Možná, že je jeho flotila nezastaví. Možná, že může doufat jen v to, že je zpomalí a oslabí. Přesto by to ale mohlo stačit. Pokud dokáží získat čas pro Ceres, mohlo by se jí podařit vymyslet způsob, jak porazit zbytek nepřátel. Akila ji už díky jejím silám viděl provést mnohem překvapivější věci.
Možná se jí podaří zničit celou šeropelskou armádu a všechny je zachránit.
Akila tu nejspíš zemře. Pokud to ale pomůže zachránit Delos, bude to stát za to? O to nešlo. Kdyby to pomohlo zachránit lidi tady a lidi na Haylonu, stálo by to za to? Ano, Akilovi by to za to stálo. Lidé, kteří se blížili, se nikdy nespokojí s tím, co zrovna mají. Vždycky chtějí víc. Jakmile by skončili tady, vrhli by se na Haylon. Díky jeho oběti budou farmáři na ostrově v bezpečí. Akila by se za ně obětoval třeba tisíckrát.
Znovu se podíval na obzor a sledoval blížící se flotilu. Ztišil hlas.
„Jsi mým dlužníkem, Thane,“ pronesl. Princ mu dlužil za to, že ho na Haylonu nezabil, za to, že přišel na pomoc Delosu. Kdyby Thana tenkrát zabil, Akilův život by byl pravděpodobně mnohem jednodušší.
A při pohledu na blížící se flotilu Akilovi došlo, že nejspíš i mnohem delší.
„Dobrá!“ vykřikl. „Na svá místa, chlapci! Čeká nás bitva, kterou musíme vyhrát!“
KAPITOLA DRUHÁ
Irrien seděl na přídi své vlajkové lodi a cítil současně uspokojení i očekávání. Uspokojení, protože jeho flotila postupovala přesně dle jeho rozkazů. Očekávání, protože se nemohl dočkat všeho, co mělo následovat.
Všude kolem byly lodě, které v téměř naprostém tichu pluly vpřed. Přesně jak svým lidem nařídil, když se přiblížili k pobřeží. Byli tišší než žraloci, kteří se blíží ke své kořisti. Tišší než okamžik po smrti člověka. Irrien byl jako odlesk světla na hrotu kopí a jeho flotila byla jeho široká hlavice.
Jeho židle nebyla z tmavého kamene jako ta, na které sedával v Šeropelu. Tahle byla lehčí, rám měla vyrobený z kostí bytostí, které zabil. Opěrku tvořily stehenní kosti temných slídilů, v područkách byly zasazené lidské prstní kůstky. To vše zakrývaly kožešiny zvířat, která ulovil. I to byla jedna z věcí, které se naučil: v míru by měl člověk mluvit o své civilizovanosti. Ve válce o své krutosti.
Což mu připomnělo, aby trhnul řetězem připojeným k židli. Na druhém konci byl připoutaný jeden z tak zvaných válečníků té pochybné revoluce. Patřil k těm, kteří raději poklekli, než aby zemřeli v boji.
„Brzy tam budeme,“ pronesl.
„A-ano, můj pane,“ odpověděl muž.
Irrien znovu trhnul řetězem. „Pokud nejsi vyzván, nemluv.“
Když začal muž škemrat o odpuštění, Irrien si ho nevšímal. Místo toho přemýšlel o tom, co ho čeká. Samozřejmě měl také připravený štít, aby se mohl bránit nepřátelům.
Moudrý muž se vždy připravoval na vše. Ostatní členové rady Pěti kamenů v Šeropelu si o něm nejspíš mysleli, že se zbláznil, když vyrazil do země bez popela, a byli rádi, že se téhle výpravě mohli vyhnout. Hloupě se domnívali, že První kámen neví o jejich spiknutích a machinacích.
