Luanda sebrala tyč, hodila ji daleko ode dveří, rozevřela je dokořán a vyběhla ven.
Venku, když se jí oči přizpůsobily temnotě, uviděla Luanda po levé straně McCloudské, jak se řadí z vnější strany síně. Všichni měli pochodně a chystali se je zapálit. Luandu zaplavila panika. Nemohla jim to dovolit.
Obrátila se, vběhla zpět do síně, uchopila Bronsona za rameno a odtrhla ho od potyčky.
„McCloudští!“ zakřičela naléhavě. „Připravují se spálit síň! Pomoz mi! Dostaň všechny ven! OKAMŽITĚ!“
Bronson ji okamžitě pochopil a oči se mu rozšířily děsem. Co mu sloužilo ke cti, bylo, že nezaváhal ani na okamžik, obrátil se a spěchal k MacGilovským velitelům, vytrhl je z boje a křičel na ně, zatímco gestikuloval směrem k otevřeným dveřím. Všem jim postupně došlo, o co jde, a okamžitě vykřikli rozkazy pro svoje muže.
Luandu potěšil pohled na MacGilovské muže, kteří se náhle odpoutali z boje, obrátili se a běželi k otevřeným dveřím, které jim připravila.
Zatímco se ostatní snažili seřadit, Luanda a Bronson neztráceli čas. Běželi k otevřeným dveřím a s hrůzou sledovali, jak k nim uhání i další McCloud, sebral dřevěnou tyč a chystá se dveře zablokovat. Luanda nepředpokládala, že by to tentokrát stihla.
Tentokrát ale zareagoval Bronson. Pozvedl meč vysoko nad hlavu a s prudkým rozmáchnutím ho vrhnul.
Meč s otáčením proletěl vzduchem, až se konečně zabořil do zad McCloudského muže.
Válečník vykřikl a zhroutil se na zem. Bronson pak doběhl ke dveřím a otevřel je dokořán. Právě včas.
Tucty MacGilovců vyběhly skrz dveře a Luanda s Bronsonem se k nim přidali. V celé síni už nezbýval žádný MacGil a McCloudští s úžasem sledovali, jak se jejich nepřátelé stahují. Nedokázali pochopit proč.
Jakmile byli venku, zabouchla Luanda dveře, zapřela je několika dřevěnými kůly a zvenčí tak dveře zablokovala. Žádný McCloud je teď nemohl následovat ven.
McCloudští venku si jich všimli a začali odhazovat pochodně. Místo toho postupně tasili meče a chystali se k útoku.
Bronson s ostatními jim k tomu ale nedal příležitost. Zaútočili na McCloudské vojáky stojící všude kolem budovy, bodali je a zabíjeli, zatímco vojáci upouštěli pochodně a zápasili s vlastními zbraněmi. Většina McCloudských byla navíc stále uvnitř a těch několik tuctů venku se nemohlo vyrovnat vlně rozzuřených MacGilů. Ti je v záchvatu zuřivosti všechny rychle pozabíjeli.
Luanda stála s Bronsonem po boku, vedle nich MacGilovští vojáci, všichni těžce oddechovali, ale byli rádi, že jsou naživu. Všichni hleděli s respektem na Luandu. Věděli, že právě jí vděčí za své životy.
Jak tam stáli, vnímali bušení McCloudských uvězněných v síni. Všichni se snažili dostat ven. MacGilové pomalu obrátili své pohledy na budovu a nebyli si jistí, co dál. Bronson byl velitel a tak musel rozhodnout.
„Musíš tu rebelii zadusit,“ řekla Luanda rozhodně. „Musíš s nimi jednat stejně brutálně, jako se chystali jednat oni s tebou.“
Bronson na ni váhavě pohlédl a Luanda v jeho očích viděla nerozhodnost.
„Jejich plán nevyšel,“ řekl. „Jsou uvnitř v pasti. Zajatci. Vsadíme je do vězení.“
Luanda zuřivě zavrtěla hlavou.
