Enisův výraz potemněl a Duncan byl rád, když viděl, jak se rozhořčil.
“Stále chceš strážit tajemství mého mrtvého otce, muže, který podvedl tebe a všechny tvé muže?”
“Ty jsi mě podvedl,” opravil ho Duncan, “ne on. Ty, na druhé straně, nejsi nic. Jsi jen stín svého otce.”
Enis se zamračil. Pomalu se napřímil, naklonil se a odplivl si vedle Duncana.
“Ty mi řekneš, co chtěl,” trval na svém. “Co – nebo koho – se snažil skrýt. Jestli mi to řekneš, možná budu milosrdný a osvobodím tě. Jestli ne, nejen, že tě sám povedu na popraviště, ale ujistím se, že zemřeš tou nejhrůznější možnou cestou. Výběr je na tobě a není cesty zpět. Dobře o tom přemýšlej, Duncane.”
Enis se otočil, že odejde, ale Duncan na něj zavolal.
“Můžeš znát mou odpověď hned, jestli chceš,” odpověděl Duncan.
Enis se otočil se spokojeným výrazem v obličeji.
“Vyberu si smrt,” odpověděl a poprvé se mu podařilo se usmát. “Nakonec, čest je víc, než smrt.”
KAPITOLA DRUHÁ
Dierdra si otírala z čela pot, zatímco pracovala v kovárně, najednou se posadila, škubla sebou kvůli burácejícímu zvuku. Byl to odlišný zvuk, takový, který ji znervózněl, zvuk, který byl slyšet přes hluk všech bušících kladiv o kovadliny. Všichni muži a ženy kolem ní se také zastavili, položili své nedokončené zbraně a zmateně vyhlíželi.
Zazněl znovu, zněl jako blesk, který se valí větrem, znělo to jako by se samotná země trhala na kusy.
A potom znovu.
Konečně si to Dierdra uvědomila: železné zvony. Vyzváněly, naháněly jí strach, jak znovu a znovu duněly, rozprostíraly se městem. Byly to varovné zvony, značící nebezpeční. Válečné zvony.
Všichni lidé z Uru najednou vyskočili od svých stolů a spěchali ven z tvrze, všichni to chtěli dychtivě vidět. Dierdra byla mezi prvními, její dívky se k ní přidali, přidal se i Marco a jeho přátelé a všichni vyběhli ven na ulice, zaplavené starostlivými obyvateli, všichni se hnali ke kanálům, aby lépe viděli. Dierdra se v očekávání dívala všude, čekala, že zvony zazněly a ona uvidí, jak je její město přeplněné loděmi a vojáky. A nebylo tomu tak.
Zmatená, zamířila k masivním strážným věžím, tyčícím se na okraji Smutku, chtěla mít lepší výhled.
“Dierdro!”
Otočila se a uviděla svého otce a jeho muže, všichni také utíkali ke strážným věžím, všichni chtěli mít výhled na otevřené moře. Všechny čtyři věže zběsile zvonily, nic takového se nikdy předtím nestalo, jako by se k městu blížila samotná smrt.
Dierdra se přidala ke svému otci, utíkali, zahýbali ulicemi a stoupali po kamenných schodech, dokud se konečně nedostali na vrchol městské zdi na okraji moře. Zastavila se tam vedle něj a byla užaslá z toho, co před sebou spatřila.
Bylo to, jako by ožila její nejhorší noční můra, byl to pohled, jaký nikdy v životě nespatřila: celé moře bylo až k horizontu černé. Černé lodě Pandesie byly u sebe tak blízko, že celou plochu pokryly, zdálo se, že zakryly celý svět. A co bylo nejhorší, všechny mířily na město.
Dierdra stála jako zmrazená, hleděla na blížící se smrt. Nemohli se proti tak velké flotile bránit, ne se svými ubohými řetězy a ne se svými meči. Až první lodě doplují do kanálu, možná by je mohli ucpat a zpomalit je. Možná by mohli zabít stovky nebo snad tisíce vojáků.
