Steffen doufal, že by to snad mohlo takto proběhnout. Možná ho konečně bude jeho rodina obdivovat. A konečně získá mezi svými lidmi nějaké uznání.
Steffen a jeho královská karavana dorazili k bráně malého městečka a Steffen jim všem pokynul, aby zastavili.
Obrátil se a pohlédl na své muže, tucet královniných strážců. Všichni čekali na jeho další pokyn.
„Počkejte na mě tady,“ vykřikl Steffen. „Před branami. Zatím nechci, aby vás moji lidé viděli. Chci se s nimi setkat sám.“
„Ano, veliteli,“ odpověděli.
Steffen sesedl z koně. Chystal se zbytek cesty dojít pěšky. Chtěl vejít do městečka po svých. Nechtěl, aby jeho rodina viděla královského koně nebo někoho z jeho královského doprovodu. Chtěl vidět, jak na něj budou reagovat tak, jak byl. Bez toho, aby znali jeho postavení nebo hodnost. Dokonce sundal královské označení i ze svého oblečení a nechal je v sedle.
Steffen prošel bránou do malé ošklivé vesnice, kterou si dobře pamatoval. Páchlo to v ní po psech, slepice se volně potulovaly po ulicích. Kolem je honily staré ženy a děti. Prošel kolem řad stavení, některé byly postavené z kamene, ale většina byla jen ze slámy. Uličky byly ve špatném stavu, poseté dírami a zvířecími výkaly.
Nic se nezměnilo. Uplynulo tolik let, a přesto se tu nic nezměnilo.
Konečně došel Steffen na konec ulice, zahnul doleva a přímo před sebou spatřil dům svého otce. Vypadal stejně jako vždy. Malá dřevěná chalupa se šikmou střechou a křivými dveřmi. Vzadu stála bouda, ve které musel Steffen spávat. Když ji viděl, měl chuť ji zbořit.
Steffen došel k otevřeným hlavním dveřím, zůstal stát na prahu a nahlédl dovnitř.
To, co viděl, mu vyrazilo dech. Uvnitř byla celá jeho rodina: otec i matka, všichni jeho bratři a sestry. Všichni byli natěsnaní v malé místnosti, jako vždy. Všichni seděli kolem stolu jako obvykle, bojovali o zbytky a společně se smáli. Se Steffenem se nikdy společně nesmáli. Vždy se smáli jen jemu.
Všichni vypadali starší, ale jinak úplně stejní. Všechny je s úžasem pozoroval. Opravdu to byla jeho skutečná rodina?
Steffenova matka byla první, kdo si ho všiml. Obrátila se, a když ho uviděla, zalapala po dechu. Tác jí vypadl z rukou na zem.
Potom si ho všiml otec a nakonec všichni ostatní. Všichni na něj šokovaně zírali. Asi nečekali, že se ještě někdy objeví. Každému z nich viděl Steffen na obličeji výraz, jako kdyby dorazil nezvaný host.
„Tak,“ pronesl jeho otec pomalu. Se zamračeným výrazem procházel kolem stolu směrem ke Steffenovi a z rukou si ve výhružném gestu stíral hadrem mastnotu. „Nakonec ses vrátil.“
Steffen si vzpomínal, že otec měl ve zvyku ten hadr zauzlovat, namočit a pak jím Steffena bít.
„Copak se stalo?“ dodal otec s nehezkým úsměvem. „Nedařilo se ti ve velkym městě?“
„Myslel si, že pro něho nejsme dost dobří. A teď přiběh zpátky domů jak spráskanej pes!“ vykřikl jeden z jeho bratrů.
„Jako pes!“ zopakovala jedna ze sester.
Ve Steffenovi kypěl hněv, ztěžka oddechoval, ale nutil se držet jazyk za zuby, neklesnout na jejich úroveň. Konec konců tihle lidé byli nízcí, hlavu měli plnou předsudků jako důsledek života stráveného v malém městečku. Na druhou stranu on viděl svět a naučil se spoustu nových věcí.
Jeho sourozenci – vlastně všichni v místnosti – se mu smáli přímo do očí.
