Oliver okamžitě věděl, že za to může Chris. Podíval se po něm. Jeho bratr si Olivera prohlížel a čekal, jak zareaguje.
„To jsi byl ty?“ obořil se na něj Oliver.
Chris vrazil ruce do kapes a zahoupal se na patách. Nasadil nevinný výraz a pokrčil rameny. „Nevím, o čem mluvíš,“ řekl a ušklíbl se.
To byla poslední kapka. Po všem, co se za poslední dva dny stalo – stěhování, hrozný první den ve škole, ztráta hrdiny, už toho Oliver víc nesnesl. Vztek v něm doslova vybuchl. Aniž by nad tím přemýšlel, rozběhl se ke Chrisovi.
Tvrdě do něj narazil. Chris se ale stěží zakolébal. Byl opravdu velký, a navíc očividně čekal, že po něm Oliver vystartuje. Navíc ho Oliverovy pokusy o boj nejspíš bavily, protože se divoce rozchechtal. Byl mnohem větší než Oliver, takže mu stačilo, aby se zapřel rukou o jeho hlavu a odtlačil ho od sebe. Oliver sebou bezmocně mrskal – nemohl na bratra dosáhnout.
Od stolu se ozval otec. „CHLAPCI! OKAMŽITĚ SE PŘESTAŇTE PRÁT!“
„To Oliver,“ vykřikl Chris. „Jen tak se na mě vrhl.“
„Víš dobře, že to není jen tak!“ zaječel Oliver a stále švihal pěstmi. Chrise ani jednou nezasáhl.
„Že jsem se prošel po těch tvých cívečkách?“ zasyčel Chris tak tiše, aby ho neslyšel ani jeden z rodičů. „Nebo že jsem rozbil tu blbou past? Jsi cvok, Olivere!“
Olivera už boj s Chrisem unavil. Přestal sebou mrskat a prudce oddechoval.
„NENÁVIDÍM tuhle rodinu!“ vykřikl.
Rozběhl se ke svému výklenku, sesbíral přitom poškozené cívky a kusy drátků, rozlámané páky i zohýbané kovové tyčky. Všechno to naházel do kufru.
Matka s otcem byli okamžitě u něj.
„Jak se opovažuješ?!“ vykřikl otec.
„Hned to odvolej!“ vyjekla matka.
„Tak teď jsi tomu dal,“ přisadil si Chris a krutě se ušklíbl.
Teď, když na něj všichni ječeli, věděl Oliver, že je jen jediné místo, na které může uniknout. Jeho snový svět, místo ve vlastní představivosti.
Zavřel oči a snažil se nevnímat ječící hlasy.
A pak tam náhle byl – v továrně. Ne v té továrně plné pavučin, kterou dnes navštívil, ale v její čisté verzi, všechny stroje tam zářily jako nové, stropní světla svítila.
Oliver zíral na továrnu v rozkvětu. Ale stejně jako v její skutečné verzi, ani tady nebyl Armando. Žádný spojenec. Žádný kamarád. Dokonce i ve vlastní fantazii byl Oliver úplně sám.
*
Teprve, když byli všichni v postelích a v domě panovala naprostá temnota, měl Oliver pocit, že může začít pracovat na opravě svých výtvorů. Chtěl být optimistický a zkoušel k sobě přikládat jednotlivé díly, snažil se je vrátit na jejich místa. Bylo to ale k ničemu. Všechno to bylo zničené. A cívky a dráty byly tak poškozené, že se vším bude muset začít úplně od začátku.
Praštil věcmi do kufru a zabouchl víko. Oba zámky byly rozbité, takže se víko odrazilo, dopadlo zpátky a zůstalo pootevřené. Oliver si povzdechl a pak se zhroutil na matraci. Přetáhl přes sebe přikrývku a zakryl si i hlavu.
Jediný důvod, proč se mu tu noc podařilo usnout, bylo vyčerpání, které cítil. Nebyl to ale klidný spánek. Když odplul do snů, uvědomil si, že stojí u okna a dívá se na hubený strom na druhé straně ulice. Stejně jako předchozí noc, i tentokrát pod ním stáli muž a žena a drželi se za ruce.
