Thanos se rozhlédl a všiml si, že na něj pronásledovaný muž zírá s vykulenýma očima.
„Neboj se,“ řekl Thanos. „Nechci ti ublížit. Já jsem Thanos.“
„Herek,“ pronesl muž chraplavým hlasem. Thanovi to připadalo, jako by muž dlouhou dobu s nikým nemluvil. „Já—“
Od zalesněné části ostrova se ozval další křik. Tentokrát to znělo jako spousta hlasů spojených v jednom pokřiku, který vyděsil dokonce i Thana.
„Rychle, tudy.“
Muž chytil Thana za paži a vyrazil s ním směrem k řadě skalisek. Thanos následoval a přikrčil se v mezeře, do které nebylo vidět z cesty, ale odkud měli dostatečný rozhled pro případ nebezpečí. Thanos z muže cítil strach, a tak se snažil zůstat co nejvíc v klidu.
Thanos si přál, aby ho předtím bývalo napadlo sebrat omráčenému muži nůž, ale na to už bylo pozdě. Teď mohli jen tiše čekat, až se ostatní lovci dostanou na místo, na kterém ještě před chvílí bojoval.
Viděl je přicházet ve velké skupině. Každý z nich vypadal úplně jinak. Všichni byli ozbrojení zbraněmi, které byly očividně vyrobené z čehokoli, co bylo po ruce. Ti, kdo na sobě měli víc než jen nejzákladnější hadry, byly oblečení do nejrůznějších nakradených věcí. Ve skupině byli muži i ženy a všichni vypadali hladově a nebezpečně. Divocí a napůl umírající hladem.
Thanos sledoval, jak jedna z žen přistoupila k omráčenému muži a šťouchla do něj nohou. Na okamžik se mu zastavil dech, protože kdyby se muž probral, řekl by ostatním, co se stalo a všichni by se je vydali hledat.
Ale muž se neprobral, protože k němu žena poklekla a podřízla mu krk.
Thanos ztuhnul. Herek mu položil ruku na rameno.
„Zapomenutí neodpouštějí slabost,“ zašeptal. „Loví kohokoli můžou, protože ti nahoře v pevnosti jim nic nedarují.“
„Jsou to vězni?“ zeptal se Thanos.
„My všichni jsme tu vězni,“ odpověděl Herek. „Dokonce i stráže jsou vězni, kteří se dostali až na vrchol a teď si naplno užívají krutost, kterou jim umožňuje práce pro Impérium. Až na tebe, ty nejsi vězeň, že ne? Nemáš pohled někoho, kdo prošel pevností.“
„Nejsem,“ přiznal Thanos. „Tohle místo… vězni tu hlídají jiné vězně?“
Nejhorší na tom bylo, že si to klidně dokázal představit. Byla to jedna z věcí, které by odpovídaly představám jeho otce, krále. Poslat vězně do pekla a dát jim šanci se vyhnout bolesti tím, že se postarají o peklo ostatním.
„Zapomenutí jsou nejhorší,“ pronesl Herek. „Když se vězeň nenechá zlomit, nebo když je příliš šílený či tvrdohlavý, pokud nepracuje nebo se snaží bojovat, vyhodí ho ven. Dozorci je pak loví. Většina z nich začne žebrat, aby je vzali zpátky.“
Thanos nad tím nechtěl ani přemýšlet, ale musel, protože tu mohla být Ceres. Upíral zrak na skupinu zdivočelých vězňů, a přitom si šeptal s Herekem.
„Někoho tu hledám,“ řekl Thanos. „Mohli ji sem přivézt. Jmenuje se Ceres. Bojovala v Aréně.“
„Princezna bojepán,“ zašeptal Herek. „Viděl jsem ji bojovat v Aréně. Ale ne, nevím o tom, že by ji sem přivezli. Kdyby ano, věděl bych to. Rádi nás předvádějí nově příchozím, aby viděli, co je tu čeká. A ji bych si rozhodně zapamatoval.“
Thanovi se sevřelo srdce v hrudi. Byl si tak jistý, že tu Ceres najde, vsadil vše na jednu kartu, dal vše za to, aby se sem dostal, protože to byla jediná stopa, kterou měl. Pokud tu ale nebyla… kam se měl vydat ji hledat?