Irrienův úsměv se ještě rozšířil, když pomyslel na jejich tváře ve chvíli, kdy si uvědomili, co se ve skutečnosti děje. Když se podíval na pobřeží a viděl ohně, které zakládali jeho nájezdníci, měl ještě lepší náladu. Irrien obvykle neměl rád zbytečně vypálené budovy, ale když šlo o válku, byla to účinná zbraň.
Ne, skutečnou zbraní tu byl strach. Oheň a tichá hrozba byly jen způsoby, jak ji nabrousit. Strach byl stejně účinnou zbraní jako pomalý jed. Nebezpečný jako ostrá čepel. Strach dokázal přimět silného muže k tomu, aby utekl nebo se vzdal bez boje. Strach nutil nepřátele dělat hloupá rozhodnutí, bezmyšlenkovitě udeřit nebo se skrývat ve chvíli, kdy by měli útočit. Strach dělal z lidí otroky, držel je zpátky, a to i když jich bylo víc.
Irrien nebyl tak arogantní, aby si myslel, že nikdy nebude cítit strach. V první bitvě ho ale nevnímal tak, jak ho znal z vyprávění ostatních. Ani v padesáté bitvě. Bojoval s muži na rozpáleném písku i dlažbě postranních uliček, a i když cítil vztek, vzrušení, dokonce zoufalství, nikdy necítil strach tak, jako ostatní. I díky tomu si tak snadno dokázal brát to, co chtěl.
To, co chtěl teď, se mu zjevilo před očima, téměř jako by to sám Irrien přivolal pouhou myšlenkou. Nekonečné záběry vesel mu do zorného pole přinesly delosský přístav. Těšil se na tuhle chvíli, ale nebyla to chvíle, o které snil. Ta nastane, teprve až tohle vše skončí a on si vezme vše, co stálo za to si vzít.
I přes svoji slávu to bylo mrzké a páchnoucí město, stejně jako všechna lidská města. Nemělo majestátnost nekonečného prachu a popela, ani drsnou krásu výtvorů Prastarých. Tak jako ve všech ostatních městech, kde se tísnilo příliš mnoho lidí na malém prostoru, i tady vystupovala na povrch skutečná nátura obyvatel. Jejich krutost a ošklivost, kterou nedokázala skrýt žádná kamenická práce.
Přesto bylo ale Impérium dostatečně zajímavou kořistí. Irrien na okamžik uvažoval, jestli si ostatní kameny uvědomily svoji chybu, že sem nepřišly s ním. Že seděly na svých kamenných židlích a mluvily o svých ambicích a moci, svojí vypočítavosti a schopnostech hrát politické hry.
I přesto ale nemyslely dostatečně ve velkém. Myslely pouze v rámci ohromného nájezdu, když mohlo jít o mnohem víc. Flotila, kterou měl Irrien k dispozici, nebyla určená jen k tomu, aby přivezla zlato a otroky, i když samozřejmě získá obojí. Byla tu, aby zabrala, udržela a osídlila. Co bylo zlato vedle úrodné země bez nekonečného popela a prachu? Proč odvádět otroky zpět do země spálené válkami Prastarých, když si člověk mohl zabrat zemi, ze které pocházeli? A kdo tu bude, aby se ujistil, že získá největší kus téhle nové země?
Proč provést nájezd a stáhnout se, když může člověk smést své nepřátele a vládnout?
Nejprve bylo ale nutné vypořádat se s několika překážkami. Před městem byla flotila, pokud se to tak dalo nazvat. Irrien přemýšlel, jestli už se výzvědné lodě, které vyslali, vrátily. Jestli vědí, co je čeká. On sám možná v bitvě strach necítil, ale rozhodně věděl, jak ho rozsévat mezi slabšími muži.
Vstal, aby měl lepší výhled, a také proto, aby lidé, kteří ho sledovali z pobřeží, viděli, kdo to rozkázal. Uvidí ho samozřejmě jen ti s nejlepším zrakem, ale chtěl, aby pochopili, že tohle byla jeho válka, jeho flotila a už brzy také jeho město.