Jediný, kdo se nesmál, byla jeho matka. Zírala na něj s vykulenýma očima. Steffen uvažoval, jestli alespoň ona není jiná. Říkal si, že by mohla mít radost, že ho vidí.
Ona ale jen pomalu zavrtěla hlavou.
„Ach, Steffene,“ řekla, „neměl ses sem vracet. Nejsi součástí týhle rodiny.“
Její slova, pronesená tak klidně, bez jakéhokoli studu, Steffena bolela ze všeho nejvíc.
„Nikdy nebyl,“ dodal jeho otec. „Je to zvíře. Co tu děláš, kluku? Vrátil ses pro zbytky?“
Steffen neodpověděl. Neměl nadání mluvit, nadání pro trefné rychlé odpovědi a rozpravy. A rozhodně ne ve vypjatých situacích jako byla tahle. Byl tak rozčilený, že téměř ani nedokázal formulovat slova. Bylo tolik věcí, které jim všem chtěl říct, ale nevyšlo z něj ani slovo.
Místo toho jen tiše stál a zuřil.
„Upad ti jazyk?“ strefoval se do něj otec. „Tak to mi jdi z cesty, ztrácím kvůli tobě čas. Dneska máme velkej den a nenecháme tě, abys nám ho kazil.“
Otec odstrčil Steffena z cesty a proběhl kolem něj ven ze dveří. Rozhlížel se na všechny strany. Zbytek rodiny čekal, dokud se otec nevrátil zpět do místnosti. Rozčileně bručel.
„Už sou tady?“ zeptala se s nadějí v hlase matka.
Zavrtěl hlavou.
„Nemám tucha, kde by mohli bejt,“ pronesl otec.
Pak se obrátil ke Steffenovi s tváří rudou vztekem.
„Vypadni z těch dveří,“ vyštěkl. „Čekáme důležitýho chlapa a ty stojíš v cestě. Zase to zkazíš, co? Stejně jako jsi vždycky všecko zkazil. Umíš si teda vybrat čas, když se ukážeš zrovna teď. Každou chvíli má přijet královny velitel, aby vesnici dal jídlo a zásoby. Musíme se mu ukázat. A podívej se na sebe,“ zavrčel otec, „stojíš tam a blokuješ naše dveře. Jen se na tebe podívá a půjde dál. Bude si myslet, že tu máme obludárnu.“
Steffenovi sourozenci vybuchli hurónským smíchem.
„Obludárnu!“ zopakovala jedna z nich.
Steffen stál na místě, sám rudý vzteky a hleděl na otce. Ten se na něj krutě mračil.
Příliš rozčilený na to, aby něco odpověděl, se Steffen pomalu obrátil, zavrtěl hlavou a vyšel ze dveří ven.
Vyšel na ulici a dal pokyn svým mužům.
Náhle se objevily tucty zářivých královských vozů a projížděly skrz vesnici.
„Už jedou!“ vykřikl Steffenův otec.
Celá Steffenova rodina vyběhla ven, proběhla kolem Steffena, vyskládala se do řady a zírala na vozy i královské stráže.
Všechny stráže se zastavily a hleděly s očekáváním na Steffena.
„Můj pane,“ tázal se jeden z nich, „budeme rozdělovat, nebo budeme pokračovat dál?“
Steffen stál před nimi, ruce zapřené v bok a upřeným pohledem sledoval svoji rodinu.
Jako jeden muž se celá jeho rodina otočila a v nevýslovném šoku zírala na Steffena. Přelétali pohledem od Steffena na stráž a zpět. Byli naprosto zmatení, jako by nedokázali pochopit, co vidí.
Steffen pomalu došel ke svému koni, nasedl do sedla zdobeného zlatem a stříbrem. Dělal z toho vystoupení pro rodinu. Nakonec na ně shlížel shora.
„Můj pane?“ zopakoval jeho otec. „To je nějakej hnusnej vtip? Ty? Královskej velitel?“
Steffen jen v klidu seděl, shlížel na otce a zavrtěl hlavou.
