“A co pandesianská flotila?” vložil se Seavig a vykročil vpřed. “Dokonce i nyní drží přístav v Uru. Escalon nemůže být osvobozen, zatímco vládnou mořím.”
Duncan na svého přítele pokýval a položil mu ruku na rameno.
“Proto vezmeš své muže a pojedeš na pobřeží,” odpověděl Duncan. “Využij naši ukrytou flotilu a pluj na sever, v noci, vzhůru po Smutku. Plav se do Uru a s dostatečnou mazaností je třeba přemůžeš.”
Seavig na něj hleděl, mnul si plnovous, oči mu zářily rošťáctvím a smělostí.
“Uvědomuješ si, že budeme mít tucet lodí proti tisíci,” odpověděl.
Duncan pokýval a Seavig se usmál.
“Já věděl, proč ses mi vždycky líbil,” odpověděl Seavig.
Seavig vyskočil na koně, jeho muži následovali, a vyrazil bez dalšího slova, vedl je do pouště a jeli na západ k moři.
Kavos vykročil vpřed a uchopil Duncana za rameno a zadíval se mu do očí.
“Vždycky jsem věděl, že oba zemřeme pro Escalon,” řekl. “Jen jsem nevěděl, že zemřeme tak slavnostně. Bude to smrt, hodná našich předků. Za to ti děkuji, Duncane. Dal jsi nám ohromný dar.”
“A já tobě,” odpověděl Duncan.
Kavos se otočil, pokýval na jeho muže a bez dalšího slova všichni nasedli na koně a vyrazili, jeli na sever do Kosu. Všichni se rozjeli za dychtivých pokřiků, za nimi se pozvedla ohromná mračna prachu.
Duncan tam zůstal stát sám s několika stovkami mužů, všichni se na něj dívali a čekali na pokyny. Otočil se k nim čelem.
“Leifall se blíží,” řekl a díval se na něj na horizont. “Až přijedou, všichni pojedeme jako jeden do Rokle.”
Duncan se chystal nasednout na koně, když najednou zazněl hlas:
“Vůdče!”
Duncan se ohlédl druhým směrem a byl šokovaný tím, co spatřil. Z východu se blížila postava, kráčela k nim pouští. Duncanovo srdce se rozbušilo, zatímco ji pozoroval. To není možné.
Jeho muži se rozestoupili na všech stranách, jak se blížila. Duncanovi poskočilo srdce a pomalu cítil, jak se mu oči zaplnily slzami radosti. Nemohl tomu uvěřit. Jako zjevení se k němu z pouště blížila jeho dcera.
Kyra.
Kyra šla směrem k nim, na tváři měla úsměv a mířila přímo k němu. Duncan byl zmatený. Jak se sem dostala? Co tu dělá? Proč je sama? Šla celou tu cestu pěšky? Kde má Andora? Kde je její drak?
Nic z toho nedávalo smysl.
Ale byla zde, z masa a kostí, jeho dcera se k němu vrátila. Když ji viděl, měl pocit, jako by se mu zahojila duše. Vše na tomto světě bylo správně, i když to bylo jen na chvíli.
“Kyro,” řekl a dychtivě vykročil vpřed.
Vojáci se rozestoupili, zatímco Duncan kráčel vpřed, usmíval se, měl rozpažené paže a toužil po tom ji obejmout. Ona se také usmívala, rozhodila paže, jak k němu přicházela. Vše stálo za to vědět, že je naživu.
Duncan udělal posledních pár kroků, tak se těšil, že ji obejme a vykročil vpřed a objal ji.
“Kyro,” vyhrkl v slzách. “Jsi naživu. Vrátila ses ke mně.”
Cítil, jak mu po tváři stékají slzy, slzy radosti a úlevy.
A přesto, jak ji držel, ona se nehýbala, byla bez odezvy.
Duncan si začal pomalu uvědomovat, že něco není v pořádku. Vteřinku předtím, než si uvědomil, že se jeho svět zalil oslepující bolestí.
