Bylo jí to nepříjemné. Nechtěla na sebe tolik upozorňovat a nemyslela si o sobě, že je krásná. Vůbec se nezajímala o svůj vzhled – jen o trénink, o chrabrost, o čest. Raději by se podobala svému otci, tak jako její bratři, muži, kterého obdivovala a milovala více než kohokoli jiného na světě, než mít své hezoučké rysy. Při pohledu do zrcadla vždy hledala ve svých očích jeho podobu, nicméně ať se dívala jak se dívala, nemohla v nich nic najít.
“Řekl jsem ti, nesahej na mě!” Aidan zakřičel, jeho hlas se nesl až sem.
Jak uslyšela tísnivý výkřik svého mladšího bratra, chlapce, kterého Kyra milovala více než kohokoli na světě, vzpříma se postavila, jako lev, který hlídá své mládě. Leo také ztuhnul a na zádech mu vstaly chlupy. Jejich matka zemřela již dávno a Kyra cítila povinnost dohlížet na Aidana, aby mu nahradila matku, kterou nikdy neměl.
Brandon a Braxton ho neurvale táhli po cestě, směrem od pevnosti, na opuštěné venkovské cestě, ke vzdálenému lesu, a ona viděla, jak se jej snaží přimět, aby držel kopí, které pro něj zdálo být až příliš velké. Aidan byl až příliš snadným terčem, po kterém se mohli vozit; Brandon a Braxton byli tyrani. Byli silní a tak trochu stateční, ale spíše suverénní než aby byli skutečně šikovní a zdálo se, že se vždy dostali do problémů, které sami nebyli schopni vyřešit. Bylo to k zbláznění.
Kyra si uvědomila, co se děje: Brandon a Braxton táhli Aidana s sebou na jeden ze svých lovů. Všimla si vaků vína v jejich rukou a věděla, že pili, hněvala se. Nestačilo, že se chystali zabít nějaké hloupé zvíře, ale nyní také s sebou táhli jejich mladšího bratra, a to i přes jeho protesty.
Kyřiny instinkty se vzchopily a ona začala jednat, běžela z kopce, aby je konfrontovala, Leo běžel vedle ní.
“Nyní jsi už dost starý,” řekl Brandon Aidanovi.
“Už je na čase, aby ses stal mužem,” řekl Braxton.
Velkými skoky letěla přes travnaté kopce, které znala zpaměti, Kyře to netrvalo dlouho a za chvilku je doběhla. Vběhla na cestu a zastavila se před nimi, blokujíc jim cestu, ztěžka dýchala, Leo vedle ní, a její bratři hromadně zastavili a ohromeně se ohlíželi.
Všimla si, že Aidanova tvář se hned zklidnila.
“Ztratila ses?” říkal Braxton z legrace.
“Blokuješ nám cestu,” řekl Brandon. “Jdi zpátky ke svým šípům a klackům.”
Oba dva se pohrdavě smáli, ale ona se mračila, neodrazená, zatímco Leo vedle ní vrčel.
“Jdi s tím zvířetem pryč,” řekl Braxton, a snažil se přitom znít statečně, ale v jeho hlase byl znát strach, své kopí sevřel co možná nejpevněji.
“Kam si myslíte, že vedete Aidana?” zeptala se smrtelně vážně a bez hnutí na ně hlěděla.
Na chvíli se odmlčeli, rysy v jejich tvářích pomalu tuhly.
“Odvedeme ho, kam budeme chtít,” řekl Brandon.
“Jde s námi na lov, aby se naučil být skutečným mužem,” řekl Braxton, zdůrazňující to poslední slovo, aby si do ní pořádně dloubnul.
Ale ona se nevzdala.
“Je příliš mladý,” odpověděla rozhodně.
Brandon se zamračil.
“To říká kdo?” zeptal se.
“To říkám já.”
“A ty jsi jeho matka?” zeptal se Braxton.
Kyra zrudla, byla plná vzteku, a přála si, jako nikdy předtím, aby tu jejich matka nyní byla.