„Přesně tak, otče“ odpověděl Steffen. „Jsem královský velitel.“
„To nejde,“ řekl otec. „To nejde. Jak by se zvíře jako ty mohlo stát královskou stráží?“
V tu chvíli dva strážní seskočili z koní, tasili meče a přispěchali přímo ke Steffenovu otci. Meče mu přitiskli na krk tak drsně, až otec zděšením široce otevřel oči.
„Urazit královnina muže je jako urazit samotnou královnu,“ zavrčel jeden z vojáků na Steffenova otce.
Ten jen zděšeně polkl.
„Můj pane, máme toho muže uvěznit?“ zeptal se druhý voják Steffena.
Steffen přelétl pohledem svoji rodinu, viděl šok v jejich tvářích a přemýšlel, co dál.
„Steffene!“ přiběhla k němu jeho matka. Sevřela do dlaní jeho nohu a žadonila. „Prosim! Nezavírej svého otce! A prosim, dej nám zásoby. Potřebujem je!“
„Dlužíš nám je!“ vyhrkl otec. „Za všecko co jsme ti dali. Za tvůj život. Dlužíš jenom nám.“
„Prosim!“ ozvala se znovu matka. „Netušili sme to. Netušili sme, co se z tebe stalo! Prosim, neubližuj otci!“
Padla na kolena a začala vzlykat.
Steffen téměř ani nezavrtěl hlavou. Nechápal tyhle lháře, zrádné lidi bez cti. Lidi, kteří se k němu celý život chovali jen krutě. Teď, když si uvědomili, že je někdo, už od něj něco chtěli.
Steffen se rozhodl, že mu ani nestojí za odpověď.
A také si něco uvědomil: celý život svou rodinu uctíval. Jako by oni byli skvělí, perfektní a úspěšní. Takoví, jaký by chtěl být i on. Ale teď si uvědomil, že to vše bylo přesně naopak. Všechno, celá jeho výchova, byla jedna velká lež. Byli to ubožáci. I přes jeho deformaci stál nad nimi všemi. Bylo to poprvé, kdy si to uvědomil.
Shlédl dolů na svého otce, kterému na hrdlo stále mířily dva meče, a jedna jeho část mu chtěla ublížit. Ale druhá jeho část si uvědomila další věc: nezasloužili si ani jeho pomstu. Museli by být někým, aby si něco zasloužili, ale oni nebyli nic.
Steffen se obrátil ke svým mužům.
„Myslím, že tahle vesnice si docela vystačí i sama,“ pronesl rozhodně.
Pobídl koně a všichni opustili vesnici v ohromném oblaku prachu. Steffen se rozhodl, že se sem už nikdy znovu nevrátí.
KAPITOLA OSMÁ
Strážní otevřeli starobylé dubové dveře a Reece vyběhl z ošklivého venkovního počasí Horních ostrovů celý mokrý od deště a prochladlý od skučícího větru. Přivítalo ho suché útočiště Srogovy pevnosti. Jakmile za ním zaklaply dveře, rychle si vytřepával vodu vlasů a stíral z obličeje. Když vzhlédl, viděl, jak k němu Srog spěchá, aby ho objal.
Reece objetí opětoval. Ke Srogovi, skvělému válečníkovi a vůdci, choval vždy vřelé pocity. Byl to muž, který velmi dobře vedl Silesii, byl loajálním mužem Reecova otce a ještě loajálnější k jeho sestře. Vidět Sroga a jeho tvrdé vousy, široká ramena a přátelský úsměv, to vždy vyvolávalo v Reecovi vzpomínky na otce, na starou dobu.
Srog se zaklonil a obří rukou sevřel Reecovi rameno.
„Čím jsi starší, tím víc mi připomínáš svého otce,“ řekl vřele.
Reece se usmál.
„Doufám, že to je dobře.“
„To rozhodně,“ odpověděl Srog. „Nikdy jsem nepotkal lepšího muže. Prošel bych kvůli němu ohněm.“
Srog se obrátil a vedl Reece skrz široký sál. Ostatní muži je pomalu následovali.