Duncan zalapal po dechu, nemohl se nadechnout. Slzy radosti se rychle proměnily v slzy bolesti, jak se ocitl bez dechu. Nemohl přijít na to, co se děje; místo milujícího obejmutí pocítil studenou rukojeť z oceli, která mu probodla žebra, zasáhla ho velice hluboko. Cítil horkost, která mu stékala po břiše a strnul, nemohl se nadechnout, ani myslet. Bolest byla tak oslepující, tak pronikavá, tak nečekaná. Podíval se dolů a v srdci spatřil dýku a v šoku tam stál.
Podíval se vzhůru na Kyru, do jejích očí a i když byla bolest hrůzná, bolest z podvodu byla mnohem horší. To, že umíral, ho netížilo. Ale umírat pod rukou své dcery ho rozervalo na kousky.
Když cítil, jak se pod ním svět roztočil, Duncan zamrkal, byl zmatený, snažil se porozumět, proč by ho podvedla osoba, kterou na tomto světě miloval ze všech nejvíce.
Ale Kyra se jen bez výčitek usmála.
“Ahoj, Otče,” řekla. “Je tak hezké tě znovu vidět.”
KAPITOLA DRUHÁ
Alec stál v dračí tlamě, třímal Nedokončený Meč třesoucíma se rukama, omráčený, jak se dračí krev řinula dolů na něj jako vodopád. Podíval se zpoza řady zubů ostrých jako břitva, každý z nich tak velký, jako on sám, a připravil se, zatímco drak padal přímo do oceánu pod ním. Žaludek mu vyskočil do krku, jak se k němu hnala ledová voda ze Zátoky Smrti, aby se s ním pozdravila. Věděl, že nebude-li zabit při dopadu, bude rozdrcen vahou těla mrtvého draka.
Alec byl stále v šoku, že se mu podařilo zabít tuto ohromnou bestii, věděl, že drak, se vší svou vahou a silou, klesne na dno Zátoky Smrti a vezme ho s sebou. Nedokončený Meč dokázal setnout draka – ale žádný meč nedokáže jeho pád zastavit. Co bylo ještě horší, drakova nyní uvolněná čelist se nad ním zavírala, protože její svaly ochably, tiskla se dolů, aby se stala klecí, ze které Alec nikdy neuprchne. Věděl, že se musí rychle pohnout, jestli chce mít šanci na přežití.
Jak se krev řinula dolů na jeho hlavu z patra drakovy tlamy, Alec vytáhl meč a jak se čelisti téměř zavřely, připravil se a vyskočil. Křičel, zatímco padal ledovým vzduchem, drakovy zuby ostré jako břitva mu poškrábaly záda, rozřízly jeho kůži a na okamžik se jeho košile zadrhla o drakův zub a on si pomyslel, že se mu to nepodaří. Za ním zaslechl zacvaknutí velké tlamy, pocítil, jak se mu roztrhla košile, kus z ní se oderval – a konečně volně padal.
Alec sebou házel, zatímco padal vzduchem, připravoval se na černé, vířivé vody pod ním.
Najednou zaznělo šplouchnutí a Alec byl v šoku, když padl do mrazivé vody, mrazivá teplota mu vzala dech. Poslední věc, kterou spatřil, když se podíval vzhůru, bylo drakovo mrtvé tělo, které padalo dolů vedle něj a chystalo se padnout do zátoky.
Drakovo tělo padlo na hladinu s hrůzným plácnutím, až se všemi směry rozběhly ohromné vlny. Naštěstí minul Aleca a vlna místo toho odplula od mrtvého těla. Nesla Aleca vysoko alespoň dvacet stop, než se zastavila – a potom se Alec zhrozil, protože všechno začalo mizet kolem ohromného víru.
Alec plaval vší svou silou, aby se dostal pryč, ale nemohl. I když se snažil, najednou byl vtahován dolů do hloubky ohromným vírem.