„NE!“ zakřičela. „Tihle muži tady vzhlíží k tobě jako k veliteli. Tohle je krutá část světa. Tady nejsi v Králově Dvoře. Tady vládne brutalita. Brutalita vyžaduje respekt. Muži uvnitř nesmí zůstat naživu. Musí se stát výstrahou pro ostatní!“
Bronson si s hrůzou uvědomil, o čem mluví.
„Co to říkáš?“ zeptal se. „Říkáš, že je máme zaživa upálit? Že jim máme připravit stejná jatka, jako se chystali připravit oni pro nás?“
Luanda sevřela čelist.
„Pokud to neuděláš, pamatuj na moje slova: jednoho dne tě určitě zavraždí.“
Kolem stáli MacGilovští a sledovali jejich hádku. Luanda stála rozkročená a rozzuřeně funěla. Milovala Bronsona – konec konců jí přeci zachránil život. A přesto nenáviděla, jak byl občas slabý a naivní.
Luanda už mela dost mužské vlády. Dost chybných mužských rozhodnutí. Toužila po tom, aby mohla vládnout sama. A věděla, že by vládla lépe, než kterýkoli z nich. Občas, jak věděla, dokáže i žena vládnout v mužském světě.
Luanda, kterou celý život odstrkovali a nebrali v potaz, cítila, že už nedokáže jen tak sedět stranou. Konec konců, jen díky ní byli všichni tihle muži živí. Navíc byla královskou dcerou. Dokonce prvorozenou – ničím menším.
Bronson na ni jen rozechvěle zíral a Luanda jasně viděla, že nic neudělá.
Nedokázala to vystát. Vyrazila ze sebe výkřik, ve kterém znělo všechno její rozhořčení. Rozběhla se kupředu a chňapla po pochodni v ruce jednoho ze sloužících. Muži ji jen sledovali v omráčeném tichu. Proběhla před nimi, pozvedla pochodeň do výše a pak ji vrhla.
Pochodeň prozářila noc, proletěla obloukem vzduchem a přistála na vrcholku doškové střechy hodovní síně.
Luanda pak s uspokojením sledovala, jak se plameny začínají pomalu šířit.
MacGilové kolem zajásali a následovali jejího příkladu. Každý z nich sebral pochodeň a vrhl ji na střechu. Během několika chvil se plameny rozhořely do výšky, žár byl stále silnější a tváře jim zalilo teplo. Noc prozářilo světlo ohně a hala zaplála jasným plamenem.
Výkřiky McCloudských uvězněných uvnitř pročísly noc. A zatímco Bronson se třásl, Luanda stála pevně. Chladná, tvrdá, nemilosrdná. Ruce měla zapřené v bok a pomalu ji zaplavovalo uspokojení.
Obrátila se k Bronsonovi, který tam stál s ústy otevřenými úžasem.
„Tak tohle,“ pronesla vzdorovitě, „je to, co znamená vládnout.“
KAPITOLA TŘETÍ
Reece kráčel bok po boku se Starou. Ruce volně svěšené podél těla se jim houpaly ze strany na stranu, ale přesto se vzájemně nedrželi. Procházeli nekonečnými lukami rozkvetlých květin stoupajícími vysoko do hor, překypujícími barvami, typický pohled na Horních ostrovech. Kráčeli tiše. Reece zaplavovaly rozporuplné emoce a proto vlastně nevěděl, co říct.
V myšlenkách se vracel k osudovému momentu, kdy se jeho oči u horského jezera setkaly se Stařinými. Doprovod odeslal pryč, potřeboval být se Starou chvíli sám. Samozřejmě se jim příliš nelíbilo nechávat je o samotě – obzvláště Matusovi, který až příliš dobře věděl, co mezi nimi bylo – ale Reece na tom trval. Stara byla jako magnet, který ho přitahoval a on nechtěl, aby s nimi byl ještě někdo další. Potřeboval s ní strávit nějaký čas, promluvit si s ní, aby porozuměl tomu, proč na něj hleděla pohledem plným lásky, stejné, jakou cítil on k ní. Chtěl pochopit, jak moc je to, co se s nimi děje, skutečné.
