin se naklonil nad stůl a když se Jacare chystal znovu zvednout pití k ústům, chytil ho za zápěstí. Už neměl takovou sílu jako dřív, ale pořád jí ještě měl dost na to, aby sebou druhý muž trhnul. Výborně, pomyslel si Berin.
„Sartes,“ odpověděl Berin. „Můj nejstarší syn je mrtvý. Sarta odvedli do armády. Vím, že toho hodně slyšíš. Chci zjistit, kde je, a chci také vědět, kde je moje dcera, Ceres.“
Jacare si odsedl a Berin ho pustil. Stejně si nebyl vůbec jistý, jestli by ho dokázal udržet, i kdyby chtěl.
„Tak to je přesně ten druh věcí, které jsem slyšel,“ připustil voják, „ale poslouchání je náročné. Mám své výdaje.“
Berin vytáhl váček zlata. Vysypal ho na stůl dost daleko na to, aby po něm Jacare nemohl jen tak hmátnout.
„Pokryje tohle tvé výdaje?“ zeptal se Berin a zadíval se na pohár, který Jacare svíral v ruce. Všiml si, že druhý muž odhaduje množství zlaťáků a přemýšlí, jestli může dostat ještě víc.
„S tvojí dcerou je to snadné,“ pronesl Jacare. „Je v hradu s královskými. Oznámili, že si má vzít prince Thana.“
Berin si úlevou oddechl. Nevěděl ale, co si má myslet. Věděl, že Thanos je jeden z mála královských, který za něco stál. Ale sňatek?
„S tvým synem to bude horší. Nech mě přemýšlet. Slyšel jsem, že někde kolem vašeho domu se pohybovali vojáci ze Třiadvacáté a že někoho odvedli, ale nemůžu zaručit, že u nich bude i tvůj syn. Pokud ano, tak táboří kousek směrem na jih, snaží se tam vycvičit odvedence, aby bojovali s rebely.“
Při tom pomyšlení se udělalo Berinovi špatně. Dokázal si představit, jak se armáda k Sartovi chová a co ten „výcvik“ asi obnáší. Musel dostat svého syna zpátky. Ale Ceres byla blíž a popravdě, musel ji alespoň vidět, než se vydá zachránit Sarta. Vstal od stolu.
„Ty to nebudeš pít?“ zeptal se Jacare.
Berin neodpověděl. Mířil do hradu.
***
Dostat se do hradu bylo pro Berina snazší než pro kohokoli jiného. Bylo to už nějakou dobu, ale pořád si ho pamatovali jako člověka, který chodil do hradu jednat o výzbroji pro bojepány a přinášel zvlášť zdobené zbraně pro vrchnost. Nedělalo mu problém se tvářit, že je tu kvůli obchodu. Prošel přímo mezi strážemi vnější brány a dál na cvičiště, kde se připravovali bojovníci.
Dalším krokem bylo dostat se odsud k dceři, ať už byla kdekoli. Mezi místem, kde cvičili válečníci, a zbytkem hradu byla další brána. Berin musel počkat, až ji z druhé strany otevřou, a pak se protlačil skrz. Snažil se tvářit, že má důležitý úkol hlouběji v hradu.