Ale ne milióny, které před sebou viděla.
Dierdra cítila, jak se jí srdce roztrhlo vejpůl, jak se otočila a podívala se na svého otce a jeho vojáky a viděla stejnou tichou paniku v jejich tvářích. Její otec se před svými muži tvářil statečně, ale ona ho znala. Viděla v jeho očích fatalismus, viděla, jak z nich zmizelo světlo. Bylo jasné, že všichni hledí na svou smrt, na konec jejich velkého a prastarého města.
Vedle nich s hrůzou, ale také s odhodláním, vyhlížel Marco a jeho přátelé, nikdo z nich se neotočil a neutekl. Prohlížela si moře obličejů a hledala Aleca, ale byla zmatená, když ho nikde nenašla. Přemýšlela, kam mohl jít. Jistě by neutekl?
Dierdra byla neústupná a pevněji sevřela svůj meč. Věděla, že si pro ně jde smrt – jen to nečekala tak brzy. Ale už nechtěla před nikým utíkat.
Její otec se k ní otočil a chytil ji naléhavě za ramena.
“Musíš odejít z města,” trval.
Dierdra viděla v jeho očích otcovskou lásku a dotklo se jí to.
“Moji muži tě doprovodí,” dodal. “Mohou tě odtud dostat daleko. Jdi hned! A vzpomeň si na mě.”
Dierdra si setřela slzu, když viděla, že se její otec na ni dívá s takovou láskou. Zatřásla hlavou a sundala ze sebe jeho ruce.
“Ne, otče,” řekla. “Toto je moje město a já zemřu po svém -”
Ještě, než svá slova dokončila, zazněla hrůzná exploze. Nejprve byla zmatená, myslela si, že je to další zvon, ale potom si to uvědomila – výstřel z kanónu. Ne jen jednoho kanónu, ale ze sta.
Jen ta tlaková vlna Dierdru rozhodila, prořízla atmosféru takovou silou, že cítila, jako by jí to roztrhlo uši. Potom zazněl vysoký tón hvízdnutí koule z kanónu a jak pohlédla na moře, zavalila ji panika, když uviděla stovky masivních koulí z kanónů, jako železné kotle v nebi, které se klenuly vysoko a mířily přímo na její milované město.
Zazněl další zvuk, horší, než ten předchozí: zvuk železa, který drtí kámen. Vzduch zaburácel, jak zazněla jedna exploze za druhou. Dierdra zavrávorala a upadla, stejně jako budovy Uru všude kolem ní, architektonická mistrovská díla, monumenty, které stály tisíce let, všechny byly zničeny. Tyto kamenné budovy, deset stop tlusté, kostely, strážní věže, opevnění, cimbuří – všechny byly, k jejich zděšení, rozdrceny na prach koulemi z kanónů. Rozpadly se jim před očima.
Následovala lavina suti, jak se jedna budova za druhou sesula k zemi.
Bylo strašné se na to dívat. Jak se Dierdra svalila k zemi, viděla, jak sto stop vysoká kamenná věž padla stranou. Byla bezmocná a mohla jen přihlížet, jak se stovka lidí pod ní podívala vzhůru a s hrůzou vykřikla, když je kamenná zeď rozdrtila.
Následovala další exploze.
A další.
A další.
Všechno kolem ní explodovalo a padalo stále více a více budov, tisíce lidí byly okamžitě rozdrceny v oblacích prachu a suti. Městem se valily balvany jako kamínky, zatímco budovy padaly jedna na druhou, drolily se, jak padaly k zemi. A koule z kanónu stále přicházely, trhaly jednu vzácnou budovu za druhou, měnily toto jednou majestátní město v kupu suti.