Oliver zabušil na sklo.
„Co jste zač?“ vykřikl.
Žena se vědoucně usmála. Její úsměv byl tak laskavý – dokonce laskavější než úsměv paní Belfryové.
Ani jedna z postav ale nepromluvila. Jen se na něj dívaly a usmívaly se.
Oliverovi se podařilo otevřít okno. „Co jste zač?“ vykřikl znovu, ale jeho hlas zanikl ve vyjícím větru.
Muž se ženou tam jen mlčky stáli, ruku v ruce, a mile se na něj usmívali. Jako by ho volali k sobě.
Oliver vylezl na okno. Jakmile to ale udělal, postavy se zavlnily a zablikaly – jako kdyby šlo o pouhé hologramy a jejich projektory ztrácely výkon. Začaly mizet.
„Počkejte!“ vykřikl. „Nechoďte!“
Seskočil z okna a rozběhl se přes ulici. S každým krokem ale byly postavy stále průsvitnější.
Když byl kousek od nich, byly téměř nerozeznatelné. Natáhl se a chtěl vzít ženu za ruku. Jeho dlaň ale prošla skrz, jako by to byl duch.
„Prosím, řekněte mi, co jste zač!“ škemral.
Muž otevřel ústa, aby mu odpověděl, ale jeho hlas zanikl v dujícím větru. Oliver byl stále zoufalejší.
„Co jste zač?“ zeptal se znovu a snažil se překřičet vítr. „Proč mě sledujete?“
Muž se ženou rychle mizeli. Muž znovu promluvil. Tentokrát Oliver něco zaslechl.
„Jsi předurčený…“
„Cože?“ nechápal Oliver. „Jak to myslíte? Nerozumím.“
Ale než měl kdokoli z nich možnost něco říct, postavy zmizely úplně. Byly pryč.
„Vraťte se!“ vykřikl Oliver do prázdné ulice.
A pak, jako by mu někdo šeptal do ucha, zaslechl jemný ženský hlas. „Zachráníš lidstvo.“
Oliver otevřel oči. Byl zpátky ve výklenku zalitém bledým světlem procházejícím oknem. Bylo ráno. Cítil, jak mu buší srdce.
Sen jím úplně otřásl. Co tím ten muž myslel, když řekl, že je předurčený? A co to s tou záchranou lidstva? A vůbec, co byli ti dva zač? Šlo o výplody jeho fantazie, nebo něco jiného? Na Olivera toho bylo moc.
Když se trochu vzpamatoval, cítil Oliver, jak se ho zmocňuje nový pocit. Naděje. Někde hluboko uvnitř cítil, že zažije důležitý den. Že se všechno změní.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Náladu Oliverovi ještě vylepšilo zjištění, že ho první hodinu čekají přírodní vědy, což znamenalo, že uvidí paní Belfryovou. Dokonce i když šel přes hřiště a uhýbal basketbalovým míčům, které, jak předpokládal, mířily záměrně na jeho hlavu, vzrůstalo v něm vzrušení.
Dostal se ke schodišti a poddal se valící se vlně dětí, která ho hnala jako surfaře až do čtvrtého patra. Tam se protlačil ven a zamířil ke třídě.
Znovu tam byl první. Uvnitř už čekala paní Belfryová v šedých lněných šatech a připravovala na stůl řadu malých modelů. Oliver si všiml, že jde o malý dvojplošník, horkovzdušný balon, kosmickou raketu a moderní letadlo.
„Dnes se budeme učit o létání?“ zeptal se.
Paní Belfryová sebou trhla, očividně si nevšimla, že do třídy vešel jeden ze studentů.
„Aha, Oliver,“ pronesla a usmála se. „Dobré ráno. Ano, máš pravdu. Předpokládám, že o těchto vynálezech určitě něco víš.“
Oliver přikývl. Jeho kniha vynálezců měla celou jednu část vyhrazenou létání. Od prvních balonů vynalezených francouzskými bratry Montgolfiéry, přes rané návrhy letadel bratří Wrightů až po raketovou vědu. Stejně jako zbytek knihy, i tuto část četl tolikrát, až se mu z větší části vryla do paměti.