Jak šli, Reecovi bušilo srdce, nebyl si jistý, kde má začít, co dál udělat. Rozum mu velel, aby se obrátil, aby utíkal, aby se dostal od Stary tak daleko, jak jen to bude možné. Aby se nalodil na další loď plující zpět na pevninu a už na ni nikdy nepomyslel. Aby se vrátil domů ke své nastávající, která na něj trpělivě čekala. Konec konců, Selese ho milovala a on miloval Selese. A jejich svatba měla proběhnout během několika dní.
Reece věděl, že to by bylo chytré rozhodnutí. Byla by to správná věc.
Jeho rozum ale přehlušily city, které v něm každým okamžikem sílily. Vášní, kterou nedokázal ovládat a která se odmítala podřídit jeho racionálnímu uvažování. Právě taková vášeň ho přiměla, aby tu teď byl po Stařině boku, aby s ní procházel lukami. Byla to jeho neovladatelná část, ta, které nikdy nerozuměl. Ta část, která ho celý život nutila jednat impulzivně a naslouchat srdci. Nevedlo to vždy k těm nejlepším rozhodnutím, ale když na to došlo, projel Reecem silný záchvěv a on to nedokázal ovládat.
Když šel po jejím boku, uvažoval, jestli i Stara má podobné pocity jako on. Jak šli, hřbety jejich rukou se o sebe otíraly a Reecovi se zdálo, že zahlédl letmý úsměv, který zahrál Staře v koutku úst. Bylo ale těžké ji odhadnout – vždy byla taková. Pamatoval si, že když ji viděl poprvé – to byli ještě malé děti – doslova mu vyrazila dech. Nedokázal se v její přítomnosti téměř hnout, celé dny nedokázal myslet na nic jiného než na ni. V jejích zářivých očích bylo něco zvláštního, něco bylo i na jejím způsobu držení těla – hrdém a vznešeném. Jako by na něj skrz ni hleděla vlčice. Bylo to fascinující.
Když byli děti, věděli, že vztah mezi bratrancem a sestřenicí byl zakázán. Nikdy se ale nezdálo, že by je to příliš trápilo. Něco mezi nimi bylo, něco silného, až příliš silného, co je vzájemně přitahovalo. Navzdory všemu, co si o tom mohl myslet svět. Jako děti si spolu hrávali, okamžitě se stali nejlepšími přáteli. Vzájemně si dávali přednost před ostatními příbuznými dětmi a přáteli. Když Reece navštívil Horní ostrovy, nakonec trávil každý bdělý moment v její přítomnosti. A i naopak, Stara vždy spěchala za ním, aby mu byla po boku. A když odplul, trávila dny na pobřeží a čekala, až se zase objeví jeho loď.
Nejdřív byli jen dobří přátelé. Ale postupem času, jak rostli, se jedné osudové hvězdnaté noci vše změnilo. I přes to, že to bylo zakázané, změnilo se jejich přátelství v něco silnějšího, většího než oni sami, a ani jeden z nich tomu nedokázal odolat.
Když Reece opouštěl Ostrovy, snil jen o ní. Propadal se kvůli ní do depresí, stálo ho to několik měsíců probdělých nocí. Každou noc, když ulehl do postele, viděl před sebou obraz její tváře a přál si, aby jim oceán a zákony nebránily být spolu.
Reece věděl, že ona to cítila stejně. Na křídlech celé armády sokolů k němu putovaly dopisy vyjadřující její lásku k němu. Odepisoval jí, ale nedokázal se vyjadřovat tak výmluvně jako ona.