“Asi tak jako ty jsi jeho otec,” odpověděla.
Všichni tam stáli v napjatém tichu a Kyra se podívala na Aidana, který na ni se strachem hleděl.
“Aidane,” zeptala se ho, “ty si to přeješ?”
Aidan sklopil oči k zemi, styděl se. Stál tam v tichosti, vyhýbal se jejímu pohledu, a Kyra věděla, že se bojí říci vlastní názor, aby ve svých starších bratrech nevyvolal nevoli.
“No, tak tady to máš,” řekl Brandon. “Nic nenamítá.”
Kyra tam stála, hořela pocitem marnosti a chtěla, aby Aidan řekl svůj názor, ale nemohla ho přinutit.
“Je to od vás hloupé, brát ho s sebou na lov,” řekla. “Chystá se bouřka. Brzy bude tma. Les je plný nebezpečí. Jestli ho chcete naučit lovu, tak ho s sebou vezměte, až bude starší, vyberte si nějaký jiný den.”
Naštvaně se na ni zamračili.
“Co ty víš o lovu?” zeptal se Braxton. “Co jsi doposud ulovila, kromě těch tvých stromů?”
“Už tě nějaký z nich kousnul?” dodal Brandon.
Oba se smáli, v Kyře to vřelo a přemýšlela, co má udělat. Bez toho, aby Aidan řekl svůj vlastní názor, nemohla nic moc udělat.
“Máš příliš velké obavy, sestřičko,” konečně řekl Brandon. “Aidanovi se pod naším dohledem nic nestane. Chceme, aby jen trochu zmužněl – nechceme ho zabít. Opravdu si myslíš, že jsi jediná, komu na něm záleží?”
“A navíc, otec to vidí,” řekl Braxton. “Chceš ho snad zklamat?”
Kyra okamžitě pohlédla přes jejich ramena a ve výšce, ve věži, zahlédla jejich otce, který stál u oblého, otevřeného okna, a hleděl na ně. Pocítila zklamání, protože to nezatrhnul.
Pokusili se projít kolem, ale Kyra tam stála, tvrdošíjně blokovala jejich cestu. Dívali se na ni, jako by ji chtěli odstrčit, ale Leo se mězi ně postavil, vrčel, a oni se nakonec rozhodli jinak.
“Aidane, ještě není pozdě,” řekla mu. “Nemusíš jít. Přeješ si vrátit se se mnou do tvrze?”
Prohlédla si ho a viděla, jak se mu prodírají slzičky, ale zároveň také viděla jeho trápení. Nastalo dlouhé ticho, které nic nepřerušilo, ani řvoucí vítr, ani zesilující sněžení.
Konečně se zavrtěl.
“Chci jít na lov,” rozpačitě zamumlal.
Jeho bratři v tom okamžení prošli kolem ní, vrazili do ní, táhli Aidana, a jak spěchali po cestě, Kyra se otočila a sledovala je, v žaludku se jí hromadil nepříjemný pocit.
Otočila se zpět k tvrzi a podívala se nahorů do věže, ale její otec už byl pryč.
Kyra sledovala, jak jí její tři bratři mizí z pohledu, mířili do přicházející bouře, směrem k Trnovému lesu, a v břiše pocítila děs. Napadlo ji chňapnout Aidana a přivést ho zpět – ale nechtěla mu udělat ostudu.
Věděla, že to má nechat být – ale nedokázala to. Něco v ní jí to nedovolovalo. Tušila nebezepečí a to hlavně kvůli tomu, že byl podvečer Zimního Měsíce. Nedůvěřovala svým starším bratrům; věděla, že Aidana nezraní, ale byli lehkovážní a až příliš hrubí. A co bylo nejhorší, až příliš věřili ve své dovednosti. Byla to špatná kombinace.
Kyra už to nemohla vydržet. Nezakročí-li její otec, pak zakročí ona. Byla na to už dost stará – nemusela se zodpovídat nikomu jinému, než sama sobě.