Dierdra se konečně znovu postavila na nohy. Podívala se kolem sebe, otřesená, v uších jí zvonilo, ocitla se mezi mračny prachu, uviděla ulice plné těl, kaluží krve, jako by bylo celé město okamžitě vyhlazeno. Pohlédla na moře a viděla, jak tisíce dalších lodí, které se chystaly zaútočit, a uvědomila si, že vše jejich plánování bylo směšné. Ur byl už zničen a lodě se ještě ani nedostaly ke břehům. K čemu by teď byly všechny zbraně, všechny řetězy a špicholce?
Dierdra zaslechla nářek, rozhlédla se a viděla jednoho ze statečných otcových mužů, muže, kterého velmi zbožňovala, a který teď ležel necelou stopu od ní, rozdrcen kupou suti, která měla padnout na ni, kdyby nezavrávorala a neupadla. Šla mu pomoci – když se vzduch najednou otřásl zahřměním další salvy koulí z kanónu.
A další.
Následovalo zapískání a potom další exploze, další budovy padaly. Suť se nakupila výše a další lidé umírali, a ona byla znovu sražena k zemi, vedle ní zkolabovala kamenná zeď a jen tak tak ji minula.
Mezi výstřely zaznělo ticho a Dierdra se postavila. Zeď ze suti jí nyní zablokovala výhled na moře, a přesto cítila, že Pandesiané byli nyní blízko, na pláži, a proto se výstřely zastavily. Ohromná mračna prachu visela ve vzduchu a v tom prapodivném klidu neznělo nic než nářek umírajících všude kolem ní. Rozhlédla se a viděla Marca vedle sebe, který křičel bolestí, jak se snažil vymanit ze sevření těla jednoho ze svých přátel. Dierdra se podívala dolů a viděla, že chlapec už je mrtvý, rozdrcený pod zdí, která byla jednou součástí chrámu.
Otočila se, vzpomněla si na své dívky, a byla zhrozená, když viděla několik z nich také rozdrcených a mrtvých. Ale tři z nich přežily, bezvýsledně se snažily zachránit ostatní.
Zazněl výkřik pěších Pandesianů na pláži, kteří zaútočili na Ur. Dierdra pomyslela na nabídku jejího otce a věděla, že jeho muži ji odsud stále mohli dostat pryč. Věděla, že zůstat zde znamenalo zemřít – a přesto to bylo to, co si přála. Neuteče.
Vedle ní byl její otec, přes čelo měl šrám, vystoupil ze suti, tasil svůj meč a beze strachu vedl své muže do útoku přes horu suti. Pyšně si uvědomila, že se spěchá utkat se svým nepřítelem. Nyní to bude pěší boj a stovky mužů spěchaly za ním, všichni se hnali s takovou zuřivostí, že ji to naplnilo pýchou.
Následovala, tasila svůj meč a šplhala po ohromných balvanech, které měla před sebou, byla připravená bojovat po jeho boku. Jak se vyškrábala na vrchol, zastavila se, byla z toho výhledu užaslá: tisíce pandesianských vojáků ve žlutém a modrém brnění zaplnily pláže a zaútočily na haldu suti. Tito muži byli dobře trénovaní, dobře ozbrojení a odpočatí – na rozdíl od otcových mužů, kterých bylo několik stovek, měli obyčejné zbraně a všichni už byli zranění.
Věděla, že to bude krveprolití.
A přesto se její otec neotočil. Nikdy na něj nebyla pyšnější. Stál zde tak pyšný, jeho muži stáli kolem něj, všichni byli připravení setkat se s nepřítelem, dokonce i když to znamenalo jistou smrt. Pro ni to znamenalo ztělesnění chrabrosti.
Jak tam stála, ještě předtím, než sestoupil dolů, se její otec otočil a podíval se na Dierdru s takovou láskou v očích. V jeho očích bylo rozloučení, jako by věděl, že ji nikdy znovu neuvidí. Dierdra byla zmatená – v ruce měla meč a připravovala se s ním zaútočit. Proč by se s ní nyní loučil?
