Obě současně vstaly a nacpaly si přebytečné koláče do kapes. Sophia se rozhlížela po nových šatech, když ucítila Kate, jak se dotkla její paže. Podívala se stejným směrem jako sestra a uviděla šňůru s prádlem, vysoko na střeše. Byla nehlídaná.
Samozřejmě, uvědomila si s úlevou. Kdo by taky hlídal prádelní šňůru?
I tak ale Sophii při šplhání na další střechu bušilo srdce. Obě se zastavily, rozhlédly se a pak už byly jako rybářky, které přitahují chycené ryby.
Sophia ukradla šaty ze zelené vlny, k nim smetanově zbarvenou spodničku, kterou by zřejmě mohla nosit žena kteréhokoli farmáře, ale jí připadala neskutečně drahá. Překvapilo ji, že si její sestra vybrala košili, krátké kalhoty a kabátec. Vypadala tak spíš jako ježatý kluk než jako dívka.
„Kate,“ spustila na ni Sophia. „Takhle se oblékat nemůžeš!“
Kate jen pokrčila rameny. „Ani jedna z nás na sobě nemá mít to, co máme. Tak si můžu udělat trochu pohodlí.“
Vlastně měla pravdu. Zákony proti přepychu hovořily jasně o tom, co která společenská kasta může a nemůže nosit, zvlášť nechtění a ohodnocení. A ony teď porušovaly další zákony. Zahodily hadry, jedinou věc, kterou měly povolenou nosit a oblékly se jako někdo z vyšší vrstvy.
„Dobře,“ pronesla Sophia. „Nebudu se hádat. A navíc to snad zmate každého, kdo by hledal dvě holky,“ zasmála se.
„Já nevypadám jako kluk,“ štěkla na ni Kate s očividným pobouřením.
Sophia se musela zasmát. Vybraly koláče ze starých šatů, nacpaly si je do nových kapes a vyrazily společně pryč.
To, co mělo přijít dál, už ale tolik k smíchu nebylo. Zbývalo ještě tolik věcí, co musely udělat, pokud měly přežít. Musely si najít přístřeší, a pak vymyslet, co budou dělat a kam půjdou dál.
Pěkně jedno po druhém, připomněla si.
Slezly zpět na ulici a tentokrát je vedla Sophia. Snažila se najít cestou ven z nejchudších čtvrtí města. Byly na její vkus stále příliš blízko u sirotčince.
Všimla si řady vyhořelých domů. Očividně je ještě neopravili po požárech, které se občas zmocnily města v době, kdy byla voda v řece nízko. Nebezpečné místo pro přespání.
Přesto k nim Sophia zamířila.
Kate se na ni udiveně, trochu nevěřícně podívala.
Sophia pokrčila rameny.
Nebezpečné je lepší než vůbec žádné, pomyslela si.
Opatrně se blížily k domům a když Sophia nakoukla za první roh, vyděsily ji dvě postavy, které se objevily přímo před ní. Byly tak černé a pokryté popelem z bydlení ve vyhořelém domě, že si Sophia na okamžik myslela, že tu musely být v době požáru.
„Vypadněte! Todle je naše místo!“
Jeden z nich se rozběhl k Sophii, kterou to tak překvapilo, až vyjekla a o krok ustoupila. Kate vypadala, jako by se chtěla prát, ale když druhá postava tasila dýku, která zářila mnohem jasněji než jakákoli věc v okolí, couvla také.
„Zabrali sme si ho! Najděte si vlastní, nebo vás vykuchám!“
Sestry se rozběhly a snažily se co nejrychleji dostat pryč od vyhořelého domu. Při každém kroku měla Sophia pocit, že za sebou slyší dusot ozbrojených pobudů, strážných nebo jeptišek.
Šly tak dlouho, dokud je nerozbolely nohy a nezačalo se stmívat. Útěchu hledaly v tom, že se s každým krokem vzdalovaly od sirotčince.
Konečně se dostaly do o něco lepší části města. Z nějakého důvodu se přitom Kate pousmála.