Kyra se dala do běhu, pádila po opuštěné vesnické cestě, s Leem vedle sebe, a směřovala přímo do Trnového lesa.
KAPITOLA DRUHÁ
Kyra vstoupila do tmavého Trnového lesa, západně od pevnosti, lesa tak hlubokého, že skrze něj nebylo téměř ani vidět. Jak jím pomalu s Leem kráčela, sníh a led křupali pod jejich nohama, pohlédla vzhůru. Byla zastíněna trnitými stromy, které se táhly do dáli. Byli to prastaré černé stromy se zkroucenými větvemi, podobnými trnům, a tlustými černými listy. Měla pocit, že toto místo je prokleté; nic dobrého z něj nikdy nevyvstalo. Muži jejího otce se z něj vraceli zranění z lovů, a kolikrát zde skřítek, kterému se podařilo prodrat skrze Plameny, našel útočiště a využíval jej jako svou základnu pro útoky na vesničany.
Hned při vstupu Kyra okamžitě pocítila chlad. Byla zde větší tma, bylo zde chladněji a vzduch byl vlhčí, těžký pachem trnitých stromů, byl cítit rozkládající se zeminou, ohromné stromy bránily vstupu zbývajícímu dennímu světlu. Kyra byla ve střehu, stále rozčilená na své starší bratry. Bylo nebezpečné sem přijít bez doprovodu několika bojovníků – a to především za soumraku. Každý zvuk ji vylekal. Najednou uslyšela vzdálený nářek zvířete a trhla sebou, otočila se a hledala jej. Ale les byl příliš hustý a nemohla ho najít.
Leo vedle ní zuřivě zavrčel a najednou za něčím vyrazil.
“Leo!” zavolala.
Ale už byl ten tam.
Naštvaně si povzdychla; vždycky si dělal, co chtěl, když mu před nosem přešlo zvíře. Věděla, že se vrátí – později.
Kyra pokračovala, nyní ale sama, a les byl tmavší a tmavší, jen s obtížemi sledovala stopu svých bratrů – když najednou zaslechla vzdálený smích. Okamžitě zpozorněla, otočila se po zvuku a kličkovala mezi hustým porostem, až před sebou uviděla své bratry.
Kyra se držela v povzdálí, udržovala si dostatečný odstup, nechtěla, aby si jí všimli. Věděla, že kdyby ji Aidan uviděl, styděl by se a poslal by ji pryč. Rozhodla se, že je bude pozorovat zpoza stínů, jen se ujistí, že se nedostali do potíží. Pro Aidana bylo lepší, aby nebyl zostuzen, aby se mohl cítit jako skutečný muž.
Pod jejíma nohama praskla větvička a Kyra se v tu ránu sehnula, obávala se, že ji ten zvuk prozradí – ale její opilí starší bratři byli ke zvuku lhostejní, nyní již asi třicet yardů před ní, rychle kráčeli a hluk byl přehlušen jejich vlastním smíchem. Na Aidanově těle poznala, že je napjatý, téměř jako by se mu chtělo plakat. Pevně svíral své kopí, jako by si chtěl dokázat, že je mužem, ale jeho stisk byl neohrabaný a jeho kopí příliš dlouhé, s jeho váhou tak trochu zápasil.
“Vylez sem!” zavolal Braxton, otočil se k Aidanovi, který se vláčel pár kroků za ním.
“Čeho se tak bojíš?” řekl mu Brandon.
“Nebojím se -” trval Aidan.
“Ticho!” řekl náhle Brandon, pak zastavil s nataženou rukou se dlaní dotknul Aidanova hrudi, jeho výraz byl poprvé vážný. Braxton také zastavil, všichni ztuhli.
Kyra se ukryla za stromem, zatímco své bratry pozorovala. Stáli na okraji mýtiny, hleděli přímo před sebe, jako by něco zahlédli.