Alec plaval co mohl, zatímco držel meč, už byl dvacet stop pod hladinou, kopal a propadal se v mrazivé vodě. Zoufale kopal, aby se dostal na povrch, nahoře se třpytilo slunce, a v ten okamžik spatřil ohromné žraloky, kteří k němu plavali. V ten okamžik si všiml trupu lodi, která se pohupovala vysoko na hladině a věděl, že má jen chvilku, aby se k ní dostal, jestli chce přežít.
S posledním kopnutím se Alec vynořil na hladinu, lapal po dechu; za okamžik cítil, jak ho chytily silné ruce. Podíval se vzhůru a viděl, jak ho Sovos táhne na palubu lodi, a za chvíli byl vysoko ve vzduchu a stále třímal meč.
A koutkem oka spatřil pohyb, otočil se a uviděl ohromného rudého žraloka, který vyskočil z vody a vrhal se po jeho noze. Nezbýval čas.
Alec cítil, jak mu meč vibruje v ruce a říká mu, co udělat. Ten pocit nikdy předtím nepocítil. Rozmáchl se a vykřikl, zatímco švihl vší svou silou oběma rukama.
Pak zazněl zvuk, jak ocel proťala tělem a Alec se s hrůzou díval, jak Nedokončený Meč rozsekl ohromného žraloka vejpůl. Rudá voda se brzy hemžila žraloky, kteří kusy pojídaly.
Další žralok se vrhl po jeho noze, ale tentokrát Alec cítil, jak je vytažen vysoko nahoru a přistál se žuchnutím na palubě.
Koulel se a sténal, pokrytý bolístkami a podlitinami, zhluboka a s úlevou dýchal, byl vyčerpaný a kapalo z něj. Někdo ho rychle přikryl dekou.
“Jako by zabití draka nestačilo,” Sovos řekl s úsměvem, stál nad ním, podával mu placatku s vínem. Alec se dlouze napil a zahřálo mu to žaludek.
Tato loď se hemžila vojáky, všichni byli vzrušení a chaotičtí. Alec nebyl překvapen: nebylo to nakonec často, kdy byl drak skolen mečem. Podíval se a na palubě mezi davem uviděl Merka a Lornu, bylo jasné, že byli zachráněni z vody. Merk se na něj podíval jako na darebáka, jako na vraha, zatímco Lorna byla nádherná, s nadpozemskými kvalitami. Z obou kapalo a vypadali zmateně, byli šťastní, že jsou naživu.
Alec si všiml, že se na něj všichni vojáci užasle dívají a pomalu vstal na nohy a v šoku si uvědomil, čeho právě dosáhl. Podívali se na meč, ze kterého mu v ruce kapalo, potom na něj, jako by byl bůh. Nemohl si pomoci, ale musel se sám na meč podívat, cítil jeho váhu v ruce, jako by byl živý. Podíval se dolů na záhadný, zářivý kov, jako by to byl cizí objekt a v mysli si oživil okamžik, kdy probodl draka, jeho šok, když mu probodl tělo. Podivoval se nad mocí této zbraně.
A možná ještě více si nemohl Alec pomoci a přemýšlel, kdo je on sám. Jak mohl být on sám, obyčejný vesnický chlapec, schopen porazit draka? Jaký osud na něj čekal? Začínal cítit, že to nebude žádný obyčejný osud.
Alec zaslechl sklapnutí tisíců čelistí, podíval se přes zábradlí a uviděl hejno rudých žraloků, kteří nyní hodovali na ohromném těle draka, které plavalo na hladině. Černá voda Zátoky Smrti byla nyní zbarvená do ruda. Alec sledoval plovoucí tělo a došlo mu, že se mu to skutečně podařilo. Nějak zabil draka. On, jediný v celém Escalonu.
Ohromné pištění zaplnilo nebe a Alec se podíval vzhůru a spatřil tucet dalších draků, kteří v dálce kroužili, plivali velké sloupce ohně, dychtiví po odplatě. Zatímco se všichni na něj dívali dolů, někteří jako by se báli přiblížit. Několik z nich odletělo od hejna, když uviděli draka plavat mrtvého ve vodě.
Ale jiní zuřivě křičeli a vrhli se střemhlav na něj.