Najednou pocítila, jak ji zezadu uchopily pevné ruce, cítila, jak ji zatáhly zpět a otočila se a uviděla dva z otcových důvěryhodných vůdců, kteří se jí chopili. Skupina jeho mužů vzala také zbylé tři dívky a Marca a jeho přátele. Vzpouzela se a protestovala, ale bylo to k ničemu.
“Nechte mě jít!” křičela.
Její protesty ignorovali, zatímco ji táhli pryč, bylo jasné, že jim to otec nařídil. Ještě naposledy zahlédla svého otce ještě předtím, než ji jeho muži odvedli po okraji suti za mocného válečného pokřiku.
“Otče!” vykřikla.
Cítila se rozpolcená. V momentě, kdy skutečně obdivovala svého otce, kterého znovu milovala, od něj byla odvedená. Tolik s ním chtěla být. Ale už byl pryč.
Dierdra se ocitla vhozená na malou loď a muži okamžitě začali pádlovat kanálem, pryč od moře. Loď znovu a znovu zatáčela, protínala kanály, směřovala k tajnému otvoru v jedné ze zdí. Před nimi se tyčila nízká kamenná klenba a Dierdra okamžitě rozpoznala, kam jedou: do podzemní řeky. Byl to divoký proud na druhé straně té zdi a odvede je daleko od města. Vypluje několik mil odtud, v bezpečí krajiny.
Všechny dívky se otočily a podívaly se na ni, jako by přemýšlely, co mají udělat. Dierdra se rozhodla okamžitě. Předstírala, že se plánu podvolila, aby všechny zůstaly. Chtěla, aby všechny uprchly a byly vysvobozené z tohoto místa.
Dierdra čekala do posledního okamžiku těsně předtím, než vpluli, vyskočila z lodi a ocitla se ve vodách kanálu. K jejímu překvapení si jí Marco všiml a také vyskočil. Tak zůstali plavat v kanálu jen oni dva.
“Dierdro!” zakřičeli otcovi muži.
Otočili se, aby ji chytili – ale bylo příliš pozdě. Načasovala to perfektně a všichni byli už zachyceni silnými proudy a jejich loď odplouvala pryč.
Dierdra a Marco se otočili a rychle plavali k opuštěné lodi a vylezli do ní. Seděli tam, kapalo z nich a hleděli jeden na druhého, oba ztěžka dýchali a byli vyčerpaní.
Dierdra se otočila a podívala se zpět, odkud přišli, do srdce Uru, kde opustila svého otce. Tam půjde, tam a nikam jinam, i kdyby to mělo znamenat její smrt.
KAPITOLA TŘETÍ
Merk stál u vchodu ukryté komnaty na horním patře Věže Ur, Pult, zrádce, ležel mrtev u jeho nohou, a Merk se díval na zářící světlo. Dveře byly dokořán, nemohl uvěřit tomu, co viděl.
Zde byla, posvátná komnata na nejvíce chráněném poschodí, ten jediný pokoj, přichystaný k ochraně Ohňového meče. Do dveří byly vyřezány znaky meče a kamenné zdi je měly také vytesané. Byla to tato místnost, do které se chtěl zrádce dostat, aby ukradl nejposvátnější relikvii království. Kdyby ho Merk nechytil a nezabil ho, kdo ví, kde by Meč byl nyní?
Jak se Merk díval do místnosti s kamennými, hladkými zdmi, ve tvaru kruhu, jak hleděl do zářícího světla, začínal uprostřed rozpoznávat zlatou platformu, pod kterou byla hořící pochodeň, nad ní ocelová kolébka, byla připravená k uložení Meče. A přesto, jak se díval, nemohl porozumět tomu, co vidí.
Kolébka byla prázdná.