Paní Belfryová se usmála, jako kdyby předem věděla, že Oliverovi bude tohle téma blízké.
„Možná budu potřebovat, abys mi to pomohl vysvětlit ostatním,“ řekla mu.
Oliver se usadil na místo a začervenal se. Neměl rád, když musel mluvit před spolužáky, zvlášť, když si o něm mysleli, že je šprt. Tímhle by jim to dokonale potvrdil a přilákal k sobě víc pozornosti, než by chtěl. Na paní Belfryové ale bylo něco uklidňujícího, jako kdyby si myslela, že Oliverovy vědomosti by měly být něco, z čeho je potřeba mít radost, a ne se tomu posmívat.
Oliver si vybral místo téměř v přední řadě. Když už bude muset mluvit před ostatními, bude radši, když se na něj ostatní nebudou obracet přes rameno. Takhle uvidí jen ty čtyři děti, které budou sedět před ním.
Pak už se do třídy začali hrnout a zabírat si místa Oliverovi spolužáci. V místnosti začal narůstat hluk. Oliver nikdy nechápal, kde lidé berou tolik témat k hovoru. On by sice mohl mluvit o vynálezcích a vynálezech téměř do nekonečna, ale nenapadalo ho nic jiného, o čem by si mohl kdo chtít povídat. Mátlo ho, že ostatní dokážou vést nezávazné rozhovory, a jak se mohou tak dlouho věnovat něčemu, co on sám považoval za naprosto nedůležité věci.
Paní Belfryová zahájila výuku a zamávala přitom rukama ve vzduchu, jako by se snažila všem naznačit, že mají mlčet. Oliverovi jí bylo líto. Zdálo se, že se musí hodně snažit, aby byly děti v klidu. Byla tak milá a jemná, že se nikdy neuchýlila ke zvyšování hlasu nebo ke křiku. Její metody vyžadovaly celou věčnost, než zabraly. Nakonec ale třída začala utichat.
„Dnes, děti,“ začala paní Belfryová, „tu mám problém, který potřebuji vyřešit.“ Pozvedla dřívko od nanuku. „Potřebovala bych, aby mi někdo z vás řekl, jak udělat, aby tahle věc létala.“
Ve třídě znovu vypukla vřava. Někdo vykřikl.
„Prostě to hoďte!“
Paní Belfryová dřívko hodila. To ale urazilo stěží dvě stopy a pak dopadlo na zem.
„No, nevím, jak vám,“ pronesla paní Belfryová, „ale mně to připadalo spíš jako pád. Chci, aby to letělo. Aby se vznášelo ve vzduchu, ne se řítilo přímo k zemi.“
Paul, ten kluk, který se Oliverovi minulou hodinu posmíval, vykřikl jiný návrh. „Proč ho nevystřelíte jako z praku?“
„To je zajímavý nápad,“ přikývla paní Belfryová. „Já vám ale zapomněla něco říct. Tohle dřívko je ve skutečnosti deset stop dlouhé.“
„Tak udělejte deset stop široký katapult!“ zasmál se někdo.
„Nebo na to přidělejte rakety!“ ozval se někdo další.
Celá třída se rozesmála. Oliver se zavrtěl. Přesně věděl, jak zařídit, aby to dřívko letělo. Šlo jen o fyziku.
Paní Belfryové se nějak podařilo třídu zase uklidnit.
„Přesně stejný problém řešili bratři Wrightové, když se pokoušeli sestrojit první letadlo. Jak napodobit ptačí let. Nebo jak změnit tohle,“ – pozvedla vodorovně dřívko – „v křídla, která se udrží ve vzduchu. Takže, ví někdo, jak to dokázali?“
Zalétla pohledem k Oliverovi. Ten polkl. Sice nechtěl mluvit před třídou, na druhou stranu chtěl ale paní Belfryové ukázat, jak moc je chytrý.
„Musíte vytvořit vztlak,“ pronesl tiše.