Jak sledoval, jak klesají, Alec nečekal. Utíkal na záď, přeskočil přes zábradlí a utkal se s nimi. Cítil, jak jím proudí síla meče, ponouká ho, a on tam stál, cítil nové, neochvějné odhodlání. Cítil, jako by ho meč vedl. On a jeho zbraň byli nyní jeden.
Hejno draků se vrhlo přímo na něj. Jeden ohromný se zářivě zelenýma očima je vedl, pištěl a plival oheň. Alec držel meč vysoko, cítil v ruce vibraci, která mu dodávala kuráž. Věděl, že je v sázce samotný osud Escalonu.
Alec pocítil vlnu kuráže, jako nikdy předtím, když sám také bojovně vykřikl; v ten okamžik se meč rozzářil. Vyletělo z něj intenzivní světlo, které stoupalo a zastavilo zeď z plamenů v uprostřed nebe. Pokračovalo dál, dokud se plameny neotočily a Alec mečem znovu sekl a drak vykřikl, jak ho jeho vlastní sloup plamene obestoupil. V ohromné plamenné kouli drak vykřikl a oháněl se, zatímco padal přímo dolů a mířil do vody.
Další drak se vrhl střemhlav a Alec znovu pozvedl meč, zastavil zeď z plamene a zabil ho. Další drak se přiblížil a v ten okamžik napřáhl své drápy, jako by chtěl Aleca uchopit. Alec se otočil a sekl a byl šokovaný, když mu meč usekl nohy. Drak zapištěl a ve stejném pohybu se Alec znovu rozmáchl, sekl ho do boku a způsobil velký šrám. Drak padl do oceánu a tam sebou plácal, nebyl schopen vzlétnout, vrhlo se na něj hejno žraloků.
Jiný drak, malý, červený, prolétl nízko z druhé strany z doširoka otevřenými čelistmi – a tentokrát se Alec nechal vést svým instinktem a vyskočil vzhůru. Meč mu propůjčil sílu a on vyskočil výš, než by čekal, přeskočil drakovu hlavu a přistál na jeho zádech.
Drak pištěl a vyhazoval, ale Alec se ho držel pevně. Nemohl jej setřást.
Alec se cítil silnější, než drak, schopen ho řídit.
“Draku!” vykřikl. “Přikazuji ti! Do útoku!”
Drak neměl na vybranou, otočil se a letěl vzhůru, přímo na hejno klesajících draků, tucet z nich se stále blížilo. Alec se s nimi beze strachu utkal, letěl vysoko, aby se s nimi setkal se silou a rychlostí, o které nevěděl, že má. Usekl křídlo jednomu drakovi, potom jinému podřízl krk, dalšího bodl ze strany do krku, potom se otočil a usekl jinému ocas. Jeden po druhém draci padali z nebe a dopadali do vody, způsobili v zátoce víry.
Alec nepolevoval. Útočil znovu a znovu na hejno, křižoval nebe, nikdy neustoupil. Byl v jednom kole, ani si skoro nevšiml, že se nakonec několik posledních draků otočilo, zapištělo a se strachem odletěli.
Alec tomu nemohl uvěřit. Draci. Plní strachu.
Alec se podíval pod sebe. Viděl, jak je vysoko, viděl jak se pod ním rozprostírá Zátoka Smrti, viděl stovky lodí, většina z nich v plamenech, a stovky skřítků, kteří tam plavali mrtví. Také ostrov Knossos byl v plamenech a jeho velká tvrz byla jen ruina. Byl to výjev chaosu a destrukce.
Alec si všiml jeho flotily a nasměřoval draka níž. Když se blížili, Alec pozvedl meč a bodl draka do zad. Ten zapištěl a začal padat a jak se blížili vodě, Alec vyskočil a přistál ve vodě vedle lodě.
Okamžitě byly dolů shozeny provazy a Alec byl vytažen na palubu.
Jak přistál zpět na palubě, tentokrát se netřásl. Už nepociťoval chlad nebo únavu nebo slabost nebo obavy. Místo toho cítil moc, jakou nikdy nepoznal. Cítil se plný kuráže a síly. Cítil, jako by byl znovu zrozený.