Plazila se kupředu, ostražitá, snažila se získat lepší výhled, a proplétala se mezi dvěma velkými stromy, pak se, ohromená, zastavila se v momentě, kdy zahlédla, co spatřili. Stál sám na mýtině a ze země ryl žaludy, divočák. Nebyl to ale žádný obyčejný divočák byl obludný, Černorohý kanec, největší divočák, jakého kdy viděla, s dlouhými, bílými, zahnutými špičáky a třemi dlouhými, černými rohy, jeden vystupující z jeho nosu a dva z hlavy. Téměř o velikosti medvěda, bylo to vzácné stvoření, proslulé svou krutostí a rychlostí blesku. Bylo to zvíře, kterého se kdekdo bál a takové, které nechtěl potkat žádný lovec.
Byl to velký problém.
Kyře vstaly chlupy na rukou a přála si, aby tu byl Leo – ale zároveň byla ráda, že tu nebyl, protože věděla, že by po něm vyskočil a nebyla si jistá, jestli by tento střet vyhrál. Kyra udělala krok dopředu, pomalu sundala svůj luk z ramene, zatímco instinktivně sáhla po šípu. Pokusila se spočítat, jak daleko byl divočák od chlapců a jak daleko byla ona – a věděla, že to nebylo dobré. V cestě měla příliš mnoho stromů na to, aby to byl čistý zásah – a zvíře takové velikosti nenechávalo moc prostoru pro chybu. Pochybovala, že jeden šíp ho může skolit.
Kyra si všimla záblesku strachu na obličeji jejích bratrů, pak uviděla Brandona a Braxtona, jak rychle zakryli svůj strach suverénním výrazem – byla si jistá, že ten výraz byl posilněn alkoholem. Oba pozvedli svá kopí a udělali několik kroků dopředu. Braxton si všimnul, že Aidan stojí jako přibytý a otočil se, chytnul chlapcovo rameno a také ho pobídl, aby udělal krok kupředu.
“Tady je tvá šance stát se mužem,” řekl Braxton. “Zabij tohoto kance a budou o tobě pět písně po generace.”
“Přines jeho hlavu a budeš po celý zbytek svého života slavný,” řekl Brandon.
“Já...se bojím,” řekl Aidan.
Brandon a Braxton se ušklíbli a potom se pohrdavě zasmáli.
“Ty se bojíš?” řekl Brandon. “A co by na to řekl otec, kdyby to slyšel?”
Divočák zvedl ostražitě hlavu a odhalil tak zářící žluté oči, zíral na ně, jeho obličej se při rozzlobeném vycenění zubů celý svraštil. Otevřel tlamu, odhalil své tesáky a slintal, zatímco rozzlobeně vrčel a vydával zvuk, který vznikal někde v hloubi jeho břicha. Kyra, i na tu velkou vzdálenost, pocítila záchvat strachu – a ani si nedokázala představit, jaký strach musel pociťovat Aidan.
Kyra vyběhla kupředu, dávala pozor na směr větru, pevně rozhodnuta přiběhnout, ještě než bylo příliš pozdě. Když už byla jen pár kroků za svými bratry, vykřikla:
“Nechte ho na pokoji!”
Její výrazný hlas přerušil ticho a její bratři se všichni prudce otočili, zjevně polekaní.
“Už jste si užili legraci,” dodala. “Nechte ho být.”
Zatímco na Aidanovi byla patrná úleva, Brandon a Braxton se na ni oba mračili.
“Co ty o tom víš?” vyhrkl naoplátku Brandon. “Přestaň se vměšovat mezi opravdové muže.”
Divočákovo vrčení se prohlubovalo, jak se k nim plížil, a Kyra, plná strachu a vzteku, vykročila kupředu.
“Jestli jste tak pošetilí, abyste si znepřátelili takovou bestii, tak prosím,” řekla. “Ale Aidana pošlete sem ke mně.”
Brandon se zamračil.
“Aidan může zůstat, kde je,” oponoval Brandon. “Právě bude mít příležitost se naučit bojovat. Že ano, Aidane?”
Aidan stál v tichosti, omráčený strachem.
Kyra se chystala udělat další krok kupředu a chytit Aidana za paži, když to na mýtině zašustilo. Uviděla divočáka, jak se pomalu hrozivě sune blíž a blíž, krok za krokem.