„Co prosím?“ zeptala se paní Belfryová, i když Oliver docela jistě věděl, že ho dobře slyšela.
Zaváhal a pak promluvil o něco hlasitěji. „Musíte vytvořit vztlak.“
Sotva domluvil, okamžitě se začervenal. Cítil, jak se mění ovzduší v místností. Napětí žáků kolem. Takže tolik k tomu, že nevidí zírající oči. Teď doslova cítil, jak se mu propalují do zad.
„A co je to vztlak?“ zeptala se paní Belfryová.
Oliver si olízl suché rty a potlačil strach. „Vztlak je název síly, která působí proti gravitaci. Gravitace vždy stahuje objekty směrem k zemskému jádru. Vztlak je síla, která působí opačným směrem.“
Odněkud zezadu zaslechl Paulův šepot, který se mu uštěpačně posmíval. „Síla, která působí opačným směrem.“
Několik studentů se uchechtlo. Oliver cítil, jak se mu v těle samovolně napínají svaly.
Paní Belfryová si tichých posměšků očividně nevšímala.
„Hmm,“ řekla, jako kdyby to všechno slyšela poprvé. „To zní složitě. Působit proti gravitaci? Není to nemožné?“
Oliver se znovu neklidně zavrtěl. Nejraději by už nemluvil, stáhl by se a ušetřil si posměšky ostatních. Očividně ale odpověď neznal nikdo jiný než on a paní Belfryová z něj nespouštěla povzbudivý pohled.
„Není to nemožné,“ odpověděl Oliver nakonec – nemohl si pomoct. „Pro vytvoření vztlaku stačí změnit rychlost proudění vzduchu kolem objektu. Což se dá provést změnou jeho tvaru. U toho dřívka je potřeba zakřivit horní stranu. To znamená, že když se dřívko bude pohybovat kupředu, bude vzduch nad ním a pod ním proudit různými cestami. Nahoře po křivce a dole po přímé trase.“
Oliver domluvil a pevně stiskl rty. Nejen, že odpověděl na její otázku, ještě to všechno jasně vysvětlil. Nechal se unést a teď se mu za to budou všichni pořádně posmívat. Připravil se na nejhorší.
„Mohl bys nám to nakreslit?“ zeptala se ho paní Belfryová.
Natáhla k němu ruku, ve které držela fix na tabuli. Oliver vykulil oči. Mluvit byla jedna věc. Postavit se před ostatní a něco nakreslit bylo něco úplně jiného!
„Raději ne,“ zamumlal na půl úst.
Ve výraze obličeje paní Belfryové si všiml záblesku porozumění. Nejspíš si uvědomila, že ho dotlačila až na okraj jeho komfortní zóny. Nebo spíš daleko za něj a to, co po něm teď chtěla, bylo naprosto nemožné.
„Vlastně,“ pronesla, stáhla ruku s fixem a o krok ustoupila, „bude asi lepší, když to, co Oliver vysvětlil, nakreslí někdo jiný.“
Samantha – jedna z drzých dětí toužících po pozornosti – vyskočila z místa a vytrhla paní Belfryové fix. Společně pak zamířily k tabuli a začaly kreslit obrázek toho, co Oliver popisoval.
Jakmile se ale paní Belfryová otočila, ucítil Oliver, jak mu něco narazilo do hlavy. Podíval se, co to bylo a všiml si koule zmuchlaného papíru u nohy. Natáhl se pro ni, ale rozhodně ji nechtěl rozbalit. Věděl, že uvnitř bude nějaký nepříjemný vzkaz.
„Hej…“ zasyčel Paul. „Neignoruj mě. Přečti si to!“
Oliver nervózně rozbalil papírovou kouli. Uhladil ji a pak si přečetl vzkaz naškrábaný téměř nečitelným písmem. Hádej, co ještě lítá.
V tu chvíli mu do hlavy narazilo něco dalšího. Další papírová koule. A pak další a další a další.
„HEJ!“ vykřikl Oliver. Vstal a prudce se otočil.
Otočila se i paní Belfryová. Zamračila se.
„Co to má být?“ zeptala se rozčíleně.