Zabil hejno draků.
A nic v Escalonu už ho nyní nezastaví.
KAPITOLA TŘETÍ
Vesuvius se vzbudil kvůli pocitu ostrých drápů, které se mu plazily po hřbetě ruky, otevřel jedno oko, druhé měl stále pevně zavřené. Dezorientovaně vzhlédl a ocitl se, jak leží obličejem v písku, vlny z oceánu do něj zezadu narážely, ledová voda mu stoupala vzhůru po nohou. Rozpomněl se. Po epické bitvě byl vyvrhnut na pobřeží Zátoky Smrti; přemýšlel, jak dlouho zde ležel v bezvědomí. Příliv se nyní pomalu zvedal, připravoval se odnést ho pryč, pokud se neprobudí. A přesto to nebyla zima z vody, která ho vzbudila – bylo to stvoření na jeho ruce.
Vesuvius se podíval na svou ruku nataženou na písku a uviděl ohromného fialového kraba, který zasekával své drápy do jeho ruky, vytrhl kousek jeho kůže. Dával si na čas, jako by Vesuvius byl jen mrtvé tělo. S každým trhnutím pocítil Vesuvius ostrou bolest.
Vesuvius mu to nemohl mít za zlé; rozhlédl se a uviděl tisíce těl, rozhozených po celé pláži, pozůstatek jeho armády skřítků. Všichni tam leželi pokryti fialovými kraby, cvakání jejich klepet bylo všudypřítomné. Pach z rozkládajících se skřítků byl příliš, až mu bylo na zvracení. Tento krab na jeho ruce byl zjevně první, který se odhodlal až k Vesuviovi. Ostatní asi cítili, že je stále naživu a vyčkávali. Ale přesto tento statečný krab zariskoval. Další tucet se k němu nyní otočil a pozorně ho následovali. Vesuvius věděl, že jimi bude za okamžik pokrytý a snědený zaživa touto malou armádou – pokud nebude dřív stažen do moře mrazivými proudy Zátoky Smrti.
Vesuvia přemohla zlost, natáhl se volnou rukou, uchopil fialového kraba a pomalu zmáčkl. Krab se snažil utéct – ale Vesuvius mu to neumožnil. Divoce se oháněl, snažil se na Vesuvia dosáhnout svými klepety, ale ten ho pevně držel a znemožnil mu, aby se otočil. Ještě více zmáčkl, pomalu, dával si na čas, vychutnával si to, že způsobuje bolest. Stvoření zapištělo a zasyčelo hrůzným, vysoko postaveným hlasem, jak Vesuvius pomalu sevřel ruku v pěst.
Nakonec explodoval. Chuchvalce mazlavé fialové krve mu kapaly na ruku, když Vesuvius uslyšel uspokojivé prasknutí ulity. Pustil ho, rozdrceného na dřeň.
Vesuvius se pozvedl na jedno koleno, stále vrávoral a tucet krabů uteklo pryč, byli v šoku z vidiny zmrtvýchvstání. Následovala řetězová reakce a jak stál, tisíce krabů se rozutekly a zanechaly za sebou prázdnou pláž, jak Vesuvius udělal první krok po břehu. Kráčel skrze hřbitov a pomalu mu to všechno docházelo.
Bitva u Knossosu. Vyhrával, chystal se zničit Lornu a Merk, když přilétli ti draci. Vzpomněl si, jak padá z ostrova; ztrácí svou armádu; vzpomněl si na svou flotilu v ohni; a nakonec na to, jak se téměř utopil. Byla to drtivá porážka a hořel ostudou, když na to pomyslel. Otočil se ohlédl se po zátoce, místo jeho prohry viděl v dáli, že ostrov Knossos je stále v plamenech. Uviděl zbytek jeho flotily, který ploval, rozdrcený na kousky, některé částečné lodě byly stále v ohni. A potom uslyšel vysoko nad sebou výkřik. Pohlédl vzhůru a zamrkal.