“Nezaútočí, pokud nebude vyprovokován,” nabádala Kyra své bratry. “Nechte ho jít.”
Ale její bratři ji ignorovali, oba se k němu otočili čelem a pozvedli svá kopí. Kráčeli kupředu k mýtině, jako by chtěli dokázat, jak jsou stateční.
“Budu mířit na jeho hlavu,” řekl Brandon.
“A já na jeho krk,” souhlasil Braxton.
Divočák zavrčel ještě hlasitěji, ještě více otevřel svou tlamu, slintal a udělal další výhružný krok.
“Vraťte se zpátky!” vykřikla zoufale Kyra.
Ale Brandon a Braxton kráčeli vpřed, pozvedli svá kopí a náhle jimi hodili.
Kyra napjatě sledovala, jak kopí letí vzduchem, a připravovala se na nejhorší. Viděla, ke svému zděšení, jak Brandonovo kopí škráblo jeho ucho, dost na to, aby z něj tekla krev – a aby ho to vyprovokovalo – zatímco Braxtonovo kopí proletělo kolem a minulo jeho hlavu o několik stop.
To bylo poprvé, kdy Brandon a Braxton vypadali vyděšeně. Stáli tam s otevřenou pusou a hloupým výrazem v obličeji, jejich opojení alkoholem bylo rychle nahrazeno strachem.
Divočák, rozlícen, sklonil svou hlavu, vydal děsivý zvuk a náhle vystartoval.
Kyra v hrůze sledovala, jak zamířil na její bratry. Na svou velikost to bylo nejrychlejší zvíře, které kdy spatřila, a letělo trávou jako by to byl srnec.
Jak se přiblížilo, Brandon a Braxton běželi jako o život, každý zamířil jiným směrem.
Aidan zůstal stát na místě, jako by přirostl, úplně osamocen a zkamenělý strachem. Jeho ústa byla doširoka otevřena, povolil svůj stisk a jeho kopí mu vypadlo z ruky na zem. Kyra věděla, že by to stějně nebylo k ničemu Aidan se nemohl ubránit, i kdyby to zkusil. Dospělý muž by se neubránil. A divočák, jako by to cítil, upřel svůj pohled na Aidana a zamířil přímo k němu.
Kyře se sevřelo srdce a dala se do činění, věděla, že bude mít jen jednu jedinou šanci. Bez přemýšlení se vrhla kupředu, uhýbala mezi stromy a již držela svůj luk před sebou, věděla, že měla jen jeden jediný výstřel a musel být perfektní. Kvůli její panice by to byl složitý výstřel, i kdyby se divočák vůbec nepohyboval – a jestli to mají přežít, musí se perfektně trefit.
“AIDANE, K ZEMI!” vykřikla.
V prvním okamžiku se ani nehnul. Aidan jí blokoval cestu, a bránil tak jejímu čistému zásahu a jak Kyra pozvedla svůj luk a běžela kupředu, uvědomila si, že když se Aidan nehne, její jediná příležitost dosáhnout čistého zásahu bude ztracena. Klopýtaje přes les, její nohy jí klouzaly ve sněhu a po mokré zemi, na chvilku pocítila, že všechno může být ztraceno.
“AIDANE!” opět zoufale vykřikla.
Nějakým zázrakem tentokrát poslechl, střemlav se vrhnul k zemi v poslední vtěřině a uvolnil tak Kyře střelnou trasu.
Jak divočák vyběhl proti Aidanovi, pro Kyru se v ten moment zpomalil čas. Cítila, jak vstupuje do jiné dimenze, vzbudilo se v ní něco, co předtím ještě nikdy nezažila a čemu úplně nerozuměla. Svět se zúžil a zaostřil. Slyšela zvuk svého bušícího srdce, vlastní dech, šustění listí, krákorání vrány ve výšce. Cítila se, více než kdy předtím, sladěna s vesmírem, jako by vstoupila do říše, kde ona a vesmír tvořili jeden celek.