„Co je?“ zeptala se Sophia.
„Drobáková knihovna,“ odpověděla Kate. „Můžeme jít tam. Někdy jsem tam utíkala, když nás Sestry posílaly ven. Knihovníci mě tam pouštěli, i když jsem neměla penny, kterou bych jim odevzdala.“
Sophia moc nevěřila, že by tam našly pomoc, ale popravdě neměla žádný lepší nápad. Nechala Kate, aby ji vedla a zamířily k místu, kde se lichváři mísili s advokáty a kde se dokonce mezi chodci a jezdci na koních objevovalo i několik kočárů.
Knihovna patřila k větším budovám. Sophia věděla, jak vznikla. Jeden z městských šlechticů se rozhodl, že bude vzdělávat chudé a část svého jmění obětoval na stavbu knihovny. Přemístil do ní pak knihy, které většina ostatních bohatých lidí skrývala doma pod zámkem. Samozřejmě, že když se za návštěvu platilo penny, znamenalo to, že ti nejchudší se do ní stejně nedostanou. Sophia penny nikdy neměla. Jeptišky neviděly důvod dávat svým svěřenkyním peníze.
Společně s Kate došly ke vchodu. Seděl tam stárnoucí, příjemně vypadající muž v lehce opotřebovaném oblečení. Očividně sloužil jako strážný stejně jako knihovník. K Sophiinu překvapení se při jejich příchodu usmál. Sophia nikdy neviděla nikoho tak šťastného, že vidí její sestru.
„Mladá Kate,“ řekl. „Už je to nějakou dobu, co jsi tu byla naposledy. A přivedla sis kamarádku. Jen běžte, běžte. Nebudu stát v cestě vědění. Syn hraběte Varrishe možná na vědění uvalil daň jedné penny, ale starý hrabě by to tak nikdy nechtěl.“
Zdálo se, že to myslí upřímně. Kate ale zavrtěla hlavou.
„To nepotřebujeme, Geoffrey,“ pronesla. „Moje sestra a já… utekly jsme ze sirotčince.“
Sophia si všimla, jak šokovaně se muž zatvářil.
„Ne,“ řekl. „Ne, takovou hloupost jste udělat nemohly.“
„Je to tak,“ pronesla Sophia.
„Pak tu nemůžete být,“ obrátil náhle Geoffrey. „Pokud by přišli strážní a našly vás u mě, pak by předpokládali, že jsem v tom sehrál nějakou roli.“
Sophia by šla okamžitě pryč, ale zdálo se, že Kate ho chce zkusit přesvědčit.
„Prosím, Geoffrey,“ řekla Kate. „Musíme—“
„Musíte se vrátit,“ přerušil ji muž. „Proste za odpuštění. Mrzí mě, do jaké jste se dostaly situace, ale takový už je osud. Vraťte se dřív, než vás chytí strážní. Nemůžu vám pomoct. Dokonce by mě mohli zbičovat, když neohlásím strážným, že jsem vám viděl. To, že vás nenahlásím je jediná laskavost, kterou vám můžu prokázat.“
Mluvil drsně, ale přesto měl měkký pohled. Sophia věděla, že jeho samotného zraňuje to, co jim říká. Skoro, jako by bojoval sám se sebou, jako by to byla jediná možnost, jak dodat svým slovům důraz.
I tak ale Kate vypadala zdrceně. Sophii ničilo, když ji tak viděla.
Chytila sestru za ruku a táhla ji od knihovny.
Šly pryč. Kate po chvíli s hlavou skloněnou konečně promluvila.
„Co teď?“ zeptala se.
Pravdou bylo, že jí Sophia nedokázala odpovědět.
Šly dál, ale teď už byla z dlouhého pochodu neskutečně unavená. Navíc začínalo pršet a zdálo se, že jen tak brzy nepřestane. Jen na málo místech pršelo tak, jako v Ashtonu.