Naděje z něj začala mizet stejně jako krev z Herekových chodidel poraněných ostrými kameny.
Krev, na kterou Zapomenutí zírali, sledovali, kam vede…
„Běž!“ vykřikl Thanos s naléhavostí, která přebíjela dokonce i jeho smutek. Rychle vytáhl Hereka z úkrytu.
Klopýtal po rozbité kamenité cestě přímo směrem k pevnosti. Doufal, že to je směr, kterým je Zapomenutí nebudou chtít pronásledovat. Přesto je ale následovali a Thanos musel Hereka doslova táhnout, aby s ním udržoval krok.
Nad hlavou mu proletělo kopí, Thanos se zachvěl, ale nezastavil. Odvážil se ohlédnout a zjistil, že se k nim vězňové přibližují. Lovili se stejnou jistotou, jako vlčí smečka. Thanos věděl, že by se měl otočit a bojovat, ale neměl zbraně. Přinejlepším mohl použít některý z kamenů u cesty.
Zpoza kamenů kolem cesty se vynořily postavy v černé kůži a kroužkových košilích. V rukách drželi luky. Thanos zareagoval bez přemýšlení, vrhl se na zem a strhl s sebou i Hereka.
Nad hlavou jim proletěly šípy a Thanos sledoval skupinu zdivočelých vězňů, jak se hroutí k zemi jako podťatá kukuřice. Jeden se obrátil, aby utekl, ale schytal šíp do zad.
Když se trojice mužů v černém přiblížila, Thanos vstal. V jejich čele kráčel stříbrovlasý, rozložitý muž. Luk si přehodil napříč přes záda a tasil dlouhý nůž.
„Ty jsi princ Thanos?“ zeptal se, když se před nimi zastavil.
V tu chvíli si Thanos uvědomil, že ho zradili. Pašerácký kapitán prozradil jeho přítomnost na ostrově. Ať už kvůli zlatu, nebo proto, že nechtěl problémy.
Přinutil se zůstat stát zpříma. „Ano, já jsem Thanos,“ řekl. „A ty jsi?“
„Já jsem Elsius, dohlížím na to tady. Kdysi mi říkali Řezník Elsius. Zabiják Elsius. Ale teď už zabíjím jen ty, kteří si to zasluhují.“
Thanos už to jméno slyšel. Bylo to jméno, kterým se strašily děti, se kterými vyrůstal. Řezník Elsius byl urozený člověk, který zabíjel a mrzačil, až si o něm dokonce i Impérium začalo myslet, že je příliš zlý na to, aby zůstal na svobodě. Vyprávěly se smyšlené příběhy o tom, co Elsius prováděl těm, kteří se mu dostali do rukou. Thanos v tuhle chvíli alespoň doufal, že jsou jen smyšlené.
„Pokusíš se mě teď zabít?“
Thanos se snažil, aby jeho hlas zněl pohrdavě, i když u sebe neměl žádnou zbraň, aby se v případném souboji mohl bránit.
„Ale ne, můj princi. Máme s tebou mnohem větší plány. Tvůj doprovod ovšem…“
Thanos viděl, že se ho Herek pokouší zastavit, ale nebyl dost rychlý. Elsius udělal krok kupředu a neskutečně rychle Hereka několikrát bodnul. Čepel zajížděla do masa rychlostí blesku. Elsius muže držel ve vzpřímené poloze, jako by mu chtěl zabránit zemřít dřív, než bude připraven.
Nakonec nechal vězně padnout k zemi. Pak se obrátil k Thanovi a ve tváři měl úšklebek ve kterém nebylo téměř nic lidského.
„Jaký je to pocit, princi Thane,“ zeptal se, „stát se vězněm?“
KAPITOLA ŠESTÁ
Lucious si zamiloval pach hořících domů. Bylo v něm něco uklidňujícího, něco, díky čemu v něm rostlo vzrušení a něco mnohoslibného.