„Jsi tou nejvítanější tváří, kterou jsem na tomhle zoufalém místě mohl spatřit,“ řekl Srog. „Jsem tvojí sestře vděčný, že tě sem poslala.“
„Zdá se, že jsem si pro návštěvu nevybral nejlepší den,“ odpověděl Reece, když procházeli kolem otevřeného okna, za kterým bylo vidět prudký déšť jen stopu od nich.
Srog se ušklíbl.
„Tady není žádný den dobrý,“ odpověděl. „Ale i tak se všechno může rychle změnit. Říká se, že na Horních ostrovech probíhají všechna čtyři roční období během jednoho dne – a když jsem sem přišel, zjistil jsem, že to je skutečně pravda.“
Reece vyhlédl na malé prázdné nádvoří, na kterém bylo jen několik starobylých kamenných stavení, šedých, starých, vypadajících jako by se rozpouštěly v dešti. Venku bylo jen pár lidí, všichni měli proti větru a dešti skloněné hlavy a odněkud někam spěchali. Ostrov se zdál být osamělým a pustým místem.
„Kde jsou všichni lidé?“ zeptal se Reece.
Srog si povzdechl.
„Ostrované zůstávají doma. Jsou to v podstatě samotáři. Jsou rozptýlení. Tohle místo není jako Silesie nebo Králův Dvůr. Lidé tu žijí rozptýleně po celých ostrovech. Nestahují se do měst. Jsou to podivní, odtažití lidé. Tvrdohlaví a zatvrzelí – tak jako zdejší počasí.“
Srog provedl Reece dolů chodbou, zahnuli za jeden z rohů a vešli do hlavní haly.
V místnosti seděl tucet Srogových mužů, vojáků s oblečenou zbrojí. Seděli se zachmuřenými pohledy kolem stolu nedaleko ohně. Kolem ohniště spali psi, zatímco muži jedli kusy masa a házeli jim zbytky. Se zabručením pohlédli na Reece.
Srog ho odvedl k ohni. Reece si v teple ohně vděčně zamnul ruce. Bylo příjemné moct se ohřát.
„Vím, že nemáš moc času, než odpluješ,“ řekl Srog. „Ale chtěl jsem, abys měl alespoň nějaké teplé a suché šaty.“
Přišel k nim jeden ze sluhů a předal Reecovi suché oblečení a zbroj přesně v jeho velikosti. Reece pohlédl na Sroga pohledem plným překvapení a vděčnosti. Sundal si mokré oblečení a převlékl se do suchého.
Srog se usmál. „O naše se tu staráme dobře,“ řekl. „Vzhledem k tomuhle místu jsem předpokládal, že je budeš taky potřebovat.“
„Děkuji,“ odpověděl Reece, kterému už teď bylo mnohem lépe. „Nikdy jsem to nepotřeboval víc.“ Popravdě se obával cesty po moři v mokrém oblečení a tohle bylo přesně to, co potřeboval.
Pak začal Srog mluvit o politice. Byl to dlouhý monolog, v jehož průběhu Reece jen ze slušnosti přikyvoval a tvářil se, že poslouchá. Ale hluboko uvnitř byl Reece úplně jinde. Pořád se musel zaobírat myšlenkami na Staru, nedokázal ji dostat z hlavy. Nedokázal přestat myslet na jejich setkání a pokaždé, když na ni pomyslel, rozbušilo se mu srdce vzrušením.
Také nemohl přestat myslet na úkol, který ho čekal, až se vrátí na pevninu. Úkol, který ho děsil. Musel říct Selese – a stejně tak všem ostatním – že svatba se ruší. Nechtěl ji ranit, ale neviděl žádnou jinou možnost.
„Reeci?“ opakoval Srog.
Reece zamrkal a podíval se na něj.
„Slyšel jsi mě?“ zeptal se Srog.
„Promiň,“ řekl Reece, „co jsi říkal?“
„Říkal jsem, že předpokládám, že tvoje sestra obdržela moje zprávy?“ zeptal se Srog.
Reece souhlasně přikývl a snažil se soustředit.