Sophia si uvědomila, že ji to skloněnou ulicí táhne dolů k řece protékající městem. Nebyla si jistá, co doufá, že tam najde. Mezi všemi těmi bárkami a pramicemi s plochým dnem. Pochybovala, že jim přístavní dělníci nebo děvky nějak pomůžou, přitom právě těch tam bylo vždy nejvíc. Byl to ale alespoň nějaký cíl. Když už nic jiného, mohly na pobřeží najít místo, kde by se ukryly a mohly by sledovat mírumilovně plující lodě. A snít o lepších místech.
Nakonec si Sophia všimla nízkého převisu poblíž jednoho z městských mostů. Zamířila k němu. Když ji do nosu udeřil místní pach, zachvěla se, stejně jako Kate. Navíc se to tu hemžilo krysami. Vzhledem k jejich únavě pro ně ale jakékoli přístřeší bylo jako palác. Potřebovaly se skrýt před deštěm. Potřebovaly se skrýt před zraky ostatních. A jakou jinou možnost měly? Musely najít místo, kam se ani jiným tulákům nebude chtít. A tohle bylo ono.
„Tohle?“ zeptala se znechuceně Kate. „Nemůžeme se vrátit na střechy?“
Sophia zavrtěla hlavou. Pochybovala, že by se jim podařilo najít něco lepšího. A navíc by je tam časem určitě hledali i lovci. Tohle bylo nejlepší místo, které mohly najít dřív, než se rozprší ještě víc a než přijde tmavá noc.
Posadila se a snažila se před sestrou skrýt slzy.
Pomalu a váhavě si k ní Kate přisedla. Objala si kolena a kolébala se, jako by chtěla zahnat všechnu krutost, nelítostnost a beznaděj světa.
KAPITOLA ČTVRTÁ
V Katiných snech byli její rodiče stále naživu a ona byla šťastná. Kdykoli snila, měla pocit, jako by byli s ní. Jejich obličeje si sice nevybavovala, takže si je zformovala v myšlenkách podle obrázku v medailonu. Kate nebyla dost stará, když se to všechno stalo.
Byla v domě někde na venkově. Skrz okna bylo vidět na sady a pole. Kate snila o teplých slunečních paprscích na kůži a jemném vánku, který rozechvíval lístky na stromech.
Další část jí nikdy nedávala moc smysl. Neznala podrobnosti nebo si je správně nepamatovala. Snažila se přinutit sny, aby jí pověděly celý příběh o tom, co se stalo, ale místo toho vždy dostávala jen útržky.
Otevřené okno, venku hvězdy. Ruka její sestry, Sophiin hlas v hlavě, který jí říkal, aby se schovala. Hledání rodičů po celém domě…
Skrývání se v temnotě domu. Zvuky někoho, kdo se také plížil domem. Venku bylo světlo, i když byla noc. Cítila, že je tomu už blízko, už nechybělo mnoho, aby zjistila, co se tu noc stalo s jejich rodiči. Světlo za oknem bylo stále jasnější a jasnější a—
„Vzbuď se,“ pronesla Sophia a zatřásla s ní. „Něco se ti zdá, Kate.“
Kate neochotně otevřela oči. Sny byly vždy mnohem lepší než skutečný svět, ve kterém žila.
Zamrkala do světla. Skutečně přišlo ráno. Její úplně první den, kdy strávila celou noc venku, mimo zdi zatuchlého sirotčince plného nepřátel. Její první ráno, kdy se probudila někde jinde. Dokonce i když šlo o tak odporné místo, měla radost.
Oproti večeru si všimla rozdílu v provozu na řece. Teď doslova vřela životem, bárky a loďky se snažily dostat co nejdál proti proudu. Některé k tomu využívaly malé plachty, jiné zas bidla, kterými se odrážely ode dna, nebo koně, kteří je táhli ze břehu.
Kate slyšela, jak se město kolem probouzí. Chrámové zvony oznamovaly čas a všude byl slyšet hluk lidí mířících do práce nebo za jinými povinnostmi. Byl Prvoden, dobrý den pro nový start. Možná, že přinese štěstí i jí a Sophii.