„Jen jsme hledali další věci, které létají,“ pronesl nevinně Paul. „Jedna asi Olivera náhodou trefila.“
Paní Belfryová se zatvářila skepticky. „Olivere?“ zeptala se a obrátila se na něj.
Oliver se posadil zpátky na místo a spustil rameny. „Je to tak,“ zamumlal.
Samantha mezitím dokončila nákres a paní Belfryová tak mohla věnovat pozornost třídě. Ukázala na tabuli, kde teď byl nákres křídla. Ne rovného, ale protáhlého – vypadalo trochu jako na stranu položená kapka. Dvě tečkované linky znázorňovaly proudící vzduch nad a pod křídlem. Proud vzduchu kopírující tvar zahnuté části křídla vypadal jinak než ten, který byl pod křídlem.
„Nějak takhle by to mělo vypadat,“ pronesla paní Belfryová. „Ale pořád nevím, jak tohle vytváří vztlak.“
Oliver dobře věděl, že to paní Belfryová samozřejmě ví. Po zásazích papírovými koulemi se mu ale nechtělo znovu mluvit.
Pak si ale něco uvědomil. Ať už udělá cokoli, nikdy to nepřestane. Buď tu bude tiše sedět a budou si ho dobírat jen tak bez důvodu, nebo promluví a budou si ho dobírat za to, že je chytrý. Uvědomil si, co mu vyhovuje víc.
„Protože vzduch proudící různými cestami vytváří přítlačnou sílu,“ vysvětlil. „A pokud vezmeme v potaz třetí zákon Isaaca Newtona – že každá akce vyvolá odpovídající opačnou reakci – je jasné, že v reakci na přítlačnou sílu vyvolá proud vzduchu pod křídlem vztlak.“
Složil si ruce na hrudi a pohodlně se opřel.
Paní Belfryová se zatvářila vítězoslavně. „Přesně tak, Olivere.“
Obrátila se zpátky k nákresu a přikreslila několik šipek. Oliver cítil, že ho do hlavy zasáhla další papírová koule. Tentokrát si jí ale nevšímal. Už mu bylo jedno, co si o něm myslí jeho spolužáci. Popravdě předpokládal, že jen žárlí, protože on měl mozek a znal super věci, jako například fyzikální zákony Isaaca Newtona, zatímco oni dokázali tak maximálně zmuchlat papír a trefit jím někoho do hlavy.
Složil si ruce ještě o něco pevněji a nevšímal si dalších koulí narážejících mu do hlavy. Soustředil se na nákres paní Belfryové. Nakreslila šipku mířící dolů. Vedle ní napsala přítlačná síla. Druhá šipka mířila nahoru a nesla popisek vztlak.
„A co horkovzdušné balony?“ vykřikl někdo zezadu. „Ty takhle určitě nefungují a přesto létají.“
Oliver se otočil a pátral po původci otázky. Byl to naštvaně se tvářící chlapec s hustým obočím a dolíčkem na bradě – předtím házel s Paulem papírové koule.
„Tam jde zase o úplně jiný zákon,“ vysvětloval Oliver. „Balony létají, protože horký vzduch stoupá vzhůru. Bratři Montgolfiérové, kteří vynalezli horkovzdušný balon, si uvědomili, že když se vzduch zachytí v nějaké obálce – třeba balonu – tak ta obálka pak stoupá vzhůru, protože hustota horkého vzduchu uvnitř je, v porovnání s chladným vzduchem kolem, nižší.“
Chlapce jako by Oliverovo vysvětlení ještě víc popudilo. „No a co rakety?“ zkusil to znovu. „Nemají menší hustotu než vzduch, nebo co jsi to teď tvrdil. Přesto letí nahoru. Letí. Jak funguje tohle, chytráku?“
Oliver se pousmál. „Tady jde zase o třetí pohybový zákon Isaaca Newtona. Jenže tentokrát nejde o vztlak, ale o rozpínání. Rozpínání pohání i parní stroj. Rychlé hoření vyvolává rozpínání. Vzhledem k tomu, jak velká je ale raketa, musí jít o masivní rozpínání.“