Den, kdy se dvě rodiny MacGilů rozešly, byl jedním z nejhorších dnů v Reecově životě. Byl to den, kdy zemřel Tirův nejstarší syn na otravu stejným jedem, kterým Tirus plánoval otrávit Reecova otce. I tak ale Tirus obviňoval krále MacGila. Rozpoutala se bouře a to byl den, kdy se Reecovo – i Stařino – srdce zlomilo. Jeho otec byl téměř všemocný, stejně tak i Stařin. Otcové jim oběma zakázali navzájem komunikovat, i s kýmkoli jiným z druhého tábora MacGilů. Už nikdy pak nebyl na Ostrovech a Reece probděl mnoho úzkostných nocí, kdy přemýšlel a snil o tom, jak by zase mohl Staru vidět. Z jejích dopisů věděl, že ona to cítí stejně.
Jednoho dne ale dopisy přestaly chodit. Reece tušil, že je někdo nějakým způsobem zachytává, ale nikdy si tím nebyl jistý. Předpokládal, že ani jeho dopisy už k ní nejsou doručovány. Ani postupem času se přes to Reece nedokázal přenést. Musel ale přijmout bolestivé rozhodnutí a vypudit myšlenky na ni jak ze svého srdce, tak i z mysli. Její tvář se mu ale vybavovala v nejpodivnějších chvílích a on nikdy nepřestal přemýšlet nad tím, co se s ní nakonec stalo. Myslela na něj ještě? Vzala si někoho jiného?
Když ji dnes uviděl, všechno se mu to vrátilo. Reece si uvědomil, jaký plamen mu stále hoří v srdci. Jako kdyby od ní nikdy neodešel. Byla teď starší a plnější verzí sama sebe, ale pokud to ještě vůbec bylo možné, byla teď mnohem krásnější. Stala se z ní žena. A její pohled byl ještě hypnotičtější, než býval dřív. V tom pohledu si Reece všiml lásky a těšilo ho, když zjistil, že k němu cítí stejnou lásku jako on k ní.
Snažil se myslet na Selese. Dlužil jí to. Ale i když se hodně snažil, nešlo to.
Reece kráčel se Starou kolem horského hřebenu, oba mlčeli a ani jeden z nich pořádně nevěděl, co říct. Kde jen začít plnit ten volný prostor všech ztracených let?
„Slyšela jsem, že se máš brzy ženit,“ prolomila konečně Stara tíživé ticho.
Reece ucítil v břiše nepříjemné bodnutí. Pomyšlení na sňatek se Selese ho vždy naplňovalo vzrušením a láskou. Ale teď, když mu ho Stara připomněla, připadal si zničený. Jako by ji zradil.
„Je mi to líto,“ odpověděl Reece.
Nevěděl, co jiného by měl říct. Chtěl říct: Nemiluji ji. Teď už vidím, že to byla všechno chyba. Chci všechno změnit. Chci si raději vzít tebe.
On ale Selese miloval. Musel si to přiznat. Byl to jiný druh lásky. Možná ne tak intenzivní, jako láska, kterou cítil k Staře, ale byla to láska. Reece byl zmatený. Nevěděl, co má cítit a co si má myslet. Která láska byla silnější? Bylo vůbec možné takové srovnávání, když šlo o lásku? Když někoho milujete, milujete ho, ať už se děje cokoli. Jak by tedy mohla být jedna láska silnější?
„Miluješ ji?“ zeptala se Stara.
Reece se zhluboka nadechl. Cítil, že se stává obětí bouře citů. Netušil, jak má odpovědět. Ještě chvíli šli, Reece si uspořádal myšlenky, až konečně dokázal odpovědět.
„Miluji,“ odpověděl zmučeně. „Nedokážu lhát.“
Zastavil a poprvé sevřel Stařinu dlaň ve své.
I ona zastavila a obrátila na něj pohled.
„Ale miluji i tebe,“ dodal.
Viděl, jak se jí oči plní nadějí.
„Miluješ mě víc než ji?“ zeptala se měkce.
Reece se musel zamyslet.
„Miloval jsem tě celý svůj život,“ pronesl konečně. „Jsi tou jedinou tváří lásky, kterou jsem kdy poznal. Ty jsi pro mě to, co je láska. Miluji Selese. Ale s tebou… s tebou je to, jako kdybys byla mojí součástí. Jako moje vlastní já. Jako něco, bez čeho nemohu existovat.“
Stara se usmála, sevřela mu ruku a pak pokračovali bok po boku v chůzi. Na tváři jí pohrával znatelný úsměv.