„Pořád se mi zdá ten stejný sen,“ pronesla Kate. „Zdá se mi o… o té noci.“
Zdálo se, že při podobné zmínce jim vždy dojdou slova. Bylo to podivné, vzhledem k tomu, že zřejmě dokázaly komunikovat mnohem snadněji než kdokoli jiný ve městě. Když šlo o tohle, vždy se nějak zasekly.
Sophiin výraz potemněl. Kate to okamžitě zamrzelo.
„Taky se mi o tom někdy zdá,“ přiznala smutně Sophia.
Kate se na ni soustředěně zadívala. Její sestra to musela vědět. Byla starší, určitě viděla víc.
„Ty víš, co se stalo, že ano?“ zeptala se Kate. „Ty víš, co se stalo s našimi rodiči.“
Bylo to spíš prohlášení než otázka.
Kate pátrala v Sophiině obličeji po odpovědích a pak si toho všimla. Jen drobného záblesku potvrzujícího, že Sophia něco skrývá.
Sophia zavrtěla hlavou.
„Jsou věci, na které je lepší nemyslet. Musíme se soustředit na to, co bude dál. Ne na to, co už je pryč.“
Nebyla to zrovna uspokojivá odpověď, ale bylo to víc, než v co Kate doufala. Sophia nechtěla mluvit o tom, co se stalo, když zmizeli jejich rodiče. Nikdy to nechtěla rozebírat, a dokonce i Kate musela uznat, že se při myšlence na tu noc necítila příjemně. Navíc v Domě nechtěných neměli zrovna radost, když se sirotci bavili o minulosti. Tvrdili, že je to projev nevděku a tím pádem i další věc hodná trestu.
Kate skopla z boty krysu, poposedla si a rozhlédla se.
„Tady zůstat nemůžeme,“ řekla.
Sophia přikývla.
„Na ulici nepřežijeme.“
Byla to nepříjemná myšlenka, ale nejspíš pravdivá. Na ulicích bylo až moc možností, jak přijít k úhoně. Chlad, hlad, a to byl jen začátek. Vzhledem k pouličním gangům, strážným, nemocem a ostatním věcem začínal sirotčinec působit docela bezpečně.
Ne, že by se Kate chtěla někdy vrátit. To by sirotčinec raději vypálila do základů, než aby v něm strávila další den. Možná, že se jí to jednoho dne i povede. Při té představě se musela usmát.
Zakručelo jí v břiše, a tak vytáhla poslední koláč a hladově se na něj vrhla. Pak si vzpomněla, že sestra asi bude mít také hlad, takže ho polovinu odlomila a podala ji Sophii.
Ta se na ni podívala současně vděčně i provinile.
„O nic nejde,“ zalhala Kate. „Mám ještě jeden.“
Sophia váhavě vzala polovinu koláče. Kate cítila, že její sestra ví, že lže, ale byla příliš hladová na to, aby si koláč odepřela. Jejich pouto bylo tak silné, že Kate cítila sestřin hlad a ona sama by nikdy nebyla šťastná, kdyby její sestře nebylo dobře.
Nakonec společně vylezly ze skrýše.
„Tak, velká sestro,“ zeptala se Kate, „nějaké nápady?“
Sophia si smutně povzdechla a zavrtěla hlavou.
„No, umírám hlady,“ řekla Kate. „S plným břichem by se nám přemýšlelo líp.“
Sophia přikývla a společně zamířily k hlavním ulicím.
Brzy našly, co hledaly – jinou pekařku – a ukradly si snídani stejným způsobem jako minulé jídlo. Když se skryly do další uličky a cpaly se, lákala je představa, že by takhle mohly žít i dál. Využívat své nadání, aby si braly, co potřebovaly, zrovna když se nikdo nedíval. Ale Kate věděla, že takhle to fungovat nemohlo. Nic dobré netrvá věčně.
Kate se zadívala na městský shon. Byl strhující a ulice, ve kterých probíhal, se zdály nekonečné.