„Počkejte si na ně,“ řekl pohodlně usazený v sedle.
Muži, kteří byli rozptýlení kolem, obklíčili domy, které vypalovali. Domy bylo hodně nadsazené slovo, ve skutečnosti to byly tak nuzné chatrče, že ani nemělo smysl je rabovat. Možná ale nakonec přeci jen prozkoumají jejich popel.
Teď byl ale čas se bavit.
Lucious si všiml pohybu, když ze svých domovů vyběhli první lidé. Pokynul rukou v obrněné rukavici, od jejíž zlaté barvy se odráželo slunce.
„Tamhle!“
Pobídl koně a vyrazil kupředu. Pozvedl kopí a hodil jím po jedné z utíkajících osob. Jeho muži zatím kolem pobíjeli muže a ženy, naživu nechávali jen některé, a to jen v případě, že měli pocit, že za ně na trhu s otroky dostanou slušný obnos.
Lucious zjistil, že vypalování vesnic je ve skutečnosti umění. Bylo důležité nevřítit se jen tak na náves a slepě nezapalovat všechno kolem. Tak to dělali amatéři. Když se nájezdníci vřítili dovnitř, lidé prostě utekli pryč. Když se pálilo ve špatném pořadí, hrozilo, že v plamenech zůstane spousta cenností. Když se nechalo příliš mnoho únikových cest, hrozilo, že zástup nových otroků, které ve vesnici nachytají, bude v závěru mnohem kratší, než by mohl být.
Přípravy byly klíčové. Musel nechat muže, aby se seřadili do formace ještě daleko před vesnicí, aby si vesničané nevšimli jeho tak zářivého brnění. Někteří totiž utíkali už když ho zahlédli v dálce. Luciovi se to líbilo. To, že se ho báli, bylo dobře. Bylo to právo, které mu náleželo.
Teď byli v další fázi. Vypálili některé z nejméně hodnotných domů. Samozřejmě od střechy. Naházeli pochodně na střechu a čekali. Lidé nemohli utíkat ven, když jim vypalovali úkryty od země, a když neutíkali, nebyla to žádná zábava.
O něco později přijde tradiční drancování následované mučením lidí podezřelých ze sympatizování s rebely a těch, kteří skrývali cennosti. A pak samozřejmě přijdou popravy. Lucious se při té myšlence pousmál. Obvykle popravoval jen proto, aby ostatní viděli, co je může potkat. Dnes to ale bude… rozsáhlejší.
Když projížděl vesnicí, uvědomil si, že myslí na Stephanii. Tasil meč a sekal nalevo i napravo. Za normálních okolností by na její styl odmítnutí nereagoval tak mírně. Kdyby to zkusila jakákoli mladá žena z téhle vesnice, Lucious by ji pravděpodobně stáhl zaživa z kůže místo toho, aby ji poslal otrokářům.
Stephania ale byla jiná. Nešlo jen o to, že byla krásná a elegantní. Když si myslel, že je to jen hloupá husička, chtěl ji dostat jen proto, aby se mohl chvástat před ostatními.
Teď se ale ukázalo, že je víc než jen to. A Lucious si uvědomil, že k ní začíná cítit něco víc. Nebyla jen skvělým doplňkem pro budoucího krále. Byla někým, kdo rozumí fungování světa a kdo byl připraven intrikovat, aby získal to, co chce.
A právě proto se Lucious rozhodl nechat ji jít a neupozorňovat na její roli krále. Užíval si hru, kterou spolu rozehráli. Zahnal ji do kouta a ona se rozhodla stáhnout ho s sebou dolů. Přemýšlel, jaký bude její další krok.
Z myšlenek ho vytrhl pohled na dva muže, kteří svými meči mířili na jednu rodinu – tlustého muže, starší ženu a tři děti.
„Proč stále ještě dýchají?“ zeptal se Lucious.