„Ani nevíš, kolik nocí jsem strávila tím, že jsem na tebe vzpomínala,“ přiznala s pohledem upřeným do dálky. „Moje slova jsem předávala křídlům sokolů jen proto, aby je můj otec zase sebral. Po té bouři jsem se s tebou nedokázala spojit. Dokonce jsem se pokoušela jednou nebo dvakrát proklouznout na loď plující k pevnině, ale vždy mě chytili.“
Reece ohromilo to, co slyšel. Neměl o tom ani ponětí. Vždy ho zajímalo, co si o něm Stara po tom všem myslí, co cítí. Když to teď slyšel, cítil k ní silnější pouto než kdy dřív. Teď už věděl, že i ona viděla věci stejně. Nikdy si nepřipadal tak bláznivě. Mezi nimi skutečně něco bylo.
„A já nikdy nepřestal snít o tobě,“ odpověděl Reece.
Konečně se dostali na úplný vrchol hřebene. Zastavili se a bok po boku se rozhlíželi po celých Horních ostrovech. Naskytla se jim vyhlídka do ohromné dálky, přes řetěz ostrovů a oceán. Na mlhu, která z ostrovů stoupala, a na vlny, které se pod nimi tříštily. Na Gwendolyniny stovky lodí seřazených na kamenitém pobřeží.
Dlouho stáli v naprostém tichu, drželi se za ruce a vychutnávali si tu chvíli. Vychutnávali si vzájemnou společnost. Konečně, po všech těch letech a všech těch lidech i událostech, které se snažili je rozdělit.
„Konečně jsme tu, spolu – a přesto je to ironicky ve chvíli, kdy máš jiné závazky. Za několik dní máš svatbu. Zdá se, že osud má vždy něco, co mezi nás postaví.“
„Ale přesto jsem tu dnes s tebou,“ odpověděl Reece. „Možná nám osud chce říct něco jiného?“
Pevně sevřela jeho dlaň a Reece sevřel její. Jak se rozhlíželi, Reecovi bušilo srdce. Cítil se zmatenější než kdy dřív. Bylo tohle vše předurčeno? Bylo mu předurčeno, aby se tu setkal se Starou, aby ji viděl ještě před svatbou. Aby mu zabránila udělat chybu a vzít si někoho jiného? Snažil se je snad osud po všech těch letech dát znovu dohromady?
Reece si nemohl pomoct, ale cítil, že to tak opravdu je. Cítil, že se setkali na základě nějaké osudové prozřetelnosti. Možná se to stalo, aby dostali poslední šanci před jeho svatbou.
„To, co osud svede k sobě, nedokáže žádný člověk rozdělit,“ řekla Stara.
Když na ni pohlédl, pronikla mu její slova hluboko do mysli a uhranula ho.
„Tolik se toho během našich životů stalo, co nás chtělo rozdělit,“ řekla Stara. „Naše rodiny. Naše vlasti. Oceán. Čas… A přesto nic z toho nás nedokázalo udržet od sebe. Uteklo tolik let a naše láska zůstává stále silná. Je to náhoda, že jsi mne potkal těsně před tím, co se máš oženit? Osud se nám snaží něco říct. Ještě není pozdě.“
Reece na ni hleděl s bušícím srdcem. Ona hleděla na něj, v očích se jí zrcadlilo nebe nad hlavou a oceán pod nimi. Bylo v nich tolik lásky. Připadal si zmatenější než kdy dřív a nedokázal jasně myslet.
„Možná bych měl tu svatbu zrušit,“ řekl.
„Není na mně, abych ti něco takového říkala,“ odpověděla. „Musíš se podívat do svého srdce.“
„Právě teď,“ odpověděl, „mi moje srdce říká, že ten, koho miluji, jsi ty. Ty jsi ta, kterou jsem vždy miloval.“