„Pokud nemůžeme zůstat na ulici,“ řekla, „kam půjdeme? Kam půjdeme?“
Sophia na okamžik zaváhala, vypadala stejně nejistě jako Kate.
„Nevím,“ přiznala.
„Dobře, tak co můžeme dělat?“ zeptala se Kate.
Nebyl to tak dlouhý seznam možností, jak by se jim líbil. Popravdě, sirotci jako byly ony, neměli v životě na výběr. Připravovali je na životy, kde budou sloužit jako vojáci, služky, nebo něco horšího. Rozhodně nemohly očekávat, že budou někdy svobodné. Dokonce i ti, kteří hledali skutečné učně do svých podniků nikdy neplatili víc, než bylo nezbytně nutné. Rozhodně nikdy nedávali tolik, aby sirotci mohli splatit svůj dluh.
A Kate navíc pro šití, vaření, etiketu nebo šperkařství neměla zrovna nadání.
„Mohly bychom najít nějakého obchodníka a sloužit u něj,“ navrhla Kate.
Sophia zavrtěla hlavou.
„I kdyby se našel nějaký, který by měl zájem, chtěl by nejdřív mluvit s rodiči. Když nemáme otce, který by se za nás zaručil, bylo by mu jasné, co jsme zač.“
Kate musela uznat, že má její sestra pravdu.
„V tom případě můžeme nastoupit jako pomocné síly na některou z lodí a poznat zbytek světa.“
Už když to dopověděla, věděla, že je to stejně směšné jako její první nápad. Kapitán by taky kladl otázky a jakýkoli lovec uprchlých sirotků by po nich pátral kolem lodí. Rozhodně nemohly spoléhat na to, že jim někdo pomůže. Ne po tom, co se stalo u knihovny, když je odehnal jediný muž ve městě, kterého považovala za přítele.
Byla vážně naivní blázen.
Sophia zřejmě také pochopila co všechno jim hrozí. Se zamyšleným výrazem hleděla do prázdna.
„Kdybys mohla dělat cokoli bys chtěla,“ zeptala se Sophia, „kdybys mohla jít kamkoli bys chtěla, kam bys šla?“
Kate nikdy podobně neuvažovala.
„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Tedy, vždy jsem se jen snažila přežít den.“
Sophia na dlouho utichla a Kate cítila, jak usilovně přemýšlí.
Nakonec Sophia promluvila.
„Pokud zkusíme dělat něco normálního, tak to bude stejně obtížné, jako když se pokusíme udělat tu nejnepravděpodobnější věc. Možná ještě víc, protože ostatní očekávají, že lidé jako my se spokojí s málem. Takže, co bys chtěla dělat víc než cokoli jiného?“
Kate se nad tím zamyslela.
„Chci najít naše rodiče,“ řekla.
Vycítila bolest, která při těch slovech Sophii rozechvěla.
„Naši rodiče jsou mrtví,“ pronesla Sophia. Zněla tak jistě, že se jí Kate chtěla znovu zeptat, co se tenkrát před lety stalo. „Je mi to líto, Kate. Takhle jsem to nemyslela.“
Kate si hořce povzdechla.
„Nechci, aby mi někdo říkal, co mám dělat,“ odpověděla Kate. Šlo o věc, kterou chtěla skoro stejně, jako návrat rodičů. „Chci být svobodná, opravdu volná.“
„To chci taky,“ řekla Sophia. „Ale ve městě je jen málo skutečně svobodných lidí. Ti skutečně volní jsou…“
Přelétla pohledem přes město a když se Kate podívala stejným směrem, zjistila, že se dívá na palác ze zářivého mramoru.
Kate cítila, na co sestra myslí.
„Nemyslím, že když budeš sloužit v paláci, budeš volná,“ řekla Kate.
„Nemyslela jsem na službu v paláci,“ štěkla Sophia. „Co když… co když tam přijdeme a budeme jako jedny z nich? Co když je přesvědčíme, že mezi ně patříme? Co když si vezmeme nějakého bohatého muže, který má styky u dvora?“