„Výsosti,“ škemral muž, „prosím. Moje rodina byla vždy věrná tvému otci. Jsme nejponíženější poddaní. S rebely nemáme nic společného.“
„Chceš snad říct, že jsem se spletl?“ zeptal se Lucious.
„Jsme loajální, výsosti. Prosím.“
Lucious naklonil hlavu ke straně. „Dobrá tedy, vidím, že jsi skutečně věrný poddaný. Budu tedy laskavý. Dovolím, aby jedno z tvých dětí přežilo. Dokonce tě nechám vybrat, které to bude. Vlastně ti to nařizuji.“
„A-ale… nemůžu vybírat ze svých dětí,“ pronesl muž.
Lucious se obrátil ke svým mužům. „Vidíte? Dokonce, i když jim to přímo nařídím, neposlouchají. Zabijte je všechny, ať nemusím marnit čas s jim podobnými. Všichni v téhle vesnici musí být mrtví nebo zařazeni mezi otroky. A ať to nemusím opakovat.“
Odjel směrem k dalším hořícím budovám, zatímco se za ním ozvaly vyděšené výkřiky. Zdálo se, že to nakonec opravdu bude překrásné ráno.
KAPITOLA SEDMÁ
„Pracujte rychleji, lemry líný!“ křičel strážný a Sartes se zachvěl, když ucítil švihnutí biče na zádech. Kdyby mohl, otočil by se a na strážného by se vrhl. Beze zbraně by to ale byla sebevražda.
Místo zbraně měl v ruce vědro. Řetězem byl připoutaný k dalšímu vězni a očekávalo se od něj, že bude nabírat dehet a lít ho do velkého sudu, ve kterém ho pak odváželi pryč k dalšímu využití. Dehet sloužil k utěsňování lodí a zatékajících střech, ke spárování nejjemnějšího dláždění a voděodolných zdí. Byla to těžká práce a to, že každý vězeň byl připoutaný k někomu dalšímu, ji ještě ztěžovalo.
Chlapec, ke kterému byl připoutaný Sartes, nebyl o nic větší než on, ale byl hubenější. Sartes ještě neznal jeho jméno, protože strážní trestali každého, kdo se snažil bavit. Sartes předpokládal, že si pravděpodobně mysleli, že chystají vzpouru. Když se rozhlédl po mužích kolem, uvědomil si, že možná mají pravdu.
Dehtové jámy byly místem, kam posílali ty nejhorší typy lidí Delosu, a bylo to tu znát. Probíhaly tu hádky o jídlo i o to, kdo je nejdrsnější. Žádný spor ale netrval příliš dlouho. Kdykoli se objevili strážní, všichni zmlkli a sklonili hlavy. Ti, kteří nebyli dost rychlí, skončili buď zbičovaní na zemi, nebo v některé z jam.
Chlapec, který byl k Sartovi připoutaný, vypadal, že mezi ostatní vůbec nezapadá. Byl hubený jako tyčka a zdálo se, že se při tahání těžkých věder zlomí. Byl od dehtu celý špinavý a tu a tam od něj měl dokonce popáleniny.
Z jámy se vyvalil oblak plynů. Sartovi se podařilo rychle zadržet dech, ale jeho společník takové štěstí neměl. Začal se dusit a kašlat. Sartes ucítil trhnutí řetězu, když chlapec klopýtnul a pak už jen sledoval, jak začíná padat.
Sartes neměl čas přemýšlet. Zahodil vědro a vrhnul se kupředu. Doufal, že bude dost rychlý. Sevřel prsty kolem chlapcovy paže. Ta byla tak tenká, že Sartův stisk mu musel připadat jako další pouta.
Chlapec se nebezpečně nakláněl nad vyvěrající dehet, zatímco Sartes ho táhl zpět. Cítil horko stoupající z jámy, cítil, jako ho pálí na kůži, a téměř kvůli němu chlapce pustil. Přesto se mu podařilo ho udržet a pustil ho teprve ve chvíli, kdy oba stáli nohama pevně na zemi.
Chlapec se roztřásl a lapal po dechu. Zdálo se, že se snaží něco říct.