Všiml si příprav, které prováděli obránci. Menší lodě budou nepochybně brzy v plamenech. Způsob, jakým se flotila formovala do skupin, napovídal, že se připravuje k útoku. V přístavu byly nachystané zbraně, které se delosští chystali použít, jakmile se Irrienovo loďstvo dostane blíž.
„Váš velitel ví, co má dělat,“ pronesl Irrien a za řetěz si k nohám přitáhl vězně. „Co je zač?“
„Akila je nejlepší žijící generál,“ odpověděl bývalý námořník. Pak si všiml Irrienova pohledu. „Odpusť mi, můj pane.“
Akila. Irrien už to jméno slyšel a od Lucia toho o něm slyšel ještě mnohem víc. Akila, který osvobodil Haylon z nadvlády Impéria a ubránil ho před nepřátelskou flotilou. Akila, který, jak se říkalo, byl chytrý jako liška. Dokázal rychle udeřit tam, kde to nepřítel nejméně čekal.
„Vždy jsem si cenil schopných soupeřů,“ pronesl Irrien. „Meč potřebuje železo, které ho nabrousí.“
Jako by chtěl podtrhnout svá slova, tasil meč z černé kožené pochvy. Čepel byla černomodrá, ostrá jako břitva, matně se leskla olejem. Byla to věc, kterou by jiní lidé dokázali použít přinejlepším jako popravčí meč. On se s ní ale naučil zacházet obratně a získal sílu vládnout jí v boji. Měl samozřejmě i jiné zbraně: nože a škrtící struny, zahnutou měsíční čepel a ostnatou sluneční dýku. Ale tohle byla zbraň, kterou lidé znali. Neměla jméno, ale jen proto, že Irrien považoval pojmenovávání zbraní za hloupé.
V očích svého nového otroka viděl strach, který v něm vyvolal pohled na jeho zbraň.
„Za starých časů obětovali kněží před bitvou život otroka. Doufali, že tak utiší krvelačnost smrti a ta díky tomu nesáhne po generálovi. Pak začali obětovávat otroky bohům války a doufali, že si tak zajistí jejich přízeň. Poklekni.“
Irrien sledoval muže, který okamžitě poslechl, i přes hrůzu, kterou cítil. Nebo možná právě kvůli ní.
„Prosím,“ škemral.
Irrien ho kopl do boku. Muž padl na palubu, hlava mu vyčnívala přes bok lodi. „Řekl jsem ti, že máš mlčet. Zůstaň tu a buď rád, že nevěřím kněžím a jejich bláznovství. Pokud existují bohové smrti, jejich krvelačnost nelze uhasit, pokud jsou bohové války, jejich přízeň získává ten, kdo má nejvíc mužů.“
Obrátil se k ostatním mužům na lodi. Jednou rukou pozvedl meč a otroci, kteří čekali na jeho pokyn, se chopili rohů. Když přikývl, zaduli na ně. Irrien sledoval, jak jeho muži připravují katapulty a balisty, zapalují ohnivé střely.
Stál ve slunečních paprscích, bronzová pleť a tmavé šaty z něj dělaly stín na obrysu města před nimi.
„Řekl jsem vám, že se dostaneme do Delosu, a jsme tu!“ vykřikl. „Řekl jsem vám, že získáme město, a také ho získáme!“
Čekal, dokud neopadl souhlasný jásot.
„Po zvědech, které jsme jim poslali zpátky, jsem poslal zprávu a chystám se splnit to, co jsem řekl!“ Tentokrát Irrien na nic nečekal. „Každý muž, žena i dítě Impéria je teď otrokem. Pokud potkáte někoho bez značky majitele, je vám k dispozici. Můžete ho chytit a dělat si s ním, co dokážete. Každý, kdo bude tvrdit, že mu něco patří, lže. Můžete si to vzít. Kdokoli, kdo vás neposlechne, musí být potrestán. Kdokoli nám bude odporovat, patří k rebelům a nebude mu projeveno žádné milosrdenství!“
Milosrdenství. Další z těch vtipů, o kterých ostatní lidé vděčně předstírali, že existují. Proč by měl kdokoli nechávat svého nepřítele naživu, aniž by z toho něco měl? Popel dával prosté lekce: jsi slabý, zemřeš. Pokud jsi dost silný, vezmeš si od světa cokoli, co dokážeš ukořistit.