Zamrkal a snažil se to pochopit. To zloděj již Meč ukradl? Ne, ten muž ležel mrtev u jeho nohou. To mohlo znamenat jedinou věc.
Tato věž, posvátná Věž Ur, byla jen návnada. To všechno – ta místnost, ta věž – všechno byla návnada. Ohňový meč tu nebyl uložen. Nikdy zde nebyl uložen.
Když ne, tak kde byl?
Merk tam stál zhrozený, příliš ztuhlý na to, aby se pohnul. Vzpomněl si na všechny legendy o Ohňovém meči. Vzpomněl si na dvě věže, Věž Ur v severozápadním rohu království, a Věž Kos v jihovýchodním, každá z nich byla umístěna na prolilehlém konci království, každá byla protiváhou té druhé. Věděla, že jen jedna z nich ukrývá Meč. A přesto si Merk vždy myslel, že to je tato věž, že je Věž Ur tou jedinou. Každý v království si to myslel; každý se vydával na pouť pouze k této věži a samotné legendy vždy naznačovaly, že Ur je tím místem. Nakonec Ur byl na pevnině, blíže k hlavnímu městu, blíže k velkému a prastarému městu – zatímco Kos byl na druhém konci Ďáblova Prstu, vzdálené lokalitě, která neměla žádný význam a byla od všeho daleko.
Musel to být Kos.
Merk tam stál v šoku a pomalu mu to začalo docházet: byl jediný v království kdo zná skutečné umístění Meče. Merk nevěděl, jaká tajemství, jaké poklady skrývá tato Věž Ur, pokud nějaké má, ale s jistotou věděl, že neskrývá Ohnivý meč. Cítil se zklamaný. Dozvěděl se něco, co se neměl dozvědět: že on i všichni vojáci zde nehlídájí nic. Byla to znalost, kterou Hlídači nemají mít – samozřejmě, že by to oslabilo jejich morálku. Nakonec, kdo by chtěl hlídat prázdnou věž?
Nyní, když Merk znal pravdu, cítil uvnitř žhnoucí touhu z tohoto místa utéci, nasměrovat si to do Kosu a chránit Meč. Nakonec, proč zde zůstat a chránit prázdné zdi?
Merk byl jednoduchý muž a nenáviděl ze všeho nejvíce hádanky, a toto všechno mu způsobovalo bolehlav, vyvstávaly další otázky, na které neměl odpověď. Kdo další o tom může vědět? Merk přemýšlel. Hlídači? Jistě to někteří museli vědět. Jestli to věděli, jak mohli být disciplinovaní na to, aby zde trávili své dny a hlídali návnadu? Byla to vše součást získávání zkušeností? Součást jejich posvátné služby?
Nyní, když to věděl, co má udělat? Jistě nemohl nic říci ostatním. To by je demoralizovalo. Možná by mu ani nevěřili, mysleli by si, že ukradl Meč.
A co by měl nyní dělat s tímto mrtvým tělem jeho zrádce? A jestli se tento zrádce snažil ukrást Meč, zkusí to ještě někdo jiný? Byl zrádce sám? Proč by ho stejně chtěl ukrást? Kam by ho odnesl?
Jak tam stál a snažil se na to přijít, najednou mu vstaly vlasy, jak se hlasitě rozezněly zvony, které byly jen stopu nad jeho hlavou, zněly, jako by byly přímo v této místnosti. Zněly tak naléhavě, nechápal, odkud to přichází – dokud si neuvědomil, že zvonková věž na střeše je asi jen stopu od jeho hlavy. Místnost se zatřásla nepřetržitým zvoněním a on se nemohl soustředit. Nakonec jejich naléhavost naznačovala, že to je válečné vyzvánění.
Ze všech rohů věže se najednou ozval ruch. Merk zaslechl vzdálený povyk, jako by všichni uvnitř spěchali. Chtěl vědět, co se děje; mohl se ke svému přemýšlení vrátit později.