„Už je to dobré,“ uklidňoval ho Sartes. „Jsi v pořádku. Nesnaž se mluvit.“
„Díky,“ řekl chlapec. „Pomoz… mi… vstát. Strážní—“
„Co se to tu děje?“ zahulákal jeden ze strážných a důraznost své otázky podtrhl šlehnutím biče tak prudkým, až Sartes vykřikl. „Proč se tu povaluješ?“
„Výpary, pane,“ řekl Sartes. „Jen ho na chvíli omámily.“
Tím si vysloužil další šlehnutí. Sartes si v duchu přál, aby měl v ruce zbraň. Cokoli, co by mohl použít na svoji obranu. Nebylo tu ale nic jiného než vědro a strážných bylo příliš mnoho. Ceres by samozřejmě našla způsob, jak je všechny pomocí vědra porazit. Ta myšlenka ho přiměla se pousmát.
„Až budeš smět promluvit, řeknu ti to,“ prohlásil voják. Nakopl chlapce, kterého Sartes zachránil. „Ty, vstávej. Jestli nemůžeš pracovat, jsi k ničemu. Pokud jsi tu k ničemu, můžeš skočit do dehtu, jako všichni ostatní.“
„On vstane,“ řekl Sartes a rychle pomohl chlapci na nohy. „Podívej, je v pořádku. Byly to jen výpary.“
Tentokrát mu nevadilo, že ho voják znovu udeřil. Znamenalo to, že si přestal všímat druhého chlapce.
„V tom případě oba zpátky do práce. Už tak jste se flákali dost dlouho.“
Oba chlapci se pak vrátili k nabírání dehtu. Sartes dělal, co mohl, aby nabíral co nejvíc, protože druhý chlapec byl očividně příliš slabý na to, aby nabíral víc.
„Já jsem Sartes,“ zašeptal a po očku sledoval stráže.
„Bryant,“ zašeptal druhý chlapec a tvářil se přitom nervózně. Sartes slyšel, jak znovu zakašlal. „Díky, že jsi mi zachránil život. Pokud budu mít možnost ti to splatit, udělám to.“
Pak ztichl, protože kolem znovu prošli strážní.
„Výpary jsou nebezpečné,“ pronesl Sartes, aby udržel hovor.
„Sežerou ti plíce,“ navázal Bryant. „Dokonce i někteří strážní kvůli nim zemřeli.“
Pronesl to, jako by šlo o něco naprosto normálního. Sartovi na tom ale nic normálního nepřipadalo.
Sartes se na něj podíval. „Nevypadáš jako zločinec.“
Viděl, jak se chlapec bolestivě ušklíbl. „Moje rodina… princ Lucious dorazil na naši farmu a vypálil ji. Zabil mi rodiče. Odvedl moji sestru. A mě poslal sem, jednoduše proto, že se mu chtělo.“
Sartovi to znělo až příliš povědomě. Lucious byl opravdu zlý. Využíval jakoukoli záminku k tomu, aby mohl ubližovat ostatním. Ničil rodiny jen tak, protože mohl.
„Tak proč si nezjednat spravedlnost?“ zeptal se Sartes. Pokračoval v tahání dehtu z jámy a dával pozor, aby se nepřiblížili žádní strážní.
Chlapec se na něj podíval jako na šílence. „A jak to mám udělat? Jsem na to sám.“
„Rebelové nejsou nikdy sami,“ podotkl Sartes.
„Jako kdyby se zajímali o to, co se se mnou stane,“ odporoval Bryant. „Dokonce ani neví, že jsme tady.“
„Pak se budeme muset dostat my k nim,“ zašeptal Sartes.
Viděl, jak chlapec leknutím vykulil oči.
„To nemůžeš. Pokud se jen zmíníš o útěku, strážní nás pověsí nad dehtovou jámu a pomalu nás do ní budou spouštět. Už jsem to viděl. Zabijí nás.“
„A co se stane, když tu zůstaneme?“ nedal se Sartes. „Kdybys byl připoutaný k někomu jinému, co by teď s tebou bylo?“