Irrien se chystal vzít si všechno.
Nejlepší na tom bylo, jak moc se teď cítil naživu. Probojoval se až na pozici Prvního kamene a pak zjistil, že už nemá kam pokračovat. Cítil, že stagnuje, že skončil v hloupých politických roztržkách týkajících se jednoho města a sloužících pro pobavení ostatních kamenů. Ale tohle… to mohlo být něco mnohem víc.
„Připravte se!“ vykřikl na své muže. „Poslouchejte mé rozkazy a uspějeme. Pokud selžete, budete pro mě méně než popel.“
Vrátil se k místu, kde stále ležel bývalý námořník. Hlavu měl stále vystrčenou přes bok lodi. Pravděpodobně si myslel, že to pro něj tímhle končí. Irrien si dávno všiml, jak lidé doufají, že horší už to nebude, místo toho, aby si všímali nebezpečí a konali.
„Mohl jsi zemřít v boji,“ řekl Irrien s mečem stále zdviženým. „Mohl jsi zemřít jako muž, a ne jako ubohá oběť.“
Muž na něj vyděšeně zíral. „Říkal jsi… říkal jsi, že na to nevěříš.“
Irrien pokrčil rameny. „Kněží jsou blázni, ale lidé jejich bláznovství věří. Povzbudí je to, aby lépe bojovali. Kdo jsem já, abych se proti tomu stavěl?“
Přišlápl otroka a dával si pozor, aby ho ostatní dobře viděli. Chtěl, aby všichni jasně vnímali okamžik, kdy začne jeho další vzestup.
„Předávám tě smrti,“ vykřikl. „Tebe i všechny, kdo se nám postaví!“
Bodnul ubožáka mečem do hrudi, zasáhl ho přímo do srdce. Na nic nečekal a meč pozvedl znovu. Pro jednou jeho popravčí meč splnil úkol, ke kterému byl původně určen. Hladce prošel mužovým krkem. Žádné milosrdenství, jen hrdost. První kámen by nikdy neměl zbraň, která není dokonalá.
Znovu pozvedl zakrvácený meč.
„Začněte!“
Zaduněly rohy a nebe zaplálo ohněm z katapultů. Lukostřelci vypustili salvu šípů směrem k nepřátelům. Menší lodě vyrazily kupředu ke svým cílům.
Irrien se na okamžik zamyslel nad tím „Akilou“. Mužem, který právě čekal na to, co se stane. Uvažoval, jestli se jeho rádoby nepřítel bojí.
Měl by.
KAPITOLA TŘETÍ
Thanos se skláněl nad tělem svého bratra a na okamžik nebo dva měl pocit, jako by se zastavil svět. Nevěděl v tu chvíli, co si myslet nebo cítit. Nevěděl, co dál dělat.
Předpokládal, že potom, co zabije Lucia, se bude cítit jako vítěz. Nebo že ucítí úlevu z toho, že už vše skončilo. Čekal, že lidé, které miloval, budou konečně v bezpečí.
Místo toho ale cítil, jak se v něm zvedá vlna smutku. Proléval slzy za bratra, který si to nejspíš ani nezasloužil. Ale na tom teď nezáleželo. Na čem záleželo, bylo, že Lucious skutečně byl jeho nevlastní bratr, a že je teď pryč.
Ležel mrtvý, s dýkou v srdci. Thanos cítil Luciovu krev na svých rukách a měl pocit, že na jedno tělo je jí až moc. Jedna jeho část doufala, že to bude jiné, že zjistí, co stálo za Luciovým šílenstvím, za jeho nekonečným zlem. Místo toho tu teď Lucious prostě jen ležel, tichý, jako prázdná skořápka.