„Přesně tak,“ odpověděl Reece. „To je taky důvod, proč mě sem poslala. Požádala mě, abych se s tebou sešel a z první ruky vyslechl, co se děje.“
Srog si povzdechl a hleděl do plamenů.
„Už jsem tu šest měsíců,“ řekl, „a můžu ti říct, že ostrované vůbec nejsou jako my. MacGilovci jsou to jen jménem. Nemají přednosti tvého otce. Nejsou jen tvrdohlaví – nejsou důvěryhodní. Každý den sabotují královniny lodě. Popravdě sabotují všechno, co tu děláme. Nechtějí nás tady. Nechtějí nic z pevniny. Pokud na ni zrovna nedělají invazi, samozřejmě. Život v harmonii, jak jsem vypozoroval, to není nic, co by chtěli.“
Srog si znovu povzdechl.
„Ztrácíme tu čas. Tvoje sestra by se měla stáhnout. Nechat je jejich osudu.“
Reece poslouchal a souhlasně přikyvoval. Mnul si ruce před ohněm, když tu náhle skrz mraky prorazilo slunce a mokré počasí se změnilo přímo do jasného, slunečného letního dne. Z dálky zazněl roh.
„Tvoje loď!“ vykřikl Srog. „Musíme jít. Musíš odplout, než se vrátí špatné počasí. Vyprovodím tě.“
Srog pak odvedl Reece postranními dveřmi pevnosti a Reece byl ohromen jasem dne, když do něj vstoupili. Bylo to, jako by se vrátil perfektní letní den.
Reece i Srog pochodovali rychle bok po boku, následovala je skupina Srogových mužů, kameny jim křupaly pod botami, když procházeli skrz hory a hledali cestu po svíjejících se cestičkách ke vzdálenému pobřeží dole. Procházeli kolem šedivých kamenů a dlouhých horských hřebenů i pahorků. Horské stráně byly posety kozami, které vypadaly, jako by k nim doslova přirostly, a pásly se na trávě. Jak se blížili k pobřeží, naplnil se vzduch zvukem zvonů z pobřeží, varoval lodě před zvedající se mlhou.
„Z první ruky tu vidím podmínky, se kterými se musíš vyrovnávat,“ pronesl konečně Reece za pochodu. „Není to jednoduché. Udržel jsi tu věci pohromadě mnohem déle, než by to dokázal kdokoli jiný, tím jsem si jistý. Vedl sis dobře. Rozhodně o tom řeknu královně.“
Srog přikývl, cenil si Reecových slov.
„Těší mě, že to říkáš,“ pronesl.
„Co stojí za nespokojeností těch lidí?“ zeptal se Reece. „Konečně jsou přece volní. Nechceme jim nijak ubližovat. Vždyť jsme jim přinesli zásoby a ochranu.“
Srog zavrtěl hlavou.
„Nedají pokoj, dokud nebude Tirus na svobodě. Věznění jejich vůdce berou jako osobní urážku a hanbu.“
„To můžou být rádi, že jen sedí ve vězení a nebyl za svoje zrádcovství popraven.“
Srog přikývl.
„To je pravda, ale tihle lidé to nechápou.“
„A pokud bychom ho propustili?“ zeptal se Reece. „Byli by pak v klidu?“
Srog zavrtěl hlavou.
„O tom pochybuji. Věřím, že by je to jen povzbudilo k nějaké další nespokojenosti.“
„Tak co s tím můžeme udělat?“ zeptal se Reece.
Srog si povzdechl.
„Odejít odsud,“ řekl. „Tak rychle, jak to jen bude možné. Nelíbí se mi to, co tu vidím. Cítím, že se chystá nějaké povstání.“
„Přesto máme ale více mužů i lodí.“
Srog zavrtěl hlavou.
„To je jen zdání,“ řekl. „Jsou dobře organizovaní. My jsme na jejich půdě. Znají milion nenápadných způsobů sabotáží, které nedokážeme předpokládat. Sedíme tu jako v hadím hnízdě.“
„Ale Matus takový není,“ řekl Reece.
„Pravda,“ odpověděl Srog. „Ale on je jediný.“