Thanos by pro svého bratra chtěl něco udělat, postarat se mu o pohřeb nebo ho alespoň předat kněžím. Ale už když na to pomyslel, věděl, že to nejde. Mohla za to bratrova vlastní slova.
Šeropel se rozhodl vtrhnout do Impéria a pokud Thanos chtěl pomoct lidem, které měl rád, musel hned vyrazit.
Vstal, sebral meč a chystal se vyrazit ke dveřím. Sebral i Luciův meč. Zdálo se, že ze všech věcí na světě záleželo jeho bratrovi jen na zbraních. Thanos držel oba meče v rukách a překvapilo ho, jak podobné si jsou. A stejně ho překvapilo, když si uvědomil, že mu v cestě ke dveřím stojí osazenstvo hostince.
„Říkal, že seš princ Thanos,“ pronesl muž s rozježenými vousy a přejížděl prstem po ostří nože. „Seš?“
„Kameny platí za zajatce, jako jsi ty, dost peněz,“ řekl další.
Třetí přikývl. „A pokud ne oni, otrokáři určitě.“
Vyrazili kupředu a Thanos na nic nečekal a vyšel jim vstříc. Ramenem narazil do nejbližšího muže tak prudce, až ho po zádech srazil na stůl. Současně seknul mečem a zasáhl toho s nožem do paže.
Thanos slyšel, jak muž vykřikl, když se mu čepel zakousla do předloktí. Nezastavil se ale a třetího skopl po zádech mezi čtyři muže hrající kostky. Byli tak zabraní do hry, že ji nepřerušili ani ve chvíli, kdy bojoval s Luciem. Teď jeden z nich zavrčel, vstal a chopil se padajícího pobudy.
Během chvilky se stalo to, o co se ještě před několika chvílemi pokoušel Lucious: celá nálevna vstala a v mžiku se rozpoutala nepřehledná bitka. Muži, kteří se během Thanova souboje s bratrem drželi stranou, teď máchali noži a rozdávali rány pěstmi. Jeden se chopil židle a zaútočil Thanovi na hlavu. Thanos ukročil stranou, vykryl úder mečem, odsekl část židle a srazil ji směrem na jiného opilce.
Mohl zůstat a bojovat, ale myšlenka na to, že Ceres hrozí nebezpečí, ho hnala pryč. Byl si tak jistý, že dokáže zabránit invazi tím, že zastaví Lucia, a pak bude mít dost času zjistit pravdu o svých rodičích. Získá důkazy, které potřeboval, a vrátí se do Delosu. Teď ale neměl čas na nic dalšího.
Vyrazil ke dveřím. Krčil se a uhýbal před nenechavýma rukama mužů, kteří se ho pokoušeli zachytit. Jednoho sekl přes stehno. Vyběhl na ulici…
…přímo do jednoho z nejhorších mraků prachu, jaké od svého příchodu do města viděl. Nezastavil se. Zavěsil si meče na opasek, natáhl si šátek přes ústa a nos a pokračoval kupředu tak rychle, jak mohl.
Slyšel za sebou hlasy mužů, kteří se ho pokoušeli pronásledovat, i když nechápal, jak můžou čekat, že ho v tomhle počasí najdou. Thanos tápal jako slepec. Prošel kolem obchodníka, který si už balil stánek, pak minul několik vojáků, kteří hlasitě kleli a krčili se u výklenku dveří, aby se aspoň částečně chránili před prachem.
„Podívej se na toho cvoka!“ slyšel Thanos jednoho z nich mluvit šeropelsky.
„Nejspíš spěchá, aby se přidal k invazi. Slyšel jsem, že Čtvrtý kámen Vexa se chystá odeslat další flotilu. Tři ostatní stále ještě plánují, co provést. První kámen před nimi má velký náskok.“